1.

Dnes už klasická sci-fi detektivka záhadologa a zubaře MUDr. Ludvíka Součka (hrdiny Neffovy knihy) se dávno důstojně vřadila do všech holmesovských bibliografií. Jde o čtvrtou a poslední Součkovu šarádu s vozíčkářem Martinem Andělem, přičemž tu pátou napsal Jan Jandourek (nar. 1965) pro sborník Městopis (2000) a šestou nebo i sedmou ještě k uveřejnění chystá...

Zatímco prvé dva příběhy s Martinem Andělem z knihy Případ ztraceného suchoplavce (1968) lze bez váhání označit jako povídky, ty zbývající, tedy tento + Případ Jantarové komnaty (1970) jsou již označitelné jako romány a Případ Baskervillského psa (1972) se navíc skládá ze dvou částí: Jitro čarodějů (7 kapitol) a Psi jako balvany (8 kapitol).

V první části se seznámíme s úctyhodným tajemníkem londýnského Klubu Sherlocka Holmese na Northumberland Street 17 Archibaldem Rowenem a zvíme ledacos o jeho studiích otištěných v časopise jako Baker Street Journal a pod tituly jako Rekonstrukce životopisu dr. Watsona až do seznámení se Sherlockem Holmesem či Sherlock Holmes a středoanglické železnice se zvláštním zřetelem k dobovým jízdním řádům, Příspěvek k definitivnímu pohledu na uspořádání bytu Sherlocka Holmese atp. – i včetně Historického pozadí Psa baskervillského. No, právě!

Součkem servírovaná fakta by ovšem, upozorňuji, stále za porovnání se skutečností, což je i úkol pro některého z členů České společnosti. Nakolik i tady Souček mystifikoval?

Ale k ději. Rowe (nevím, zda existoval jeho předobraz) zjistil i řadu faktů dokazujících reálný podklad slavné Doylovy knihy Pes baskervillský a nechce informace předat kolegům, protože se mu zdají zaujatí. Co tedy provede? Obrací se k tehdy socialistickému Československu(!) a na Anděla. Pošle mu klubovní časopisy i údajnou hůl doktora Mortimera, známého hrdiny z románu Pes baskervillský, a ozřejmí českému detektivovi, že dokonce identifikoval pravý zámek z románu. Jde o sídlo Ellesmere ve Walesu. Pravda, dnes se holmesologové přiklánějí spíš k jinému místu...

Rowen dále zdůrazňuje, že okolo Ellesmere kolovalo a koluje bezpočet pověstí o „strašlivém psu“ a podle některých tvrzení hafan ještě žije. Ellesmere sám prý ve svém sídle záhadně zemřel přesně ve stejný den jako Baskerville v románu. Co víc, další tři osoby uhynuly na pobřežních blatech. A ještě něco. Rowen Andělovi také napsal, že strašidelná místa osobně navštívil a stal se svědkem nočního kouzelnického obřadu u ohně, jehož účastníci připomínali pralidi. Nato slyšel i psí vytí!

Tolik tedy z Anglie odeslaná, k luštění předestřená fakta a píše se, podotýkám, rok 1968, a příběh je vyprávěn v první osobě, novinářem a redaktorem zemědělských novin Karlem, „beznadějným to technickým antitalentem“. Právě Karel je Andělem vzápětí i zaúkolován, takže odjíždí do Anglie a s pomocí kouzelníka Mikuláše, člověka ovládajícího hypnózu, začíná bádat.

Mikuláš je ovšem trochu zvláštní, že ano! Modrooký, drobný mužík v bílém, Anděla v Anglii fakticky zastoupí a Karlovi ho mnohým i připomíná, přičemž ten reálný Martin dál zasahuje do pátrání pouze písemně. Co Mikuláš a redaktor ve Spojeném království odhalí?

Obřady na blatech je nutno přičíst na vrub místního vysloužilého majora a jisté paní Becket-Claptonové plus spojené s nimi společnosti blouznivců. To už se ale ocitáme v druhé části románu, kde se zbytek tajemství vysvětlí zásahem mimozemšťanů, jak už bývá u Součka zvykem, čímž neironizuji.

Už při pátrání tomuto vysvětlení ostatně napovídaly kresby na dolmenu ukrytém v kůlně u Ellesmeru a objeveném Mikulášem, který je v závěru Karlovi ukáže jako důkaz...

