Tento rok a rok příští jsou roky jubilejních výročí Petra Bezruče. V září 2017 uplynulo 150 let od narození básníka (15. září 1867) a v únoru 2018 bude rovných 60 let od jeho úmrtí (17. února 1958). K Petru Bezruči se jako ke „své“ osobnosti tradičně hlásí město Frýdek-Místek. Slezský bard zde totiž ve svém mládí dvě léta působil jako poštovní úředník a řada básní jeho vrcholného díla Slezské písně je obsahem spojena s městem a jeho okolím.

Jubilejní výročí doprovázejí ve Frýdku-Místku i na jiných místech kulturní akce. Poněkud pikantní na Bezručových oslavách je stav pomníku Petra Bezruče ve Frýdku-Místku, dílu sochaře Vladimíra Brázdila z roku 1937. Jde o kulturní památku, jejímž vlastníkem je město Frýdek-Místek. Počátkem roku 2016 byl pomník sestávající z 11 bludných balvanů s nápisy Bezručových básní a tří spojených vertikálních kamenných desek s nápisem Pěvci slezských písní rozebrán, aby – z důvodu inženýrských sítí pod ním – byl přemístěn na jiné místo. Nové umístění promptně schválil Národní památkový ústav v Ostravě, avšak přemístění kamenů na nové místo (cca 30 metrů!) a vztyčení pilířů se jaksi „nedaří“.

Rozebraný pomník Petra Bezruče ve Frýdku-Místku

Jak by asi památkáři prohnali soukromého vlastníka nějaké kulturní památky, který by ji rozebral a dva roky nechal jen tak. Vlastní-li kulturní památku město, pak se vždy nejspíše nějaké ty objektivní potíže, proč to či ono nelze, najdou. „Rozebraný Bezruč“ může být chápán jako symbolické vyjádření pochyb o autorství Slezských písní. Zpochybnění Petra Bezruče (literární pseudonym Vladimíra Vaška) jako autora Slezských písní není nic nového. Pochyby o autorství básnické sbírky byly od počátku. V posledních letech však půtky zastánců a odpůrců jeho autorství nabyly na síle.

Argumenty pro tvrzení, že Vladimír Vašek básně Slezských písní pouze upravoval a je autorem pětiny básnické sbírky, shrnul spisovatel Jan Drozd (1914-2005) v útlém spisku Autoři Slezských písní. Podle Drozda napsal jádro Slezských písní Vaškův přítel Ondřej Boleslav Petr. Vašek se s ním seznámil v době svého působení v Místku (1891-1893). V roce 1893 končí Ondřej Boleslav Petr svůj život sebevraždou. Od roku 1899 posílá Vladimír Vašek pod pseudonymem Petr Bezruč do Prahy redaktoru časopisu ČAS Janu Herbenovi básně, jejichž celek je znám pod názvem Slezské písně. Autoři Slezských písní jsou tak podle Drozda dva a tím hlavním je Ondřej Boleslav Petr.

Při příležitosti 150 let od Bezručova narození vystoupila na stránkách Frýdeckomísteckého Patriotu z 23. 9. 2017 se svým svědectvím paní Zdenka Tomášková, která se považuje za posledního žijícího člověka, který má Petra Bezruče v živé paměti. Deset let pracovala pro Bezruče jako sekretářka. Nalepovala známky na stovky dopisů, chodila na poštu, domlouvala schůzky a vyřizovala nejrůznější věci. To vše zadarmo. Bezruč, kterého nazývá „starým pánem“ nebo „staříčkem“, ji prý nešetřil, byl dost přísný. Učil ji prý „dobrým mravům 19. století“, což byla dobrá škola, které se jí dostalo zdarma. S popírači jeho autorství Slezských písní nesouhlasí a písničkáři Jaromíru Nohavicovi, který k nim také patří, vzkázala, že s „jeho argumentací“ by mohla zpochybnit autorství i jeho písniček. Je sympatické, jak paní po tolika letech „starého pána“ brání, ale ta argumentace vznesená proti Vaškovu autorství není triviální, aby se s ní dalo takhle jednoduše vypořádat.

Není mým cílem udělat z příspěvku literárněvědnou studii. V citované knížce Jana Drozda i na internetu je k tomu ostatně spousta informací. Pokusím se pouze shrnout některé argumenty pro a proti či lépe řečeno podívat se na věc z hlediska, zda ten či onen z možných autorů Slezských písní k tomu odpovídá svým profilem.

Obsah Slezských písní je více méně obecně znám. Jak si můžeme představit profil jejich autora? Začněme Vladimírem Vaškem. Narodil se v Opavě. Jeho otec Antonín Vašek byl známý filolog a vlastenec. Ve věku sedmi let se Vladimír Vašek s rodiči stěhuje do Brna. V létě pak často pobývá v Háji u Opavy, kde se jeho otec věnuje své zálibě – lovu. Na gymnáziu v Brně Vladimír Vašek nijak nevyniká, jeho prospěch se stále zhoršuje, takže nejdřív zvažuje vstup do kláštera. Píše ironické veršovánky, v nichž se vysmívá profesorům. Nakonec se rozhoduje pro studium klasické filologie na Univerzitě Karlově. Po třech letech studia zanechává a roku 1888 se vrací do Brna. Píše drobné prozaické črty pod různými pseudonymy. V roce 1891 skládá úřednickou zkoušku, nastupuje na poštu a je poslán na poštovní úřad v Místku. Tam se v roce 1892 v hostinci seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem a stávají se z nich přátelé. Jako čeští vlastenci si jistě padli do noty, ale jejich životní příběhy a zkušenosti se zásadně liší.

