1.

Zapomenutá německá spisovatelka Emma von Rhoden kdysi napsala Tvrdohlavou Bětku. Tu knížku v Čechách objevila a asi tak od poloviny přetvořila („Přistřihla jsem křidélka koketství.“) jistá Alžběta Pechová (1847-1926). Emmino dílo zušlechtila, jak aspoň sama hrdě tvrdila, a vstříkla injekci intenzivního vlastenčení. Ale co naplat. Nad lehkou četbu Alžběta Pechová stejně prózu nepovýšila. Anebo vy si myslíte, že ano?

Tak anebo tak, vznikl slavný román Svéhlavička (1899).

Němka Emma von Rhoden zatím nelenila. Chutě se dala do práce a přitvořila Manželství tvrdohlavé Bětky. A co na to Alžběta Pechová alias Eliška Krásnohorská? No, taky neusnula na vavřínech a nyní už úplně sama si vysnila hned dvě další Svéhlaviččina pokračování Svéhlavička nevěstou a Svéhlavička ženuškou.

Tak tedy trilogie? Jak se vezme, hlavně tu však vnímáte jeden jediný tok vyprávění, který je úplně bez kapitol, a kdyby knihy nevyšly každá zvlášť, s klidem by se mohlo jednat o knihu jedinou.

Ale pozor, pak ještě následoval čtvrtý díl Svéhlavička babičkou (1907), který už Alžběta Pechová nesignovala Eliška Krásnohorská, nýbrž Tereza Dvorská. Takže... ano, tetralogie. Ustrňme teď u třetí části (vydal Emil Šolc, Praha, 1900) a nejen můj úsměv loudí tady zaujímavá metoda, kterou je veleben pražský byt hrdinky Zdeny. A slyšme...

„Strýčku!“ zvolala utkvěvši zářivým zrakem na Agatonovi. „Kterak bych ti dost děkovala za tolik, tolik radosti!“

„Ano, dal ti byt tajně upraviti, abys měla vše čisťounké a hezké,“ přisvědčila matka.

„Jen to? Ó, málo víte,“ zvěstovala Zdenka horujícím výrazem. „Nejen že všecko se třpytí novotou a vkusem, ale považ, maminko, pomysli, tatínku, strýček mi vlastnoručně vymaloval salonek. Obrazy al fresco na všech čtyřech stěnách, a víte, co mi vymaloval? Hádejte! Ale ne, nehádejte, nechte mně samé radost, abych to pověděla: vymaloval mi Jasanov!“

Hlas se jí uprostřed rozjaření zatřásl pohnutím. „Na jedné stěně náš dům s verandou obrostlou révami, se stromovím sadu pnoucím se nad střechu a s postavami tatínka i maminky v otevřeném okně. Na stěně druhé pohled na březový hájek, před nímž na louce se pase strakaté naše stádo. Na třetí pohled na městečko, kde přes zahrádky a nízké domky vyčnívá vysoký štít Sýkorova domu. Na čtvrté kostelík s farní zahradou a s kouskem zdi, přes niž je viděti kříže, i ten matčin. Strýčku, kdybys mi dal v Praze největší palác knížecí, nebyl by mi tak skvostný a milý jako náš skromný bytek s tvými malbami. Tys mi jej teprv učinil dvojnásobně domovem!“

„Teď se již Zdence bude méně stýskati,“ libovala si paní Menšíková. „Báli jsme se, že bude v Praze příliš postrádat milovaný svůj venkov.“

2.

Úsměvné? Možná, ale ještě úsměvnější mi přijde úžasná figura ctihodné choti pana velkouzenáře, která čile naplňuje literární ambice románem Nebetyčný hyacint. A takhle ho sama komentuje:

„A teď zcela vážně, Zdenko. Jsem úplně spokojena svým postavením v literatuře. Žádný genius nebyl uznán hned a jen plody tuctové se ujmou okamžitě. Nic si z toho nedělám, že mě veřejná kritika ignoruje. Marně jsem se snažila otevřít literárním augurům oči. Nešlo to, i pro slepce zbývá mi jen politování. Pro své plody mám vlastní veřejnost. Vidělas, jakým způsobem dělám svému románu reklamu. Ne, nesměj se, že na obalech výrobků mužových šířím vědomost o výtvoru vlastním, a věř, že tak upozorním nejednu hlubší, poetickou duši, neboť i hlubší a poetické duše jedí jitrničky a uzenky.“

„Hm. Osvědčuje se tvůj způsob reklamy? A má román odbyt, bude brzy vyprodán?“

Sebevědomě odpověděla Drahomíř: „Já nemusím svých myšlenek prodávati! Mohu je, bohudík, darem šířit. Uzenin a sádla jsme mnoho rozprodali - v arších Nebetyčného hyacintu.“

„Aj. Děláš svými archy reklamu výrobkům choťovým?“

„Jsem na to hrda,“ honosila se Drahomíř, „ačkoli zboží jeho reklamy nepotřebuje - má pověst znamenitou, světovou, a zvlášť klobásy naše jsou vynikající. Nepohrdni ukázkou, prosím!“ A sáhnuvši do záhybů sametu a brokátu, vytáhla balíček pečlivě svázaný v mnohonásobném obalu tiskových archů a ten položila vedle svého románu řkouc melancholicky, avšak s velkou důstojností: „Můj skromný hyacint rozkvetl v stínu neuznání, však pevná jest má víra, že přijde čas, kdy vůně jeho též pronikne v svět a dobude i mému jménu pověsti, byť ne světové, a byť ani ne v tomto století.“

Věru až dojemně zněla ta slova při libé, velice lákavé vůni klobásu, kteráž pronikajíc i důkladným obalem, zastiňovala knihu Drahomířinu.“

Tak tolik tedy psavá Drahomíř Rozkošná, rozená Bidýlková, básnířka, dramatická umělkyně - a choť to velkouzenářova.

Pravda, označit teď i Svéhlavičky od slovutné Elišky Krásnohorské za čirý literární brak, bych si nikdy nedovolil a bylo by to taky ubožáctvím nejhrubšího zrna. Baví koneckonců dodnes a ačkoli místy (a viz výše) i žasneme anebo se šklíbíme, milou Elišku ještě, prosím vás, nepohřbívejme.

Původní verze vyšla v časopise Tvar