nejúžasnějších a nejpoutavějších vypravěčů všech dob, Edgara Rice Burrougse

Ne, ani trochu si nemyslím, že kdokoli může kdykoli překonat JEHO líčení Marsu a tamní civilizace, folklóru a groteskní fauny a flóry. Je to líčení nehledané, plastické, neradostné, jako by skutečné, a přece jako sen. A NE? I ve snu přece - občas - funguje čtení myšlenek, a právě čtení myšlenek je schopen hlavní Burroughsův hrdina alias kapitán John Carter, i když mu to jde právě pouze na rudé planetě (a ještě jen do jisté míry, aby to nekomplikovalo zápletky).

Ale sen je tady všude, snad všude... Taky (až ke zvracení) ohavný, slizký netvor prahnoucí po "princezně z Marsu" (z prvního svazku ságy) jménem Tal Hajus je zpodobením takového chorobného snu, nu, a podle všeho i předlohou Džaba Hada ze slavné Lusasovy filmové ságy o hvězdných válkách.

Jen ve snu (a nikde jinde) se rovněž skáče do výšky způsobem jak o tyči, i když bez tyče a jak to Carterovi umožnila tamní minimální přitažlivost. Ani to není vše. Jen ve snu umíte muším způsobem šplhat po fasádách, fantastičtěji než Harold Lloyd. A John Carter to nějak uměl! A zvládal. Čistě jen ve snech a nikde jinde mnozí zažívají i masakry podobné masakrům z překrvených Burroughsových románů, přičemž ústřední hrdina vždy vyvázne nezraněn, anebo leda s pár oděrkami. Jen jak ze snů mohly Edgarovi do konečků prstů a do psacího stroje vstoupit i ony vize obrovských, v hrozných válkách hořících vzducholodí nad planetou, pouze ze sna jako by pocházela fascinující představa o letounu, který si nařídíte na cíl, načež v poklidu ulehnete, zabalíte se do kožešin... a chr. usneme, zatímco onen váš letoun spolehlivě letí a trefí se kamkoli jste na Marsu chtěli. Tak to ale u Burroughse vypadá všude – a takovým je v kostce. Nevím, jak to dělal, ale jeho knížky působí, jako by se úspěšně pokoušel zachycovat právě ty říše, na které většina z nás po zařinčení budíku beznadějně zapomíná, vždycky. A jsem dokonce přesvědčen, že jen málo autorů úspěšněji a důkladněji využilo onen rezervoár nočních esencí či záhadného napojení snících kams... Zato reálný Mars Jiřího Grygara a spol.? Není tady s námi, nikdy nebude, ale síla magického Marsu v Edgarově představivosti? Ta zůstane i tak. Strašlivá. A přece, jak totálně snový zůstává i nekonečný dostřel zbraní na onom jeho "Barsoomu"... A motivem vajec, z nichž se - prý - Marťané rodí, jako by Burroughsovo podvědomí i záhadně korespondovalo s očividným ostychem před sexualitou. Je bez debaty šokující. A sexualita pak jednoznačně bývá u tohoto autora tavena v celé oceány krve a bezbřehého násilí. Ne, vůbec, ani trochu si nemyslím, že by Edgar Rice Burroughs kdykoli co napsal... třeba o skutečném, a tedy nemarťanském porodu. A až kuriozně pak vyznívá, že se právě jeho jmenovcem ze stejné země se stal sexu vcelku vzato "odevzdaný" spisovatel William Burroughs, autor Nahého oběda...

A podezřelá "cudnost na Marsu"? A v servisu tak geniálního vypravěče, jakým byl Edgar Rice? Jistě, volá po důkladnějších rozborech (než do kterých mám chuť). V angličtině ostatně nějaké existují a taky motiv falešného náboženství (ze začátku ságy o Marsu) může se zmíněnou cudností být nějak paradoxně provázaný.Oproti tomu na vztahu bijce Cartera k Marťanům ale nic moc záhadného nevidím a vy asi taky ne. Jde o mechanicky transponovaný vztah rádoby vyššího (i když ale dobráckého) bělocha k Indiánům, nu, a autora usvědčuje i úvodní scéna ságy, kde Carter chrabře zachraňuje přítelovu mrtvolu, a právě z indiánského ležení (ještě na zemi).