2.

Karel ale nepobývá v Anglii jenom s Mikulášem. Po návratu z Mongolska tam za ním přijede i snoubenka, archeoložka dr. Barbara Medunová a zjistí se, že pes je vlastně obří pijavka velikosti velryby připomínající i občas ožívající kámen alias ohavnou bytost se strašidelnýma očima, která ale vylézá pouze v těch dnech, kdy svítí měsíc určitým způsobem. Už okolo roku nula mimozemšťané stvůru nechali ve Walesu, aby odpuzovala lidi od místa jejich případného pozdějšího přistání. To aspoň hrdinové usoudí a zajímavé je i vysvětlení funkce dolmenů. Sloužily prý jako pevnosti, které Walesané vztyčili právě na obranu před vyjícím netvorem.

A přesný kalendář? Byl potřebný právě pro určení nebezpečných nocí, v nichž monstrum ožívalo. A jak vlastně umíraly oběti? Inu, buď následkem výbojů silového pole nebo jednoduše hrůzou: jak to ostatně vylíčil i sir Arthur Conan Doyle.

Součkovi hrdinové ale nejen uvažují, oni také jednají a vylákají strašnou příšeru pomocí polarizovaného světla, kterým nahradili to skutečné, měsíční, jež je jinak třeba i podmínkou řady fyzikálních a chemických reakcí. Jen díky šťastné náhodě však nakonec obludu zlikvidují pomocí ultrafialových paprsků ze speciální lampy. Tak, a je to! Pijavka se po smrti rozteče před očima jako upír či mrtvola z povídky Edgara Allana Poea (jak píše Souček) Fakta o případu monsieura Valdemara.

Ani tím ale příběh nekončí a Karel a „Ba“ jsou vzápětí málem odstřeleni šíleným majorem Hobsonem, věřícím, že byla bestie „krásným ďáblem Astarotem“. Se společností naháčů jej rituálně uctíval, ale na scénu se chvála bohu vrací Mikuláš a ten důstojníka profesionálně zhypnotizuje. Stejným způsobem ostatně už předtím ostatní zachránil při útoku "balvanu“.

Co se během času změnilo v pošetilé kejkle a tanečky majora Hobsona, bývalo však smrtelně vážným opatřením i ochranou proti silám, „o jejichž podstatě až dodnes nevíme zhola nic,“ jak se dočítáme. Ludvík Souček, nutno říct, Psa baskervillského nijak zvlášť neparafrázuje, v jednou ale určitě. Taky on totiž zapletl do děje uprchlíka z nedalekého ústavu potulujícího se po blatech, i když v tomto případě jde o šílence a nikoli trestance. A právě na tuhle osobu jsou také nakonec hrdiny svedeny záhadné zvuky z blat, protože realitě by Rowen ani ostatní „normální" lidé neuvěřili.

3.

Knihu dělá ještě poutavější i zapojení další údajně skutečné události do struktury příběhu, a tou událostí je podivná příhoda z Walesu z roku 1909, článek o níž od George Langelaana (jinak autora známého hororu Moucha) zasílá Martin Anděl paradoxně z Čech do Walesu, i když je vystřižený z pařížského časopisu Planete.

Máme-li Langelaanovu textu věřit, jedné noci zmizel z jistého waleského dvorku hoch Oliver Thomas, po čemž bylo snad slyšet jen volání z výšin. Ludvík Souček připisuje i tento únos mimozemšťanům, kteří se zřejmě právě roku 1909 na okamžíček vrátili, a už jen mohu pro pořádek dodat, že Souček událost znovu zmínil i šest let po vydání Případu Baskervillského psa v Tušení souvislosti (1978, str. 260), zatímco třeba Jaroslav Foglar ji právě roku 1972 (v roce vydání Psa!!) zpracoval jako povídku Příběh ze tmy (u Foglara je ale tragédie lokalizována do USA a později mi v dopise napsal, že "historku asi slyšel u táboráku“). Tak či tak, o podobné události psal už v devatenáctém století autor hororů a fantastiky Ambrose Bierce, sám později záhadně zmizelý, a není úplně vyloučeno, že si vše jako známý mystifikátor vymyslel, načež začal příběh kolovat světem v různě pozměňovaných podobách a tradován byl rozhodně už před rokem 1909 a lokalizována taky různě. „A onen případ je dosud v jedné ze sedmnácti skříní Scotland Yardu, které jsou všechny označeny malým otazníkem,“ dodává Ludvík Souček...

