Když před sto lety vypukla válka, jejímž byla druhá válka světová jen pokračováním, ještě neexistoval ani rozhlas. Natož televize. Zato se rozšířilo čtení o hrdinech.

Některé ta četba povzbuzovala, jiné méně. V Anglii se psaním takových „reportáží“ živil žurnalista, prozaik a snílek Arthur Machen (1863-1947). Byl to on, kdo velebil prosté a statečné vojíny a rekům se, jak jste se směli dočíst, zjevovali sami svatí. Včetně Jiřího. Ten se prý vynořil i nad vůbec první bitvou oné války u belgického Monsu a snad i vedl waleské lučištníky. Kdy se to mělo stát? 23. srpna 1914.

Německá armáda - v počtu 170 tisíc vojáků - se právě vrhla na Britský expediční sbor (jen 70 tisíc mužů), který se u Monsu pokoušel zaujmout obrannou linii. Linie měřila 43 kilometrů. Západně na ní se Angličani chvatně zakopali podle kanálu de Condé, ale uhájit exponovaný výběžek fronty kolem Monsu představovalo náročnější oříšek. Právě tudy Němci podnikli ústřední útok – a nejprve šla pěchota. Pod palbou ovšem utrpěla ztráty. Ačkoli byly britské síly nepočetné, odrážely poté jeden útok po druhém, a udržely tak postavení. Jenže k jejich obklíčení dojít muselo, to bylo očividné, a generál French tudíž posléze vydal rozkaz ustoupit. Tohle líčení ovšem postrádá detaily, kterých se chopil právě Machen.

Nebo je snad i stvořil?

Mons alias Bergen leží ve Valonsku, u hranic s Francií, a má tři vysoce racionální, mysticismus rozhodně potírající univerzity. A skoro sto tisíc obyvatel. Je to něco jako belgická Plzeň, se kterou ostatně udržuje styky, a počínaje rokem 1967 tu sídlí velitelství spojeneckých sil, nicméně vojenský tábor zde ležel již za dob Římanů.

Mons včetně hradu se od sedmého století rozrůstal okolo kláštera svaté Valtrudy. V letech 1873-1875 pykal básník Verlaine ve zdejším žaláři za to, že postřelil svého přítele Rimbauda, ale víc se město proslavilo 23. a 24. srpna 1914, kdy se zde poprvé v první světové válce střetly armády. Rovněž o pět set let dřív se ovšem armády nedaleko srazily: už 25. října 1415 u severofrancouzské vsi Agincourt. Zubožené, asi jen sedmitisícové anglické vojsko vedené Jindřichem V. se střelo s odpočatými, pětadvacetitisícovými šiky Francouzů. V 78. roce tzv. stoleté války.

Soupeře dělil kilometr pole. Angličané se už zčásti smířili s tím, že budou rozdrceni, a snad jen jejich král je do poslední chvíle přesvědčoval, že naopak „s pomocí boží“ zvítězí. Pravděpodobné to však nebylo. Ani trochu ne. A Francouzi Britům navíc nepovolili ani průchod do Calais, a to ač král Jindřich prohlašoval, že zaplatí škody způsobené předchozím tažením a omezí britské nároky. Kdepak! „Žabožrouti“ pochopili, že jejich odvěký nepřítel z Ostrova nemá sebemenší šanci. Jakmile pokryla krajinu noc, dokonce uzavírali sázky, kdo za kuropění pobije víc mužů. A Jindřich? Neměl kam ustoupit.

Nejlepší obranou bývá útok. Po čtyřech hodinách ranního vyčkávání se tudíž anglický král rozhodl k „útěku kupředu“. Tři čtverce rytířů bez koní ozbrojených kopími, sudlicemi a halapartnami vcelku zvolna vykročily vstříc smrti. Oklopovalo je a zpředu krylo šest tisíc pochodujících lučištníků, kteří byli převážně žoldáky jižního Walesu.

