Ve středu 13. srpna připomněl Neviditelný pes „detektýva“ Toma Sharka, kterého mimo jiné parodoval i Vojtěch Steklač. 21. října se Steklač dožije třiašedesáti a navzdory určitým zdravotním problémům, které ho bohužel potkaly, stále píše.

Můžete ho kritizovat, za co chcete. Pro mne znamená dětství, slastné vzpomínky, okouzlení, napětí, krásu, poutavá vyprávění a dokonce i svobodu.

1.

A tak jsem ho měl rád, až jsem ho kdysi svým způsobem i trochu „vykrádal“.

Jak? Nejen o tom chci něco říct.

Hltal jsem - jako kluk – už první verzi jeho Žlutého Roberta (Ohníček 1968-69), kterou Steklač jako velmi mladý muž uveřejňoval na pokračování pod pseudonymem Martin Mach, a moc se mi líbilo, že je v té kriminální parodii titulním hrdinou bankovní lupič-sympaťák. Nebo vcelku sympaťák. A snad i proto se zrodila má touha o Žlutém Robertovi taky vyprávět.

Jak to povídání probíhalo?

Už cestou do školy jsem začal, o velké přestávce v líčení vymyšlených Robertových příhod pokračoval a kvůli nim si na tu chvíli (jenže ona to tehdy nebyla právě chvíle!) přesedl až dozadu za lavice, na jednu z židliček přistavených při zdi. Zvědaví posluchači (ale holky mezi nimi nebyly) už čekali a další se hrnuli.

Povídal jsem ale i cestou ze školy a odpoledne jsme se s Petrem Nepodalem (jinak spíš neposedným) a vyčouhlým Kájou Kuchynkou scházeli někdy taky a mně Steklačem rozvržený materiál sice dávno došel, ale dávno jsem i navázal svým vlastním.

A navážel do našich hlav další a další pitominy. Pak mi došlo: Ale copak se nezmůžu i na vlastního padoucha? Brzy startovala zbrusu nová sága: Zelený Jíra.

A ne, já nijak nepopírám svou chabost. A ne, neměl jsem dost invence, dodnes často nemám, takže jsem Žlutého Roberta… pouze přelakoval. Nazeleno.

2.

Ta sladká Nepodalovic kůlna nijak zeleně lakovaná (dodnes) není a občas okolo projdu. Je to pár desítek metrů od našeho domu a vzpomínám: Jo, tam uvnitř. To se mi to mlelo, v tom doupátku.

Kluci mě tam vždycky vtáhli, pak ani nedutali, v této oblasti jsem byl králem. To si nevyberete, asi jako postižení. Žil jsem ve svém vlastním světě, což také trochu zůstává, ale jinak musím říct, že má schopnost zaujmout se bohužel od oněch zlatých časů povídání jen pouze horší.

Nebo se stali posluchači náročnějšími. Nebo ustaranějšími. Okoralejšími? Vyberte si.

Bez vymyšlených příběhů jsme úplně sami. Stekla to taky ví. Souček to věděl. Neff to vidí možná realističtěji, ale určitě by mi to nebral.

3.

A tenkrát… Bylo mi hej!

Díky geniu loci mě ostatně ještě dneska povzbudí, když tu znova minu. Místo sedánek.

A jak to, že vlastně zůstává? ptám se. Vždyť ty stodoly za ní a za okolními kůlnami byly dávno strženy. Kůlny teď trčí na ráně - proti rudnoucímu nebi – a trčí šikmo, skoro padají, ale trčí. Jsou tam víc samy, je večer, jak rád bych zas nakoukl dovnitř, ale copak mohu?

Chytl by mě starý pan Nepodal, například (což by mi ještě vadilo nejméně) a těžko bych mu asi vysvětloval, že jsem chtěl být český Ray Bradbury.

A tak jenom pokukuju a netuším, co zbývá z dřevěné lavice naší party. Zato je mi zatroleně známo, co všechno je uvnitř mne uchycené z Vojty Steklače.

4.

Žlutého Roberta začal - podle vlastních slov - psát jen den po sovětské okupaci.

Byl nabroušený jako kudla a prý to vychrlil do týdne (ovšemže ještě ne do počítače).

A jak našel čas? Díky tomu, že tvořil během dnů, v kterých byla obsazena redakce časopisu Ohníčku, v němž zrovna začínal…

„Mé první literární stipendium,“ směje se dnes, ale pro pozdější knižní vydání Roberta ještě jednou zrevidoval, přičemž vypustil i některé ne zcela původní pasáže.

