Když vyšel poprvé Školák Kája Mařík (1926), bylo mé babičce devatenáct.

Autorce dotyčného bestselleru o dvacet roků víc. Neměla však sebemenší ponětí, jakým kultem se její dílo jednou stane. Podle všeho také pila.

Přeskočme pár desetiletí. Asi od poloviny let sedmdesátých, kdy mi bylo deset, začali čtenáři Káji Maříka hojněji navštěvovat Mníšek pod Brdy, do jehož okolí Marie Wagnerová své knihy situovala. Zájem o místa spojená s románovým Kájou, ale vlastně tedy spíš jeho reálnou předlohou od té doby jenom roste. Jak je to vůbec možné?

Odpovídám hned úvodem. Přispěl k tomu komunistický zákaz, nestačil by ale sám. Je to strašně zvláštní, ale dost neobvyklý charakter těch knih, ke kultu od počátku vyzýval. Obsahují jakousi magii. A v nejlepších pasážích a své prostotě (a antisprostotě) jsou geniální. Dlouho, dlouho jsem tomu nevěřil, nevěděl o tom. I vy mi budete v komentářích oponovat, ale jsem připraven opakovaně prohlásit, že čím přečtete první čtyři díly této ságy vícekrát, tím pro vás budou lepší. Osobně tomu jen stěží dokáži uvěřit, protože mě ono zjištění úplně vyvedlo z konceptu. Ty knihy nade mnou vyhrály a nikdy v dětství bych tomu neuvěřil. Jako kluk jsem jimi hluboce pohrdal. Představovaly nudu. Jak to, že jsem změnil po čtyřiceti letech názor. Jak to, že je na webu tolik obdivovatelů Marie Wagnerové, co se tam dnes děje?

Řekněte mi to!

2.

Marie Wagnerová se narodila jako Marie Černá (27. 5. 1887-25. 7. 1934), a to právě v Mníšku pod Brdy, jenže ten ve svém cyklu přezvala na Lážov.

Do jisté míry se vykreslila jako zdejší „slečna řídící“, v souvislosti s autobiografickými motivy však upozorňuji i na jiný její román, Blanka zahradníkova (1928). Oproti Maříkovi je ovšem veteší.

3.

Kájova duchovní matka byla dcerou řídícího z Mníšku, pana Augustina Černého, katolíka natolik upřímného, až lze říci, že bigotního. To se nemohlo neodrazit na duchu Wagnerové děl.

Obecnou školu vychodila přímo pod „knutou“ otce. Na měšťanku jezdila do Dobříše. Následovala ještě Vyšší dívčí v Praze. Pak i učitelský ústav v Českých Budějovicích.

Sotva ale Marie odmaturovala (v devatenácti), vrátila se do Mníšku a vdala se za učitele Viléma Wagnera. Začala i sama učit, a to hudbu. Vedla taky ženský pěvecký sbor a počala pořádat besídky i různé hudební akademie. Stala se dlouholetou funkcionářkou Sokola a v kostele hrála na varhany – jako už její otec, který byl dokonce ředitelem kůru. I ji funkce ředitelky kůru posléze čekala.

4.

Manželství se ale záhy rozpadlo, i když se oba zúčastnění regulérně rozvedli vlastně až po čtrnácti letech (1920), když se Wagner vrátil z války. Marie pak žila i se synem u rodičů a když dostal její otec penzi, odstěhovali se na faru, kde se stala hospodyní svého přítele Františka Rause. Ráda tomuto duchovnímu vedla domácnost, ale o zaměstnání v pravém slova smyslu nešlo.

Pravděpodobně na farářův popud také začala tehdy psát a Raus prý ji dál a dál povzbuzoval.

Románem Pozdě (1924) debutovala až ve 37 letech. Roku 1926 následovala její knížka „K. Dariš“, jenže to už se našla. Jinde. Ve vzpomínkách na mládí.

Protože onen věčně mudrující Kája z hájovny sice nese i rysy autorčina syna Viléma, tvůrkyně však hlavně čerpala ze vzpomínek na 90. léta 19. století, přičemž si tu dobu idealizovala.

Nemusela ale idealizovat moc. Její dětství bylo totiž harmonické a šťastné, v lesích takříkajíc prolítané. Byla i Zdeňou. Dospělost se jí už tak nelíbila, a tak dala stesku podobu idyly.

5.

Je zajímavé, že Wagnerová zpočátku psala zcela živelně: i na ruby starých úmrtních oznámení, na okraje novin, na sáčky od mouky! Pan Raus ty její klikyháky prý přepisoval a odesílal do Občanské tiskárny v Brně. Ne ovšem pod jejím jménem.