4.

K dalším pointám Případu Baskervillského psa náleží i odhalení skutečné Mikulášovy totožnosti. Jde totiž, jak se zdá, opravdu o nesmrtelného alchymistu Nicola Fulcanelliho, který se narodil už ve středověku a přesto vypadá i dnes mladistvě - a mimo jiné i vynalezl atomovou bombu? Asi... A tisíckrát opakovaná destilace prováděná alchymisty? Měla je samozřejmě dovést ke vzniku těžké vody jako moderátoru v atomových reaktorech.

Mikuláš v knize Karlovi věnuje i vzácný výtisk knihy Mystéria katedrál vydaný roku 1925 v Paříži (česky Trigon 1992 pod titulem Tajemství katedrál) a dodá: „Před několika lety se s Fulcanellim setkal v jedné pařížské kavárně můj dobrý přítel, spisovatel a nukleární fyzik Jacques Berger.“

Nu, a k jednomu z prvních nukleárních fyziků Helbronnerovi se naopak roku 1937 dostavil Fulcanelli, dovídáme se, a varoval před následky pokusů s radioaktivními látkami.

5.

Ani to není všechno. Mikuláš v Součkově knize užije proti pijavce nejen hypnózu, ale i jistou magickou formuli, která se podle tradice „smí využít nanejvýše třikrát za život“. Tím spíš formule spolehlivě působí „i v nejnebezpečnějších případech dočasného oživení mrtvé hmoty“, jenže... Tentokrát nefunguje, z čehož právě i vyplyne, že tedy pijavka určitě nebude regulérním strašidlem!

A co ještě? Souček, jak víme, rád využíval citáty, takže se jimi zaštítil i tady, a to nejen úryvky z Psa baskervillského, poukazuje třeba i na povídku Skandál v Čechách anebo Shakespearovu Bouři, také se u nás odehrávající.

A v souvislosti s polohou Walesu - na západě Britských ostrovů - je zase zajímavé Mikulášem nadhozené úsloví „he had gone west“ ve smyslu „zemřel“ (str. 61).

V souvislosti s menhiry (Proč je tahali do bažin? A proč je ve Stonehenge vyryta mykénská dýka?) pak Souček neodolá a zmiňuje obdobně monumentální Baalbek, mezi jehož kvádry nelze vsunout ani list papíru, ale i Sacsayhuaman, Machu Picchu a především teorii o změkčování kamene.

Bylo by však omylem říct, že se tu autor při exkurzech dostává tematicky příliš daleko. Naopak. Skoro vždycky u něj všechno souvisí se vším a právem připomíná i další teorii, podle níž jsou jména prvních Přemyslovců jenom špatně vyloženými slovy jakési staré básně.

A dokonce... Nejen podle Součka mělo i časové rozložení vražd páchaných Jackem Rozparovačem (to je tedy další "odbočka") astrologickou zákonitost, neboť okamžiky jím páchaných zločinů se shodovaly s určitými konstelacemi hvězd a planet, a to na minutu. A vlastně... tedy šlo o obětování a naplnění určitého mytického rituálu.

Nu, a že se Ludvík Souček navíc blýskne i fotoznalostmi, už snad ani nemusím ani dodávat. Zkrátka, detaily X oborů jsou i touto jeho knížkou roztroušeny jako sůl a eklekticky dokonce zmiňuje, a asi i v touze po zvěrohodnění, dnes už zcela zapomenutou herečku a pop-hvězdu šedesátých let Sandru Shaw (nar. 1947, roku 1967 se účastnila Bratislavské lyry).

6.

A na úplný závěr už jen technicky politickou poznámku.

Hrdinové Případu Baskervillského psa se po území ČSSR sice skromně pohybují v Barbařině červeném fiátku, v Anglii však - přece jen – propadají trošku kapitalismu, i užívají "poživačně" bentley ročník 1966. I když, pravda, ne svůj, patří jejich (jen zdánlivě chudému) hostinskému.

Druhé vydání tohoto skvělého románu se objevilo roku 1990 v knize Případ baskervilského psa a další příběhy(Mladá fronta), přičemž těmi dalšími příběhy byly oba první Andělovy případy "Ztraceného suchoplavce" a "Čerta č. 4".