Jednou takovou byla třeba parafráze staré povídky Jeana Richepina (1849-1926) o dokonalé vraždě, jejíhož pachatele usvědčí jeho vlastní grafomanie.

5.

„Jestli je Robert padouch, tak s tím jsem si věru hlavu nikdy nelámal,“ řekl mi Steklač roku 2005, „ale zjevně jsem mu fandil!“

Já taky! A možná mě klame paměť a chyťte mě tedy za slovo, ale okolo roku 1974 byl „Žluťoch“ možná opravdu jedinou knižní (a normalizační) novinkou pro děti, která nejen glorifikovala zločin, ale podnikala to navíc rozpustile a s nevídanou energií, kterou taky já pak rovnou předával - na těch židličkách a na lavici v kůlně. Tak to bylo, zkrátka, a budu se proto hněvat na ty chlapy, kteří naši Haraburďárnu už zítra rozkotají. Měla by zůstat ochráněna jako rezervace, i když, pravda, našemu praktickému starostovi to budu jenom těžko zdůvodňovat.

6.

Vojtěch Steklač se narodil v Příbrami. Náhodou ve stejném roce… jako třeba i Ondřej Neff (1945) – a dokonce spolu svého času oba pracovali na tomtéž televizním seriálu.

Jeho rodištěm je tedy kraj hald a těžby, své klukoviny však už prováděl v pražských Holešovicích… Roku 1970 pak dokončil studia filozofie a sociologie. Jen rok poté odešel z Ohníčku, aby deset let vedl normalizačního Pionýra, což… prý jinak nevzal nikdo. Od roku 1981 se stal spisovatelem z povolání, nadále pilně tvořil a já osobně věřím, že knížek nakonec napíše okolo stovky.

Už se jí totiž blíží. Nejde však o kvantitu. A co se pak kvality týká, víc si Steklač sám prý (a asi právem) cení svých titulů pro děti.

Rozlišme teď v této oblasti jeho dětské příběhy. Jsou dvojího druhu.

1. Boříkovy lapálie.

2. Parodie rozličných škvárů, na kterých Steklač vyrůstal i dospíval, zatímco třeba verneovky četl až jako dospělý.

7.

Těmito parodiemi jsou knihy jako Návrat Žlutého Roberta, Žlutý Robert a James Bond anebo Záhada Tiwi-wapu, ale vedle toho byla okouzlující klišé pokleslé literatury přetavena i do Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta (1985), v určitém smyslu možná vůbec nejlepšího Steklačovo díla.

Ověřte si sami, vyšlo vícekrát a už když povídky, z kterých se skládá, vycházely v sedmdesátých letech poprvé v Pionýru, připadaly mi jako zjevení.

A vy řeknete, že to nebyl žádný kumšt – vyniknou na tehdejším úhoru?

Ano, můžete mít pravdu a máte ji, vždyť třeba po západním agentu Bondovi tady nesměl ani pes štěknout! Tak kraloval Tangent. Parodie. A obdobně ostatně parodovali, ačkoli milovali, i Brdečka a Macourek. Ti již od šedesátých let.

Limonádník (pravda, ještě staršího původu), Adéla, ale i Tangent dodnes obstojí.

8.

Povyšující ho parodickou rovinu jsem ale jako kluk dosti vytěsňoval a vnímal ty příběhy pomalu jako regulérní počin na poli bičovaného žánru, který nám, klukům, tak chyběl. A ještě jindy zalovím a vylovím z knihovny Steklačem stvořený svazeček Detektiv Bondybej 001 (1972) a opět jako by ty řádky dodala bujně bájná fantazie mrňavého kluka. Jenže omyl. Steklač začal psát až za studií na filozofické fakultě a žádné „dětské pokusy“, jež by pak mohl přepracovávat, jako to někdy dělám já, se prý nekonaly. Navíc…

Neplánoval! A „jel…“ Pro ty časopisy tvořil vyloženě za pochodu, ba letu, a hltali jsme ve třídě první pokračování a netušili vůbec, že ještě nezačal ani zdaleka vymýšlet to poslední. ŽE sám neví! Hm. A jaké měl s touto metodou výsledky?

Opravdu ujdou a podle mne obstojí. A byl i Dumasem, takže často rašilo víc rozličných příběhů souběžně. Navrch… se stal i veleplodným komiksovým scenáristou.

9.

O tom podrobněji. Sice mě potkalo to nesmírné štěstí (a mluvím bez ironie), že mi rodiče předplatili literárně kvalitní Mateřídoušku, nebylo ale takové, aby mi domů tenkrát chodil i Ohníček, ve kterém vládl (anebo skoro vládl) právě Vojta. Škoda.