Marie Wagnerová se až do smrti důsledně kryla pseudonymem F. Háj a později Felix Háj.

Proč vlastně?

Zřejmě ji inspirovala její starší „kolegyně" Anna Lauermannová-Mikschová (1852–1932) stojící kdysi v čele pražského literárního salonu (od roku 1880). Také tato paní Anna publikovala výhradně pod mužským pseudonymem, a to Felix Téver (tj. Šťastná Tibera). Wagnerová však na rozdíl od ní nikdy neprodělala žádný ozdravný pobyt v Itálii a štěstím jí navždy zůstaly jen „zelení brdští hájové".

Také Lauermannová ovšem protrpěla milostnou deziluzi a rozpad manželství, v jejím případě již po jedenácti letech.

6.

Wagnerová psala a přitom jako by se rozštěpila. Parafovala jako Háj dokonce i odpovědi čtenářům a při jejich formulování těch odpovědí se natolik vžívala do mužského cítění, až to připomíná Mayovo pověstné ztotožňování se s Old Shatterhandem.

Ale Hájovo dílo představuje spíš odvrácenou stranu téže mince a jakýsi doplněk mayovek v oblasti sentimentálního čtiva… Literární historička Dagmar Mocná zmiňuje ve své studii Autorka pohlcená postavou (1996) i další literární inspirace Wagnerové. Jde hlavně o dílo Růženy Svobodové (1868–1920) Pokojný dům (1917), kde už najdeme hned dva mudrující hochy z myslivny.

Dále je tu známý (nebo dnes už neznámý?) Pepánek nezdara (1907–1921, 4 díly) od Franty Župana (1858–1929), i ten je situovaný na Podbrdsko. A Mocná zmiňuje i titul Dva haranti od spisovatelky Fringilly, což je ovšem totální červená knihovna o dětské lásce hocha a dívky, která jakousi náhodou (?) vyšla v témže roce jako první díl Káji Maříka. Šlo však o vědomou parafrázi jiné knihy, a to Hýty a Batula (1876, česky poprvé 1890 jako Helenina drůbež) od Američana Johna Habbertona (1842–1921).

7.

Sám bych pak připomněl i klasickou sérii Richmal Cromptonové (1890–1969) o Jirkovi (v originále William), jíž vyšlo od roku 1922 skoro čtyřicet svazků. Ano, jde sice o trochu jiný typ klučiny než jakým byl Kája, nicméně i u Cromptonové cítím také tu zvláštní stylizaci ženy do mužského vidění světa, a v příběhu nazvaném Jirka zaskakuje se hoch dokonce setkává s imaginárním spisovatelem Monktonem Grahamem, autorem to kultovních knížek „o Petříkovi", které však podepisuje "Petříkova maminka".

Také Monkton on odpovídá čtenářkám přímo za vymyšleného hocha, a to kulatým dětským písmem. A obdobně jednala i skutečná Wagnerová! Pozor však, zde opravdu nešlo o žádné opisování, protože první české vydání Jirkových příběhů spadá až do let 1935–1940.

Podobně tomu i moravská série o Gabře a Málince, „povedených dcerečkách“, byla Amálií Kutinovou (1898–1965) zahájena až roku 1935.

8.

Ale vraťme se do Mníšku. Druhou část ságy vydala Wagnerová hned roku 1927, a právě tyto dva svazky se staly etalonem všech ostatních a pomyslnou brdskou výšinou, jíž už autorka nikdy nedosáhla. Nebo vlastně už jenom dvakrát…

Základní trilogii Školák Kája Mařík (1926–27) Wagnerová velmi rychle přepracovala a pod prostým titulem Kája Mařík ji výhodně prodala renomovanému nakladatelství Kvasnička a Hampl v Praze, načež vůbec nelenila a pokračovala i čtvrtým dílem a knihami o Kájově dospělosti. Už roku 1931 ukončila základ opusu sedmou částí, která začíná narozením „malého Káji", jenže dělení do svazků tu opravdu berme jen jako pomocné vodítko.

