25.4.2024 | Svátek má Marek


LITERATURA: Osudové Ztracené jezero Marka Slouky

13.4.2007

Syn českých exulantů dodnes čerpá ze svého dětství rozpolceného českou a americkou kulturou

Mark Slouka je devětačtyřicetiletý štíhlý Američan, potomek českých exulantů, který mluví výbornou hovorovou češtinou, jenom občas si vypomáhá anglickými slůvky. Někdy mu v překladu asistuje jeho otec politolog Zdenek Slouka, který se po více než čtyřech desetiletích exilu vrátil do republiky a žije na pražských Vinohradech.

„Čeština byla moje první řeč,“ přiznává Mark, „u nás doma se mluvilo česky. Dřív jsem uměl česky líp, teď je to horší. V roce 2003 jsem tady strávil svůj sabatikal.“ To je rok, který mají profesoři na amerických univerzitách občas jen pro sebe, aby se mohli věnovat svému sebevzdělávání. Nedávno pobýval Mark v Praze, právě když překladatel Rudolf Pellar dotahoval do konce českou verzi Markovy čtvrté knihy Viditelný svět, kterou chystá nakladatelství Paseka a která vyjde také francouzsky, holandsky a v jiných jazycích. Mark Slouka je nejen literární vědec, ale i autor několika knih. Vystudoval srovnávací literaturu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a již více než dvacet let přednáší na předních amerických univerzitách, nyní je řádným profesorem na University of Chicago.

Válka světů protestem

První knihu, která vyšla pod názvem Válka světů s podtitulem Kyberprostor a hi-tech útok na realitu, začal psát před patnácti lety. „Učil jsem tehdy na Kalifornské univerzitě v San Diegu. Kolegyně Allucquere Rosanne Stoneová tam přednášela o dvacátém století, ale úplně jinak než obvykle – vynechala politické dějiny a mluvila jenom o tom, jak technika mění člověka a společnost. To mě fascinovalo. Začal jsem si uvědomovat, jak technika válcuje náš každodenní život. Tou knihou jsem se pokoušel upozornit, že lidská kultura a demokracie potřebují běžné styky mezi lidmi. Tím, že spolu přestáváme mluvit, ztrácíme důležité informace, přestáváme se navzájem ovlivňovat. Ano, pomocí internetu mohu rychle najít lidi, kteří mají stejné myšlenky jako já – ale tím se uzavíráme stále víc do ghett lidí sobě podobných. Nejen to. U nás v Americe je mnoho tlustých dětí. Zavinily to počítače. Děti před nimi tráví dlouhé hodiny, ale neučí se jejich pomocí, nýbrž si tam vytváří vlastně novou televizi, novou realitu. Nikde nevidíte děti, které by si hrály venku, obchody s bicykly a sáňkami si stěžují, že se jim prudce snížily tržby, chlapci a děvčata nepotřebují jezdit na kolech, nepotřebují sáňkovat. Válkou světů – její název jsem si schválně vypůjčil od katastrofické novely H. G. Wellse – jsem se snažil protestovat proti neblahým důsledkům elektronického věku. Byl bych radši, kdybych neměl pravdu, ale asi ji mám.“ Válka světů vyšla nejen anglicky, ale i – a to je příznačné – japonsky, čínsky a korejsky.

Na břehu Ztraceného jezera

Markovi rodiče žili v New Yorku, jeho otec pracoval v tamní redakci Svobodné Evropy a potom studoval i přednášel na Kolumbijské univerzitě. Ferdinand Peroutka, šéf československého vysílání Svobodné Evropy, měl chatu na břehu Ztraceného jezera nedaleko New Yorku, přivedl tam i Markovy rodiče a v chatách na jezeře se usadili i další Češi. „Prožil jsem tam dětství. Dodnes vzpomínám, jak jsem všude kolem jezera sbíral shnilá jablka a u břehů leklé ryby a nosil je panu Peroutkovi na kompost.. A hlavně jsem poslouchal vyprávění českých exulantů o první republice, o protektorátu, o koncentrácích, které někteří přežili… Pochopil jsem, že tihle lidé žijí na dvou místech a ve dvou časech současně – v New Yorku šedesátých let a v Praze let třicátých. Všichni vyrostli jinde a teď žijí tady. To byl takový stín, který na ně doléhal. Newyorští Češi tyhle chaty potřebovali – byli mezi svými, mohli se v klidu vypovídat, zavzpomínat. A já jsem vlastně žil mezi dvěma kulturami, mezi dvěma jazyky. Později jsem začal psát povídky o těchto lidech. Nejprve vycházely časopisecky, potom jsem je sestavil do knihy Ztracené jezero. Je to reminiscence na tuhle dobu, návrat do mého dětství. Jako syn emigrantů jsem se musel vyrovnat se svou minulostí. A Ztracené jezero se mi stalo osudným, před lety jsem tam koupil chatu a s rodinou v ní trávíme všechny volné chvíle.“ Kniha Ztracené jezero vyšla v několika evropských jazycích a před pěti lety také česky v nakladatelství Paseka.

