Aniž bych se chtěl hlásit k normalizačnímu komunistům (Poučení z krizového vývoje) či k postmodernistům (Poučení z Las Vegas) - když už, tak k těm postmodernistům - rozhodl jsem se tuhle svoji úvahu nazvat Poučením, neboť několik posledních článků na internetu jsem věnoval tématu peněz a tématu čínské literatury a dnes bych rád obě témata propojil způsobem, který by čtenáři měl konečně přinést poučení. Neboť, jak píše Mannheim, „...škola, která poskytuje svým posluchačům pouze různorodou, samu o sobě zajímavou, ale nespojenou vědní látku, nadělá více škody než užitku.“ (Ideologie a utopie, s. 21)

Protože jsem však svoje články publikoval už před jistým časem, začnu tím, že stručně shrnu něco z toho, co jsem již uvedl: Napsal jsem, že „peníze zaujaly pozici boha“. S evropskou představou boha sdílejí jeho všudypřítomnost, viditelnost i neviditelnost, a taky všemocnost. (Mimochodem, k mému článku Přemáhání trhu, publikovanému na Neviditelném psu, nějaký čtenář poznamenal, že přemáhat trh je jako přemáhat vesmír. To je přesně ten způsob chybného uvažování, který jsem měl na mysli! Škoda, že čtenář NP asi nečte Blisty...) Dále jsem napsal, že pro stát přestala být víra směrodatná, neboť nahradil tradiční církve církví novou, finanční. V této souvislosti chci zmínit článek, který vyšel 13.9. 2014 na Lidovky.cz - pojednával o tom, že na pohřbu předlistopadového bankéře (Potáče) byl Jakeš i Klaus. Bodejť by ne, oba byli přece ministranty téže církve!

Dále jsem napsal, že v současnosti práci nelze definovat (nebo jen způsobem, který je příliš obecný). Z tohoto mého tvrzení ovšem vyplývá otázka kardinální důležitosti, kterou jsem dosud nepoložil: Podle čeho jsou dnes lidé vlastně odměňováni? Nelze odpovědět jinak, než že je to podle své mocenské pozice, tj. podle možností svoji odměnu si vynutit. To má ovšem naprosto zásadní vliv na klid a stabilitu ve firmách i ve společnosti.

V části Ražená svoboda?, kterou Blisty bohužel odmítly zveřejnit, jsem upozornil na to, že Dostojevský se se svou definicí - peníze jsou ražená svoboda - nemýlil, pokud jde o ty, kteří peníze vlastní, nezmínil ale, že peníze vytvářejí velmi obtížně překonatelná omezení pro ty, kteří je nemají, a že tvrzení ‚peníze jsou ražené otroctví‘ by bylo stejně pravdivé. Dostojevský je ovšem postava velmi rozporná - se svým úsilím o odstranění samoděržaví prožíval proměnu feudálního Ruska v Rusko kapitalistické jako osobní, velmi bolestivou proměnu šlechtice v kapitalistického podnikatele; zažil obojí, svobodu i vězení.

Zmínil jsem stabilitu společnosti, a ta je vnímána jako hodnota zejména v Číně. Podívejme se tedy tam: Čtenáři zakladatele moderní čínské literatury Lu Süna si jistě vybaví časté postavy vzdělanců, trpících bídou a sociálním vyloučením, jako doklad toho, že v kapitalizující se Číně byl na počátku 20. století původní statutární symbol - znaky a jejich znalost - vytlačen jiným symbolickým světem, světem peněz.

Číňané ovšem, jak známo, se se situací nesmířili a druhá polovina 20. století je ve znamení intenzivního úsilí o ovládnutí či odstranění obou - význam znaků byl umenšen jejich reformou, která proběhla v letech 1956-1964; trh měl být odstraněn komunistickou revolucí (její datace je poněkud obtížná, ale dejme tomu, že spadá v jedno s koncem občanské války (1927 - 1949)).

V polovině 60. let byly tak už obě bariéry odstraněny (píšu o situaci ve větší části pevninské Číny), nebo alespoň oslabeny natolik, že nic nebránilo v propuknutí Kulturní revoluce (která byla ve skutečnosti novou občanskou válkou). Pro úplnost dodejme, že oba hmatatelné projevy těch odlišných symbolických světů - znaky i peníze - v čínské společnosti společenskou hierarchii nejen vytvářejí, ale též symbolizují. Nebo nejen symbolizují, ale též vytvářejí... (Ještě o Blistech: Před časem v nich byly zveřejňovány články o reklamě pod společným názvem Koutek reklamní tuposti, ve kterých různí autoři poukazovali na chyby v různých reklamách. No samozřejmě, zadavatelé reklam žijí ve světě peněz, ve skutečnosti je jim jedno, jestli jsou v jejich reklamách (gramatické) chyby; důležité pro ně je, aby vydělávala! Vždyť i samo jméno jedné z největších světových bank - Citibank - obsahuje chybu. A vadí to snad někomu?)

Závěrem se podívejme na jeden dnes v ČR už trochu pozapomenutý čínský román, poprvé publikovaný v roce 1945 - Rikša od Lao Šeho, v češtině vydaný v roce 1947 v překladu z angličtiny.

Román se odehrává v době občanské války v Pekingu. Jeho hlavní postavou je Šťastný Hoch, přezdívaný Velbloud (tak se taky román v originále jmenuje). Obvykle se uvádí, že jde o román sociální, ale přinejmenším Šťastný Hoch nepostrádá též psychologický rozměr; Rikša je i románem psychologickým. Pominu sociální, místy až revoluční pasáže, neboť vzhledem k tomu, co v Číně následovalo, je možné je pokládat za překonané. Co je stále aktuální, je pojetí zobrazení monetárního rozměru lidského světa. Román je přeplněn úvahami o práci i o penězích (jsou uváděny přesné částky, čímž se liší od evropského románu 20. století, jak o něm píše Piketty /viz Lid. n. 12.8. 2015/). Protagonista, Šťastný Hoch, se v první části románu dopracovává k poznání, které dnes zastávají někteří současníci, postmodernisté - ovlivnění znejistěním všech kulturních kategorií - zvlášť: „Všechno je klam, jen peníze jsou pravda.“ (s. 77) (Je smutné, když lidé v dnešní době myslí způsobem, kterým uvažuje negramotný čínský dělník jako hlavní postava 70 let starého románu.) Šťastný Hoch ovšem prodělává proměnu (ve skutečnosti několik proměn), aby v závěrečné části románu prohlédl destruktivní sílu peněz:

„’Lidé se během nesčetných věků postupně oddělili od zvířat a vyvýšili se nad ně, a až do dneška při tom neustali svrhávat své bližní zase dolů na úroveň divokých zvířat. V tomto městě veliké kultury musí mnoho z nás padat nazpět mezi zvířata.’ ‚Jen o vlas jsem se vyhnul údělu některého z nich,‘ řekl Šťastný Hoch nahlas. A sám pro sebe znovu přemýšlel o všem tom, co dělal pro peníze a o tom, k čemu ho přinutil jejich nedostatek. Kdyby byl měl jen trochu peněz, nebyl by byl opustil Malou Šťastnou. Byli tedy všichni ztraceni? Nebylo pro nikoho východiska?“ (s. 279)

Poznámka: Více článků od pana Fialy naleznou čtenáři ve Tvaru, který je právě v prodeji.