28.3.2024 | Svátek má Soňa


LITERATURA: Ukradli Součka? Už zase?

14.8.2008

První knihou o Součkovi je sice už Neffovo Tušení podrazu, ale to je beletrie, zatímco tento článek informuje o prvních dvou knižních životopisech.

1.

„Kniha vychází v původní – nezkrácené(!) – verzi.“

Tu větu čtu na internetu v anotaci k nejnovějšímu vydání bestselleru doktora Ludvíka Součka Tušení stínu. Jejím autore je plodný český nakladatel, novinář, fotograf a spisovatel, pan Luboš Y. Koláček (nar. 1960 v Brně), mj. také autor titulů jako Tajemství smrti manželek Karla IV. nebo Svatý erotik Karel IV. Koláček stejnou sentenci přidal i přímo do Součkovy knihy, ale CO onen výrok vlastně reálně znamená?

Samozřejmě nic.

Čímž připomíná kupříkladu i televizní reklamy na mastičku proti vypadávání vlasů. Když se totiž důkladně do onoho stupidního teleshoppingu pro idioty zaposloucháte (a já to jednou udělal), ale přiložíte přitom ke každému omílanému slovu ne zdánlivý, nýbrž jeho pravý (a tedy často rozostřený) význam, ani ona relace lživou nebude.

A tak ani já přímo neobviňuji pana Koláčka z ryzích lží. Ne, vždyť má pravdu a skutečně tady kráčí o původní a NEZKRÁCENOU verzi Tušení stínu. Jen vykřičník zdá se mi jaksi nadbytečný. Proč? Ona totiž ani již ta původní verze (1974) nebyla nijak „zkrácená“.

2.

O tom je aspoň přesvědčen nejen ing. Pavel Toufar, jeden z někdejších Součkových nejlepších přátel. Ale k podstatnému: Když se totiž Pavel Toufar pana Koláčka nedávno na tuhle (přinejmenším nekorektní) větu vyptával, dočkal se od mistra pera, kterému říká Yetti, bezelstně upřímné a rozšafné odpovědi, i když vyslovené samozřejmě pouze mezi čtyřma očima (za přesnou formulaci neručím): „To je tam jenom z reklamních důvodů. Ono se to bude lépe prodávat.“

Ne, nedělám si iluzí o světě! O metodách reklamy a prodeje. A ne, nemyslím, že by podobná praxe byla nějakou naprostou výjimkou. U nás – ani ne ve „světě širém“, nicméně momentálně se mistr Koláček i se „svým“ Ludvíkem stává nejzřetelnějším příkladem tohoto trendu, trendu pokleslé mediální scény.

A ne, nelze i občas (anebo i pořád) neobdivovat štiky v rybníce.

Máte-li aspoň trochu obchodnického ducha, pak ty štiky chápete. Nicméně je… Jistě je taky v demokratické společnosti povoleno uvést pravdivé informace o praxi těchto štik. Luboš Ypsilon Koláček je jednou takovou. Je, že ano! A proto dnes informuji taky o (občasné) praxi pana Koláčka, jinak ovšem a zůstává vzdělaným zakladatelem Společnosti C. G. Junga i jednoho nakladatelství. Sice mi po uveřejnění tohoto článku už nikdy nic nevydá a mrzí mne to, ale mám zatím jiného nakladatele a neumím držet jazyk za zuby.

3.

Koláček je schopný, to mu neberu, a píše jistě i knihy, ale na druhé straně občas i neknihy.

Co je neknihou?

Sami víte, pokud jste četli skvělé Asimovovy paměti. Isaac nazýval neknihami ty publikace, které poznal jako sestavené pouze z (často vůbec neupravených a neseškrtaných) přepisů rozhovorů. Jistě, jistě - je pravdou, že sám Asimov až maniakálně sčítal svá knižně vydaná díla a jejich počtem se přiblížil pětistovce i dík tomu, že si započítal také nějakých sto antologií, u kterých „pouze“ sestavil cizí texty a vložil mezi ně své komentáře. Dobře.