Dvě stě metrů před Francouzi se toto vojsko na pokyn krále zastavilo mezi dvěma lesy. Lučištníci vbodli do země spodní část 170-180 centimetrů dlouhých luků a mnozí vztyčili prostředník a ukazovák pravic. Znamenalo to, že mají prsty uchystány pro napnutí tětivy, ten dnešní význam gesto získalo až později. „Poroučejte se ke všem svatým!“ překládá to slušná mluva, nicméně lučištníkům tenkrát hrozilo, že jim v zajetí ony prsty uřežou.

Ještě je však měli. Pustily tětivy. Smrt šuměla nebesy a každých deset vteřin vylétlo šest tisíc šípů. Francouzská kavalerie se zmohla na pohyb až po čtvrté z těch salv, aby... ji zasáhla salva pátá.

Jindřich předtím své Angličany a Walesany zastavil v ideální „úžině“. Francouzi teď museli přes bláto deštěm rozmáčeného pole a někteří tu uvízli. Kavalerie se nakonec dala na útěk, ale nahradili ji těžce odění francouzští pěšáci, sevřená masa pochodující vzorně vstříc smrti. Bojiště bylo osm set metrů široké, na stranách rostl les a pod palbou jste mohli uhnout leda podle fronty. Ale chlapi vzadu vás nemilosrdně hnali, až se Francouzů na poli shromáždilo tolik, že ztratili manévrovací prostor. Sráželi se. Umírali po stovkách, po stovkách padali do zajetí. Ale Jindřicha Pátého neopouštěl strach. Francouzi zformují síly! říkalo mu něco.

Patrně proto vydal podlý rozkaz. Dvě stě lučištníků bylo vyčleněno do rolí vrahů a podřezali zajatce. Historikové sice dodávají, že šlo o emotivní reakci na masakr, při kterém Francouzi zavraždili jistý počet anglických dětí, jež hlídaly vozy se zásobami, ale nejde ani tak o tvrzení historiků, jako spíš o omluvu Williama Shakespeara, který sice uměl psát, ale taky lhát. I Martin Hilský vám proto potvrdí, že Will neplatí za spolehlivý historický pramen. Ve své hře dokonce zastřel i původní Jindřichovo žadonění ohledně ústupu a o drtivém efektu lukostřelby, natož o podřezávání zajatců se nezmiňuje. Pominul ovšem dokonce i zcela klíčový význam anglické taktiky, která byla chytrá, a výhru prostě přičetl „pomoci boží“.

Ne, tu nelze vyloučit, nicméně... Již po pár dalších devastujících salvách pustili lehce odění lučištníci své luky na pole a masakrovali Francouze sekerami a kladivy.

Krátce po poledni leželo na zemi patnáct tisíc mrtvých a umírajících Francouzů, zatímco Angličané dosud přišli jen o tři sta mužů. Tisíce Francouzů naopak padly do zajetí, ale nelze se jim vysmívat, že by šípům nečelili. Měli však jen kuše. Jejich nabití trvalo šestkrát déle než natažení luku.

Tady učiňme zastávku. Dlouho vládly oprávněné dohady o smrtícím potenciálu oněch luků a o jejich průraznosti a dostřelu, neboť se žádný nedochoval. Archeologové však nakonec se štěstím vyzdvihli celou stovku luků z válečné Mary Rose Jindřicha VIII. potopené roku 1545, a tak již známe tu údernou sílu. Rovná se osmdesáti kilogramům na čtvereční centimetr. podobný šíp tudíž snadno proklál jakékoli brnění. Luky byly z tisového dřeva a pouštěly šípy rychlostí 40 m/sec. Účinný dostřel dvě stě metrů v bitvě u Agincourtu stačil.

S odstupem lze říct, že nasazení těžce oblečené jízdy i pěchoty na tamním poli bylo chybou, která bezprostředně ohrozila existenci Francie. Víc než sedm tisíc vojáků pak onen omyl zaplatilo životem, zatímco Angličanů nakonec padlo jen pět set, přičemž mezi nimi jen jediný šlechtic, hrabě ze Suffolku. (Těžko totiž počítat obézního vévodu z Yorku, který zemřel na infarkt po pádu z koně.)

