26.4.2024 | Svátek má Oto


LITERATURA: Kundera, Šimečka a estetická interpretace dějin

10.12.2008

Martin M. Šimečka se po více než měsíci vrátil ke kauze Milana Kundery, kterou Respekt otevřel 13. října 2008, výborným esejem Generace mého otce (vyšel 24. listopadu), v němž diskusi posunul k podstatě tvrzením, že „tehdejší (totalitní) režim byl především rafinovaným věznitelem ducha, který na několik desetiletí otrávil společnost neúctou ke svobodě, ničil svobodné myšlení a literaturu“. A pokračuje, že výklad toho, jak vypadala hrůzná praxe, si vzali na starost spisovatelé.

Díky tomu převážila ve společnosti estetická interpretace dějin, jejíž obranu vidí i v obraně romanciéra Milana Kundery. V textu nacházím jediný problém, že si Martin M. Šimečka vybral špatný příklad, jinak jeho paralela platí, protože právě Milan Kundera a jeho prózy od roku 1962, kdy napsal povídku Já truchlivý Bůh, jsou robustním příkladem protestu proti estetickému, tedy vkusnému, krásnému a lyrickému výkladu dějin, proti tendenci povyšovat cit a krásu na úroveň hodnot a pravd. V roce 1981 ve Francii napsal: „Jsem hedonista chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa. To je situace, o které vyprávějí mé Směšné lásky“, kam patří zmíněná povídka.

Zdá se, že Milan Kundera objevil sám sebe jako prozaika právě v momentu, kdy se zbavil diktátu estetiky a lyriky, kdy dokázal každý cit obrátit v trapnost a každé velké gesto v komický akt, každý axiom v otázku, kdy pochopil nebezpečí velkých slov, která se berou smrtelně vážně, protože jimi lze kdykoliv ospravedlnit jakékoliv hrůzy. Proto pracuje důsledně s detaily „banálního zla“, kterým jiným kontextem dává nové významy a zpochybňuje je: nechává je rozpadnout v prach, činí je komickými.

Protože Milan Kundera přednášel literaturu na Filmové fakultě Akademie múzických umění (a později na univerzitách ve Francii) byl nucen si základní díla světové literatury dobře přečíst a aby o nich mohl přednášet, musel si v přečteném učinit i „pořádek“. Do té doby lze nejspíš datovat i jeho první úvahy o románu jako žánru, který je pro něj jen médiem pro přenos evropských hodnot nejen z pokolení na pokolení, ale i ze země do země. Umění je proto globalizováno již asi čtyři sta let. A naopak, citovost, jež nahrazuje racionální myšlení, které neustále klade otázky, o všem pochybuje a ukazuje na odvrácené významy činů i slov, je podle něj základem neporozumění a nesnášenlivost. Milan Kundera cituje Karla Gustava Junga a říká, že citovost je „superstrukturou brutality.“

Zřejmě právě tehdy začal přemýšlet o pasti české narativní prozaické tradice, která těmto trendům ze svého principu snadno podléhá, a to ho přivedlo ke karteziánskému románu á la these, z něhož vychází, a k úctě k Denisu Diderotovi a „komediálním mravům“ XVIII. století. Obklopen nudnou totalitní politikou, hledal svobodu v konstrukci, pomocí které ale čtenářům předvádí, že možnosti, s nimiž si postavy hrají, ve skutečnosti neexistují. Později, v exilu, když psal předmluvu k francouzskému vydání Jakuba a jeho pána, své myšlenky už formuluje velice pregnantně, napsal: „Povznesení citu na úroveň hodnot sahá velmi daleko do minulosti, možná až tam, kde se křesťanství oddělilo od judaismu. „Miluj Boha a čiň, co se ti líbí,“ řekl svatý Augustin. Slavná věta je velmi výmluvná: kritérium pravdy se takto přemístilo z vnějšku do nitra: do libovůle subjektivního. Neurčitost lásky – plného citu („miluj Boha“ – křesťanský imperativ) nahrazuje jasnost zákona (imperativ judaismu) a stává se neuchopitelným kritériem morálky.“

