19.5.2019 | Svátek má Ivo


LITERATURA: Podivný Christian Heinrich Spiess

4.7.2008

1.

Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799) si z nějakého důvodu představuji jako jakéhosi „úhledně“ západočeského Rasputina.

Mám k tomu důvod? Sotva. Protože charismatického mužika a zlouna z Rusi si carevna Alexandra Fjodorovna podle všeho zamilovala.

Měla oproti tomu hraběnka Kuniglová z Bezděkova u Klatov opravdu ráda Spiesse?

To není ani zdaleka tak jisté…

2.

Narodil se 4. dubna 1755 v saském Freiberku. Zřejmě. Určitě však v Sasku.

Již od mládí projevoval sklony k divadelnictví a stal se kočovným hercem. Jako sedmnáctiletý přišel do Prahy a vystupoval v divadle v Kotcích. Od té doby už Čechy neopustil, ačkoli ani to není naprosto jisté.

Jako herec a dramatik působil v letech 1779–1788. Pak se ale stal úředníkem a společníkem apelačního rady, tj. hraběte Šebestiána Františka Josefa Kunigla na zámku v Bezděkově u Klatov.

Poprvé se tady Christian Heinrich Spiess objevil už roku 1784 a žil pak u Kuniglových i se svou krásnou družkou (a universální dědičkou) Žofií Kornerovou, rozenou Bauerovou, kterou si hrabě oblíbil stejně jako jeho. Ne-li ještě více, ale ani to není jisté.

3.

Herec Spiess se proslavil především jako autor „krvavých románů“ překládaných z němčiny do češtiny již Prokopem Šedivým (1764-před 1810) a vydávaných mimo jiné i Václavem Matějem Krameriem (1753-1808). Zůstává víc než pozoruhodným tvůrcem skoro šedesátky děl, jejichž námětem bývá hrůza. Obdivoval je i grafik a spisovatel Josef Váchal, o kterém jsme psali na Neviditelném psu už 3. července. Nu, a naskýtá se koneckonců i docela moderní otázka, kterou by si bezesporu položil Ivan Adamovič (a taky že si ji položil): Náleží Spiess i žánru science fiction anebo aspoň fantastice?

Na druhou část otázky lze okamžitě odpovědět kladně. Fantaskní charakter ovšem mají pouze některá z těchto děl a tituly už samy dokumentují Spiessovu tendenci ke spíše přirozeným vysvětlením a tedy… Ano, víc k linii Ann Radcliffové (1764–1823) než k linii Horace Walpola (1717–1797), tedy postavíme-li toto německé čtivo směle po bok černých románů gotických (a lze ho tam beze sporu postavit)...

A viz třeba i název Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš podivná a přece ne strašidelná povídka...

Spiess a doba totiž často slovem strašidelný chápali význam fantaskní…

4.

Podobu Spiessovu neznáme, jeho charisma jen tušíme. A možná… si ho pouze romanticky namlouváme, kdo ví. Byl však určitě nesmírně citlivý a z popisu jeho současníků víme, že štíhlé postavy, zádumčivý… a kavalír.

Se zlatým srdcem, jak by se hodilo dodat. Nosil podobně jako Josef Dobrovský (1753-1829) modrý plášť, byť jistě ne přesně ten Wertherův, a z toho pláště se zachovalo šest knoflíků v dnešním klatovském muzeu.

5.

Zádumčivosti Spiess bohužel propadal stále víc. Zvláště když prý viděl nevěru své krásné choti. A poté, co mu zemřela matka, začal vyhledávat samotu, dovídáme se, a postavil si poustevnu na osamělé buližníkové skále jižně od vsi Tupadel. Je tam dnes, mimochodem řečeno, geologická rezervace.

Asi aby místu svého ústraní dodal ještě podnětnějšího romantismu, vztyčoval pak Spiess okolo dřevěné kříže. Až jako by chtěl žít na hřbitově. Mezi nimi pak psal své hrůzostrašné romány. Zemřel 17. srpna 1799, jenom čtrnáct dnů po hraběnce Terezii Kuniglové, do níž byl romanticky zamilován a která se podle jedné verze dokonce otrávila zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím. Co je na tom pravdy, opravdu netuším, a drama, které se tady odehrálo, si nejspíš můžeme už jenom domýšlet, ale náhrobních kamenů jich obou se dnes rozhodně můžeme dotknout na bezděkovském hřbitově, kam byly přemístěny roku 1934, když je nechal obnovit spisovatel Josef Blau.

