1.

Mnoho dětí vůbec nečte. Ne, s touto větou stěží budete polemizovat. Dnes už valná část děcek skoro nečte, s výjimkou pokynů v počítačových hrách. Plus nějaká ta povinnost ve škole, to už ovšem záleží na špatně placených učitelích.

Umět číst je ovšem třeba, a tak se pozornost dospělých, tedy pokud sami vůbec mají čas se o četbu svých ratolestí zajímat, přesunula od subproblému CO čte? čistě k problému ČTE vůbec? A v důsledku toho je pak už mnohým skoro anebo docela jedno, co se objektem případného čtenářského zájmu jejich dětí stane, protože... jsou rádi, že listují vůbec něčím...

2.

Lenka Lanczová (nar. 1964 v Dačicích) je spisovatelka a knihovnice ze Slavonic – a můj ročník. Knížek už vychrlila k padesáti a stačilo jí k tomu nějakých patnáct let. Klobouk dolů? Ano... i ne.

Uvedla se "kdysi" trilogií Počkej na mě, Radko!,

Podej mi ruku, Radko!

a Pojď se mnou, Radko! (1992-96) a pak už následovala vlastně úctyhodná(?) řádka děl a dílek, jejichž tituly k nám částečně hovoří samy (a slyšme):

Znamemí Blíženců, Panna nebo Blíženec, Zadáno pro Blížence, Prázdniny pro zaláskované, Tajná láska, Střípky mých lásek, Most do Země lásky, Kam se vytrácí láska, Hořká chuť lásky, Pár minut lásky, Tři na lásku, Dva kroky od ráje, Srdcový kluk, Stopa v mém srdci, Sonáta pro dvě srdce, Sólo pro Kristýnu, „Š“ jako Šarlota, Mokrá louka, Mokrá náruč léta, Postel plná růží, První doteky noci...

A to by snad mohlo stačit, nemyslíte si?

Jedním z prvních bestsellerů Lenky Lanczové byla i knížka s titulem SUPER koťata (1996). Otevírám ji... a čtu, abych pochopil (anebo právě nepochopil?). A samozřejmě, že čtu od začátku:

„Jdi první!“

„Já? Jdi ty!“

Podívám se na kamarádku s lehkým opovržením: „Pavlo, ty seš fakticky nemožná! Nevím, proč bys nemohla vejít první!“

Uchichtne se: „Nápodobně.“

Chvíli se měříme očima, pak vylovím z kapsy bundy hřeben a za svitu tepané lampy visící před vchodem do Lojdovic vilky se asi po osmnácté přečešu. Odlesk mosazné jmenovky nad poštovní schránkou mi vrátí nejasný obraz mé poněkud vyplašené tváře s přehnaně nalíčenýma očima.

„Dobrý,“ ujišťuje mě Pavla, ale její soud je zkreslený. Vůbec to není dobré! Poslední dobou trávím před zrcadlem celé hodiny a s hrůzou si uvědomuji stále víc a víc, že mi k tomu, abych mohla říct „dobrý“, šíleně moc chybí.

Přestávám číst. Ne, nebude to pro mne. Pro holky ale...? Snad! Určitě. I když...

Ale všímám si také dvou konkrétních slov. Fakticky... a tepané.

To první by dost možná mohlo být označeno za jeden ze symptomů pro vnucení se světu "náctiletých".

To druhé zas za příznak přehnané estetizace při vnímání reality, nicméně...

Ne, neukvapujme se! Schopná (BEZE SPORU!) Lenka Lanczová koneckonců skvěle a takříkajíc "bez chybičky" zvládá techniku dívčího románku (známou už třeba – namátkou - prvorepublikovému psavci Josefu Rodenovi či jeho kolegovi Vilému Neubauerovi (1892-1966), jinak slavnému to autorovi Filozofky Máji, Věrčina Jarky a Sextánky, ale ačkoli si Leni um obou borců (a jim podobných) přivlastnila se vším všudy, literární historička Svatava Urbanová upozorňuje ve své knize Metamorfózy dětské literatury (Votobia, 1999), že Lanczová zvládá děje i vysoce znale ukotvit uvnitř dnešní a zcela reálné, ale i všednodenní skutečnosti... Ne, ne. "Lanczové příběhy se neodehrávají v ordinacích věhlasných lékařů, v mořských letoviscích a už vůbec ne v milionářských čtvrtích,“ zdůrazňuje Urbanová a má naprostou pravdu.

3.

Má. Ale ani "prostá prostředí" bohužel mnoho nezmění na tom faktu, že další a další a ještě i další rozuzlení těchto na běžícím pásu "sekaných" a tristně triviálních paknížek nikdy a naprosto nevyplývají z psychologického vývoje hrdinek a jsou spíš jen uměle dosazenou součástí toho či onoho dějového aspektu...

„Ne, nejedu nahoru výtahem,“ končí charakteristicky román o třech „SUPER koťatech“.

Ne, to hopsám radši po schodech. Jako čerstvě vylíhnutý motýlek - a s rukama široce rozpaženýma, ale dávám i pozor, abych si neurazila křídla. A láska? Láska je NEJKRÁSNĚJŠÍ slovo, pozměním v duchu název Simmelova románu.

KAŽDÁ láska. První, druhá, třetí, padesátá... Osudová. A vlastně je dobře, že ta moje a Lukášova není osudová, ty přece končívají tragicky!

„Haló, už jsem tady!“ houknu do útrob tichého bytu a vykopnu do výšky levou botu. Vykopnu i pravou - a Vanesa měla pravdu. Lidi můžou být šťastní i bez Mallorky. Když si život šťastným udělají! Bez Mallorky, ale zato s oparem.

4.

Tak tedy píše (anebo psala) Leni Lanczová – a vám, kteří už to znáte, ba ji obdivujete, se omlouvám. LL každopádně uspěla a náleží i dnes k nejpůjčovanějším (a nejen ve své knihovně). Je "královnou děvčat", jen jednou z několika. Ale zvítězila nepochybně i proto, že víc než dovedně zkombinovala právě ony osvědčeně populární Neubauerovy a Rodenovy postupy, a to prostě s metodami umělečtějšími. A vším pak ovšem pokaždé znova a znova nazírá pouze a jenom dívčí problematiku.

A navíc... ještě jen úzce dívčí. Konkrétně tady tu věku patnácti let.

A je to konečně taky něco, ne? A aspoň ty děti čtou, ne? Snad. A nutno i přiznat, že i líčení milostných peripetií málokdy a málokde působí u Lanczové opravdu samoúčelně a... Výsledkem se je určitě "víc než Bravíčko“, jak už si právě všimla i zmíněná Svatava Urbanová.

K čemu ovšem ono víc stačí? Na co už nedosáhne? Většině normálních, dospělých lidí to bude asi tak po pěti stránkách jasné.

Anebo snad nebude?

Rozšířená verze článku z časopisu Tvar