25.5.2018 | Svátek má Viola


LITERATURA: Sláva šílenci, čest psychiatrovi

30.3.2006

Nejznámější český případ duševní choroby v zrcadle dopisů

Že doba vymknutá z kloubů šílí, postřehl geniální Shakespeare už za alžbětinských časů. Po čtyřech stoletích zní jeho básnický obraz jako banální konstatování. Zvlášť ve střední Evropě bývají představy normálních poměrů nejasné, neboť je už řada generací nezažila. Také hranice lidské normality se tu podivně posouvaly - kdo se například odmítal podřídit zjevně šíleným ideologiím, skončil často s psychiatrickou diagnózou. Případ MUDr. Jana Lukeše (1912-1977) je opačný. O jeho vážné duševní poruše se asi nedá pochybovat, svědčí o ní dědičné zatížení i skličující průběh jeho života, ale to, co vytvořil, jeho básně, prózy, opery, umělé jazyky, originální těsnopis či různé vědecké teorie, působí jako přiměřená, ironická odpověď vykolejené době.

S Freudem do Čech

Ve světové psychiatrické literatuře se Lukeš stal už před desítkami let nejproslulejším z českých bláznů. Dnes začíná fascinovat i širší kulturní veřejnost. Jeho tvorba, jež se u nás před půlstoletím zdála naprosto nepochopitelná, totiž nalezla úctyhodné příbuzenstvo - například v povídkách J. L. Borgese, ságách J. R. R. Tolkiena či v sofistikovaných hříčkách postmoderny. Zásluhu na zpřístupňování jeho rukopisné pozůstalosti má zejména psycholog, kulturolog a teoretik humoru Vladimír Borecký. V nejnovější publikaci, kterou připravil, se pozoruhodný obsah ukrývá pod odstrašujícím názvem Neofatické polyglotie psychotiků. Jmenuje se tak poprvé publikovaná studie Lukešova terapeuta profesora Jaroslava Stuchlíka, jenž je uveden jako autor celá knihy, byť jeho stať zaujímá pouhou pětinu obsáhlého svazku.

Vedle Boreckého komentářů se vlastním jádrem knihy stává korespondence, v níž se příběh výjimečného nemocného prolíná s příběhem jeho lékaře, vynikajícího, neprávem opomíjeného psychiatra, jenž se přes zakladatelský přínos zdejší vědě ocitl ve stínu svého světoznámého pacienta. Profesor Jaroslav Stuchlík (1890-1967) byl na vedlejší kolej odsouván už za první republiky. Ač pocházel z nemajetné rodiny učitele v Podkrkonoší, vystudoval psychiatrii v Curychu u slavného Bleulera a podrobně se tam už před první světovou válkou seznámil s učením otců psychoanalýzy - k Bleulerovým asistentům patřili Carl Gustav Jung i Ludwig Binswanger a často tam z Vídně zajížděl přednášet sám Sigmund Freud. Stuchlík se měla stát po ukončení studií na jaře 1914 také Bleulerovým asistentem, jenže o prázdninách jej v Čechách zastihla válka. Než narukoval do rakouské armády, pronesl v Praze historickou přednášku o psychoanalýze, která je dnes pokládaná za její první odborný výklad v českém jazykovém prostředí. Vstoupil tím do dějin, uzavřel si však cestu ke kariéře, neboť nejvlivnější čeští psychiatři podezřelou novinkou z Vídně opovrhovali. Po vzniku Československa tak musel Stuchlík až do Košic, kde setrval do roku 1938. I zde zůstal v úzkém kontaktu se světovou vědou, přednášel, publikoval, jezdil na konference. Krom toho tu založil i průkopnickou Spoločnosť pre štúdium a rešenie cigánskej otázky. Za okupace se napůl skrýval v Praze, neboť jej nacisté vedli na seznamu hledaných svobodných zednářů, naštěstí jen s košickou adresou. V prvních mírových letech zažil krátké zadostiučinění, ale hned po únoru 1948 se opět ocitl v nemilosti, tentokrát pro své angažmá v sociálně demokratické straně, kde patřil k zásadním odpůrcům sblížení s komunisty.