Tato šest set let stará minulost našla až podivuhodné pokračování právě před sto lety, a proleťme tedy časem. 29. září 1914 Arthur Machen uveřejnil v The Evening News svou nejslavnější povídku Lučištníci, ale my zůstaňme uprostřed tehdejšího horkého srpna a jeho poslední neděle. Časopis The Weekly Dispatch líčil tehdy úděsný úprk Britů od Monsu a...

„Jako bych to také viděl,“ vzpomínal Machen. „Ale ač rozprášeni, to my jsme triumfovali.“

Tvrdil, že kol vojáků postřehl jakousi aureolu a že s tou vizí vstoupil do kostela. Během zpěvu evangelia pak vymyslil i povídku Vojákův odpočinek (1914) s motivem svatého grálu. Nezůstal u toho a v dalším příběhu Velký návrat (1915) později líčí příchod tří „červených“ strážců grálu (tj. podle něj oltáře) do Walesu. Ona trojice se vynořila v halasu zvonů, za všeobecného smíru, a v téže chvíli se údajně uzdravila umírající dívka.

Větší pozornost než tyhle historky však vydobyla Machenovi zmíněná povídka Lučištníci. Inspiroval ho k ní Rudyard Kipling povídkou Ztracená legie o přízračného indickém pluku a sama Machenova próza je až překvapivě krátká. Zaujatě ji přesto či právě proto přetiskly některé farní věstníky a roku 1915 jistý duchovní Machenovi navrhl, abys ji reeditoval formou knihy.

Už onen duchovní ovšem všecko chtěl brát jako pravdu a v tu dobu kolovalo Spojeným královstvím vícero verzí téhož příběhu!

V jednom se v mrtvolách Prusů dokonce zjevily rány po šípech a v jiném se mezi dvě vojska spustilo mračno, aby ukrylo Brity. V ještě další variaci mračno obestíralo zářící siluety, které Němcům plašily koně. O dlouhé řadě siluet obestřených září píše také Machen, nicméně teprve A. P. Sinnett v Okultní revue (květen 1915) „slyšel o tom“, že se mezi čely vojsk vynořila „řada zářících bytostí“, tj. Andělů z Monsu, jak okultista historku přejmenoval. Stala se rovněž předmětem mnoha kázání a sám předseda Národní federace rad svobodné církve sir Joseph Compton Rickett rozhlásil, že vojáci přeludy viděli. Společnost pro výzkum nadpřirozených jevů pak vcelku racionálně psala o halucinaci „několika“ z nich. Ale ze všech koutů světa přicházejí vydavateli The Ewening News dopisy s teoriemi a vysvětleními, pokračuje Arthur Machen a kuje želízko dál. Vše je poněkud přízračné, nadhazuje i ve své knize Lučištníci a další válečné legendy (1915). Dělá z komára velblouda?

Jistě je to otázka. A co vlastně líčí jeho fiktivní reportáž, která nemá víc než čtyři stránky?

Osmdesát či sedmdesát tisíc (nebo ještě méně) Britů expedičního sboru ustupovalo před tradovanými třemi sty tisíci muži, ale ve skutečnosti bylo těch protivníků „jen“ 170 tisíc. Podporovalo je ovšem dělostřelectvo a jednu výspu linie s tisícem obránců ohrozilo úplné vyhlazení. Pokud by došlo ke zničení oné výspy, tvrdí snílek Machen, byly by anglické síly poraženy. I ostatní spojenci by učinili čelem vzad a na řadu by nevyhnutelně přišel Sedan.

Jenže muži na výspě byli jiní. Utahovali si z přilétajících granátů, ba dávali jim komická jména. Sázeli se o ně. A vítali je úryvky kabaretních písniček. Přesto granáty vybuchovaly a trhaly dobré Angličany od hlavy k patě. Zdálo se, že té části linie není pomoci. Obránců zůstalo už jen pět set a kam oko dohlédlo, blížily se oddíly německé pěchoty jako šedivý svět, rozpráví Arthur Machen. Nezbývala žádná naděje. A tak si pár obránců výspy potřáslo rukama a jeden z nich vymyslil hned na místě novou verzi bojové písně Good buy, good buy to Tipperary.

Vespolek pokračovali v neúnavné palbě, nepřátelé padali řada za řadou a pár kulometů se vyznamenávalo, seč mohlo. Ale všichni, jak tam byli, stejně dávno pochopili, že to je z praktického hlediska k ničemu. „A svět bez konce. Amen,“ prohodil údajně jeden vojín. Řekl to... a vzpomněl si bezděky či vůlí osudu na vegetariánskou restauraci v Londýně, ve které si onehdy dal kotlety pečené z čočky a ořechů. Náhoda tomu chtěla, že byl na talířích pod kotletami modře vyveden svatý Jiří. A heslo: Adsit Anglie Sanctus Georgius.

Co to vlastně znamenalo, stolovník netušil. Neznal latinu. Ale vyjedený talíř si vybavil. Jako obraz. Maso chybělo, ale masa útočníků ho nahrazovala zde. V bitvě. První bitvě první světové války. A ta masa se hnala. Tři sta yardů před jedlíkem a jeho vzpomínkou. Vyřkl to heslo? Asi. A pak?

Jako by dostal elektrický šok. Bitevní vřava se stala jen ševelením. „Do řady, do řady, do řady!“ zněl „hlas silnější hromu“. Tisíce hlasů mu odpovědělo: „Svatý Jiří! Svatý Jiří! Nedej nám zahynout, za veselou Anglii! Monseigneur, svatý Jiří, přijď na pomoc, přijď. Dlouhý luk a silný luk!“ A sotva výzva dozněla, spatřil voják řadu siluet obestřených září. Podobaly se, ano, mužům napínajícím tětivy. Slyšel výkřik a hučení. To mračno šípů hučelo do zákopů nepřátel a Angličané (upřesňuje Machenova „reportáž“) spatřili „naráz padnout regiment“.

„Šedí“ klesali i dál, po tisících, a Angličani slyšeli jen hrdelní řev německých důstojníků a rány z revolverů, kterými stříleli váhavce, líčí Machen s přehledem situaci, i když tam nikdy nebyl. K zemi putovala jedna řada nepřátel za druhou řadou a také prosbu Jiřímu znovu uslyšeli: „Jezdče na výšinách, ochraňuj nás!“ A hučící šípy létaly tak hustě a rychle, až zčernal vzduch.

Toť vše. Prý nakonec zůstalo před výspou deset tisíc mrtvých. Právě dík onomu masakru také nedošlo k dobytí Sedanu.

A mrtvoly? Nenesly stopy zranění. Použila snad tenkrát Británie v dotyčném sektoru bojový plyn?

Nebo stačily kulomety a šílící voják na chvíli ohluchl? Tak nebo onak, Arthur Machen, tento poměrně fantasta prvního řádu, končí povídku slovy: Avšak muž, který věděl, jak chutnají ořechy, i když se jim říkalo steaky, taky věděl, že Svatý Jiří přivedl Angličanům na pomoc azincourtské lučištníky. A co ještě víc?

Okultní báchorka o „zářících siluetách“ - sepsaná na zakázku - se stala fámou. Jako taková pak putovala mezi lidem a ten uvěřil a dokonce ještě vylepšoval strukturu příběhu, kterémužto počínání se říká mem. Z lučištníků se tak stali andělé a na konci řetězce stál opět Arthur Machen zaskočený obrovskou mocí legendy. Opatrně se ovšem vyjádřil v tom smyslu, že obracet se o pomoc ke svatým „není britskou zvyklostí, ale projevem papeženství“.

Snad je to pravda a nelze zapomenout i na jiný jeho výrok: „Dlouho jsem zastával názor, že pojmeme-li kostel jen jako místo, kde si vyslechneme kázání, může škodit víc než hostinec.“