Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996LITERATURA: Stephen King, evangelium a psychoterapie
V současné době jsem ovlivněn právě knihou Svědectví; proto se přeci jen v článku budu častěji odvolávat na tento titul. K obdobným závěrům bych však dospěl i při hodnocení jiných děl Stephena Kinga: mé oblíbené Beznaděje, Tommyknockerů či filmové Bouře století.
Systematická rehabilitace hororu
Podobně jako většina Kingových knih, i Svědectví je postaveno na (zdánlivě) banálním námětu: Svět je postižen pandemií chřipky (lépe řečeno, postiženy jsou Spojené státy, jiné části světa nejsou – jak jinak – relevantní). Nemoc se šíří fatální rychlostí, dokud, obligátně vzato, pár skupinek nebojuje o svou novou existenci po „apokalypse“.
Čtenář si možná řekne: Již teď jsem rozhodnut nečíst nejen zmíněnou knihu (notabene o 1200 stránkách (!) ), ale ani zbývající část tohoto článku! Pokud se však nad předsudky z banality americké „post-katastrofické“ konvence přenese, možná bude mile překvapen.
Tak, jako literárními kritiky oblíbení autoři rozehrávají své existencionalistické či nihilistické literární výtvory na pozadí povinně-neutrálních kulis (hlavně si nic nezadat s žánry komercí zprofanovanými), King se nebojí použít kulisy byznysem zdiskreditované, snad aby své romány učinil stravitelnými i pro mainstreamového čtenáře. A rozehrává v nich hry, srovnatelně ideově hutné, jako spisovatelé – z hlediska kulis – „minimalističtí.“ Ostatně, v dobách, kdy sci-fi a horor nebyly ještě rukojmími komerce, troufal si k obdobnému přístupu jako King, leckdo: Vzpomeňme našeho Karla Čapka. Rovněž doboví surrealisté experimentovali s prvky, které si již dnešní art-postmoderna dovolit nemůže a které jsou v současných uměleckých kruzích zapovězeny.
Na rozdíl od Čapka se však King nedistancuje od sci-fi a hororu v jeho autenticitě: Filosofická výpověď zde nevytěsňují kulisy; rovněž kulisy nevytěsňují filosofickou výpověď. Obé se jedinečným způsobem vyvíjí, aby ruku v ruce gradovalo na konci knihy. Jak ideová výpověď, tak sci-fi (nebo hororový) scénář, ve smyslu téměř akčním. A samozřejmě, nepředvídatelným.
Psychoterapie subtilních deviací
V knize Svědectví jsou příběhy některých postav vykresleny způsobem vskutku „psychoterapeutickým.“ Pro čtenáře může být až děsivé nalézat se v mnoha povahových nuancích, odkrývaných Kingem u svých hrdinů. Osobně jsem si musel přiznat, že některé povahové rysy kontroverzních postav v knize jsou mi nepříjemně povědomé (ač jsem si je, kupodivu, dříve neuvědomoval). Byť jsem je, pro jejich odpudivost a jakousi „subtilní úchylnost,“ zatlačil hluboko do nevědomí. Zde jsem se však našel i v aspektech, které jsem si dříve nepřiznal ani sám před sebou, natož před druhými. A to říkám jako „absolvent“ několika psychoterapií. A také jako ten, kdo se nakonec začal považovat – díky svému skepticismu – za „terapeuticky rezistentní osobu“. Popisovaný fenomén bych nazval jakousi „terapií subtilních deviací.“ Tímto svérázným termínem mám na mysli jev, kdy člověk objevuje temné stránky své osobnosti, o kterých se ve slušné společnosti nemluví (například neobvyklé – možná i neuvědomované – zlozvyky či zkratkovité reakce, o nichž se beztak nikdo nemusí dovědět, a proto o nich netřeba přemýšlet, natož je řešit). „Deviace“ (nikoliv nutně sexuální), které snad ani pro svou bezvýznamnost a neškodnost nejsou odborně pojmenovány, přesto je s němi člověk - trochu překvapivě - konfrontován poprvé v životě až prostřednictvím Kingových postav. A jelikož nejde o konfrontaci jedinou, domnívám se, že nejsem sám, kdo k podobným „sebe-terapeutickým“ prozřením při četbě Stephena Kinga dochází.
Pozoruhodná interpretace křesťanského evangelia
Jiný rys Kingových postav se odráží v autorově unikátním zpracování tématu Ježíšova evangelia. Řada Kingových hrdinů je totiž charakteristická velmi osobním vztahem k Bohu, aby byli titíž hrdinové postupně konfrontováni s vkrádající se zahořklostí (vůči svým nenaplněným duchovním očekáváním). Východiskem však u Stephena Kinga není – jak by mohl někdo předpokládat – odmítnutí celé koncepce křesťanství, ale jakési do očí bijící zhmotnění biblického verše Ev.Lukáše 19,20-23 „'Pohleď, Pane, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku. Bál jsem se tě totiž, neboť jsi přísný člověk. Vybíráš, co jsi neuložil, a sklízíš, co jsi nezasel.' A tomu řekl: 'Soudím tě z tvých vlastních úst, zlý služebníku. Věděl jsi, že jsem přísný člověk, že vybírám, co jsem neuložil, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi tedy nedal mé peníze na stůl směnárníkům, abych si je, až přijdu, vybral i s úroky?' Tehdy řekl těm, kdo tam stáli: 'Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který má deset hřiven.“
Ukazuje se, že Kingovy postavy – v různých variacích – přijímají relevanci Ježíšovy odpovědi z citátu (vyznačenou tučně). Ano, Bůh možná je (alespoň řečeno s Kingem, nejvýmluvněji asi u chlapce Dava v románu Beznaděj) krutý, leč odmítnout a zapřít Jej, je i po tomto prozření hloupostí.
Ostatně, jedno se Stephenu Kingovi nedá vytknout určitě: Jeho interpretace evangelia prostřednictvím románových hrdinů (mimochodem, postavy „nekřesťanské“ jsou neméně archetypální ve své terapeutické jedinečnosti) je, jedním slovem, znamenitá. Což oceňuji zvláště z důvodů popsaných v jiném svém článku v Neviditelném psu. A to je, při Kingově extrémně ambivalentním a kontroverzním vztahu k této věci, vskutku pozoruhodné.
