(Po těžkých bojích u Bajkalu jsem dostal dovolenku na návštěvu Tomska, který byl už několik měsíců osvobozený od bolševiků. Po krátkém uvítání s mým dobrodincem panem Cufarovem jsem spěchal za svou láskou, Viktorií Kovalevskou.)

Nocoval jsem u Kovalevských a druhý den jsme celé dopoledne, kdy venku pršelo, prožili s Víťou v jejím budoárku. Po skvělém obědě a posezení v salónu při doutníku a likéru se trochu vyčasilo a Viktor, bratr Víti, navrhl, že zapřáhne do bryčky a proveze nás Tomskem.

Sotva jsme vyrazili „na progulku“, Víťa mně řekla, že jestli s tím souhlasím, zaveze nás Viktor do „monastýru“ za město a tam se necháme tajně oddat. Viktor to prý už zařídil a ona, Víťa, nechce do konce války čekat.

Překvapeně jsem na ni zůstal hledět. Co se to jenom s ní stalo? Vždy byla plná ohledů na „mamočku“ a k „papočke“ a najednou taková romantika? Přiznám se, že mi bylo všelijak. Že o tom „mamaša“ ví a je to dokonce její nápad? Jako zajatec, byť

stavbyvedoucí, jsem nebyl pro paní Kovalevskou dost, nyní, když patřím mezi československé vojáky, všude oslavované „osvoboditele od bolševického teroru“, zřejmě změnila názor. Tak jsem se na Víťu těšil a najednou mi tu radost kazily jakési měšťácké intriky!

Řekl jsem Vítě otevřeně, že budu-li se jednou ženit, že to bude veřejné a se vším všudy, co k tomu patří. Zesmutněla. Mnohem později jsem si pak říkal, kdo vlastně z nás dvou byl větším měšťákem? (…)

Druhý den byla Víťa bez nálady. (...) Asi jsme si řekli všechno, co jsme měli na srdci. Cítil jsem se nespokojený sám se sebou a nakonec jsem upadl do podivné apatie. Aby mi čas lépe uběhl, jel jsem s Viktorem do města nakupovat různé věci pro domácnost. Viktorovi ještě nezačaly přednášky na univerzitě, a tak zdatně zastupoval Frantu Žůrka, který už byl také v československé armádě.

„Viktore, na frontě to nevypadá dobře. Jedeme že Zabajkalí vašim na pomoc. Formují se v Tomsku nějaké další pluky lidové armády?“ zeptal jsem se.

„Já jsem ve studentské milici. Kdyby se bolševici pokusili zase o převrat nebo vytáhli na Tomsk z tajgy, tak se během pár hodin zmobilizujeme a půjdeme vám, Čechoslovákům, a naší městské milici pomoct udržet pořádek.“

„No, to je pěkné, ale pomoci je potřeba za Uralem. Protrhnou-li rudí frontu, budou se řítit po magistrále na východ jako velká voda a za dva týdny je máte tady. Rudé gardy z evropského Ruska nejsou žádní partyzáni, to je už armáda vycvičená carskými a německými důstojníky, kteří se dali k rudým, a ta neuteče při prvním výstřelu z kanónu.“

„Do lidové armády vstupují jen dobrovolníci a těch, Franci Franceviči, opravdu není mnoho. Není pro ně ani dost pušek, střeliva, uniforem a potravin. V továrnách jsou neustále stávky a mužici nechtějí prodávat svoje produkty. Chtělo by to pevnou ruku a povinnou mobilizaci.“

„Nás je tady, Viktore, nějakých třicet tisíc bojeschopných vojáků, skoro všichni prošli těžkými bitvami už na rakouské frontě, pak přišlo zajetí a živoření v zajateckých táborech a v posledních měsících vysilující boje s bolševiky. Nevím, jak dlouho to naši hoši ještě vydrží.“ (…)

„Nestraš mě, Franci Franceviči! Všichni říkají, že se bolševický režim v evropském Rusku co nevidět rozpadne. (...) A kdyby k něčemu v Tomsku došlo, přece nás v tom nenecháte samotné?! Raději na to nemyslet!“

(…)

U Kovalevských se skoro zlobili, že jsme přijeli k obědu tak pozdě. Nálada byla stísněná. Po obědě jsme s Víťou seděli sami, ale žádnému z nás nebylo do řeči a Víťa chvílemi plakala.