Neznámá paní s růží

Poprvé navštívil Mark Československo s rodiči v červenci 1969. Na tři dny zajeli na otcovu rodnou jižní Moravu. Potom sem zajížděl v létě často i sám – učil angličtinu, poznával zemi stopem a autobusem. Dokonce se nakrátko zamiloval. „Bylo to pro mne dobrodružství. Někdy jsem se cítil jako James Bond – když jsem zjišťoval, co nesmím fotografovat, anebo o čem nesmím mluvit.“ V roce 2003 přijel do Prahy s manželkou, synem a dcerou. Dostal sabatikal, a proto tady mohli zůstat bezmála rok. „Měl jsem pocit, že moje další kniha musí být odtud. Vedly mne k tomu vzpomínky na dětství, na ty historky lidí, kteří tady prožili své mládí. Často jsme chodili okolo kostela Cyrila a Metoděje pod Karlovým náměstím, kde skončili své životy parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Jednou jsem tam přišel, četl památečnou tabulku a prohlížel si díry po německých kulkách, když nějaká starší paní pokládala k památníku růží. Dal jsem se s ní do řeči. Jako malá holka bydlela poblíž a z okna pozorovala, jak němečtí vojáci obsazují okolí… Dost mě to vzalo. Uvědomil jsem si, že ti parašutisté, kteří šli proti říšskému protektorovi, museli vědět, že mají jenom malou šanci na přežití, na návrat. Fascinovalo mě to. U nás v Americe už pojem hrdina nic neznamená – je to třeba otec, který neodejde od rodiny. Ale tihle kluci, to byli skuteční hrdinové. Najednou jsem měl téma, které mě uchvátilo. Potom dlouho trvalo, než jsem ho dokázal zpracovat. Čtyři roky jsem s ním zápasil.“ Právě o době protektorátu píše v knize Viditelný svět. Stylizuje se do syna českých emigrantů, který po smrti svých rodičů pátrá po milostné epizodě v životě své matky, a přitom se dostává až k parašutistům, kteří spáchali atentát, a k lidem, kteří je skrývali.

Příběh siamských dvojčat

Sloukův román God’s Fool, tedy Boží blázen, přeložený do několika západoevropských jazyků, česky zatím nevyšel. Je to příběh neobvyklého vztahu – siamských dvojčat Čanga a Enga – zasazený v amerických kulisách. Tihle dva muži spolu žili přes sedmdesát let, spoutáni na jedné straně u hrudníku. Měli dohromady jen dvě paže a společné i některé orgány. Třebaže byli takto postiženi, oba se oženili a dohromady měli dvaadvacet dětí. Syn jednoho z nich utekl od rodičů, když mu bylo šestnáct let, aby se mohl přihlásit do armády a bojovat v americké občanské válce. A jeho otec se vydal ho hledat, samozřejmě s ním musel putovat i jeho bratr. „Jejich příběh považuji za neobvyklý druh exilu. Na jedné straně byli k sobě navěky připoutáni, na straně druhé se ke stáru dost odcizili. Zatímco jeden našel Krista Pána, druhý hodně pil a chodil za ženskými – přitom jeden druhého museli neustále táhnout s sebou. Když jeden z nich zemřel, lidé okolo nich uvažovali, co bude s druhým – ale ten odešel po třiceti minutách také, zřejmě ho zasáhl šok a možná i některé orgány přestávaly fungovat.“

Amerika se zbláznila

Na podzim vychází Marku Sloukovi kniha politických esejí. Jako „přispívající redaktor“ Mark je už přes deset let píše do časopisu Harper’s Magazíne. „Na tyhle eseje jsem hodně pyšný. Vyjadřují můj pohled na svět. Například v jedné eseji upozorňuji, že nám mizí ze světa ticho. Všude nás obklopuje hluk televize, reklam, hudby – nemáme možnost konverzovat, psát, číst. Přitom ticho potřebujeme k myšlení. Už dnes se stává ticho zbožím. V některých drahých hotelech a lázních, které vám nabízejí ticho, vám při příchodu odeberou mobil, notebook a další aparáty a zavřou je do trezoru. Rok po 11. září 2001 jsem se zamýšlel nad důsledky tohoto útoku na Ameriku. Mám dojem, že se tehdy Amerika zbláznila. Pořád jsme mluvili o globálním světě, ale mysleli jsme to jenom ekonomicky. Nenapadlo nás, že jsme součástí tohoto globálního světa i jinak, že takové tragédie mohou zasáhnout i nás.“ Slouka dnes promýšlí další knihu. „Zatímco Viditelný svět je ze tří čtvrtin český, příští román bude víc americký. Už se těším, jak ho budu psát u Ztraceného jezera.“

Vyšlo ve zkrácení v MFD 12.4.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz