29.6.2017 | Svátek má Petr, Pavel


LITERATURA: Nezařaditelný spisovatel

19.9.2016

Osmdesát let od smrti skutečného Peroutkova gentlemana Chestertona

Co se veder týká, zesnulo před pár dny léto. Už jeho úvodem (a lze se snad vrátit) uteklo osmdesát let od smrti Gilberta Keiha Chestertona. Zemřel 14. června 1936.

„Tím největším hříchem není pýcha, nýbrž podceňování,“mínil tento poloviční Francouz (po matce) a mistr paradoxu (*29. května 1874). Patří mezi dodnes nejcitovanější osobnosti světa.

Počátkem milénia se u nás Chestertonem zaujatě zabývali přinejmenším dva muži. Alexander Tomský a Jan Lukavec. Ten první prostřednictvím svých dvou antologií Moudrost a vtip a Úžas, radost a paradoxy života, druhý v monografii Fanatik, prorok či klaun? (2008). Tomský a Lukavec se ohledně Chestertona sice neshodují ve všem, jak mi první z nich prozradil, ale obejděme pro potřeby této stručné připomínky nuance. Nebo aspoň s výjimkou té následující: Jednou věcí zůstane objevit Chestertona už v dětství. Tou druhou věcí je přemýšlet nad ním dospěle.

Chesterton

Tak mi to aspoň připadá a sám bych ještě řekl, že máme notné štěstí. V čem? Že jej počátkem dvacátého století napadlo využít takzvaně lehčí žánr (alias detektivku). A tím nepřipomínám jen povídky s páterem Brownem, ač jich postupně vymyslil a dosnil jedenapadesát, ale taky ty s Mužem, jenž věděl příliš mnoho Horne Fischerem či ty s (paradoxním) Pondem v Paradoxech pana Ponda. A rovněž ty bez ustáleného pátrače.

Nejspíš je objevíte ve vysoce působivé sbírce „záhad“ Stromy pýchy.

V dětství jsem některé Chestertonovy povídky četl a vím i proto, že jde o ideální dveře k jeho náročnějším dílům. Jste jistě kulturnější, ale já bych se bez Browna a jeho šarád Nesprávný tvar, Kladivo boží, Herečka má alibi, Proroctví psa a mnoha dalších o Chestertona (a ohromné maličkosti) třeba teď ani nezajímal; nevím. Nebo ano?

Pronikal bych k němu třeba díky Čapkovi? Kdo ví; nicméně Ferdinanda Peroutku a další jeho zprostředkovatele u nás jsem jako kluk neznal. Natož pak Peroutkův postřeh, dle kterého je gentleman „Chesterton další reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose“.

***

Málokterý spisovatel je ovšem natolik nezařaditelný do krabičky. V Anglii ho navíc, mizerové, nemají (při vší úctě) ani ve všech příručkách. Pokud přece mají, označován bývá všelijak.

Katolický tradicionalista, modernista, alegorik, pragmatik, racionalista, revolucionář, reakcionář, šovinista... A to raději opomíjím našeho Tetauera, který Chestertonův kult (jistě neprávem) prohlásil za podvod a měl toho člověka za měšťáka úplně bez sociálního zápalu, za extrémního individualistu, za mystika a za romantika pohodlí!

Bohuslav Čapek v něm pro změnu spatřoval bezděčného dekadenta a Durychovi na Chestertonovi právem chybí „stopy přestálých bolestí“. Odpadl mu prý proto od srdce.

Kolik jen cedulek!

Kolik. A přece nebo právě proto je Chesterton nevylíčitelný. A přece jej lze kritizovat a interpretovat tolika, tolika způsoby. Sám ovšem o kritice napsal: „Buď je úplně k ničemu, nebo donutí autora vyskočit z kůže.“

***

Jedním z přehršle paradoxů okolo Chestertona je pak skutečnost, že sice za sebou zanechal multižánrové dílo, ale tematicky stereotypní - zato charakterizovatelné optimismem. Ten je ovšem jako donkichotský mlýn. Nu, a je snad romantické být Quijotem, nicméně Chesterton svá poselství implantoval do hrdinů, které oživil velice, velice chabě a diskutabilně. Snad se o nich hezky čte v klubovce, ale žijí? Nevegetují takhle náhodou víc v imaginárním světě uvnitř mozku svého původce? Jistěže. A nejednu závažnou myšlenku zvládají ve své plochosti frapantně zdiskreditovat.

Jezuita Medcalf přitom chápal, proč Chestertona vnímat i jako blížence Kierkegaardova, a sám Gilbert Keith se prý během opožděného dospívání zhrozil té možnosti, že existuje sám, zatímco okolní svět je pouhou iluzí. Právě proto jeho hrdinové postrádají psychologickou hloubku, ale i skutečné milostné vztahy, což je téma nanejvýš přešlapující na okraji autorova zájmu.

Jeho styl navíc je (únavně) verbalistický a svět jako takový se v očích Chestertonových sám a sám zdiskreditoval.

***

I proto, že nedokázal mít rád modernu, vyznával tento myslitel onu poezii každodennosti a v jejím rámci krejcarové krváky. „Musíme uznat zásluhy populární literatury, která uprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními,“mínil, ale dozajista se nespletl ani v tom, že rozvolněnost kultury a morálky vede k agresivitě a anarchii. Tu budoucnost si uměl představit a chápal, že si tam společenská benevolence podá ruce s relativizací hodnot. Vnímal ovšem i odlidštěnost vědy a jednostrannost racionality, což je blízko postmoderně. Ano, dotkl se jí. Dotkl se postmoderny ve chvíli, kdy tak umně zakouzloval náš bolavě odkouzlený svět.

A když vnímal maličkosti ohromeně a ohromně. „Není racionalistů,“ věděl. „Věříme v pohádky. Žijeme v nich.“

Někdo ho nazve planým plácalem. Doma zamčeným romantikem. Ale „žádný živý organismus nepřežije v prostředí sestávající pouze z reality,“ dodala by Shirley Jacksonová a také postmoderna Chestertona interpretovala, přičemž jej staví po bok Oswalda Spenglera (1880-1936), který už ve dvacátých letech upozorňoval, že 20. století nemáme co vnímat jako lepší než mnohá století předchozí a že přinejmenším Evropa neexistuje nijak zdravěji než mnohá předešlá soustátí. - Spengler a Chesteron svorně disponovali taky nechutí k moderní, mechanické materializaci života, která nás dostává do šachu např. i navzdory tomu, že celé Ecovo Foucaultovo kyvadlo v podstatě vychází z jednoho jediného Chestertonova výroku:

„Od chvíle, kdy jsme přestali věřit v Boha, jsme ochotni věřit čemukoli.“

Lhali si do kapes Chesterton a pak Čapek, když odmítli uznat, že bývá i šedavě? Nudně? Nezajímavě? Ploše? - I kdyby ano, ta jejich víra v ohromnost maličkostí plní terapeutickou funkci. A právě neklidná doba dospívání je nejvhodnějším věkem pro čtení děl Gilbertových, a to nejen těch detektivních. A jistě, jeho přístup ke světu byl dětský. Ale ne dětinský. Bohužel mezi námi dnes bez berlí chodí i tisíce sebevědomých absolventů vysokých škol, kterým Chesterton zůstane navždycky nedostupný a není pro ně ani čitelný.

A přece... by jej měli omilostnit. A přece stojí GKC za tolika, tolika počiny!

Klub podivných živností najdeme na pozadí Vestpocketky, jejímž jádrem byla Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.

Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se „nezdá být poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni“, inspirovala Wolkera k Poštovní schránce.

Vančurovo Rozmarné léto obsahuje překvapivé paralely s knihou Létající hospoda. A v jedné předmluvě ke spisu na počest Jana Husa, která vyšla v Londýně roku 1915, psal už před Švejkem o českém kultu národního mučednictví a naší „odvozenosti z porážek“.



Diskuse


E. Škamlová
21:16
19.9.2016

I. Fencl
10:45
21.9.2016

A. Alda
14:56
19.9.2016

I. Fencl
10:33
21.9.2016

počet příspěvků: 7, poslední 21.9.2016 10:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.