Zatímco jsme s Víťou prožívali těžké chvíle v jejím budoárku, praktická „mamaša“ mi plnila kufřík pečivem, šunkou a smaženými kuřaty. Aby prý „jejich voják“ neměl po cestě hlad.

V deset večer jsem se už mussel rozloučit. Bylo mi opravdu těžko u srdce, ale musel jsem se přemoct. Potom mě Viktor odvezl na nádraží a v jedenáct jsem už uháněl černou nocí k praporu. Nevěděl jsem, kde ho najdu, snad v Čeljabinsku, snad v Jekatěrinburku na Urale, možná až v Ufě či Samaře. Bylo mně to celkem jedno.

***

V Čeljabinsku jsem se dozvěděl, že úderný prapor je v Jekatěrinburku, kam jezdily jenom vojenské vlaky. Něco se tam tedy dělo. Fronta byla blíž, než jsem si myslel.

Přijel jsem tam po bezesné noci ráno. Hned jsem se sháněl po našem praporu. Velitel stanice mi řekl, že úderný prapor právě teď odjel na frontu, ale jestli si prý pospíším, mohl bych ho ještě stihnout, protože za stanicí musí náš ešelon jet až k depu krokem.

To se ví, že jsem to vzal po stezce podél tratě „spurtem“ a opravdu jsem vlak dohnal. To bylo „hurá“ v naší těplušce! Bašta mně pomohl do vagónu, však jsem byl udýchaný, až jsem sípal, a blůzu jsem měl mokrou potem, že se dala ždímat. Samou radostí, že jsem mezi svými „úderňáky-sapéry“, rozdal jsem hochům všechno, co jsem měl od Kovalevských v kufříku.

Času však nebylo nazbyt. Hoši se strojili do boje. Granáty na opascích, náboje v sumkách, suchary a konzervy už měli v chlebnících.

„Franto, shod že sebe vycházkovou uniformu a skoč do polního. Tady máš svůj příděl granátů. Brzy budeme vystupovat, fronta není daleko,“ vybídl mne desátník.

„Jde se ´bílit´!“ křičeli někteří bratři, dodávali si kuráže a cvakali uzávěry svých vintovek.

Sotva jsem se převlékl a vyzbrojil, brzdy vlaky začaly skřípat, ešelon se zastavil a my vyskákali ven.

Seřadili jsme se pod náspem tratě a vyrazili. Naším úkolem bylo zmocnit se stanice Rudjanky. O celkové situaci jsem moc nevěděl, na vyptávání nezbyl čas.

Citelně mrzlo, bažiny kolem tratě byly už pod tenkým příkrovem ledu. Bylo mi nějak nevolno a na prsou jsem cítil bolest. Připisoval jsem to nevyspání během cesty a pak tomu běhu za vlakem. Svěřil jsem se Baštovi a ten mně radil, abych se vrátil do vlaku.

Nešel jsem, bylo by mne hanba. Hoši jdou do boje a já bych se měl „ulejt“ - nikdy!

Od stanice se rozštěkaly kulomety. Rozvinuli jsme se v rojnici. Dostal jsem se dost daleko od tratě do bažinatých luk a jednou jsem se probořil do zamrzlé tůňky a zkoupal se v ledové vodě.

Velitel praporu rozhodl, že se stanice zmocníme „úderňáckým“ útokem: Rozdělili jsme se do skupin a některé vyrazily kupředu. V prostoru mezi nimi je palbou kryly naše kulomety. První skupiny zalehly a další vyběhly mezi kulometnou palbu za nimi. Hoši z prvních skupin byli už tak blízko nepřátelských zákopů, že do nich hodili granáty. Ještě dřív, než se prach a kouř z granátů rozplynul, všichni jsme vyrazili na zteč.

Byli jsme už téměř u stanice. Běh mi působil nesmírné bolesti v prsou. Hoši kolem mne zalehli a nová skupina bratří s granáty připravenými v rukou nás předběhla.

Jako ze strašné dálky jsem zaslechl hlas desátníka: „Zalehni, Franto, kryj se!“

Všechno se kolem mne točilo a zdálo se mi, že se vznáším. Pak jsem ucítil kopanec do pravé nohy, otočil jsem se kolem vlastní osy a upadl. Hrozná bolest mi drásala prsa a celého těla se zmocnila třesavka. Bylo mi hrozně, ale bolest v noze jsem necítil.