Nicméně ani tento egocentrik se nedopouštěl toho, čeho se (občas) dopouští mistr Koláček, tedy mistr s malým M anebo s velkým M, to už podle míry vašeho „obchodnického“ a ducha.

Koláček totiž někdy vyrábí knihy i tak, že - dejme tomu - přijde za Ondřejem Neffem, natočí na diktafon pár jeho úvah - a konkrétně třeba právě o Součkovi, načež tyto postřehy a vzpomínky udělá součástí knihy s poznámkou, že jde o „zcela autentický“ rozhovor.

Což je koneckonců pravda. A dál? Dotyčná kniha Vzpomínky na Ludvíka Součka právě vychází a není divu, že má rovných čtyři sta stran a ani o jednu méně.

4.

Je nutno z důvodu oné tloušťky pana Koláčka obdivovat?

Není, respektive to už záleží na vaší nátuře.

Sám si tu knihu pochopitelně koupím. Lačně. Jsem sběratel Součků. Ale fér to není.

Ano. Ta publikace na malém českém trhu jednoduše předběhla jinou knihu o Součkovi od jistého Jana Kubáta. Zvítězila ale sportovně? O tom právě pochybuji. Vždyť Koláček vykradl práci, na které už léta a zodpovědně pracoval právě pan Kubát.

5.

Ano, jsem přesvědčen, že opravdu zodpovědně. Jan Kubát konzultoval kdysi dokonce i se mnou, zcela bezvýznamným součkologem, můj třístránkový článeček z měsíčníku Plzeňský literární život. Vyptával se mne podle přesného plánu a bedlivě, soustředěně si ověřoval, kde u mne končí fakta a kde jsem se (a to přiznávám) už pustil na lány spekulací. A tak jsem přiznal, co byla jenom hypotéza, a kál se, že jsem to v časopise patřičně nezdůraznil. Tak. A svědomitý pan Kubát mi slušně poděkoval, opětovně usedl a psal svou knihu soustředěně dál.

Je hotová, zatím ale nevyšla.

Zato její rukopis viděl pan Koláček. Muž, který na zadní záložce „nového“ Tušení stínu vypouští co holá fakta i takovéto perly: „Tušení světla bylo ukradeno jen pár dnů před Součkovou předčasnou smrtí(?!)“ Konec citace.

Ten vykřičník s otazníkem jsou tam „upíchnuty“ zrovna takhle a mně se zdá, že Koláček tedy vlastně ví i to, co neví nikdo z nás - i včetně Pavla Toufara.

Ví dokonce i to, na co nikdy nepřišla policie. On je vševědoucí mystik a je mu známo, že rukopis opravdu existoval a byl ukraden. „Pašák!“ napsal mi o tom Pavel Toufar ironicky. Dodává: „Co je asi na infarktu spojovatelného s otazníkem a vykřičníkem, nevíte? Osobně si myslím,“ dodává, „že Součkovy knihy nepotřebují podobně nablblé bulvární berličky, aby přitáhly čtenáře, tedy i kupce, takže je to spíše urážející.

A naopak je škoda, že nové vydání Tušení stínu nebylo doplněno alespoň o hrst vysvětlujících poznámek v závěru.“

6.

Což opravdu nebylo, i když to právě Pavel Toufar už po převratu připomínal i Zdeňku Volnému, který realizoval tehdejší reedici. Pozdě, zbytečně. Ačkoli sám Toufar byl připraven udělat to podle svých slov i za formální jednu korunu.