Pro režim, který podle sovětského vzoru uznával jen "materialistickou" psychiatrii na čistě biologickém základě, byl nepřijatelný i po odborné stránce. V jeho pojetí se totiž psychiatrie blížila spíš společenským vědám. Některé Stuchlíkovy pozdní, existencialisticky laděné úvahy, které Borecký cituje v životopisném medailonku, působí podivuhodně jasnozřivě. Patří k nim například rozbor propagandy jako reklamy zaměřené k navozování idejí. Tlak propagandy podle Stuchlíka narušuje psychiku, a pokud člověk nezešílí, nezbývá mu než "racionálně amorální únik do přetvářky, jež se může stát jevem obecným - člověk se snaží schovat, stát se neosobním, proměnit se v předmět". To může zasáhnout nejširší vrstvy a charakterizovat celou společnost. Zneuznaný badatel tak už v roce 1962 popsal režim nastolený o deset let později a jeho postřehy by se asi daly aplikovat i na současný diktát reklamy, která je komerční jen zdánlivě.

Nebezpečná známost

Lukešův životní příběh, zdokumentovaný chorobopisy, svéráznou tvorbou i korespondencí, nabízí jedinečný materiál historiografii, jež v poslední době ráda hledá odraz velkých dějin v zážitcích deklasovaných jedinců i skupin na okraji společnosti. S profesorem Stuchlíkem si začal psát roku 1947 v souvislosti se svou "žádostí o podporu v mrzáctví z důvodů psychických" a korespondenci uzavřela až psychiatrova smrt o dvacet let později. Obdivovatelé Lukešovy choré geniality si při četbě opět přijdou na své. Neskutečná invence, groteskní humor, pobavená hra s nejrůznějšími autostylizacemi, ale také chvilková mrazivá nahlédnutí na dno bídy lidské duše lze docela dobře vnímat v souvislosti s významným proudem moderní literatury, který vzešel z Dostojevského Zápisků z podzemí. Lukeš jako by se pokoušel zachránit smysl své narušené existence alespoň tím, že bude vpravdě ohromujícím psychiatrickým případem. Předvádí se, šaškuje, švejkovsky přehání vnucená ideologická klišé a s tvůrčím nadšením se vyznává z nových a nových potrhlostí, jako by si je pro svého psychiatra vymýšlel, znovu a znovu se dožaduje potvrzení své nevídané ojedinělosti a někdy se chová jako rozmarná hvězda. Bezostyšně se vyznává i z trapností, selhání, morálních poklesků. Chvílemi přímo sledujeme, jak se dopouští nových drobných hanebností. Obzvláštní kouzlo pro něj mají anonymní denunciace, jimiž párkrát ohrozil samotného profesora.

Svazek vyvolává zdání odborné práce pro zasvěcené, číst se však dá i jako román v dopisech, jakási žánrová obdoba Laclosových Nebezpečných známostí. Vedle Lukešova barvitého třeštění působí Stuchlkovy listy suše. Jsou vlídné, starosvětsky noblesní, ale důvodem k jejich vydání byl nepochybně adresát, jenž tu výbojně ztělesňuje krajní polohu moderního extremismu, zatímco klasicky uměřený profesor zůstává v defenzivě. I to ostatně vypovídá o stavu normality v českých zemích.

(psáno pro Respekt)

Jaroslav Stuchlík (editor Vladimír Borecký): Neofatické polyglotie psychotiků, Triton, Praha 2006, 502 str., 599 Kč.



Jak vysvětlit synovi, kdo je jeho biologický otec?
Jak vysvětlit synovi, kdo je jeho biologický otec?

Svého biologického otce vídá syn jednou měsíčně, ale myslí si, že to je jen kamarád, který si s ním hraje a dává mu dárky k narozeninám. Jak co nejlépe vysvětlit synovi situaci?

Diskuse


zirje
10:28
31.3.2006

Petr Vileta, balík z Plzně :-)
Hmm
4:37
31.3.2006

aida
2:52
31.3.2006

Pavla B.
8:43
31.3.2006

aida
11:01
31.3.2006

Pavla B.
12:32
31.3.2006

aida
12:35
31.3.2006

Jaroslav
11:16
3.4.2006

Jaroslav Kovaricek
Ano
2:47
31.3.2006

počet příspěvků: 10, poslední 3.4.2006 11:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.