Útok probíhal dál. Zůstal jsem ležet a od té doby vím o sobě jen v dlouhých, nepravidelných intervalech.

Pamatuji si jenom, že se mnou u tratě někdo zůstal a přes nohavici mi kolem stehna utahoval obvaz. Pak mě nějací bratři pomohli odvést k lékaři, který měl ambulanci ve vagónu na dobyté stanici.

„Noha je dobrá, chodí; myslím, že je to čistý průstřel. Ale má strašnou horečku,“ slyšel jsem hlas saniťáka.

Lékař mne prohlédl a zjistil, že mám zápal plic. Když mi rozstřihli nohavici a začali ošetřovat ránu, omdlel jsem bolestí. Probudil jsem se až druhého dne; někdo mne oblékal do čistého prádla a nových kalhot. Donesl je Bašta. Jednu chvíli jsem zaslechl jeho hlas, ale neměl jsem sílu otevřít oči. Říkal: „Nemohl pořádně dýchat už před útokem.“

„Musí do nemocnice do Jekatěrinburku,“ ozval se odkudsi z dálky lékař.

Potom jsem o sobě zase dlouho nevěděl.

Probudil jsem se na nosítkách v nákladním vagónu. Při každém zakašlání mi z úst proudila krev. Pode mnou drncala kola vagónů o spojnice kolejnic. Kolem byli naši vojáci od sanity a nějaký důstojník.

Byla noc. Vlak se pomalu šinul a ve vagónu všichni dřímali. Byl jsem právě při sobě, když venku padlo několik výstřelů. Vlak se zastavil.

„Vzdavajtěs! Vzdavajtěs!“ bylo slyšet kolem vlaku. Dupot desítek nohou a třískání pažbami na stěny a dveře vagónů se přibližovaly. Nebylo pochyby, padli jsme rudým do léčky. A nyní byla každá rada drahá. Všichni jsme věděli, že padneme-li jim do rukou, živí nevyjdeme. Krasnogvardějci zajatce s „úderňáckým“ odznakem na rukávech nikdy nešetřili.

Důstojník a saniťáci se rozhodli, že se budou bránit do posledního dechu. Chopili se pušek, odsunuli vagónová vrata a vyskákali do tmy.

Zůstal jsem sám. Hrozně jsme si přál, abych měl u sebe nějakou zbraň, ale kromě polní láhve s vodou v dosahu nic nebylo.

Venku padaly výstřely a rachotil kulomet. Nějaké střely zasáhly vagón a několik třísek mi spadlo na obličej. Nejzuřivější boj se odehrával někde vpředu u lokomotivy.

Dveře mého vagónů byly otevřené a já, přestože bylo šero, jsem viděl celé houfy krasnogvardějců běhajících kolem vlaku. Jednu chvíli někdo nahlédl dovnitř, ale asi si mne nevšiml. Ve voze byla tma a ticho a já ležel na nízkých nosítkách téměř na zemi.

Umínil jsem si, že ve vlaku nezůstanu, že musím ven, do lesa a tam se ukrýt. Bál jsem se, že rudí obsadí vlak a ujedou i se mnou. Sotva jsem se na nosítkách posadil, zle jsem se rozkašlal a s hrůzou, že se prozradím, jsem pozbyl vědomí.

Jak dlouho jsem byl bez sebe, nevím, ale když jsem se probudil, byl kolem mě opět křik a dupot. Uvědomil jsme si, že boj se odehrává přímo uvnitř vagónu nade mnou. Několik krasnogvardějců vzdorovalo bodáky třem našim, kteří na ně tasenými šavlemi zle doráželi. Byli to jezdci z baterie Kulikovského, kteří přijeli našemu vlaku na pomoc. Vzápětí přiběhli a vyskočili do vagónu také saniťáci s důstojníkem, kteří se také šťastně zachránili. Krasnogvardějci zahodili zbraně a vzdali se.

Do Jekatěrinburku jsme přijeli s dvěma sty padesáti zajatci a do nemocnice mne na nosítkách donesli zajatí rudí. (...)

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktoria“, podle skutečného příběhu zaznamenaného ve válečném deníku legionáře.)