Ne, ta kniha dodnes vychází nedoplněna, ačkoli je navzdory své geniálnosti v mnohém zastaralá! Zato ji Koláček „narval“ vlastními barevnými fotografiemi „a jak jsem zahlédl,“ píše mi Toufar, „na jedné je zvěčněn osobně. Nevím, ale do mne staří bardi novináři i nakladatelští redaktoři tloukli vždy pravidlo, že se novinář či autor na fotkách k článku nebo v knize neukazuje, tedy pokud to nemá přímo souvislost. Koláčkovu fotku jsem náhodně nalistoval a jde o snímek z jeho setkání s Thorem Heyerdahlem, což jaksi nechápu. Co má totiž toto setkání společného s rukopisem Ludvíka Součka?“

A dále Pavel Toufar vzpomíná: „Před časem mi volala paní Dáša Součková. Požádala mě, zda bych nepřijal jistého pana Kubáta, který chce napsat knihu o Ludvíkovi. Sešel jsem se tedy s ním. Pan Kubát měl obdivuhodně sesbírané množství informací, zejména z Ludvíkova mládí, a spoustu mi toho vyprávěl. Pak snad dokončil i rukopis a párkrát se ještě ozval, když chtěl doplnit věci z dob, kdy jsem se s Ludvíkem znal. Před pár dny znovu telefonoval, že jeho kniha sice nadále nevyšla, ale že v jiné knize od pana Koláčka objevil zcela prokazatelně věci, které si zjistil jenom on, Kubát, a které nemohl v žádném případě zjistit pan Koláček. A logicky mi vysvětlil, proč je zjistit nemohl, a domnívá se, že pan Koláček opisoval.

Zeptal jsem se tedy pana Kubáta, jak je to možné, ale pak jsem pochopil sám.

Pan Kubát dal totiž jeden svůj ještě nevydaný rukopis právě paní Dáše, a ta ho zřejmě v dobré vůli poskytla panu Koláčkovi. A ten opisoval, aniž by se vůbec namáhal tím, že jiný badatel podstoupil obrovskou námahu se získáváním podkladů.“

7.

A co k tomu dodá sám pan Kubát? Slyšme!

JAN KUBÁT: Z mého dosud nevydaného rukopisu o doktoru Ludvíku Součkovi s názvem „Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana“ použil pan Koláček asi 25 stran materiálu, přičemž měnil slovosled, místy krátil a místy rozvíjel myšlenku. V jeho knize „Vzpomínky na Ludvíka Součka“ jde o materiál na stranách 33, 36, 39, 81-94, 279-287. Uvedením zdroje se pan Koláček neobtěžoval a navíc vytěžená fakta místy hrubě dezinterpretuje – zejména viz poznámka ke str. 279). Uvedu teď některé směšné (a zároveň smutné) faktografické chyby z jeho knihy:

Str. 5. Součkova kniha „Vyrábíme maňáskové divadélko" je přejmenována na „Vyrábíme maňáskové divadlo".

Str. 6. Součkova kniha „Případ jantarové komnaty" je přejmenována na „Záhada jantarové komnaty".

Str. 6: Hypotetický mongolský červ „olgoj chorchoj" je pojmenován ve stylu „Jarda Novák" - tedy „Olgoj Chorchoj".

Str. 73: Znalec hovoří o Součkově „vojensko-mírové misi - spolu s českými, polskými, ale i francouzskými kolegy - do poválečné Koreje". Uveďme to na pravou míru - v Dozorčí komisi neutrálních států šlo o Čechy, Poláky, Švýcary a Švédy.

Str. 87: Znalec uvádí jako Součkovu diagnózu „stav po intramuskulárním infarktu myokardu". Zde je popleten pojem „intramuskulární" s pojmem „intramurální". Správně diagnóza zněla „stav po intramurálním infarktu myokardu".

Str. 91: Alexander Dubček je v knize přejmenován na jednu část Prahy („Dubeček"). Stojí tu: "...a tak je (generál) Prchlík prvním tajemníkem strany Dubečkem, dík velkému tlaku z Moskvy, propuštěn...".

Str. 112: Znalec cituje bez opravy (zjevně nic netuše) paní Součkovou: „...stejně jako jeho kamarádovi Hejzlarovi, který pak byl vynikající chemik..." Jde tu o záměnu MUDr. Hejzlara s vynikajícím chemikem a autorem dvou knih o UFO (1969, 1991), ing. Věnceslavem Patrovským.