Nejde totiž rozhodně o romány v pravém slova smyslu a nehledejme ani fabuli. Vnímejme zato čistou, z Brd bublající říčku příhod. Přešplíchává po kaméncích z knihy do knihy bez jakékoli řádné struktury a koncepce a asi jen aby léčila tvůrkyni. Často jde o tak volný řetízek epizod, že konzistentní filmový scénář dodnes zůstává nerozlousknutým oříškem. A pak…

Wagnerová, podnícena určitě pražským nakladatelem, znovu sáhla do dětství už dospělého Káji a v roce 1932 dosáhla čtveřicí svazků Kája Mařík v pohádce, Kájovy nejmilejší pohádky (tj. ty, které jemu a Zdeně Rédlové v zimě čítala paní řídící), Kájovy prázdniny a Kájovy děti dílu číslo jedenáct.

Po dalších dvou letech vydala ještě svazky Kájovo mládí, Kájovy radosti a trampoty a Kájova dobrodružství od posvícení do jara (vše roku 1934), a tak už měla na trhu kájovských knih třináct. Dokázala by pokračovat třeba až do let čtyřicátých či sedmdesátých, podobně jako už zmíněná Cromptonová v Anglii? To už zůstane jen věčnou otázkou.

Nedošlo k tomu. Na trhu ale Wagnerová rozhodně uspěla. Až neuvěřitelně.

A co na trhu! I u dobové kritiky!

První díly líčící Kájovy osudy do konce prvního roku studií v Praze vyšly jen za autorčina života sedmkrát a pošťák jí občas nosil dárky přímo pro Káju až ze Spojených států, ačkoli Wagnerová sama do smrti neopustila Mníšek snad ani na den.

I následkem tohoto „života v skrytu“ se brzy objevily tendence zvát si na besedy přímo Káju, zatímco ochotnice Wagnerová se mezitím stala i dramatičkou a v lednu 1932 měla v Mníšku premiéru její jediná divadelní hry (se zpěvy) Kája Mařík v pohádce (a téhož roku vyšla i tiskem).

9.

Ale všechna sláva polní tráva. Na venkově zvlášť.

Doma nikdy nejsme proroky. Na maloměstě už vůbec ne. Na vsi v žádném případě. Víme to i ze Zahradníčkova nebo Demlova osudu a taky pro Wagnerovou to platilo.

V Mníšku cítila nevraživost a zdálo se jí, že ta nevraživost nepramení jenom z toho, že je rozvedena a žije s farářem. Spisovateli a příteli F. X. Svobodovi (1860–1943, taktéž rodákovi z Mníšku) napsala: „I ve 45 letech by mi byl odpuštěn nový kožich, snad i milenec. Nikdy však, že píši."

Naštěstí ji to neodradilo a dokázala snít nejen o Kájovi, takže se v pentalogii rozrostla i Řídících Márinka (1928–1931), průběžně chronologické vyprávění, které začalo vycházet později než Kája Mařík, ale skončilo současně s dokončením jeho základního kánonu.

Taky Márinčin cyklus, byť o hodně slabší, byl po roce 1989 reeditován, ne však už nedětská dílka Wagnerové. Ta dodnes zůstávají v kalendářích dvacátých let a v časopisech, ať už jde o povídky anebo Pohádky (1928), které vyšly souborně. Díky úspěchu s Kájou obdržela autorka zakázky od nakladatelů lidové četby a naplnila je rádoby zušlechťujícími, moralistními romány Lásky světlo a vášně stín (1927), Přišel život (1928), Než láska zavolá (1928), Maryčka (1929), Hanička Šeborová (1930) či Až potom… (1934). „Těžkopádně psané knihy nepoutají ani dějem, ani figurami, styl je zcela bezbarvý," hodnotí zde Dagmar Mocná, zatímco Wagnerová brojí v těchto textech i proti dekoltům. Ano, její bigotnost byla neúnosná dokonce už tenkrát, a to i v klerikálním prostředí.

10.

Roku 1933 umřel farář Raus.

„Byl mým celým světem. A já jemu," napsala Wagnerová.

Citujme však teď i z dopisu jejího čtenáře (Naše rodina 15. 2. 1989): „Jako kluk jsem se nemohl dočkat pokračování Kájových příhod a vzpomínám, jak bolestně mě zarmoutila zpráva, podle níž paní spisovatelka náhle onemocněla, musila se podrobit těžké operaci a nemohla dodat další rukopis. V příštím ročníku pak přišlo sdělení, že po mnohých těžkých útrapách zemřela ve věku pouhých 47 let."

Ano, odešla, ale dílo žije fascinujícím způsobem dál. Tedy necelé dílo… A jen příliš proklamovaná zbožnost stala se příčinou, že bylo minulým režimem tak potlačeno. Ale zase, jak už řečeno, i díky tomu se stalo skutečně kultovním.

