29.3.2024 | Svátek má Taťána


LITERATURA: Pirát Klaus

8.8.2008

1.

Více než před měsícem (30. 6.) se Neviditelný pes zabýval i totálně pochybným detektivem Bangsem, kterého si vycucal z prstu totálně brakový spisovatel Sláva Václav Jelínek. Podobných „detektývů“ (a jimi osazených edic) ovšem kdysi vycházelo víc…

Především to byly příslovečné cliftonky, rovněž českého původu, tomsharkovky (německého původu) a slavné (dnes i díky Brdečkovi a Dočolomanskému) nickcarterovky (amerického původu).

Méně už dnes bývají vzpomínány edice s Harry Wardem, s Fredem Wardem (což byl rozdíl) nebo Frankem Allanem, mstitelem to vyděděných.

Zrovna tak poklesle býval ale Čechům představován i Divoký západ.

Ať už slavnými, z angličtiny překládanými buffalobillkami, anebo původní (a ještě ubožejší) edicí Divoký Billy. A kromě toho vycházel i Texaský Jack, proslulý válečník indiánský, hrdina stejně jako Buffalo Bill inspirovaný skutečnou postavou. A kdesi zaváta zůstává i řada Slavní indiánští náčelníci…

Ani tím však skvostný rozlet pražských nakladatelů nekončil, a tak třeba malinkého Foglara notně ovlivnila braková edice o Sparta Clubu s hrdinou Percy Startem, jak nám připomněl ve své nedávné knize pan Zachariáš. A pokud vím, Foglar hltal (i když skoro jen jedním okem, jak je taky známo) i cyklus o Winogovi, poslední z Mohykánů.

Co ještě?

Obdobou buffalobillek na poli gangsterismu se stala za první republiky škvárová edice Al Capone, král gangsterů (opět idealizace a glorifikace skutečného člověka) a z různých nevalných filmů zas čerpaly nejen Americké sensační filmové romány, ale i sada sešitů s Tomem Mixem. Domnívám se, že i série Harry Piel (nebo snad psáno Piell?).

Ani tím to zdaleka nekončí… a hned řadu „akčních“ hrdinů hostila tenkrát Dobrodružství z celého světa. Opět osamělým byl zato Fritz Stagart.

Oproti tomu pověstná britská řada Sexton Blake čítající nejméně čtyři tisíce dílů k nám zřejmě nikdy nepronikla. Radši už ale dost. Pro pořádek doplním už jenom edici A. Paulsonov, dále tzv. Korunovku mladých a možná i řadu Klásky, u níž se zase příliš nenechte mást jemnocitným titulem.

2.

Tak. A pokud se někdo bojí, že teď chci zaplevelit Neviditelného psa více i méně nudnými pojednáními o všech těchto edicích, má strach zbytečně. O většině z nich naštěstí (zatím) nic nevím.

Zrovna tak zklamu ty čtenáře, kteří tu pod vlivem titulku stále čekají na nějaké odhalení pirátských praktik současného presidenta. Ne, s ním nemá následující sto let stará sešitová řada Pirát Klaus opravdu, ale opravdu pranic společného!

A honosí se ostatně podtitulem Obávaný pán moří, zatímco Klaus vládne pozemské kotlině a o námořní loďstvo jsme, pokud vím, dávno přišli. Ale k věci. Co o klausovkách říct více?

3.

Podobně jako Tom Shark byla ta řada německého původu. Jako Klausův úhlavní nepřítel v ní fungoval podlý senátor Detlew Schenck, jehož poslušnými nohsledy byli hamburský starosta a celá tamní zkorumpovaná policie. Ale pozor, nacházíme se až v dávných časech války s Dány a jejich „zpupnou královnou Markétou“.

4.

Asi nejtypičtějším pro tuto edici, kterou se krátce po listopadovém převratu (roku 1992) pokusilo marně restartovat obskurní nakladatelství Start v Benešově u Prahy (těsně před Pirátem Klausem vydalo i vábný titul Kapr v naší a světové kuchyni), zůstává předimenzovávání veškerých líčení a dramatických situací. Navíc teče hojně krev a ano, taky klausovky lze vcelku regulérně řadit mezi krvavé romány, nad jakými jásalo srdce Josefa Váchala.

„Rozjezdy“ jednotlivých svazečků se nás dosti stereotypně zmocňují i vcelku malebnými popisy bouří na Severním moři a sotva takové peklo utichne, nastupuje titulní „superboy“ a bryskně podá strhující, ba nadlidský výkon. Hravě udrží i kormidlo, které „právě pochroumalo kosti třem statným mořským vlkům“, a je věru hotovým Mirkem Dušínem sedmi moří. Začtěme se však. Cituji ze sešitku Osmnáctiletý kapitán:

Jekotem větru proniká zoufalý nářek nešťastné matky, ke které se na břehu s usedavým pláčem tulí dvě malé plavé hlavičky.