6.

Krátce před smrtí někdy svitne. A někdy ne.

Spiess... Byl zkrátka pozván knížetem Metternichem (1773-1859) do Vídně, a když četl pozvánku, divil se, proč se kníže podepsal dvakrát. „Dvojí vidění bylo prvním symptomem duševního rozrušení, jež později propukalo v zuření,“ píše Jakub Arbes, první člověk, který u nás po sto letech (1892) znovu upozornil na zvláštního romantika a který Spiesse rovněž překládal do češtiny.

7.

Už v prvních desetiletích po své předčasné smrti ve čtyřiačtyřiceti letech stal se Spiess autorem takřka světovým, anebo byl rozhodně přetlumočen do všech hlavních evropských jazyků. Ovlivnil tak dokonce Puškina (1799–1837) anebo i jiného ruského romantického básníka Vasilije Žukovského (1783–1852). Spiess byl bezesporu géniem své doby, svého oboru i prostředí a stal se klasikem právě toho typu románků, který byl tak hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa Váchala (1884–1969).

Právě Spiessovi věnoval Váchal roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné publikace-ódy na Spiesse napsané už roku 1931. „Spiess je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a čím byl Vergilius poezii,“ rozplýval se Váchal v tomto textu až snad nepřiměřeně. „Jeho duch, toť Maeterlinck, jen na nižším stupni vývoje.“ A stavěl Spiessova díla provokativně až nad Máchův Máj a vcelku právem je považoval za kvalitnější etalony později stále úpadkovitějších krváků, které ovšem rovněž ctil a sbíral. Za svého pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se prý výtvarník Váchal cítil přímo „pronikán fluidem“ Spiessových stop...

8.

Osmapadesát svazečků romantikova díla zahrnuje i patnáct divadelních her, které se ovšem v Národním moc často neobjevují. Je to škoda.

Jako hry psal ovšem Christian i romány, jak třeba vidíme na jeho Krásné Olivii aneb Strašidlu u bílé věže. Dramatická forma mu opravdu ráda „vstupovala do pera“ i vprostřed próz.

9.

Napsal třeba dramata Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel, Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen, Tři naučení otcova, Past na myši aneb Cesta do Egypta (podobnost s titulem hry Agathy Christie z roku 1952 je čistě náhodná), Marie Stuartovna (1784) a také to asi vůbec nejznámější drama, totiž Kláru z Vysokého Dubu (1790).

Tato hra nakonec prokazatelně inspirovala i největšího rakouského dramatika devatenáctého století Franze Grillparzera (1791–1872).

10.

A co Spiessovy prózy? Náleží mezi ně i nesporný trhák své doby, „ strašlivý“ Černý Petříček, proti němuž ve Francii polekaně vystoupil i sám Charles Nodier (1780–1844), dílo známé i jako Mužíček Petr. A dodnes nás děsí Spiessovy Životopisy sebevrahů (1785–1789, 4 svazky) a Životopisy šílenců (1795, 4 svazky) anebo i dílko poutavě nazvané Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a úklady (1792). K bestsellerům oněch dávných časů dále náležely jeho prózy Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve znaku (1794–1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu (1797) anebo čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země, vzduchu, ohně a vody (1798). Spiess dal ale chutě dohromady i „Tajnosti starých Egypťanů“ a ještě léta po jeho smrti byla po večerech hltána dílka jako Vrátný v pekle a Loupežní rytíři a strašidla a Zazděná panna Márinka či Kamenné svatební lůžko (vydané česky roku 1867 a znovu, v úpravě Josefa Biskupa, pak roku 1941).

Až „pustou kriminálkou“ se nám i dnes může zdát Giovani Liobetti, vražedník přeukrutný a samozřejmě tu zůstává i Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže, napínavý příběh o „lásce, zradě a kruté zákeřnosti“. Česky vyšel poprvé už roku 1798, naposled jsem ho připravil k samostatnému vydání před pěti lety, kdy se tato publikace (s písmenem „v“ v názvu) stala i samostatnou přílohou měsíčníku Plzeňský literární život.



Diskuse


Dodatek autora Iva Fencla
20:35
4.7.2008

počet příspěvků: 1, poslední 4.7.2008 08:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.