Říše se pomalu hroutí. A to bez výjimek. Oscar Wilde ústy Doriana Graye

1.

Zajímavý český spisovatel Jiří Jobánek (1923-2002) by se letos v srpnu dožil pětaosmdesáti let. Cituji, co jednou napsal:

„Haggard je v oblasti fantazie samozřejmě klíčový autor, který se nestal světovým jenom následkem vlastní nadprodukce, ale zase se stal velice bohatým. Četl jsem jeho romány jako chlapec a velice jsem ho miloval. Svého času na mne silně zapůsobil.“

Tak, a Jobánek nebyl sám a třeba i jiný znalec Haggardova díla Jan Frolík upozornil už ve sborníku Poutník 39/1992 na známý Součkův sci-fi román Případ jantarové komnaty (1970) a obvinil tu z podlého plagiátu jeho autora, dalšího obdivovatele Haggarda. Bylo ono obvinění oprávněné? Porovnejme inkriminované pasáže! Pokud jste to udělali, jistě se spolu se mnou zastanete Ludvíka Součka, mj. hrdiny loni vydaného Neffova románu Tušení podrazu. Ne, s plagováním to není tak horké, jde spíš o běžnou výpůjčku, řekl bych, ve sci-fi žánru ještě běžnější, a jde především o jemnou Součkovu úklonu Angličanovi.

Dobrá, jenže jiní lidé mají jiný názor, jak jsem se letos přesvědčil i na knižním veletrhu v Praze. „Souček?“ ptají se. „Přirozeně šlo o plagiátora bez bázně a svědomí. Drzost mu rozhodně nechyběla,“ zdrtil ostatně legendárního zubaře už Jan Frolík, ale podle mého názoru ne tak úplně právem, a sám v Jantarové komnatě nic „ukradeného“ nenacházím… Tedy až na tu proklatou „destičku z tmavého sopečného skla neboli obsidiánu“, okolo které se ledacos událo. Co? U Součka ji našli v pancéřové schránce v temném sklepě pod jedním zámkem Hitlerova Německa a na starodávném pergamenu hned vedle se nálezci (byť bez Indiany Jonese) dočetli:

Tato památka je velmi tajemné a podivuhodné dílo, které moji předkové před časem přinesli z Armoriky, Malé Británie. Jistý svatý kněz mému otci stále připomínal, aby destičku úplně zničil, protože ji stvořil Satan, a to způsobem ďábelským. I proto ji tedy otec vzal a rozbil ji vedví, ale já, John de Vincey, jsem ty části zase zcelil!!!

Přesně ten text je ale obsažen už ve slavném Haggardově románu Ona (1887).

Nově se ocitl v Jantarové komnatě, ale proč ne? Je to jednak postmoderní a jednak mám pocit, jako by OBA tvůrci natrefili na týž skutečný, historický artefakt, a každý o něm psal po svém - a každý z nich ho využil po svém. Čili: obdivná výpůjčka. Nic víc, nic méně než převzatý motiv a ladné základy, které nám všem H. R. Haggard vysnil, zůstávají dobré pro to, abychom na nich až do nebe zdvihli zdi vlastních příběhů, což Ludvík Souček vlastně hrdě a s poklidem naznačuje mezi některými řádky.

2.

Sir Henry Rider Haggard (1865–25) byl zvláštní muž, byť to je fráze, kterou lze říct skoro o každém spisovateli.

On ale dvojnásobně. „Melancholik a pesimista, kterému byl svět peklem,“ charakterizuje ho Graham Greene. Byl člověkem hluboce mysticky založeným a zaujatý okultismem i spiritismem, podobně jako třeba Conan Doyle. Přesto upřímný křesťan. Jako dítě ale býval silně problematický a vlastní rodinou v podstatě považován za blázna. Co je však u spisovatele ještě neobvyklejší? Velice málo četl! A vlastně „zvládl“ prý jenom Robinsona, Tři mušketýry a Pohádky tisíce a jedné noci. Chtěl spíš žít než číst? Možná. Poštěstilo se mu to, i když vlastně jenom v mládí, zato v klíčových letech, a mohl tedy v tomto směru hovořit o štěstí. Jak to? Již v devatenácti ho otcův kamarád vzal jako sekretáře do jižní Afriky. Tamní pestré zážitky Haggarda zásadně ovlivnily. Vrátil se za šest let a vyslechněme si pokorně i odedávna tradovanou legendu o počátku jeho spisovatelské dráhy.