Navíc jsem si nutnou duchovní potravu nedokázal ještě inteligentně sehnat a jen tak se proto mohlo stát, že má zcela naivní bytost po léta doma opečovávala jen DVĚ (o to více ale zbožňovaná) čísla onoho Ohníčku.

A jejich pestré zadní strany. Uhranuly!

Kreslila Věra Faltové (tenkrát ještě malinko lépe, řekl bych) - a tvořila na scénáře „jakéhosi“ Růžka.

Pak zase na pana Kapra. Což ovšem jsou jen další Steklačovy pseudonymy, jak mi před pár lety ozřejmil. A psal a psal ten komiks a roky a roky se rodily slavné (a dodnes souborně nevydané) příhody Velkého Piráta a Šilhouna, páru věčné bosých kamarádů, kteří kdesi v kosmu, v Arktidě i v podzemní říši opět a opět kříží zbraně s „největším padouchem vesmíru“ alias „ďábelským doktorem QQ“ alias „geniálním QQ“.

10.

I když, pravda, pro mne, blba, se dlouho bili jen s jakýmsi „doktorem OO“.

Než mi otec vysvětlil, že to není žádný „lékař WC“… a že nejen česká abeceda disponuje i písmeny, která naše „soudružka učitelka“ jaksi pomíjí. „A jakými?“ „Kvéčky.“

11.

Esencí onoho Steklačova seriálu se mi zdá být scéna odehrávající se na pusté planetě poblíž rudého Marsu.

Právě sem doktor QQ přisál – za pomoci zeleného paprsku - létající talíř Mořských vlků. A když Vlci vyšli na obhlídku, jejich úhlavní nepřítel se náhle vynořil na hřbetě mamuta, tento tlustokožec natáhl chobot a na pokyn zlého intelektuála se zmocnil párku marťanských dětiček vyzbrojených jen tykadélky na kulatých hlavičkách. Pak…

„Kde je Velký Pirát a Šilhoun?“ stojí v bublině (a zní to chraplavě).

Následuje (zřejmě) pisklavá dvojhlasná odpověď: „Nevíme.“

„Dobrá. Jste moje rukojmí!“

Taky já už rukojmím té epopeje (tehdy mi přece připadala TAK rozsáhlá!) navždy zůstávám.

12.

A nemuselo se to stát. Tedy… kdybych nekradl.

Jakže? To vám jednou u naší čerstvě opravené školy na Malé Straně (= i čtvrť Starého Plzence) nakládal soused Čejka sběr. Starý papír. My, děti, pomáhaly, když tu na mne jukl z haldy Ohníček.

Oči mi mohly vypadnout. „Co ty lidi všechno nevyhodí, viď?“ povídá mi svědek Čejka.

Tvářil jsem se hned zase lhostejně, ale sotva se otočil, jako by nic jsem se přitočil a šup, už byl Ohníček pod trikem.

A právě to pokračovalo ve velkém ve sklepě nedaleké „bytovky“ mého spolužáka a kamaráda Petra Nepodala. Není divu. Nájemníci pohřbili pod svýma nohama Ohníčků desítky a desítky a jistý krtek, tedy já, se s hroznou touhou vždy znovu plížil do hlubiny, ty pestré poklady vyhrabával z kup, zvedl je, položil na parapet okénka, frr po schodech nahoru, ven… Tam jsem se přitočil k domu, šup s poklady za triko a teď už to jen dopravit a propašovat domů. Trochu jsem si totiž připadal jako zloděj, i když šlo opět o haldy sběru, a ne, dnešní děti „plné filmů“ si u svých monitorů již ani „za živého boha“ nepředstaví štěstí, s kterým jsem výtěžek těch lovů doma archivoval.

Netuší nic o žalu nad mezerami, jež mi ve Steklačově seriálu dodnes zůstávají, i když, pravda, ve virtuální podobě jsem si ho už sehnal celý… A mne někdy mrzí, že to dost nechápe ani můj devítiletý syn.

13.

Nebýt ale těch proluk, spouštěla by v kůlně i jinde má fantazie? Povídal bych tolik ve třídě, prášilo by se mi od huby? Nevím. Měl bych tolik kamarádů, byl bych tak oblíbeným a nakreslil bych i sto stran komiksu pro vlastní časopis Rodina (1975-79)? Sotva.

Toužil jsem doplňovat.

Ale že bych si jinak připadal „v šedi“? To zas ne.

Možná jsem v ní přesto byl.

14.

