31.7.2016 | Svátek má Ignác






LITERATURA: Tajemství Viléma Storitze, poslední verneovka

12.11.2009 0:05

TOPlistAsi šest let před smrtí Verne zareagoval na slavnou Wellsovu knihu Neviditelný muž (1897) a Le secret de Wilhelm Storitz (1910)se pět let po Juliově odchodu stalo předposlední vydanou verneovkou vůbec, tedy když nepočítáme moderní vydání Paříže ve 20. století (1995) a dalších raných děl.

Napsal jsem "předposlední", pravda, ale fakticky jde o verneovku úplně poslední, protože následující Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1914-1920)vlastně skoro stoprocentně sepsal Vernův syn Michel, který je ostatně i mírným spoluautorem "Storitze". Tento svébytný vědeckofantastický román o neviditelnosti odehrávající se v osmnáctém století (tak jako třeba i Bezejmenná rodina) a žánrově se mistrným stupňováním děsu blížící až hororu zohledňuje i Wikipedie, ale tady si řekněme nepatrně víc.

Příběh odehrávající se za vlády Marie Terezie je vyprávěn v ich formě inženýrem Henri Vidalem a začíná dopisem, který přichází z Ragzu v Rakousko-Uhersku, dnešním Srbsku, ale tenkrát Maďarsku. Dopis napsal Vidalův mladší (a jím vychovaný) bratr Marc a zve na svatbu. Vzít si chce Myru Roderichovou, o jejíž ruku však marně žádal i titulní hrdina románu Wilhelm Storitz, synátor už zesnulého německého génia a alchymisty Otto Storitze.

Tolik tedy rozehrání, a pak nás už Verne bere do Vídně, odkud pokračujeme po Dunaji lodí Dorothée, na kterou v Pešti (dnešní Budapešti) přistoupí krajně nesympatický pasažér. Jak se zdá, tento negentleman proti Henrimu cosi má, ale jsou tu i jiné podivnosti. Vidal má kupříkladu pocit, že za ním někdo stojí, ale když se otočí, je sám. Ano, mj. to připomíná i známý Maupassantův horor Horla (1886), který vyšel zhruba v čase, kdy Verne přežil atentát.

Protivný cestující z lodi zase zmizí, asi vystoupil ve Vukovaru, ale při přistání v Ragzu někdo za Henriho zády praví: "Jestli se Marc ožení s Myrou, neujde pomstě." Vidal se otočí, ale opět je sám... V noci pak s ním v hotelu něco třese a šepot opakuje onu větu o pomstě. Během prohlídky města Henrimu nějaký muž tvrdí, že ho někdo porazil, ale i onen Srb je sám. Vidal se taky setká s Vilémem Storitzem a užasle zjišťuje, že právě on je cizincem z Dorothée. Storitz znovu požádá o Myřinu ruku a když ji nedostane, vyhrožuje pomstou. Ohlášky svatby jsou pak z rámu v uzamčeném kostele pravidelně servávány a na večírku náhle zazní Vilémův hlas a zpívá Píseň nenávisti. Svatební smlouva se sama od sebe rozerve a nevěstin věneček i její kytice uletí jako sebevědomí. Storitz sám ovšem odjíždí do Sprembergu kvůli výročí otcovy smrti a policejní ředitel Stepark a Henri a Myřin bratr zatím drze prohledají jeho dům plný šramotů. Kdo je zde? Nikoho nevidí a dojdou i ke skleničce, která padá, právě když by se jí dotkli. Policista je sražen neznámou silou k zemi. Guvernér pak Storitze vypoví z Rakouska, ale během svatby něco porazí kněze i novomanžele a prstýnky poletují chrámem jako motýli. "Běda manželům!" zní - a jak už to ve verneovkách chodí a je tradicí, Myra zešílí. Musí ulehnout a zničený Marc teprve uvěří, že Storitz se umí udělat neviditelným a činí takovým i sluhu Hermanna. O fous pak ženich uniká létajícímu noži, zatímco ve Storitzově domě se svítí a městské zvony se samy rozezvoní. Centimetr po centimetru je prohledávám palác rodiny Roderichových, načež jsou zevnitř zabarikádovány dveře a v Ragzu propuká panika, která nám připomene i leckterý budoucí srbský nepokoj. Zdá se, že neviditelný unesl i jistý kočár a je kvůli tomu postřelen splašený kůň. Dav drancuje, zapaluje Storitzův palác a Verne přichází i s neuvěřitelností: Stepark a Henri totiž náhodou a neviditelnými neviděni vyslechnou rozhovor neviditelného týmu! Co je jeho obsahem?

Vilém se s Hermannem domlouval, že se sejdou u zřícenin jeho domu a odkryjí zasypané skladiště s nápojem neviditelnosti a protilátkou. Sotva na dvojici francouzský inženýr a srbský ředitel zaútočí, jsou přemoženi, ale naštěstí nikoli zabiti, zato však mizí Myra.

Její bratr kapitán Haralan Roderich, ještě jeden důstojník a Henri se vydají ke zřícenině a skutečně se úlomky samy odklízejí! Znovu Storitze napadnou a on je opět přemůže a nezabije. Když jej pak obklíčí na sta policistů, počne šermovat (viditelnou) šavlí s Haralanem, a ten ho kupodivu úspěšně probodne. Po smrti se Storitz zjeví následkem ztráty krve. Policejní ředitel chce zničit veškeré lahvičky s jeho nápojem neviditelnosti, ale tu se do rukou zákona dobrovolně vydává i Hermann, který zůstal neviditelným a chce to změnit. Půjde to jen vypitím protilátky, anžto záhadná žlutá kapalina vytvořená zřejmě Storitzovým otcem a způsobující neviditelnost působí trvale. Hermann šanci dostane a všichni sledují, jak se jedna z lahviček převrací do neviditelného hrdla. Sluha se skutečně zjeví a je zatčen. Ale kde je Myra? zajímá vyšetřovatele. To Hermann neví, ale nakonec se ukáže, že neviditelná (a stále trochu šílená) nevěsta se vůbec ani nehnula z postele.

Hermanna chtějí propustit, ale zemře, zatímco Marc si bere neviditelnou a Henri spěje do Francie. Uplyne rok a pak teprve(?!) Henrimu svitne: A co takhle vyměnit Myře veškerou krev? Odpovědí na tento pozdní nápad je další dopis ze Srbska, podle kterého Myra čeká dítě, nu., a právě jeho zrozením i nabude viditelnosti a... "Dej nebe, aby nikdo nikdy neobjevil ohavné tajemství Viléma Storitze!" končí Verne napadá mě nad jeho poslední stránkou i spousta otázek.

Tou první je, jaký měl na výsledném textu podíl syn. Víme to. Originál - napsaný otcem v letech 1898-1902 se totiž zachoval a roku 1990 byl vydán. Do češtiny není bohužel dosud přeložen, ale vězme, že Michel zachoval všech otcových původních devatenáct kapitol a jen je upravil. Jak se mi vždycky zdálo, už motiv geniality Storitzova otce a toho, že vynález pocházel podle všeho od něj, asociuje určitým způsobem symbiózu Verna otce-alchymisty a syna-následovatele, nicméně... Nicméně už si sami porovnejte obě verze. Tak či tak ale víme, že vedle Wellsova vzoru ta knížka bohužel jednoduše neobstojí. Vysvětleno není zneviditelnění šatstva či bot (u Wellse logicky nemizely) a také počínání neviditelné dvojice je ne zcela logické a neohrabané. Ve skutečnosti by přece Vilém a Hermann mohli být většími a ničivějšími pány nad životy a smrtí nepohodlných, ne? Vzpomeňme jen na Griffina! A osobně mi jeden čas i vrtalo hlavou, jak to bylo s neviditelnou "stále v posteli" a kupř. jejím vyměšováním, ale on si s tímhle Verne, jak taky víme, nelámal hlavu ani jinde a jindy. (Ondřej Neff zrovna nedávno upozornil na tento problém v případě Žulového domu na Tajuplném ostrově, kterážto "verneffka" poprvé vyjde s Burianovými obrázky okolo dvacátého listopadu.)

