1.

Když to shořelo, vzpomněl jsem nikoli na dějiny pojistných podvodů, ale na Jubilejní výstavu, jak mi ji přiblížil Svatopluk Čech (1846-1908). Za mého mládí náležel totiž mezi povinnou četbu i jeho Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století. Půjčil jsem si tu knížku, ale co se nestalo. Pocit povinnosti mi četbu znechutil, odradil mě od ní a já dílo odložil vedle kanape už po několika kapitolách. A nikdy jsem se k němu nevrátil, mohl bych ignorantsky pokračovat, nicméně to bych lhal. Po mnoha letech jsem ke Svatopluku Čechovi znovu sklonil a zničehonic udělal objev. Brouček má ještě tři další díly a končí to na holešovickém výstavišti!

Pro pořádek se ale vraťme na úplný začátek! Najdeme tam humoristického vyprávění Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888), které obsahuje i svébytně přetavenou českou hymnu. Cituji:

kráterů kde jícny zejí,

kužely z nich jasné čnějí,

kde se šklebí tisíc rýh

po rovinách kruhových –

i tam žije Čechů plémě,

na měsíci domov můj!

2.

Když to Sváťa Čech skládal, ještě samozřejmě netušil, že se bude na přelomu tisíciletí s lunárními pozemky více či méně regulérně obchodovat a že skutečně bude mít řada Čechů svůj velmi levně pořízený akřík. Ne, to ho nenapadlo, Luna mu ale stála za rovných třináct kapitol, kterými ji poprvé vnesl i do české literatury, a to možná už pozapomenutě, pravda, přesto ale nesmazatelně. Vždyť je to i jedna z prvních našich sci-fi, i když ne pravá, to taky uznávám, když se nakonec ukáže, že to všechno byl akorát páně Broučkův sen...

Hned úvodem Pravého výletu do Měsíce zvíme, že to pan Čech celé slátal právě ve spolupráci s jistým Matějem Broučkem, pražským měšťanem, který prý skutečně existuje. Čech a on spolupracovali snaživě, a to přímo na Pražském hradě a ve stínu Chrámu svatého Víta. Na Vikárce.

V téže předmluvě Svatopluk Čech i vysvětluje význam slova „pravý“. V těch časech totiž už existovala kniha jistého B. Rouska o Broučkově výletu na Lunu, kde objevil trpaslíky. Podle Čecha je to však blábol a... „... ta knížka jest zkomoleninou!“ protestuje prý i hrdina oněch dobrodružství a podruhé si „na to sedá" s Čechem u svého milovaného moku. A píší. Důsledky?

PŮVODNÍ a PRVNÍ Rouskova kniha z roku 1886 (skutečně existovala!) nazvaná Výlet páně Broučkův do měsíce je dnes totálně zapomenuta a nahrazuje ji Čechův opus. V něm si Brouček nejprve přečte Rouskovo dílo, načež navštíví Vikárku. Odchází pod vlivem alkoholu a na Starých zámeckých schodech se ho zmocní gravitace naší oběžnice. Přesné místo? Můžete vytipovat sami, anžto Svatopluk Čech ho neuvádí.

A co Matěj na Luně našel? Trpaslíčky ne. Našel normálně vzrostlé Čechy, na rozdíl od nás ale spokojené. Živili se vůněmi a rosou a zabývali se výhradně uměním. První z dotyčných umělců, se kterým se pan domácí setkal, byl básník Hvězdomír Blankytný a začal hosta doprovázet na svém Pegasovi.

Nejprve letěli k filozofu Lunoborovi. Důvod to mělo pádný, do jeho dcery Etherey byl Hvězdomír zamilovaný. Ona se ale okamžitě zaláskovala do pana domácího.

V podivuhodném městě, kam před ní utekli, potkávají Hvězdomírova mecenáše Čaroskvoucího a Matěj Brouček je postupně trýzněn všemi uměními všehomíra a to je i důvod pro další úprk. Blankytný a jeho host uletí na Pegasovi až do vesmíru, ale srazí se s meteorem, kůň přijde o křídlo a padá, načež se pan Brouček probudí ve vlastní posteli. Na Starých zámeckých schodech ho už předtím našla policie, ale příběh nekončí. Brouček ještě vypátrá a koupí Pegasa, i když tento nemá křídla. A vše se prý odehrálo už v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Ta knížka je ovšem satirou a když už probírá naše tehdejší umělce, nevynechá autor ani sebe a jeho sebeironie je kouzelná.

Ale ještě něco. Celý ten pobyt na Luně trval vlastně jen dvě hodiny, i když se zdál daleko delší a Brouček strádal hrozným hladem, který je zdůvodněn prostě tím, že byl šestkrát lehčí. Copak o to, tomu jsem jako mladík i uvěřil, ale jak to, že mohl pan domácí "tam nahoře" dýchat? To již mi hlavou (dosti zbytečně) vrtalo.

3.

Roku 1889 uveřejnil Svatopluk Čech druhé a nejznámější pokračování. Rozhodl se konfrontovat pohodlného měšťáka s husitskou Prahou. Kromě Předmluvy má tento románek jen o kapitolu víc než předešlý a děj se odehrává 12. až 13. července 1888. Opět na Vikárce. Brouček se rozloučí s hospodským Würfelem, ale padá do propasti. Z jejího dna pokračuje strašidelnou podzemní chodbou, ale místo zemského jádra najde rok 1420. Husitské války jsou v plném proudu, takže ho čekají další dobrodružství. Šňůra. Opět se ale probudí, tentokrát v sudu a následují tzv. Pestré cesty po Čechách, díl I..

