Dcera si před nástupem na osmileté gymnázium přála navštívit Londýn, a tak se navzdory manželčiným obavám z možných rizik vydáváme na cestu. Do města vjíždíme od severovýchodu a již od prvních okamžiků, kdy lze zblízka spatřit nějaká obydlí, se dcera z okna autobusu dívá zaraženě. S touto záplavou zanedbané hnědo-šedi s neudržovanými předzahrádečkami se děti v učebnicích angličtiny nesetkávají. Směrem do centra se to nezlepšuje - projíždíme Severním Islingtonem, volebním obvodem Jeremyho Corbyna.

Odpoledne vyrážíme do centra města, z metra vystupujeme přímo u parlamentu. Vlajka Velké Británie na Victoria Tower vlaje proti modrému nebi v celé své imperiální vznešenosti – pokud někdo dosud nepochopil, že brexit nastat musel, tady pochopí.

Stačí se ovšem pohledem držet při zemi a smečky rychle jedoucích cyklistů člověku připomenou, že progresivismus je zde pevně uchycen. Ve vnitřním Londýně je kolo jako dopravní prostředek drahé – metr čtvereční bytu vyjde na nějakých 300 000 korun (úplně v centru pak jde o částky násobně vyšší) a kolo někde bydlet musí. Používání auta nebo hromadné dopravy se cyklista nevyhne, takže kolo má doma navíc. Je to prostě pozér, který jen dává najevo své spasitelské postoje. Systém veřejného půjčování kol tu pochopitelně mají také a je, netřeba říkat, silně prodělečný – nápad socialisty Livingstona, zrealizovaný údajným konzervativcem Johnsonem. Inspirace z Paříže. Kvůli cyklistům je navíc riskantní přecházet na červenou, což k Británii patří – kdysi dávno jsem jako nezkušený kontinentálec na přechodu raději čekal na zelenou a starší paní mne za to počastovala káravým pohledem.

Navečer se od východu dostáváme na Oxford Street, jednu z hlavních nákupních tříd. Angličanů je pomálu již na začátku (mnozí možná stejně budou Poláci), u Hyde parku jsou na ulici prakticky již jen lidé neevropského původu. V obchodním domě Selfridges si připadáme jako v nějaké blízkovýchodní zemi. Venku stojí rikši a z nich hlasitě hraje arabská hudba.

Druhý den začínáme prohlídkou parlamentu. Vstupenky zakupujeme u jediného okénka bez čekání. Napřed zavítáme do Sněmovny lordů, jejíž význam poklesl prakticky k nule tím, že v roce 2009 jí zcela nečekaně a bez zjevného důvodu byla odňata 600 let stará role nejvyššího soudního orgánu. Nicméně můžeme si zde zblízka prohlédnout křeslo, na němž 21. června královna pronesla: „My government’s priority is to secure best possible deal as the country leaves the European Union.“ Zatím se vládě příliš nedaří.

Zelené lavice Dolní sněmovny - jedno z nejzajímavějších míst západního a vlastně celého světa. Člověk by předpokládal, že se zde turisté budou tísnit hlava na hlavě, jako je tomu u všelijakých pyramid a jiných symbolů útlaku. Netísní se zde nikdo, můžeme nerušeně postát a představovat si Leo Ameryho, jak při jednání o důvěře Chamberlainově vládě pronáší slavné „In the name of God, go“, a Winstona Churchilla, který zde o pár dní později pronesl ještě slavnější “I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat“. Je to tu neokázale hezké. Běžní turisté stojí naproti přes řeku ve frontě na ruské kolo.

Odpoledne se pěšky vydáváme po Edgware Road od Hyde parku směrem k Abbey Road. Ulice rychle nabývá asijsko-severoafrického rázu, úroveň obchodů a domů odpovídá spíše třetímu světu. Některé nápisy jsou v arabštině. Blíže k Abbey Road se situace mění a ulice vypadají tak, jak by člověk podle obalu desky čekal.

Den zakončujeme návštěvou prestižní čtvrti Belgravia, kde žila Margaret Thatcherová. Příjemné ticho, na ulicích nikdo, právě odjíždí Rolls-Royce, jehož dveře se neslyšně zavírají samy. Diskrétní restaurace. Již od pohledu zde prakticky nikdo nemá anglosaské předky.

Mezi hojnými automobily nejvyšší třídy zde zcela jednoznačně převažují mercedesy S, jaguar je vzácný. Možná hraje roli kvalita jaguarů, nemohu posoudit, ale člověk přeci jen čeká trochu víc té anglické hrdosti a opravdu, mercedesy většinou patří lidem, kteří žádné anglosaské kořeny nemají. Elektromobilů je stejně málo jako v Praze, důkaz, že tato auta jsou nepoužitelná, protože tady by na ně ledaskdo bez potíží měl.

Třetí den jedeme do Oxfordu, autobusy různých společnosti jezdí doslova co chvíli, obsazenost minimální. Projíždíme severovýchodním Londýnem a opět záplava zanedbaně vyhlížejících řadových domků, před nimiž stojí nové vozy vyšší střední třídy. Ceny těchto domků se pohybují od 600 tisíc liber (18 milionů korun) výš. Jestli do svého domu nikdo neinvestuje kvůli 40% dědické dani nebo z jiného důvodu, netuším, nicméně dědickou daň zde platí i dědicové v přímé linii, a to z majetku přesahujícího 425 tisíc liber. Za jistých okolností může tento limit být 850 tisíc liber, nicméně i tuto hranici i jen středně úspěšní lidé překročí velmi snadno. Proč se dřít na fasádě, když to děti stejně budou muset nakonec prodat a skoro půlku peněz odevzdat státu a nemálo právníkům vyřizujícím dědictví.

Kousek za městem je dálnice napřed čtyřproudá, posléze jsou proudy jen tři a i zde si pomalí řidiči myslí, že pravý pruh je jen pro náklaďáky, a neohroženě překážejí v předjížděcím pruhu prostředním. Jen se zde nikdo nikomu necpe do kufru, to nutno ocenit, to se u nás vidí zbytečně často.

Vnitřní Oxford je klasickým turistickým městem, letmo procházíme turisty naplněnými ulicemi v centru a jdeme se podívat kousek stranou do čtvrti, kde se věda dělá dnes, mimo jiné na budovu, kde pracoval Richard Dawkins, autor Sobeckého genu a pojmu „mem“. Zde musím dceři objasnit, že Oxfordská univerzita je sice světově proslulá, takže o ní někde ve škole slyšela před nedávnem i ona, nicméně jak Dawkins poznamenává ve svých pamětech, úroveň zájemců o studium ani studentů není vždy valná. Uchazeči například zcela běžně nejsou schopni zvládnout jistý logický postup, který ona ve svých jedenácti letech chápe bez obtíží. Jistá studentka neuměla na slepé mapě světa najít Afriku, což Dawkinsův kolega, jemuž si na to stěžoval, bez pohoršení přijal s tím, že asi prostě chyběla, když to brali. Možná se ale prostě jen bál říci, co si o tom myslí, protože na anglosaských univerzitách ruka politické korektnosti nezná slitování.

Zajímavého k vidění toho bylo hodně, jenom se nedá říci, že by si to všechno člověk přál mít tady také. Kromě brexitu tedy.

Institut VK