20.5.2019 | Svátek má Zbyšek


LITERATURA: Rocambolo! Kníže katakomb

18.9.2008

„Jaká to prapodivná osobnost tento Rocambolo,“ pravila Vasilika. „Zdá se být moderním Fra Diavolo neb Cartouchem osmnáctého století.“

1.

Držím šestý díl té ságy. Mne to fascinuje. Vždyť celý „epos“ má tisíce stran a česky vycházel od roku 1921 v Kratochwilově knihovně světových románů. Prohlížím si to nábožně po skoro devadesáti letech a nejprve tedy titulní stranu.

Pod nápisem Rocambolo… je tu tučně napsáno Kníže katakomb. Velký román dobrodružství a lásky. Následuje název konkrétního svazku, a to (autor se asi nedokázal rozhodnout:-) název: PROVAZ OBĚŠENCE (BLÁZEN BEDLAMSKÝ-ŠEDÝ MUŽ.

Hm, a kdo byl tím nerozhodným autorem?

Samozřejmě úžasný vikomt Pierre-Alexix Ponson du Terrail (1829-1871), král francouzského románu na pokračování.

Umřel mlád, zůstala ale po něm hora románových melodramat. Milenka ze záhrobí, Tajemství dr. Roussella... Ale nepišme bibliografii, byla by to taky dlouhá práce, jelikož ročně Ponson vyplodil i třicet svazků.

Které byly nejúspěšnější?

2.

Odpověď je zřejmá. Vede magický cyklus o napravovateli křivd Rocambolovy činy (1859, 22 sv.), Rocambolovo vzkříšení (1866, 5 sv.), Pravda o Rocambolovi (1867, 5 sv.) a Rocambolův návrat (1877) - a ještě dnes by se slušelo vykřiknout: Jaká to epopej!

Jaká širá tu teče řeka intrik. Ale s psychologickou věrohodností si autor hlavu nelámal. Kdepak. Psal chvatně, pro obživu, dopouštěl se anachronismů a vcelku jako by tvořil podle hesla „proč jednat jednoduše, když to lze zaplést!“

I zapleťme to. A ono už to taky zapleteno je.

Někdo se za někoho bez přestání vydává. Děje jsou natahovány - až do nemožna. A „kaše“ dialogů upomíná až na anekdoty o Alexandre Dumasovi starším, i on přece své stránky někdy nafukoval podobně. Při psaní Rocambola se ostatně Ponson Du Terrail nechal inspirovat jak postavou Monte Crista (1845), tak i Jeanem Valjeanem (1862) z Hugových Bídníků. Hlavně a především však Suem (1804-1857) a jeho Tajnostmi Paříže (1842-3). A stvořil ostatně i cyklus Tajemná Paříž.

3.

My se ale dnes zaměřme na Rocambola. Jeden jeho díl se nazývá Nové tajnosti pařížské, ale Ponsona inspiroval taky Paul Féval (1816-1887) a jeho Tajnosti Londýna (1844). Bral zkrátka, kde mohl, ale vlastní fantazie taky neměl málo. A děje víří. Větví se. Výsledek? Je podoben labyrintu.

A tak ať jsou našimi záchytnými body texty pod obrázky:

Paterson se náhle zachvěl, jako by mrazivá ruka se ho dotkla. U nohou ležel mu rozdrcený vyzvědač Scotowe, krví zbrocený.

Anebo: „Zákeřníku! Již stopuji tě tajně celý měsíc a dávám na tebe pozor. Tentokrát mi neujdeš. Klub Srdcových kluků už nebude mít náčelníka. A muž na obrázku hrouží jinému muži nůž do srdce. „Spolek je to bídníků, kteří chodí Paříží v žlutých rukavičkách, dávají si vznešená jména a provozují, co se jim nahodí. I to sebehnusnější,“ charakterizuje mladá dáma ony „Srdcové kluky“, kteří osudnou kartu zanechávají na tělech svých obětí. Ano, ano, i právě na ně vzpomene Stevenson při psaní slavného Klubu sebevrahů (1878).

Ale k dalším obrázkům!

4.