„Pomozte mi, zachraňte mého muže a mé milované dítě. Pro smilování boží, pomozte!“

Muži stojí mlčky, se zraky provinile sklopenými. Proti rozbouřeným živlům je lidská moc příliš, příliš slabá. Náhle se rozestupují.

„Udělejte místo! Udělejte místo! Přichází mladý šlechtic… Klaus z Winsfeldtu!“

Což je podáno, jako by přicházel sám „pánbů“:

Je to krásně urostlý jinoch atletické postavy, který je ztělesněním veškeré fyzické dokonalosti a síly. Jeho tmavé oči září odvahou.

„Co se zde děje?“ ptá se hlasem, který přehluší i hlas vichřice. „Ano, již vidím. Jedna loď zůstala na moři. Pokusím se ty nešťastníky zachránit.“

„Ale to je přece úplné šílenství,“ hučí chlapi. „Chcete, Klausi, zbytečně obětovat svůj mladý život?“

„U čerta, ano! Chci, jestliže mohu zachránit poctivé rybáře. Kdo je tam?“

„Je to můj muž Dieter Nissen a můj syn Hinrik. Zachraňte je, prosím vás, zachraňte je, pane. Jen vy to můžete dokázat!“ Zcela zoufalá matka klesne před mladým šlechticem k zemi a obejme jeho kolena.

„To jste vy, Marjo? Nezoufejte! Pomohu vám. Nadarmo jsem se neučil od svého dětství u svého strýce, kapitána Andrease Eisenharta, nadarmo jsem s ním nebrázdil za bouře a větru daleká moře. Rychle, člun!“

„Nedělej to!“ zahučel jeden ze starých lodníků. „Kdo se s tebou odváží za takové bouře na moře?“

„Pojedu sám, ustup stranou, pusť mou ruku!“

„Nuže tedy, nechceš-li poslechnout zkušeného, žeň se do vlastní záhuby, holobrádku!“

Co se děje dál? Klaus zachází s těžkými vesly „jako pravý mistr“ a navzdory veškerým přírodním zákonům přirazí k lodi živ a cel. Rybář však bezvládně visí u stožáru. Co udělá Klaus?

Vzal ho na ramena - a vrhl se do hučících vln. Zároveň skočil i Hinrik.

Potom ale čteme, že vodní vír způsobený potápějící se lodí rybářova syna Hinrika „strašnou silou vcucává“ a díky tomu možná vzpomeneme na geograficky nijak vzdálený vodní vír z klasické Poeovy povídky. Jenže, vážení, tady se vaří jinačí kafe!

Klaus Hinrika ještě v poslední chvíli zachytil pravicí (levicí ovšem drží už bezvědomého rybáře). I tak vyplaval na hladinu velice brzy, přestože voda ho prostudila až na kost a stahovala za šaty ke dnu, a tam, kde se potopila loď, tyčila se teď jen hora bílé pěny, která se vzápětí burácivě zřítila.

5.

Vytvořme vsuvku ve fikci. Pirát Klaus skutečně existoval, ale jmenoval se Klaus von Alkum. Začínal jako klasický loupežník. Kde? Na lesních cestách u Wismaru. Když už to neneslo anebo mu začali šlapat na paty, přesedlal na moře (roku 1394) a začal si říkat Klaus Stortebeker, tj. Obraceč pohárů. Podle legendy z toho důvodu, že do sebe dokázal klidně obrátit i čtyřlitrovou konvici vína. U mne by to končilo smrtí.

Náš Klaus to ale praktikoval a však také patrně takto prochlastal rodinné jmění.

Na moři ho chtěl obnovit, ale taktéž na pirátské vlajce jeho lodi Rudý ďábel se skvěly dva převržené poháry. A pod nimi Klaus řádil. Ještě dnes je pobřeží Severního i Baltského moře poseto názvy jako Stortebekerova hlubina či Stortebekerova jeskyně, ještě dnes občas někdo chce na takových místech pátrat po pověstných Klausových pokladech a ještě ve dvacátém století strašily u Pomořanského zálivu matky děti větou „Přijde na tě Stortebeker“, jak jsem se aspoň dočetl v knize Radovana Krátkého.

Děti se bály oprávněně, pravý Klaus ideálem věru nebyl. Ano, nějaký čas sice vedl tzv. Potravinářské bratrstvo loupící na dánských a norských lodích pro Švédy, za což mu měly být odpuštěny všechny zločiny, to ale pak skončilo.

Přístavištěm lodí udělal Marienhafe na východofriském pobřeží. Zdejší pětašedesát metrů vysoká věž kostela Panny Marie měla tehdy podle pověsti tři strany střechy ze zlata! Z velikášství? Ale ne. Aby prý měli piráti na moři před očima „pevný bod jistoty“.

Sám Klaus pobýval v místě zvaném Upganthof, odkud „spravedlivě vládl, chudým rozdával a bohatým bral“.