Sága John Carter, pán Marsu vznikla neuvěřitelně dávno: už roku 1911. Takže jí bude napřesrok sto let. První díl Princezna z Marsu, jehož filmová adaptace je stále odkládána, ale dočkáme se, se původně jmenoval Pod měsíci Marsu a Burroughs, dodávám, ani v pozdějších románech nezapomínal připomínat fascinující pohledy na oba satelity kroužící velice rychle nad povrchem rudé planety, na Děs a Hrůzu.

***

Úvodní román připsal synu Jackovi a není bez zajímavosti, že sice s kosmickým světem přišel na trh ještě před stvořením slavnějšího světa Tarzanova, nicméně jen o tři měsíce. Roku 1913 navázal pak dvěma romány Bohové na Marsu (česky poprvé 1928) a Pozemšťan vojevůdcem na Marsu (1913-14, v originále Vojevůdce z Marsu) a roku 1916 následovala Thuvia, dívka z Marsu (1916) obsahující už i Slovník marťanských jmen a pojmů.

Jde teď čistě o můj názor, ale mám zřetelný pocit, že čtvrtá kniha stojí na kostře nějakého už staršího a snad zavrženého Burroughsova rukopisu, který se podle všeho odehrával ve středověku. Vadí-li to? Ne. Leda stopově. Vlastně vůbec - a ve výsledku nepřekonatelný vypravěč opět vítězí. A Carter? Jakbysmet. Ani jeden se s tím zkrátka nepáral.

Ještě žiji! říkával John Carter. Nezdolný. A hrdina dvou světů. Optimista provázený poněkud nepravděpodobným megaštěstím. Přežil vždycky. Všecko. A vůbec ne po česku.

Roku 1922 přišla pak i Vražedná šachovnice na Marsu (v originále Šachista z Marsu) a po pěti letech i skvělý Šílený vědec na Marsu. Pak Bojovník na Marsu (1930), kde není Carter hlavním hrdinou, ale vůbec to nevadí, a Mistři meče na Marsu (1934-35, v originále Meče Marsu), v nichž se Carter vrazí s trochu podivným důrazem na titulní zbraň. Na meč. Proč, je tak trochu záhadou, a román působí spíš jako - více i méně úspěšné - přenesení příhod Zorra Mstitele na rudou planetu. Burroughs v psaní pokračoval a střídal ich-formu s er-formou. Za nejlepší část cyklu považuji Umělé lidi na Marsu (1938-39), v nichž se geniálně vrátil k motivu ze Šíleného vědce, a určitě lze říct, že podobně jako Franz Kafka, taky Edgar Rice Burroughs intuitivně předpověděl holocaust. I když to, pravda, provedl na úplně jiném levelu, jak by řekli dnešní mladí, ale i já.

A ne, to ale ještě nebyl konec Carterův. V lednu 1941, když už v Evropě zuřila válka, následovalo kratší a komiksem až nevkusně ovlivněné vyprávění John Carter a obr z Marsu, nu, a z roku 41 je pak výtečná Llana z Gatholu sestávající z (dalších) čtyř kratších příběhů a věnovaná "Johnu Philipu Birdovi". Úvodní Prastarý mrtvý - z března 1941 - se v originále jmenuje Město mumií a je to i další typická ukázka mistrného přetavení snu v relativně racionální fantasy, o kterémžto umění už byla řeč výše. V červnu téhož roku následoval krvák Černí piráti Barsoomu a v srpnu Žlutí muži Marsu, jimiž neúnavný blouznivec Burroughs poněkud infantilně doplnil už tak bohatou škálu barev svých Marťanů. Česky příběh - kdo ví proč – vyšel pod divným titulem Útěk na Marsu (překlad Jan Kantůrek). V říjnu 1941 následovali (Gullivera mi připomínající) Neviditelní muži Marsu - a v únoru 1943 autor přiřadil k sérii i nepříliš uspokojivé Kostlivé muže z Jupiteru, kde podle mého názoru už přestřelil, protože samotná sága je absurditou na druhou a toto bylo už na třetí.

