1.

Autorka románů Talentovaný pan Ripley (1955)či Cizinci ve vlaku (1950), který zfilmoval Alfred Hitchcock (za oba obdržela tzv. Edgara) se narodila 19. ledna 1921 v Texasu, a to už devět dnů po rozvodu vlastních rodičů.

Byli předtím svoji jedenáct měsíců a Patriciin německý tatínek Patricii zoufale nechtěl, takže bojoval za potrat. Poprvé ho pak uviděla, až když jí bylo dvanáct.

Už když jí byly tři, maminka se však znovu vdala za "tichého", o pět let mladšího muže, který se živil jako výtvarník. Patricia ovšem nového otce odmítala, přičemž byla možná už od čtyř let zneužívána. Vytěsnila to však natolik, že si to pak údajně vybavovala "pouze nejasně"...

Roku 1927 rodina poprvé přibyla do New Yorku. Tam také Patricia začala chodit do školy a teprve ve škole si uvědomila, nakolik se cítí být klukem. Jestli je lesbička, zeptala se jí ovšem matka až v jejích čtrnácti letech...

V New Yorku nastálo nezůstali. Rodiče se hádali, vraceli do Texasu, posléze se vrátila jen matka s dcerou, ale nový otec maminku zase odvezl a dcera zůstala u babičky. Bylo jí dvanáct. Zklamána, ale ve třinácti (1933) přece zase mohla odjet za rodiči.

Po maturitě se Patricia zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury a dostala se do redakce tamního časopisu. Tou dobou si taky prvně uvědomila, že problémy rodičů vyplývají spíš z povahy matky. I navzdory tomu však zůstala na její straně.

Po promoci začala externě pracovat pro časopisy, už roku 1946 získala Cenu O. Henryho, ale tvořila zatím komiksy - mj. Kapitána Midnithta. "Vyšší" ovšem taky psala, "aby se zbavila zlých snů". Mějme nicméně na paměti, že Patricia nikdy netěžila čistě jen "z podstaty" a sebe, vždyť už ve svých osmi letech byla fascinována knížkou o schizofrenicích a pyromanech...

Cizince ve vlaku, tedy příběh dvou mužů, kteří si "prohodí" vraždy, jež velmi touží spáchat na svých blízkých, dokončila Patricia roku 1948 pod vlivem Trumana Capota a v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs - ve vnitrozemí státu New York. Bylo jí tehdy sedmadvacet let...

2.

Zřejmě si byla jista svou sexuální orientací, ale nechala se přesvědčit, že se může "předělat". Zapsala se tedy do kurzu psychoanalýzy a zpytovala se. Uvědomila si přitom, že ji nepřitahují normální ženy, ale ty, co uvnitř nesou část muže.

O homosexualitě pak napsala svůj druhý román Cena soli, který vydala pod pseudonymem Claire Morganová. Teprve pak přišlo na řadu opět její vlastní jméno a brzy i slavná kniha Talentovaný pan Ripley. Je hlavní hrdina gay?

A nakolik si to uvědomuje? Ani na jednu otázku nelze jednoznačně zodpovědět a text románu lze interpretovat řadou způsobů.

3.

Jako Simenon, psali o Patricii. Ona... udělala z kriminálek víc. Jenže takové srovnání je zcela vnějšní. A Amerika? Byla či zůstává prudérní i homofobní, takže Patriciiny knihy se od počátku lépe prodávaly v Evropě, i odstěhoval se tam "za nimi". Nejprve do Anglie, pak do Fontainbleau u Paříže. Ani francouzštině, ani kuchyni se ale nepřizpůsobila a od světa se izolovala i s pomocí alkoholu. Nejradši komunikovala se svými siamskými kočkami (prý zvláštním jazykem) a okolo domu se rozkládala zahrada, již nechala zpustnout. Obklopila se zato stovkami hlemýžďů, které s něhou přikrmovala salátem.

4.

Taky si do Francie občas přivezla z Ameriky matku. Ta ovšem klidně poskytovala novinářům rozhovory dceřiným jménem a když se vrátila do Texasu, spálila vlastní dům a dožila v domově pro seniory...

5.

Patricia Highsmithová měla přesné představy o tom, co se jí líbí a co nesnáší, píše Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky TRITON 2008 v překladu Václava Petra). Měla například ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, Franze Kafku a samotu. Nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi či hlučné lidi... Údajně také nesnesla, když ji někdo poznal na ulici.

6.

Po třinácti letech ve Francii napadl Patricii daňový úřad. Prohledali jí dům, a tak logicky ujela do Švýcarska. Nový, i když starý dům koupila v Ticinu. Nehezké místo!

Návštěvy byly zděšené, v jakých podmínkách žila, píše James, ale ona přikoupila sousední pozemek a nechala tam postavit i moderní dům: Casa Highsmith. A jak žila tady?

Nejmenovaná sousedka: Jediná věc, která mi na ní vadila, bylo, že když jste přišli na přátelskou návštěvu, nikdy vám nepodala ruku... Nesnesla dýchat vzduch ostatních lidí.

Nejcitlivější, nejzranitelnější, nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala, uvedla jiná ze sousedek. A terapeutka Vivien de Bernardiová charakterizovala Patricii následovně: Sice psala o násilí, ale sama byla velice mírná a kvůli tomu klidu jsem se ráda pohybovala v její blízkosti. Ale nebyla jsem s ní ráda, když byli okolo další lidé, protože se chovala jako neukázněné dítě, co řekne první věc, která ho napadne... Postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla schopná neříct, co měla na jazyku. Zpětně si myslím, že Pat mohla trpět nějakou vysoce funkční formou Aspergerova syndromu. Vykazovala spoustu typických symptomů a disponovala až děsivým smyslem pro přímočarost... Řekla vše, nač pomyslela. Postrádala smysl pro konverzační odstíny a vůbec si nevšimla, když druhého svým výrokem ranila.

7.

Byla chladná jako tento informativní článek. Třikrát natočený Talentovaný pan Ripley (podruhé jako V plném slunci s Alainem Delonem jako Ripleym, potřetí s Mattem Damonem) má čtyři pokračování:

Ripley pod zemí (1970, zfilmováno),

Ripleyho hra (dvakrát zfilmováno, poprvé jako Wendersův Americký přítel s Dennisem Hopperem jako Ripleym a podruhé s Johnem Malkovichem),

Hoch, který přišel za Ripleym (1980)

a Ripley pod vodou (1991).

Na filmové adaptace těchto posledních dvou částí se ještě čeká.

8.

Patricia Highsmithová zemřela na leukémii 4. února 1995 ve věku 74 let jako milionářka, autorka dvaatřiceti knih a držitelka tří Edgarů. Tři miliony dolarů odkázala zmíněné kolonii Yaddo, v případě svých literárních prací se však před smrtí dotázala Texaské univerzity, kolik by za ně zaplatila.

Po uvedení částky prodala dílo Švýcarskému literárnímu archívu v Bernu.