Motivem nenaplněné lásky bídákovy, motivem malovaného portrétu dívky (Marc je vlastně malířem) i prostředím upomíná Tajemství Viléma Storitze na verneovku Karpatský hrad (1892) a obzvlášť pak pasáží, v níž Vilém zpívá onu Píseň nenávisti, ačkoli je zatím podle všech indicií doma. Ano, i pán Karpatského hradu se ozýval do vesnického hostince, ale ještě víc propojil Storitze s tímto hradem slavný česko-francouzský film (1967), který převzal "z Karpat" i motiv dívky, jejíž obraz si zamilovaný ničemník přenáší prostřednictvím zrcadel. Film sice, pravda, předvádí celý zrcadlový systém způsobem, který se jeví poněkud či spíš více nepravděpodobně, o to ale hrůzněji, a všimněme si už chvíle, kdy je na začátku rozbito ono malé zrcátko před pařížským oknem, zrcátko, v kterém byl vidět těsně předtím zakaboněný Hermann (Martin Růžek). "Strašlivé zrcátko", uznávám, nijak nesouvisí se vzdáleným Storitzovým systémem přeneseným ve filmu do ještě takřka alchymistické Prahy, ale víte, nikdy už nevymažu sílu, s níž zrcátko děsu umocnilo dojem, kterým na mne pak horor Viléma Storitze jako na chlapce zapůsobil.

Ani přidaný motiv tkalcovského stavu nebyl zde tenkrát marný a nejen podle mého názoru ta adaptace fakticky předstihla předlohu. Četné pasáže působí opravdu strašidelně a jiné zase vznosně (exteriéry u proražené zdi) a tvrdím, že i při opětovném shlédnutí. Toto dílo zkrátka disponuje silnou, poutavou atmosférou, a tu oceňme tím spíš, že jde "pouze" o televizní projekt. Je ale také pravda, že po Storitzově smrti už se děj trochu rozplývá a obsahuje i několik podivně nesourodých scén, přičemž dlouhý rozhovor Myřiny matky s neviditelnou pak oddávajícím knězem až překvapivě přechází do komediálního žánru. Film je, uznávám, jako by "nastaven", ale to už bylo v předloze a osobně i právě proto vnímám ten snímek jako vysoce svébytné dílo a i malá role (ihned zavražděného) "cikána" Waldemara Matušky na začátku je jednou příjemnou perličkou. Taky tehdy sedmadvacetiletý Bernard Verley (hleďme, letos 4. října už se dožil sedmdesátky) v hlavní roli Marca-Antoina (v předloze Henriho), který se typově podobal našemu Petru Kostkovi, vnáší do scén úžasný entuziasmus a doslova některá místa táhne. Roku 1991 ovšem vznikla i druhá a značně zbytečná, nicméně opět velmi kvalitní televizní adaptace románu Tajemství alchymisty Storitze s Lasicou, a Satinským, Marianem Labudou, Vladimírem Kratinou a Božidarou Turzonovovou.

A co ještě dodat k vědecké fantastice? Těžko co! Máme tady totiž opravdu co činit s alchymií. Ta sice taky zůstává vědou, řekl bych nejen já, ale princip Storitzova vynálezu Verne přesmoc nevysvětluje. Souvisí však, nutno říct, docela určitě s povahou světla během jeho průchodu živoucí hmotou a se schopností tu povahu nějak zázračně měnit...

Ivo Fencl


Diskuse


kropik
8:29
12.11.2009

Fencl
8:54
12.11.2009

kuk
19:50
12.11.2009

počet příspěvků: 3, poslední 12.11.2009 07:50
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...