Daleko slavnější Burroughsovou sérií ovšem zůstávají tzv. Dobrodružství lorda Greystoka zahájená roku 1912 klasickým Tarzanem z rodu Opů a pokračující stejně skvělým (a opět "masakrálním") Tarzanovým návratem (1913). Třetí díl Tarzanovy šelmy (1914) ovšem představuje kvalitativní pokles o X příček, který nezachránil ani Tarzanův syn (1915-16). V pátém románu Tarzan a klenoty Oparu (1916) se Burroughs až moc mechanicky vrací k motivu pralesního města z druhé části a opět vrší stupidity a davové scény s rozlícenými zvířaty plné absurdit. Vypráví ovšem jako pokaždé mistrně – a nepolevuje.

Anebo přece? Tak či tak, shrnul pak tucet kratších próz - na totéž téma - do cyklu Tarzanovy povídky z džungle (1916-17). Najdete uvnitř i vyprávění Tarzanova první láska (a má jen jedenáct stran) anebo text Tarzan zachraňuje měsíc (osm stran). Sám chystám během svých dovolenek v Karibiku s doktorem Janečkem třináctou povídku Tarzan a Sagvan Tofi v ráji.

Ale k věci. V letech 1919-20 vyšel ve dvou svazcích Tarzan nezkrotný, roku 1921 Tarzan strašný, v letech 1922-23 Tarzan a zlatý lev, román opět výrazně dvoudílného charakteru, následoval Tarzan a trpasličí lidé (1924, a ne tedy "mravenčí", jak jsem už taky četl ve špatném překladu) a není mi známo, kdy vlastně poprvé vyšla kniha Tarzanova dvojčata, nicméně taky její český překlad existuje, i když úplně mimo známou řadu vydanou nakladatelstvím Paseka i mimo toto nakladatelství (vydal to MAGNET-PRESS v roce 1992 a s obrázky Milana Fibigera).

Tarzan, pravda, v tomhle jen přidruženém románku fakticky neúčinkuje (ale přece!) a zrovna tak nelze do série dost dobře a rovnoprávně řadit známou českou Tarzanovu babičku (1926) od Zdeňka Matěje Kuděje, o které jsem už na Neviditelném psu psal 24. dubna 2008.

V letech 1927-28 pokračoval Burroughs-velkovýrobce v sáze dvojdílným románem Tarzan, pán džungle a v letech 1928-29 obdobnými dobrodružstvími Tarzan a ztracená říše plus kuriózní knížkou Tarzan v nitru Země (1929-30, původně opět dva díly), kde propojil sérii s jiným vlastním cyklem o pravěkém světě v nitru zeměkoule. V letech 1930-31 následovaly dva díly Tarzana nepřemožitelného, kde se poprvé vynoří i „lví muž“, v letech 1931-32 vyšel Tarzan vítězný, roku 1932 Tarzan a město zlata a pak i dva díly románu Tarzan a leopardí muži (1932 a 1933), dva díly Tarzana a lvího muže (1933 a 1934), opět dvoudílné Tarzanovo pátrání (1935 a 1936) a Pasekou jednoduše ignorovaná kniha Tarzan, jeho dvojčata a Zlatý lev Jad-bal-ja (1936), což je, řekl bych, ještě rozšířená verze Tarzanových dvojčat.

V letech 1936-39 následoval Tarzan velkolepý a roku 1938 román Tarzan a zakázané město (1938), kde se do děje překvapivě vrací hrdinův francouzský přítel z úvodního románu d´Arnot. S dalším dobrodružstvím Tarzan a ztracenci (1940) bývá vydávána povídka Tarzan a šampión (1941), po čemž vznikl Tarzan a cizinecká legie (1947) a posmrtně (1964) vyšly ještě prózy Tarzan a vraždy v džungli a Tarzan a šílenec, přičemž ta úplně poslední část epopeje Tarzan–ztracené dobrodružství zůstávala v pozůstalosti až do roku 1995, kdy ji dotvořil jistý Joe R. Lansdale. Stejně jako někdejší Kudějův "závěr" cyklu Tarzanova babička, i toto finále, nutno smeknout, Paseka promptně vydala.