Snad. Ale spíš to přesně tak nebylo a dokonce se zachovala i pověst, podle které Klaus ukořistěné zlato a stříbro nechával neprodleně roztavit a zalít do vydlabaných dutin ve stožárech Rudého ďábla. Dobrá sáhovka? Snad. Je to pravděpodobné. Neřekl bych. Někdy k tomu ale mohlo dojít. Každopádně Klaus vstoupil z reálu rovnou z legend, a to nejen do romantických románů, nýbrž i do písniček.

Jako člověk z masa a kostí však dobře nedopadl a bylo to město Hamburk, kterému s ním nakonec došla trpělivost. Vyslalo flotilu vedenou čtyřmi radními a lodí s dlouhým jménem Moře brázdící strakatá flanderská kráva se silnými rohy (nejen Indiáni, jak vidíte, se vyžívali v dlouhých názvech). Dne 5. července 1401 došlo k námořní bitvě u Neuwerku. Jak se zdá, rozhodla ji zrada jistého Nielse Klima, podle jiné verze jistého Thomase Rolleho. Onen chlapík totiž „zalil“ kormidlo Klausovy lodi roztaveným olovem a Rudý ďábel tak ztratil schopnost manévrovat. Vzápětí se střetl se Strakatou krávou tělo na tělo. Přeskoky z palubu na palubu následovaly. V krvavé řeži padlo prý čtyřicet pirátů a 73 dalších bylo později veřejně sťato na ostrově Grasbrook. Klaus jako první.

Než poklekl před kata, pozdravil město Hamburk a mnoho žen a dívek tehdy podle záznamů neudrželo slzy. Klausovo hlavy zbavené tělo navíc dle pověsti po exekuci klidně vstalo a začalo obcházet řady svých druhů, aby jim vymohlo milost, až dokud mu kat nepodrazil nohu.

A mimochodem, i ten kat byl nakonec popraven, protože po práci ve vzletu zpupně prohlásil, že má stále dost síly, aby pokračoval. „A na kom?“ „Na vás, páni radní!“

Tak ho nechali setnout jeho vlastním pacholkem a my jenom doufejme, že si také Pavel Bém nevymůže podobné pravomoci. Kdo by pak dělal Neviditelného psa?

Hlavy popravených nebyly tenkrát pohřbeny, ale přibity na kůly u řeky Labe a zachovala se až dodnes (anebo donedávna) i lebka s hřebem, která údajně náleží právě Klausovi. Ale víte co? Drsné reality je ve článcích okolo na Psu habaděj, a tak se raději už vraťme do světa fiktivního piráta Klause, kde následují četné jeho bravurní kousky jeden za druhým.

6.

Tak třeba zdolává holýma rukama i několikanásobné přesily ozbrojenců, zhola sám se vydá proti celému hradu, který předtím „nedobylo ani 5000 rytířů německého řádu“ a zdá se být zkrátka jakousi německou alternativou husity, neboť soupeři se před ním někdy také obracejí na útěk už předem.

A to přitom Klaus už ze zásady nenosil zbroj!

„Muž, jenž důvěřuje své obratnosti, umí zacházet s mečem a stojí za ním spravedlnost, přece brnění nepotřebuje,“ říká jako správný sportsmen. I žádný div, že je brzy podezřelý ze spolku s ďáblem a že jak jeho maminka, tak i důvěrný přítel a učitel, astrolog Magistr Wigbold z Rostocku jsou nařčeni z čarodějnictví.

A proč se vlastně románový Klaus dal k pirátům a upadl do klatby?

Už zmíněný lstivý senátor Schenck zabavil loď, kterou měl zdědit po strýci, a závěť navíc Schenck vztekle roztrhal. A trhal přímo před očima hamburských radních! Inu, to pomstu bezesporu vyžadovalo, ale ještě než začal vraždit, obdržel Klaus od mámy ne moudrou radu, ale moudrou dogu jménem Pluto, jejíž čich mu pak opravdu nahrazoval kompas, přičemž ocas psa vždy představovat střelku. Vše je velmi vážně podáno!

A pokud mi nevěříte, spletli byste se. A v dalším sešitku Dobytí pirátské pevnosti je potom pirát Klaus zvolen i „vládcem všech moří a králem všech pirátů“.

7.

Než se toho dočká, musí ovšem pokořit i dosavadního pána pirátů Godeka Michaela, což opět není až takový problém, a jsme velmi brzy i svědky takto nelíčeného Godekova úžasu: „Klausi! Vy klečíte na zemi místo abyste mi šlápl nohou na prsa a přiložil hrot meče na krk? Měl byste právo mě beztrestně zabít, protože jsem vás těžce urážel, a vy... Teď teprve vidím, jaký jsem byl ubohý chlubil. Uznávám. Vy jste silnější.“

„Ano, jsem silnější,“ řekl Klaus prostě.

Ne, čtenáři! My nemůžeme pirátu Klausovi, tomuto muži všech snů, nezávidět!

(Podstatně rozšířený text z časopisu Tvar)