3.

Haggard byl až osmým dítětem venkovského šlechtice a měl staršího bratra Andrewa Charlese, autora několika románů a básnických sbírek. Právě tento bratr se jednoho dne vsadil, že mladší Henry nedokáže napsat nic aspoň částečně tak dobrého jako Stevensonův Ostrov pokladů (1882). „Že ne?“ rozhorlil se nečtenář Haggard a šel a šest neděl stačilo, aby spatřil světlo světa klasický román Doly krále Šalamouna (1886). Ano, je to příběh místy kostrbatý, ale dá se číst dodnes, čte se, vydává se (nedávno znovu i česky), byl vícekrát zfilmován a mimo jiné ho měl uvnitř hlavy J. R. R. Tolkien (1892-1973), když psal Pána prstenů. Podobnosti uhodí do očí každého a tkví nejen v detailech, nýbrž taky v atmosféře.

Haggard psal dál a podnícen úspěchem prvotiny zplodil ještě desítky svazků, které do češtiny kdysi pilně převáděl i okultista Karel Weinfurter (1867-1942). Za co ta díla doopravdy stojí, to je otázkou.

Například historik Leon Kellner si v Anglické literatuře nejnovější doby (kterážto kniha ale registruje Haggardovo dílo jen do konce devatenáctého století) servítky věru nebral: „Haggard?“ ptá se. „Imputátor nevyčerpatelného zájmu o mamon. Karikatura Roberta Louise Stevensona. Odkoukal od něj všechny dovednosti - a tisíckrát je zhrubil. Převzal od něj vše. Ich formu, bezdeché napětí, překotné dění, nemilosrdné řeže, hru s tajemnou vědou, hru s alegorií - a měl s tím vším i Stevensonův úspěch, jenom ze Stevensonova umění není nic znát.“

4.

Snad je na tom něco pravdy, ale navzdory tomu se Haggard stal vzorem a láskou i právě Ludvíku Součkovi anebo Josefu Váchalovi a Jiřímu Jobánkovi… Také Edgaru Rice Burroughs anebo C. S. Lewis těží právě z Haggarda a Haggardův román Ona („vskutku pozoruhodně dobrý“, hodnotí ho Howard Phillips Lovecraft) stojí jak v pozadí Pána prstenů (tak tedy nejen Doly krále Šalamouna), tak za druhým dílem filmového Indiana Jonese. Ne, bez Haggarda by nejspíš nevznikl ani Doylův slavný román o dinosaurech Ztracený svět (1912) a čerpá tu i sága o Tarzanovi a kdo ví, zda ne také Knihy džunglí (1894–95). Laureát Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kiplinga měl sice na kolonialismus právě opačný názor než Haggard, ale i tak si byl Mauglího duchovní otec objektivně jist, že… „Ještě nikdy se nevyskytl vypravěč s tak nepřekonatelnou fantazií, jakou má Henry Rider Haggard.“

5.

„Nejoblíbenějším románem mého dětství byly přirozeně Doly krále Šalamouna,“ přiznává už zmíněný Graham Greene (1904-1991). „Haggard vytváří v naší paměti obrazy, které ani po desetiletích nevymizí.“

A tenkrát… Ano, tu sázku s bratrem tenkrát Henry Rider vyhrál a Doly krále Šalamouna mu přinesly obrovský úspěch (dnes už nemyslitelný) a staly se neuvěřitelným bestsellerem. Jednu z příčin toho osvětluje i Greenův esej Tajemství Ridera Haggarda (1951). Co v tom bylo?