Jak jsem se už zmínil, podíval se Tarzan jednou i do nitra Země. Burroughs nazval ono nitro Pellucidarem a zmapoval je hned v sedmi románech. Jejich české vydání bohužel doplatilo na chabý zájem nás, čtenářů, a tak léta už zůstává jen u prvních dvou svazků (plus u toho s Tarzanem). Úvodní V zemském jádru uveřejnil Burroughs přitom už roku 1914 a česky román vyšel už roku 1927 jako Do středu Země - a roku 2003 pod titulem Cesta do nitra Země (nakl. Havran). Jeho pokračování Svět Pellucidaru (1915, v originále jen Pellucidar a česky také roku 2003) následuje Tanar z Pellucidaru, pak přichází zmíněná už Tarzanova knižní epizoda (Tarzan přitom do nitra Země pronikne vzducholodí otvorem na severním pólu), a pak svazky Návrat do doby kamenné, Země hrůzy a Divoký Pellucidar. Důležitým prvkem fantasmagorie přitom byla i kuriózní myšlenka telefonního spojení mezi povrchem planety a imaginární obří dutinou uvnitř: svrchní zakončení drátu bylo třeba vždycky zamaskovat a znovu pak najít, a na tohle groteskní telefonování si vědci pobaveně znovu vzpomněli právě před osmi lety, kdy zjistili, že skutečnou zeměkoulí vlastně lze komunikovat prostřednictvím modulovaných paprsků neutrin...

Čtvrtá z Burroughsových slavných sérií se pak celá odehrává na Venuši a má pět dílů (Piráti z Venuše, Ztracen na Venuši, Carson z Venuše, Útěk na Venuši a Čaroděj z Venuše), daleko známější v našich krajích však zůstává Mistrova Země zapomenutá časem alias Caprona, země divů, kterou jsem, jak dojatě vzpomínám, svého času sledoval i jako naší televizí uvedený film. O filmech však více ani slovo, to bychom se přes všechny ty adaptace Tarzana nedobrodili k ničemu, a tak už jen dodám, že pan Burroughs psával i příběhy z pravěku (Jeskynní děvče), ale i docela normální detektivky (Vražda v temném jezeře, Vražda v bance, Vražda o půlnoci, Kdo zavraždil pana Thomase?) a taky jednoduché indiánky (Válečný náčelník, Apačský ďábel, Šerif a kraj Komančů). Nu, a konečně i příšernosti typu Děvčete z Hollywoodu, které česky vyšlo roku 1927 jako čtvrtý svazek Burroughsových Spisů, ale hlavně jako typická ukázka, že proslaví-li se kdo (Burroughs), vůbec to neznamená, že literární agent neslintá a nezvládne do zahraničí (a v tomhle případě mladého Československa) prodat po pár dobrodružných drahokamech i naprostý šunt!

Ale klid. Taky je pravda, že boxerský román Billy Byrne, vydaný jako v pořadí sedmý svazek týchž Spisů, není zas tak špatný. Na Burrougse, pravda, přikládáme odjakživa a taky v tomto článku specifická měřítka, nicméně umění vyprávět by se od něj mohl učit každý a pokud mi nevěříte, prostě ho čtěte anebo ZNOVU čtěte to, co už v dětství. Není to MAuglí, ale taky to jde.

S malým zjednodušením lze pak dodat, že sebrané Burroughsovy spisy obnášejí skoro přesně sto svazků. Ale s nimi i nepřebernou řeku jinými pery odvozených komiksů, filmových scénářů a rozhlasových děl. Jestli to všechno někdo někdy dopřeloží do češtiny, nevím. Spíš si umím představit, že to příští generaci - a několika málo vážným zájemcům z jejích řad - bude už stačit v původní angličtině... I tak jde čas.