:„Pakli jste onen sir William, jakého jsem ve vás dřív seznala,“ dí mladá dáma, „a tedy i zloděj a vrah, usmrťte mne.“

Anebo: „Já jsem ten půl milion franků s sebou přinesl, pane, a byl bych vám je vyplatil, ale vy jste sázku prohrál, a já tedy vykonám všecky podmínky úmluvy, dle níž jsem oprávněn vás usmrtit. Což také teď udělám.“

A chcete i příklad ryzí intriky? Pohleďme na muže na lůžku! On sem asi za hodinu přijde, pomyslil si, a bude mne ohmatávat. Když uvidí, že jsem bez vlády, pomyslí si, že jsem mrtev, a udá to na obecním úřadě.“

Nu, a tady jsou slova jisté srdnaté dívky: „Vejděte dál, pane, jen vejděte. Když už jste si troufal slézt zeď, nevím proč byste to neprovedl všecko a nevlezl ke mně oknem?“

Počkejte, a tohle je konečně i o hlavním idolu: Rocambolo, posadiv se na pařez, položil si zbraň. Pravil: „Divíš se, že proti vikomtovi ničeho nepodnikám, ačkoli bych se ho snadno puškou nebo dýkou zprostit mohl?“

Nu, a týž na útěku z vězení Newgate, když je po strašlivé explozi zavalen hluboko pod Londýnem… „Pojď se přec posadit vedle mne. Víš-li, proč nezoufám?“

„Ó mistře, vás se nikdy nic netkne.“

„Nezoufám proto, že mám pevně za to, že pokud mám ještě co vykonat, božská prozřetelnost bude nade mnou bdít - a nedá mi zhynout.“

„Opravdu? Pak ale, mistře, neodpočinete si nikdy.“

„Ne,“ pravil Rocambolo.

Neodpočine si. A vskutku v boji neustává. Tento původně vedlejší(!) padouch celé ságy se fakticky změní v ryzí charakter během deseti let galejí v Toulonu, ale když vyjde, stává se bytostí mnoha jmen. Ano, předchůdcem Fantomase i Lupina. A hrdám, jak hrdým!

„Vidím, že mě neznáte. Jmenuji se Šedý muž.“

Spoluvězeň učinil od něj krok. „Vy? An jste šedý muž, tož jste ve vězení zajisté jen proto, že se vám tak zlíbilo.“

„Možná.“

„A zajisté odejdete, kdy za dobré uznáte.“

„Pravděpodobno.“

„Ach! Pro jiného by to bylo nemožno, ale pro vás nic není nemožné. An jste Šedým mužem.“

A tak i podobně se náš Rocambolo ze zlosyna stává lupičem-gentlemanem a jeho přerod je v podstatě shrnut ve čtvrtém svazku, kde čteme. Je tomu patnáct roků, co v Paříži nastal všeobecný postrach a sestavil se spolek lupičů, který se dopouštěl posud neslýchaných zločinů. Říkali si Spolek Srdcových kluků. Kradli, vraždili a zneuctívali ženy. Byli však rozprášeni. A Rocambolo? Nebyl vůdcem, ale vůdcovým žákem byl.

5.

Tak. A teď je i mstitelem!

„Kdopak jste?“

„Muž, který hraje velikou úlohu. Spravedlnost je na světě po Bohu nejsvětější a já ji chci napodobit. Nejsem ani agent policejní ani soudce vyšetřovací, a přece jsem vás zatkl a jste v mé moci!“

„Kdo jste, vy bídáku?“

„Jsem muž, který zločiny napravovat a trestat chce,“ odpovídá Rocambolo s neskutečným a pro nás nestravitelným patosem, ale uznejme, že nemá lehký boj!

„Tedy přece jsi padl do pasti, chytrý Rocambolo,“ smála se Vasilika (ta je zde něčím, jako u Dumase mylady). „Vše na tebe bylo jen nalíčeno! Jsi přece hlupák.“ Bodla.

Kord mu vjel do prsou. Zoufale vzkřikl. Klesl. Leč ležet nezůstal, v levici posud měl dýku. Vyskočil co raněný lev a vrazil ji Vasilice do hrdla až po jílec. Vítězoslavně zařvav se vrhl na lůžko, uchopil dítě a oknem skočil do zahrady. Jen potok krve naznačil stopu.