Původní Mořští vlci (1968-1974) vznikli jako časopisecká série zvaná Vysílání Velkého Piráta a Velkým Pirátem byl, což jsme ale ještě netušili, Vojtěch Stekla sám, i když zpočátku nešlo o komiks.

Ke změně formy a vzniku obrázkového seriálu však došlo brzy (1969) a dnes celek sestává z následujících pěti obrázkových sérií, které mají slušných 212 barevných stránek typicky podlouhlého formátu:

Mořští vlci a ďábelský doktor QQ,

Mořští vlci ve vesmíru

Mořští vlci a sedm trpaslíků

Mořští vlci a poklad trpasličího krále

Sněhurka a trpaslík Dodo

A těch pět ročníků, to je celé mé dětství. Notná jeho část zcela určitě. Vždyť televize měla dva kanály a máte snad za to, že vysílaly celý den? Omyl. DVD, video, internet, počítačové hry, více rozhlasových stanic…, ne, nic takového neexistovalo. A tak jsem ve své vyprahlosti zcela logicky propadl světu bílých bublin, nicméně dost už nostalgie, zvlášť když někteří z vás ta sedmdesátá léta tak nenávidí. Berte to, prosím, tak, že jsem byl malej a ještě ve druhé, vnitřnější ohrádce (nazývat to až nějakým vnitřním azylem bych se ovšem neodvážil).

15.

Vojtěch Steklač se ovšem mezitím proslavil prózou. I ta byla inspirována.

Už v letech 1960-64 vyšlo ve Francii prvních pět povídkových souborů Mikulášových patálií, které napsal René Goscinny (1926-1977), jinak autor Asterixů a Šťastného Luka (u toho jen některých dílů). Jeho cyklus o malém Mikuláši převzal i český Ohníček, a právě Vojtěcha Steklače po jeho skončení požádali, ať zkusí napsat „něco podobného“. Po česku. Tak to zkusil. A právě tímhle řízením z vnějšku, které se mělo stát i jeho pozdějším údělem, vznikly památné Boříkovy lapálie.

Nejsou dodnes ukončeny a obnášejí okolo dvaceti knižních titulů i několik televizních sérií. Vůbec první samostatná publikace s Boříkem vyšla roku 1970, kdy mi bylo šest, a tím pádem mou generaci neučili vtipu jen Šimek, Grossmann a Miloslav Švandrlík, nýbrž i Vojtěch Stekla. A já dokonce jako kluk nadšen předčítal „úžasné“ Lapálie i rodičům. A vydrželi to, dokonce se bavili.

Které epizody mám už od té doby za nejvydařenější?

Samozřejmě všechny s Boříkovým strýcem Chrobákem, výstředním vynálezcem, který si i navzdory socialismu žil „v skrytu“, a to v domě-pevnosti za vodním příkopem se žralokem. A ne, nikdy ani nezapomenu na bláznivou jízdu v jeho autíčku, tedy když svezl svého bratra a jeho ženu a právě syna těch dvou, Boříka…

A Steklač má prý Chrobáka rád taky a rozhodně uměl jako málokdo jiný převádět do prózy i grotesku němé éry. Dodnes disponuje suchým humorem i schopností kombinovat ho s neustálými akcemi i včetně - třeba - šlehačkové bitvy. A jistě! Občas si něco půjčil z Rychlých šípů (skok se Samoletkou, například), ale těžko to nedělat, když Rychlé šípy přece postupně prožily skoro vše.

16.

A tak mi nakonec na cyklu Boříkových lapálií vadí jen pár věcí.

Jednak to, že Steklač brzy začal své původní goscinnyovské povídky dodatečně upravoval, rozšiřovat a přepracovávat, že přidával dialogy a umenšil tak spád děje. A za druhé mi nesedí momenty, kdy do jinak realistického světa až příliš neústrojně vtrhává nečekaný fantaskní prvek, a tedy když třeba začne robot v Chrobákově sklepě zcela inteligentně hovořit s Boříkem…

A obdobně mate i třeba boříkovská knížka Strašidla a spol., která je… opravdu až nemístně pohádková.

Co mi zato vůbec nevadí, je občasná (ba častá) NEpříkladnost Steklačových hrdinů.

Ne, on nikdy nepsal Malého Bobše (nic proti němu) a ani ne Rychlé šípy a taky k figurám posvátné mi knihy Žlutý Robert náleží deus ex machina jménem Zběsilý cyklista.

Tedy zarostlý muž náhle se vynořující na kole a zase mizející za nejbližším rohem, který mi vždycky kdožvíproč připadal jako další autorovo alter ego…

Původní verze vyšla v časopise Plž