Více věcí, ale už sto let před Stevenem Spielbergem si tento specifický spisovatel všiml magické extáze, do které lidi přiváděly i pouhé zmínky o vykopávkách, archeologii a především hledání pokladů. Tak do toho - a udělat archeology ze čtenářů samotných. Jenže já vám předvedu JINÉ dějiny lidstva, umínil si ďábelsky. To i vykonal.

Čím jiné dějiny?

„Existovaly vyspělé civilizace, které zanikly, a tyto zániky se opakují, co svět je světem. A co víc,“ tvrdí H. R. Haggard, „pády říší jsou zcela přirozené. Není třeba násilí, to každá civilizace zanikne i pouze v rámci přirozeného procesu a sešlostí věkem…“

Tak aspoň zní Haggardova vize - a je to vize, se kterou uspěl a stal se geniálním zakladatel nového subžánru „lost race“, který víc méně bravurně pojednává o nejrůznějších, pokaždé však dokonale od světa izolovaných společenstvech.

6.

„Bodoval“ však i jinak. Například schopností vyvolat děs. V románu Ona třeba „vynalezl“ věru ohavnou záležitost, totiž náboženskou popravu pomocí do běla rozžhavené litinové nádoby nasazené na hlavu. Čili tzv. hot-potting. Jenže stejně věrohodně uměl vyprávět o lásce, a právě Ona je v první řadě příběhem silné vášně, přičemž titulní hrdinka Ayesha zůstala natolik výrazným symbolem smyslnosti, že se o ní zmiňují jak Freud, tak Jung, který ji dokonce označil za animu i klasický přímo příklad „smyslnosti až zvířecké". A tím jsme u dalšího z kořenů působivosti nejlepších Haggardových textů.

Je jím ostrý kontrast mezi typicky britskou zdrženlivostí a žhnutím lásky. To on možná dělá z těchto knih „něco víc“, a když roku 1965 ztvárnil majora Horace Hollyho poněkud odtažitý herec Peter Cushing, bylo to, myslím, zcela na místě. To vše vytváří z Haggarda tak výraznou zvláštnost, že stál za esej i Henry Millerovi (vyšlo roku 1952 v jeho publikaci Knihy mého života).

7.

Sir Haggard vyvolal zájem o ztracené civilizace dokonce i u legendárního plukovníka Fawcetta, s kterým se znal a jemuž věnoval pětadvacet centimetrů vysokou sošku z černého kamene a s vrytými symboly. „Pochází z Brazílie," upřesnil, načež Percy Harrison roku 1925 navždy zmizel na plošině Mato Grosso i se svým synem a jeho přítelem. To už je ale jiná pohádka, jak by řekl Kipling, i když je až ďábelsky symbolické, že mystik Henry Rider téhož roku zemřel.

Je mrtev, nadlouho, ale jeho chlapeckého, i když notně tesklivého ducha mají mnozí z nás i tak dodnes rádi, takže Haggard žije dál, v neposlední řadě i z toho důvodu, že jeho hrdinům jde - na rozdíl od těch střízlivých Vernových - tak často jenom a pouze o čisté dobrodružství pro dobrodružství, což znalý Jan Frolík zilustroval hezkou větou, která je esencí oné myšlenky a již kdysi vyslovil slavný Haggardův hrdina, kapitán Good:

„Pojďme až tam k hoře Kenija a na jiná místa s nevyslovitelnými jmény a hledejme bílý národ, který neexistuje.“

Co je možná absurdní přístup, nicméně dělejte proti tomu, co chcete, ale faktem už bude, že děti i mnozí dospělí občas opravdu mívají také touhy, a jak že to napsal náš daleko naivnější Foglar, který Haggarda taky stopově znal? „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných?“

Původní verze tohoto textu vyšla v západočeském měsíčníku Plž