Už vloni, tj. v roce 2009, mě napadlo, že by nebylo špatné, kdyby při příležitosti kulatého dvacátého výročí sametové revoluce někdo napsal velký článek, či třeba celou delší práci o tom, jak se u nás po roce 1989 formovala SF v nových podmínkách. Snad na něčem podobném někdo pracuje, snad nepracuje, ale zamyšlení by to bylo zajímavé a poučné: starší by si zavzpomínali a prohrabali svazky časopisů na půdě nebo ve sklepě, mladší by se dozvěděli, jaké to bylo, když od roku 1990 začala vycházet západní SF ve větším počtu než dva tři tituly ročně.

Když jsem si na stránkách Sardenu přečetl článek Jiřího Halamy (Ikarie dvacetiletá: nostalgické vzpomínání) věnovaný prvním číslům scifistického měsíčníku Ikarie, opět jsem si na svoji ideu vzpomněl; ovšem ani teď nemám čas a sílu se do nastíněného podniku pustit. Nicméně alespoň několik slov a zasutých vzpomínek bych k dotčenému tématu uvést mohl.

Napřed něco k Ikarii. První číslo, a tím myslím ono ÚPLNĚ PRVNÍ, které vyšlo, jsem si koupil v trafice na nádraží buď ve svém bydlišti, nebo v Praze. Na začátku července jsem se účastnil v Praze dvoutýdenního vzdělávacího kurzu učitelů cizího jazyka a vím bezpečně, že Ikarii jsem měl celou dobu u sebe. Naprosto přesně si vybavuji, že o přestávkách mezi přednáškami a semináři jsem si v jedné třídě základní školy v Truhlářské ulici četl povídky z Ikarie a - byl z toho celý pryč. Ten pocit by dnešní mladí scifisté (myslím teď třicetileté a mladší) asi stejně nepochopili, nebudu ho tedy ani popisovat. Dlouhé chvíle jsem se třeba jenom díval na obálku dotyčného čísla, jelikož mi přišla úžasná; jednalo se o ilustraci k povídce Davida Brina Křišťálové sféry. Dalších asi deset let svého života jsem si neuměl představit bez každoměsíční dávky science fiction právě ze stránek Ikarie.

Stejně jako Jiří Halama, i já si vzpomínám na povídky z prvních ročníků, které mě v Ikarii nesmírně zaujaly a které jsem možná četl i víckrát. Tak třeba Můj nepřítel patřil vskutku k výjimečným čtenářským zážitkům. Tehdy jsme ještě netušili, jak bude tato novela zmasakrována ve filmovém zpracování. Dost podobně jsem lapal po dechu nad Veisovým Pajdi so mnoj, maľčik, řekl Rusák; vůbec jsem nechápal, jak mohl někdo něco podobného napsat. A tak bych mohl nad památnými povídkami z onoho časopisu dlouho pokračovat.

Ve jmenovaném článku Jiřího Halamy jsou zmíněny i další pokusy uvést na trh sci fi periodika, většinu z nich vlastním dodnes a za pár desetiletí z nich (snad) budou sběratelské rarity. Mám většinu čísel Exalticonu, mám i Ramax. Jistě mám i další podivnosti, ale nechce se mi je hledat ve sklepě v úhledně svázaných balících a vodotěsně zalepených pytlích a igelitkách. Ano, část časopisů musela jít do sklepa, v knihovně není místo.

Co ale dodnes v knihovně mám, jsou svazky pofiderně vyhlížejících periodik, která jsou starší než Ikarie, a která po roce 1989 zanikla. Periodik, která nám v oněch minulých dobách přinášela oblíbenou četbu, přeloženou ovšem nikoli z angličtiny, ale většinou z ruštiny. Ano, mám na mysli třeba pět svazků měsíčníku Sovětská literatura, ve kterých jsem si přečetl slušné povídky např. Dm. Bilenkina (Síla silných), ale hlavně bratří Strugackých Brouk v mraveništi (1980/12) a Vlny ztišují vítr (1985/12). Nevím ale, zda těchto SF speciálů vyšlo skutečně jenom pět.

Další raritou jsou svazky Románových novinek Nakladatelství Práce. Vlastním osm svazků (Hvězdy v trávě, Neděle na prodej atd.), ale vím, že jich vyšlo o dost víc, některé dost bizarní, jeden byl věnovaný, myslím, albánské science fiction!

Co ovšem zabírá v mých „předrevolučních“ regálech nejvíce místa, jsou svazky edice Saturn z Lidového nakladatelství. Mám jich dvacet osm, ale to je opět jenom část z celkového počtu. Z 99 procent to byly překlady z ruštiny, přičemž tyto útlé svazky se prodávaly jenom v trafikách. Mezi spoustou nevýrazných antologií a románů v této řadě vyšly občas i vynikající věci: Země je příliš daleko a Slyšel jsem Zemi (K. Bulyčov), Hotel U Mrtvého alpinisty (Strugačtí), Dlouhé svítání na Enně (J. Guljakovskij), Génius zkázy a Hlava profesora Dowella (A. Běljajev) a další. Na Bulyčovovy dva romány vzpomínám jako na zjevení, uchvátily mě. Jakkoli byla rusky psaná fantastika často ideologicky podbarvená, pro patnácti- až dvacetiletého čtenáře v Československu představovala některá její díla tolik žádanou četbu oblíbeného žánru. Bez výjimky to platí o Strugackých a do značné míry ještě o pár dalších autorech.

Na toto téma by bylo možné ještě nějakou dobu pokračovat, leč nechme si něco i na příště. Třeba se najde někdo poučenější, člověk se spoustou času, který danou matérii rozpracuje podrobněji. Seznamy jmenovaných edic, včetně fotografií obálek, se dají sehnat na internetu, hlavně na stránkách www.legie.cz a http://scifibaze.wz.cz/index.html.