6.

I tak to chodí. A možná nejen v brakových románech. Vůbec první svazek Rocambola reeditovalo brněnské nakladatelství Návrat (2000), tento jeho odvážný projekt však usnul na mrtvém bodě. Škoda! To říkám za sebe, ale jistě se najde i pár dalších nadšenců, kteří nevlastní stará vydání a… Chtěli by znát.

Tyto romány inspirovaly i Gastona Lerouxe (1868-1927) a jeho detektiva Rouletabilla.

A hlavně ovšem Fantomase (1911). Dovedl obratně a hbitě měnit oděv, pohyby, postavu, výraz ve tváři… Část po části se teď zbavoval obleku… Jako zkamenělí hleděli na to šílenství…

„Víte odkud přicházím?“ tázal se Rocambolo.

„Snad z Paříže?“

„Z onoho světa!“

„Což jste se zbláznil? Vždyť nevypadáte, jako byste vstal z mrtvých.“

„A přece se to stalo.“

7.

A tak to jde dál a dál, já to miluji. Ke slovu přijdou i jedy. A jedovatí hadi. Okultní média taky. A chce-li Rocambolo zachránit dívku, která se i mně zamlouvá (jsem svobodný!), nechá ji samozřejmě na oko zemřít, ba pohřbít… a bývalí spoluvězni mu při tom otrocky slouží:

„Zde vezmi tisíc franků a kup hrob.“

„Ó, pane, kdo jste?“ volal Milon. „Kdo jsi, ty démone, jehož pohled mi až na dno duše proniká?“ volala Vanda.

„Čekejte!“ odtušil. A tu se bouře utišila a koráb plul jako šipka po zčeřených vlnách. Vzchopil se. „Chcete znát mé jméno? Já jsem Rocambolo.“

8.

Fantomasovi se ovšem vůbec nejvíc podobají závěry těch božských svazků. Hle:

Vasilika ležela na zemi v posledním tažení. Když spatřila Vandu, úsměšně zvolala: „Rocambolo nebude daleko. Můj kord mu probodl srdce.“

Vanda se chopila bambitky: „Však přece půjde dál než ty,“ a roztříštila koulí hlavu Vasiliky na tisíc kousků.

Pak vypátrali krvavou stopu. Běželi do zahrady, našli dvířka a na liduprázdném nábřeží našli i omdlelé dítě. Krev je potom vedla na schody k Seině. Ta řeka hnala tok šumně dál, bez účastenství, temně hučíc, jako by skrývala krvavá tajemství.

„On jest mrtev,“ naříkal Milon, leč Vanda se vzpřímila a oči jí hořely a hlas zněl strašlivou děsností: „Ne, to není možno! Bůh toho chtít nemůže. Rocambolo není mrtev!“

A právě takto končí jeden celý svazek. Nu, není to snad Fantomas v bleděmodrém?

9.

Ale nejzábavnější ze všeho však jest pro mne, pro Leonarda Medka i pro mnohé další šťastlivce onen způsob, kterým si zde autor ospravedlňoval až neúnosné kupení dalších a dalších náhod v ději. HLE! „Už když jsem byl žebrákem, už když jsem kradl a loupil a vraždil,“ vzpomíná Rocambolo, „tak jsem měl až nestydaté štěstí. Často našel jsem klíč k nějakému tajemství hned při prvém pokusu. Nebo i náhodou, mezitím co jiní dnem i nocí lopotit se musili. Jen náhoda mě svedla s lidmi, kterých bych byl zajisté nikdy nenašel zúmyslně je hledaje.

A následuje i až zlatnicky skvostná pasáž, v níž náš autor alespoň na chviličku obnažuje docela. Tady je…

A Rocambolo se zasmál:

„Milý barone! Takové věci nelze učinit - ve skutečnosti, jen... Jen se to stává v románech.

Ne. Ne. Skutečný život je jiný!“

Ano. Je jiný! Dodejme, že bohužel ano.



Diskuse


Lapil
16:17
18.9.2008

Honza
10:49
18.9.2008

počet příspěvků: 2, poslední 18.9.2008 04:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.