Tato kniha je z těch čtyř nejzvláštnější. Působí jako torzo rozsáhleji koncipované práce, o kterou mělo asi i jít. Je to nepochybně i česká varianta Dickensova Pickwicka, přičemž v podtitulu čteme: Společnou prací Matěje Broučka, prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého, Václava Maliny, dra Dagoberta Špičky, Jana Vraného, Orlanda Furiosa, Břetislava Boubínského, Violy Těšínské a jiných učenců a spisovatelů domácích. Rediguje Svatopluk Čech.

Což zní sice úžasně, ale většiny se nedočkáme. Ani zdaleka nedojde na úvodem slibované autory. Je tu jen báseň Čechám a čtyři zaujímavě koncipované kapitoly. Jsme přitom už v roce 1890 a dovídáme se, že Svatopluk Čech prý z Prahy osobně a na všechny světové strany vyslal výše jmenované společníky, aby od nich přijímal zprávy z cest. Vyšlo to bohužel jen částečně.

V první kapitole Společná cesta prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého a Jana Vraného, která má tři části, je nám líčena výprava za zbytky Královédvorského rukopisu. Najdou ho badatelé? Dostanou se mu v Českém ráji a u Sobotky konečně na stopu?

V druhé kapitole s titulem Z cestovního deníku Jana Vraného už je pouze pět básní a třetí kapitola Z cesty Václava Maliny (Prozatím do minulosti) půvabný rozjezd spíše ruší: v pěti částech je nám v podstatě odvyprávěn kousek Čechova dětství. Ne zle, ale skvěle načrtnuté úvodní charaktery vlastně přicházejí vniveč a nepokračuje se v zábavní lince cestovních příhod, kde dodnes najdete skutečné konverzační perly. Škoda.

A to ještě následuje čtvrtá kapitola Předběžné návěští M. Broučka, ale ta už jenom (ne)vypráví o jeho cestě do Plzně – a kam jinam!

Dotyčná cesta se bohužel neuskutečnila pro zřícení Karlova mostu, po kterém jedině by domácí bezplatně přešel. Ale ještě něco. Už na konci tohoto dílu jsme informování, že se pan Brouček napřesrok (1891) chystá na Jubilejní výstavu.

4.

A došlo k tomu.

Pestré cesty po Čechách, díl II. M. Brouček na výstavě. Právě tak se jmenuje poslední, čtvrtá část Čechovy ságy. Jde sice jen o tucet kapitol, ale velice hutných. Jubilejní výstava průmyslu a umění Čech je nám tu přiblížena zevrubně. Brouček se tam těší a v touze vyráží za poznáním do dálav. Na výstavišti zažije pikareskní i pitoreskní dobrodružství, přečasto až pouťového charakteru, a kouzlo jeho optiky spočívá mimo jiné v tom, že na tutéž úroveň staví stánek s buřty i leckterý významný technický vynález.

Taky jeho (samozřejmá) osamělost a staromládenectví umožňují specifické vnímání, jak jsme ovšem registrovali už v prvních dílech, ale teď je to poprvé zapuštěno do naprosté reality. Nechci to nijak vědecky rozebírat, ale stalo se mi, že mám právě tento závěrečný díl nejradši a řekl bych dokonce, že právě tady je Brouček i nejvýraznějším alter egem autora samého.

A jak že to celé končí?

Nu, bože rozbože, Matějovým předvedením na policii. Ale ještě předtím…

Ano, ano. Jsme na konci horkého léta 1891. Je třináctého září. Ale toto třinácté září náleží jak Svatopluku Čechovi, tak i Matěji Broučkovi, a bylo jediné. Uplynulo, už není, ale v knize navždycky zůstalo, i když se nikdy nevrátí a...

V Průmyslovém paláci se jedva poohlédnul a Bohu děkoval, když byl opět na čerstvém vzduchu. Vždyť se pamatujete, jak bývalo v tom hlavním ohnisku výstavy za dnů nedělních a slavnostních... a Brouček byl strkán napravo, byl smýkán nalevo, jedna vlna vrhala jej kupředu, druhá nazad – zkrátka, přestal být pánem své vůle a stal se hříčkou mnohohlavého davu, který v úžasné tlačenici a zmateném šumu proudil všemi směry v uličkách mezi nesčetnými vitrinami...

Načež právě tady následuje zajímavá pasáž o sirkách, alebrž Brouček dal vlastenecky "výhost" těm švédským a počal si kupovat moravské, na kterých byly kromě znaku Moravy i znaky Slezska a Čech. Tyto sirky však vláda zakázala a nahradila sirkami "pruskými" s podobiznami členů německé císařské rodiny a tamních generálů, jak se dovídáme, a... Pan domácí arci nabídku zamítl a kupuje si nyní novější České zápalky, jejichž prodej dosud není zakázán, ač jsou jejich krabičky demonstrativně ozdobeny dvojicí běločervených praporů! Zdá se však, že pan Brouček svůj vlastenecký sirkový sport bohužel nebude už dlouho pěstovati. Proslýchá se totiž cosi o brzkém zavedení sirkového státního monopolu, který by ovšem češtině i na sirkových krabičkách nadobro odzvonil... Nu...

A jak to s českými sirkami i Průmyslovým palácem dopadlo po sto sedmnácti letech, už víme.