Budova Staré pošty v Místku, kde Vladimír Vašek pracoval v letech 1891-1893

Na rozdíl od v podstatě konformního Vladimíra Vaška, který sice uvnitř bouří, ale jinak se podřizuje okolnostem, je Ondřej Boleslav Petr vyložený rebel. Pochází ze starého sedláckého rodu z Bruzovic, který se hlásil k češství a měl dlouhou tradici rodinných písmáků. Z německého gymnázia v Těšíně byl Ondřej Boleslav Petr vyloučen s nálepkou pročeského radikála. Vystudoval učitelský ústav a chvíli učil. Se svým demonstrativně předváděným češstvím neměl ve školství šanci obstát. Pracoval na šachtách, byl hercem u kočovné divadelní společnosti a po návratu domů pracoval v advokátní kanceláři svého staršího bratra v Místku. Podle korespondence je známo, že psal básně.

Na první pohled je Petr tím „pravým“ autorem, jakého si lze představit u buřičských Slezských písní. Zdání ale může být klamné. Vašek měl za sebou tři roky klasické filologie, namítají zastánci jeho autorství. Své vzdělání mohl při psaní básní uplatnit.

Odpůrci Vaškova autorství namítají, že jeho místecký pobyt čítající dva roky je příliš krátký na to, aby poznal místa popisovaná v básních Slezských písní, často od Místku vzdálená. Podle druhé strany je to bezvýznamné. Vladimír Vašek prý byl zdatný turista a bez obtíží zvládal dlouhé pěší túry.

Horší to mají Vaškovi obhájci s lexikologickým výzkumem. Ukázalo se, že slovník Vladimíra Vaška je blízký věcem, které napsal pod svými dalšími pseudonymy, avšak nikoli již rebelským básním Bezručovým. V básních Slezských písní jsou také pasáže, podle nichž je prý evidentní, že je nemohl napsat někdo, kdo se narodil v Opavě. Ale tak kategoricky nelze argumentovat, nelze vyloučit, že způsob psaní byl záměrně zvolen tak, jako by autor pocházel z Těšínska. Prostě v literatuře běžná fikce. Autora nelze ztotožnit s jeho dílem.

Pamětní deska umístěná na budově Staré pošty v Místku k 30. výročí vydání Slezských písní

Vladimír Vašek znal poměry v opavském Slezsku a v Brně, proč tedy nebrojil jako vlastenec na těchto místech? Proč s tím začal až v těšínském Slezsku na základě dvouletého pobytu v Místku? Na to se dá říct, že se to v něm střádalo a teprve zážitky v rázovitém podhorském kraji dotčeném industrializací jej přiměly k básnické tvorbě.

Je také otázka Vaškova vztahu k Němcům či jak to bylo s jeho vlastenectvím. Podle korespondence se chtěl oženit s Němkou, přestěhovat se do německé vesnice a redaktoru Herbenovi řekl, že píše německé verše. Ale to nemusí mít žádný význam. Německy psal i český vlastenec Mácha, který zemřel krátce před svatbou s Němkou. A našli by se i jiní vlastenci, kteří psali i v němčině.

Zajímavé pro podobné spekulativní úvahy jsou vzpomínky paní, která pro Vladimíra Vaška pracovala jako sekretářka. Petr Bezruč z jejích vzpomínek vystupuje jako nesmírný pedant svérázných zvyků. Nesnášel některá slova, což jeho okolí muselo respektovat. Například tlačence se muselo říkat „bachořice“. Knihy, které četl, opravoval. Zápalky se musely škrtat tak, jak si to přál (ne po délce krabičky). Měl bohatou korespondenci a z obdržených dopisů odřezával nepopsané části a znovu je používal na psaní. Byl ješitný, urážlivý a i věci, které se musely udělat, bylo nutno řešit postupně, nikoli přímo. Někdo by mohl říct, že taková charakteristika odpovídá nějakému zapšklému profesorovi na penzi, ale nikoli autorovi silných básní, jako jsou básně Slezských písní. Proti tomu se dá namítat, že právě velcí lidé, básníci, skladatelé a jiní mívají často překvapivé způsoby, výstřední chování a šokující zvyky.

Je zde však jedna věc, která pro Vaškovo autorství svědčí. V roce 1915 byl ve Francii uveřejněn text oslavující ruského cara jako osvoboditele podepsaný P. B. Vladimír Vašek byl vyslýchán a přiznal, že používal pseudonym Petr Bezruč, ale autorství textu vydaného ve Francii popřel. Byl zatčen, obviněn z velezrady a hrozil mu trest smrti. V roce 1916 byl obžalován za některé básně Slezských písní. Když ale v témže roce v Německu vyšel překlad Slezských písní, byl propuštěn na svobodu. Je tedy vidět, že se sám k autorství Slezských písní hlásil, i když mu hrozila smrt. Proč v této situaci své autorství nepopřel poukazem na někoho jiného?

Dá se dnes říct, že jde o bouři ve sklenici vody. „Aféra“ kolem autorství Slezských písní nijak nepřispěje k zájmu o jejich četbu. Je jiná doba, jiné starosti…

Foto: autor