Ergo kladívko je to právě Milan Kundera, který se celým svým dílem tak vehementně staví proti estetické interpretaci dějin a jakýchkoliv událostí, a proto za opravdový román považuje jen taková díla, která neberou svět vážně, neztotožňují se s žádnou interpretací, tedy pouze takové romány, které nevěří v to, co historici či vládci lidem předkládají, počínaje Donem Quijotem a konče třeba Ulysseem. Román je podle Kundery jen takový text, v němž vše vyřčené je otázkou, všechno se stává předmětem pochyb, všechno je pouhá hra a zábava (proto ta fascinace Diderotem a jeho Jakubem fatalistou), se všemi důsledky, které podle něj z toho plynou, a proto nemůže – jak se Šimečka domnívá – umlčovat trapné pravdy. Kunderova metoda naopak všechny pravdy a priori zpochybňuje, ztrapňuje. V Umění románu (vydaném ve Francii v roce 1986) najdeme přeci větu: „…když vstoupí na území románu, každá úvaha změní svou podstatu; netvrdí žádnou pravdu, stává se hypotézou.“ Psaní Milana Kundery po okupaci ruskou armádou v srpnu 1968, hlavně texty Jakub a pán a Valčík na rozloučenou, je proto možné nahlížet jako výraz nostalgie po Západu, po touze se alespoň vlastním textem přiblížit svobodnému, racionálnímu, kritickému a hravému duchu, který byl zatlačen do země třemi sty tisíci cizími vojáky.

Psaní Milana Kundery je evidentně protestem proti jakékoliv zjednodušené a bezbolestné interpretaci dějin a je fascinováno otázkou, která pro něj vždy znamená vzrušující vnikání. Skutečné tázání totiž vždy míří na vnitřní orgány (Canetti), dráždí jisté partie, a tím se dozvídá určité odpovědi i na otázky, které ho ještě samotného ani nenapadly, a proto velké romány jsou podle tohoto autora vždycky hrou, a tudíž i plné humoru. Sofistikované idiotství – jak často připomíná - se pozná vždy podle totální absence smyslu pro humor.

Romanciér Milan Kundera zřejmě díky okupaci 21. srpna 1968 došel k přesvědčení, že křesťanské společnosti jsou tisíciletá škola citovosti: „Ježíš na kříži nás učil zbožňovat bolest; rytířská poezie objevila lásku; buržoazní rodina nám dala pocítit stesku po domově; politické demagogii se podařilo sentimentalizovat vůli k moci… Ale počátkem renesance se západní citovost vyrovnala doplňujícím duchem: duchem rozumu a pochyby, duchem hry a vědomím relativity lidských věcí. V té chvíli vstupuje Západ do období své plnosti.“

Rusko, které posunulo své hranice až za Aš, pro něj představovalo, díky absenci renesance, jež by do jeho myšlení zasela duch rozumu a pochyby, jinou civilizaci a ta ho vytlačila z Čech do Francie, ale právě díky tomu byl on sám a jeho dílo vždy protestem proti všem estetickým interpretacím dějin a nikdy intelektuálům v Čechách zcela nevyhovoval.

Úplné zmlknutí (nekomunikaci s veřejností pomocí médií) romanciéra Kundery od osmdesátých let je možné chápat i jako extrémní formu obrany, která se ho snaží vtěsnat (tady i na Západě) do nějaké nové, ne zcela kritické interpretace dějin, která si klade málo otázek a sama se bere moc vážně. Jak říkali staří a moudří: Kdo slovem podporuje činy, škodí slovu i činu.

Připomeňme si, že Gándhí byl dvacet let v Africe, a zdánlivě tak ztratil kontakt s Indií, ale pak ji svými myšlenkami změnil. Kundera je přes třicet let ve Francii, ale kdybychom jeho knihy začali číst v jiném kontextu, tedy v kontextu evropského románu, mohli bychom se i my trochu změnit a díky tomu bychom i sami sebe i jeho zahlédli jinak. Šimečkův esej po právu protestuje proti estetické interpretaci dějin, ale sám se na Milana Kunderu dívá jen jiným estetickým rastrem. Vždyť přece Milan Kundera, jak bylo již připomenuto v třetím americkém vydání Valčíku na rozloučenou v Penguin Books, je světovým spisovatelem „právě proto, že jeho bytosti neumírají, protože podlehly svému osudu, ale jsou odhaleny jako jeho spoluviníci“. A to samozřejmě platí i o Milanu Kunderovi, tomu se nikdy nebránil: věděl a asi stále ví, že i negativ jeho celoživotního snažení je jeho neodpáratelnou součástí.

(Napsáno pro Respekt, pro Aktualne.cz v původní nekrácené verzi)

Autor je novinář a spisovatel