19.4.2024 | Svátek má Rostislav


LITERATURA: Vzpoura v Irkutsku

19.2.2007

Sibiř, červen 1919

Jednoho dne uprostřed června si podplukovník Žák svolal důstojníky na velitelství úderného praporu a informoval nás o událostech v Irkutsku. Vyvrcholila tam nechutná aféra, která ohrozila celistvost naší československé armády v Rusku. Začalo to dávno před tím, než jsem se do naší armády dostal:

Když se v roce 1917 po rozpadu carské armády zakládalo naše vojsko, měly roty, prapory a pluky tak zvané „komitéty“, do nichž si delegáty volilo mužstvo. Působily jako určitá kontrola hospodaření velitelství a štábu. Tehdy to mělo smysl, byli jsme revoluční armáda. Jakmile však byla v říjnu 1918 vyhlášena samostatná Československá republika, stali jsme se součástí armády našeho mladého státu. Všichni zdraví Češi a Slováci byli povinni do ní vstoupit a museli poslouchat rozkazy naší vlády v Praze a jejího představitele v Rusku, kterým byl v té době Bohdan Pavlů.

Když nás zde na Sibiři navštívil generál Štefánik, nás ministr vojenství, komitéty rozkazem zrušil. To se však nelíbilo bráškům-delegátům, protože tím pozbyli svou moc. Někteří z nich, snad většina, začali štvát proti československé vládě a jejím nařízením. Svolali do Jekatěrinburku sjezd, ale na ničem se tam neusnesli, a proto se měli sjet do Irkutska k dalšímu rokování.

Protože už komitéty oficiálně neexistovaly, neměly smysl ani funkce delegátů. Ti přesto, a bez povolení svých velitelů, opustili svoje útvary a odjeli do Irkutska. Generál Syrový, vrchní velitel československého vojska v Rusku, je proto dal zatknout a internovat. Toho využili nezodpovědní, vesměs levicově politicky zaměření agitátoři a u některých jednotek vyvolali vzpouru. Několik rot svévolně opustilo svěřené úseky magistrály, přijely do Irkutska a delegáty z internace osvobodili.

Situace se vyhrotila tím, že se agitátoři snažili strhnout mužstvo na svoji stranu a poštvat ho proti důstojníkům. Šířili nesmyslná prohlášení, že nikdo není povinnen chodit na výpravy proti rudým partyzánům, že vznikem republiky se z dobrovolníků stali ozbrojení občané a jako takoví nemusí poslouchat vojenské rozkazy, leda dobrovolně. To bylo něco pro zbabělce!

Nechápal jsem, kdo může věřit takovému žvanění, byl jsem přesvědčen, že z agitátorů a delegátů mluví buď uražená ješitnost, nebo bolševické rubly.

Nyní prý povstalci zatýkají a vězní v Irkutsku naše důstojníky. Taková ostuda! Jak vypadáme před spojenci! Zrovna v Irkutsku mají všechny spojenecké státy, které nám mají poskytnout lodě na evakuaci do Evropy, svoje konzuláty a symbolické vojenské jednostky. Ti chlapi si nedovedou představit, jaké by to mohlo mít následky! Prozatím nám prý Japonci pozastavili úvěr a jejich hlídky chodí po městě. Dřív chodily naše.

„Ach Bože, Bože, co jsme to za pronárod,“ hořekoval jsem v duchu, „sotva něčeho dosáhneme, vjedeme si do vlasů. Doma se naši bijí s Maďary o Slovensko a my se tady možná popereme mezi sebou. Takhle to nemůže zůstat!“

Za dva dny jsme se dozvěděli radostnou zprávu. Delegáti a revoltující oddíly byli v Irkutsku věrnými jednotkami zatčeni, tři hlavní agitátoři generálem Syrovým vyloučeni z našeho vojska a komitéty definitivně zrušeny. Z nespokojenců byly sestaveny zvláštní oddíly, aby nešířili jed mezi ostatní. Nakonec se ukázalo, že delegáty podporoval jen malý zlomek mužstva a mnoho brášků, kteří podlehli propagandě, se brzy do řádných jednotek vrátilo.

Bylo samozřejmé, že těch, kteří už měli válčení plně zuby a chtěli co nejdříve domů, bylo hodně. Vlastně jsme to chtěli všichni. Byl jsem přesvědčen, že chtějí-li spojenci proti bolševikům úspěšně bojovat, musí sem poslat čerstvé síly, a to z každé spojenecké země alespoň jednu divizi. Pochyboval jsem, že to udělají. Evropané byli světovou válkou vysíleni a i Američanů padlo v posledním roce války na evropském bojišti několik desítek tisíc. Podle toho, co psaly noviny, jejich malý expediční sbor na Sibiři neměl podporu ani u americké veřejnosti, ani v Kongresu. Kdo nejvíce zklamal, byli sami Rusové, protože z velké části v sobě nenašli sílu bránit svoje majetky, svobodu a nakonec holé životy, a ti, kteří se k boji odhodlali, se proti bolševikům neuměli sjednotit.

Neminula mne smůla, přidělili mi velení jedné z takových rot, složených z nespokojenců. Na opuštěné stanici Barjanovce jsem s nimi strávil sedmnáct dnů. Spolehnout jsem se mohl jen na svého pomocníka Slováka Michala Pálku. Musel jsem použít všechno svoje řečnické umění psychologa-amatéra, aby nedošlo k další vzpouře, tentokrát proti mně. Těch sedmnáct dnů bylo snad nejdelších v mé vojenské službě, ale zvládl jsem to. Raději však na to nemyslet. Na Barjanovce jsem se také od velitele obrněného vlaku, který stanicí projížděl, dozvěděl, že budu povýšen z praporčíka na podporučíka.

K povýšení pak došlo až v Nižněudinsku, kde náš prapor ležel několik měsíců posádkou. Využil jsem poměrného klidu podél magistrály k žádosti o dovolenou v Tomsku. Po několika zamítnutích jsem uprostřed září dovolenku dostal. Jásal jsem: „Opět se obejmu s tatíkem Cufarovem a navštívím staré přátele. Uvidím Víťu? Bože, nejedu tam nakonec hlavně k vůli tomu, abych ji někde zahlédnul? Vždyť jsem ji stále v hloubi duše miloval!“

***

Honem do vycházkové uniformy, pár věcí do kufříku a už jsem byl ve vlaku, který měl namířeno na západ. Celý den jsem jel ve voze druhé třídy s ruskými důstojníky Kolčakovy armády. Nebavili se o ničem jiném než o pitkách a „báryšňách“. Jakoby Rusko neprodělávalo největší revoluci ve svých dějinách! Jakoby jim nešlo o životy! Nemohl jsem pochopit jejich lehkomyslnost.

Když jsem se večer natáhl na svém lehátku, abych se pokusil usnout, upozornil mě jeden z důstojníků, že v noci pojedeme nebezpečným úsekem magistrály, kde trať bývá každou chvíli rozebrána a vlaky napadány bandami z tajgy. No, pan poručík chce mne, ostříleného frontovníka, postrašit, pomyslel jsem si. Možná by se divil, co toho už mám za sebou! Důstojníci se však na noc nezuli a revolvery měli po ruce. Tak jsem i já tvrdě usnul oblečený, ve vysokých botách, přikrytý pláštěm a s pistolí pod polštářem.

Najednou mne probudil křik a dupání v uličce vagónů. Venku už bylo světlo. Stáli jsme v nějaké stanici. V kupé jsem byl sám, Rusové byli pryč. Vtom vrazil do oddělení poručík, který mne večer upozorňoval na nebezpečí, a rozčileně mi vyprávěl, co se právě stalo.

„Stal se zázrak, pane podporučíku, zázrak! Jen z vůle Nejvyššího nejsme rozbiti na padrť! Představte si, náš vlak přejel rozebranou trať a jako zázrakem nevykolejil!“

Rychle jsem si oblékl plášť, připjal pistolí, šavli a vyběhl ven na nástupiště. Stáli jsme na malé stanici uprostřed tajgy. Kolem vlaku a před nádražím postávaly hloučky pasažérů, většinou vojáků, a všichni vzrušeně diskutovali. Železniční úředník, asi přednosta stanice, právě vysvětloval několika vyšším ruským důstojníkům, co se stalo. Vedle něho stál malý vousatý mužik a celý se třásl.

„Tady tomu občanu vděčíte za svoje životy. Tomuto dobrému muži utekla v noci kráva; za svítání se ji vydal hledat a když přecházel trať, všiml si, že je rozebraná. Kolejnice byly z pražců vytrženy a svaleny. A právě v tu chvíli hvízdl v dálce váš vlak. Tento prostý člověk poznal, v jakém je vlak nebezpečí, a nemeškal, kolejnice s nadlidským úsilím položil na své místo a několika hřeby je pomocí kamene připevnil. Viděl, že jeho práce je nedokonalá, ale na víc nestačil, a proto utíkal na stanici, aby případ ohlásil.“

„Cestou jsem se modlil a prosil Boha, Svatého ducha a mého patrona svatého Nikifora, aby se nestalo neštěstí!“ skočil plačící mužík přednostovi do řeči a celý se rozklepal.

„A stal se zázrak, vlak nevykolejil. Přehnal se přes rozebranou trať a do stanice dojel zrovna ve chvíli, když tento bohabojný muž sem doběhl,“ pokračoval železniční úředník.

„Bohužel, za tímto vlakem jel nákladní vlak s dobytkem a několika železničáři. Ten už nepřejel, vykolejil a spadl z náspu. Z vagónů jsou kupy třísek a pokrouceného železa. Teď jsem se odtud vrátil. Posádka stanice už tam je a vyprošťuje mrtvé. Z lidí to nepřežil nikdo. Vás ešelon musí hned odjet, aby uvolnil cestu technickému vlaku.“

Důstojníci začali vytahovat peněženky a jeden z nich posbíral do čepice bankovky, které pak podal mužikovi. Ten se na ne nedůvěřivě díval a bál se na ně sáhnout; tolik peněz asi v životě neviděl.

„Tak si to vem a utíkej hledat tu krávu!“ přísně na něho křiknul přednosta.

Mužik strčil smotek bankovek za halenu a za hlasitého pláče odběhl podél tratě.

Tak jsem podruhé na světě, řekl jsem si a spěšně jsem se vrátil do vagónů. Za pár minut vlak pokračoval v jízdě. Ze spaní už nebylo nic. (…)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ o životě a bojích našich legionářů na Sibiři. Napsáno podle vyprávění a deníku (1914-20) příslušníka úderného praporu československého vojska v Rusku.)