Str. 114: „... dále pan Vršovecký nebo Vršovský..." Jde o spisovatele Karla Vrchoveckého, který emigroval do Spolkové republiky Německo, kde psal pod pseudonymem Karl von Wetzky.

Str. 140: Součkova kniha „Mnémosiné" je přejmenována na "Mnémosinté". Ještě že ne na "Mnémoslinté".

Str. 225: Přeložme znalcovu zkratku „Unidentificate Flying Objekt" do angličtiny: Jde o „Unidentified Flying Object".

Tyto příklady jsou k pousmání. Za závažné chyby však považuji následující příklady:

Str. 141: Pracovnice nakladatelství Albatros Liliana Hejlová je zmíněna paní Součkovou (bez opravy znalcem) jako „... ta Hejnová z Albatrosu". Znalec se o pět stran později (str. 146) paní Součkové zasvěceně táže: „A to byla ta Hajná, jak jste říkala?" Nakonec se však do správného jména trefí (str. 207), když cituje Ondřeje Neffa: „Já znal verzi, že Liliana Hejlová..."

Str. 279: Pan Koláček velice nepřesně z mého rukopisu cituje skutečnost, že někteří spolužáci ze střední školy Ludvíku Součkovi vytýkali, že odsoudil jako naivní hloupost údajně „...atentát manžela jedné ze spolužaček vůči německým okupantům, načež byli oba popraveni." Tak to vůbec nebylo! Jde o do nebe volající překroucení faktů, které dokazuje, že o daném incidentu pan Koláček vůbec nic neví. Ve skutečnosti šlo o akci, kterou lze hodnotit jako součást protikomunistického odboje, proběhla několik let po II. světové válce a popraven byl pouze manžel spolužačky Ludvíka Součka (jmenoval se Josef Charvát). Ona seděla řadu let v kriminále (za svobodna Vlasta Karešová).

Str. 281: Autor literatury překrouceného faktu píše: „V Praze totiž na něj (Ludvíka Součka) čekala jeho o devět let starší přítelkyně, výtvarnice Anna Rejšková." Zde si pro změnu pan Koláček při opisování spletl první partnerku Ludvíka Součka, výtvarnici Hanku Polákovou, s partnerkou druhou, paní Annou Rejškovou, vedoucí kněžského domova. Fakta týkající se života paní Rejškové jsem získával přímo od dcery paní Rejškové, u které jsem si i po vydání Koláčkovy knihy ověřil, že s ní pan Koláček nikdy nehovořil.

A co říci Závěrem? Kniha Vzpomínky na Ludvíka Součka je protkána faktografickými nesmysly a nepřesnostmi. Pasáže na straně 33, 36, 39, 81-94, 279-287 jsou vytěženy a upraveny (bez uvedení zdroje) z mého rukopisu „Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana", přičemž jsou místy hrubě dezinterpretovány.

Zvlášť snadno mohu dokázat, že např. citáty ze stran 280-286 jsou vybrány z mého rukopisu - vlastním totiž originální nahrávky všech uvedených pasáží rozhovorů s pamětníky Ludvíka Součka. Panu Koláčkovi jsem nikdy nedal souhlas s použitím originálních materiálů, které jsem získal vlastním úsilím, a on se ani neobtěžoval o souhlas požádat, přestože mi Ludvíkův syn David potvrdil, že mu předal kontakt na mne…

8.

A co dodá Neviditelný čenichající pes?

Kopii Kubátova rukopisu měla k dispozici nejen paní Součková, ale i David Souček. Oba únik informací popírají a David Souček konkrétně odepsal toto: „... opravdu si nevzpomínám, že bych Koláčkovi Tvůj rukopis dával. Sice ... už nevím, ale považuju to zpětně za prudce nepravděpodobný. ... Co si vzpomínám, dával jsem mu Tvoji adresu, aby se s Tebou eventuelně spojil. ..."

Což se pan Koláček nespojil…

Inu, a to nevztahujme přímo na pana Ypsilona, vykuk už asi vždycky zůstane vždycky vykukem a vykradač hrobek vykradačem hrobek…