11.

I já sám si například smutně vybavuji, jak mě kdysi překvapilo i jen to, že o Maříkovi začali zpívat Plavci. Že si to „lajzli“. Knižní originál se přitom dokonce objevil na obrazovce. Měla to být odvaha? Nu, tehdy už tolik ne, ale v padesátých letech by to nešlo vůbec. Ne. A tehdy byl dospělý vzor Káji dokonce i vězněn (jako už za války), zatímco rodině nabízeli ze zahraničí za autorská práva sto tisíc dolarů (za tuto informaci však úplně neručím). Naše úřady prý prodej nepovolily. I tak to chodí.

12.

A co víc? Nuže, vězte, že pseudonym Háj dnes pokrývá více osob!

Využil ho totiž po matčině smrti i její syn Vilém, už zmíněný, tj. „sám Kája“, a neuměle připsal ještě čtrnácté a patnácté pokračování.

Jde o kompozičně totálně roztříštěné Příhody Káji Maříka (1939, přepracováno 1945) a o titul Kája a Zdeňa. Do jaké míry zde syn využil textů z pozůstalosti, zůstává otázkou, ale nejspíš žádný Wagnerové podíl neexistuje.

Další otázku pak kladou ještě další dva tituly z roku 1944: „První a druhá pohádka paní řídící. Vánice.“ a „Za písničkou. Staník má spalničky. Nejkrásnější hromnička“.

Tady už zřejmě o texty z pozůstalosti jde, nicméně Vilém Wagner se zavázal napsat i text k maříkovskému leporelu a dodejme, že si rovněž zaujatě zjišťoval, zda by mohlo být autorsky ochráněno i samo jméno Kája…

Po listopadovém převratu se objevila ještě publikace Kájovi vnuci zahrnující i jakousi „kuchařku Káji Maříka“ sestávající z receptů zahrnutých už do předchozích knih. Zde však už je autorství Mariino i jejího syna opravdu spíš symbolické.

13.

A na závěr malý kviz. 1. Co znamená tradovaná výzva „vašnosti, mám jen řetěz"?

2. A jak říkal Kája rajské omáčce?

3. A kdy vyšla poprvé knížka Pumeranče Káji Maříka vydaná roku 1992 Vojtěchem Steklačem?

Na třetí otázku odpovím radši hned: Vojtěch Steklač totiž tvrdí, že jde o první vydání rukopisu, který mu tenkrát „přinesl do redakce jeden starý pán“. Ten tvrdil, že jde o dílo Marie Wagnerové, styl se ale místy podivně liší…

14.

Nechci však končit testováním čtenářů Neviditelného psa, kterým je většinou Kája stejně šumafuk, a tak přidám ještě něco zodpovězeného. Z kájologie. Tedy vědy, které už chtě nechtě taky propadám…

Takže vězte, že v Mníšku má dnes Kája sochu i ulici. Že pan obchodník Štulc se jmenoval Lukeš, že v Mníšku žili skuteční Brabencovi i Virtovi i Maralíkovi a bydlel tady i stoický kovář i jedovatě zlomyslná „teta kovářka", která Kájovi v nedalekém Kytíně ukradla posvěcenou svíčku. Hůře však už se hledají předlohy pro další z nesčetných figurek: pro paní Kupcovou, pro starého Vinklera, pro malého Lávíčka, pro paní Divišovou a jejího Tancibudku, který je prototypem dnešního potenciálního bezdomovce. Ale „dobříšský pan kníže" byl ovšem Colloredo-Mansfeld, to se vypárat nedá.

15.

Maříkology ovšem zajímá i místopis, a tak vás např. ujistí, že Kájova hájovna už dávno neexistuje, neboř se poddolována propadla. „Jistě však ne do pekel, to spíš do ráje,“ dodají.

Za své ovšem vzala i lesovna, kde žila Kájova kamarádka Zdeňa, takže zůstává hlavně kostelík Svaté Maří Magdalény postavený Kryštofem Dientzenhoferem. Kája u něj byl například na pouti. Následkem těžby železné rudy v padesátých letech je ale kostelík roztržen vedví…

Existují samozřejmě i okolní vsi. V Rochotě žil hajný „strejček Škrábal". Existuje i Nová Ves pod Pleší, existují Senešice, Čísovice a samozřejmě obě Svaté hory, Malá i Velká, na kterou se z Mníšku ubírávalo procesí. A tak maříkologové pokračují až do halelujá a mají ostatně v Mníšku i Kájovu „naučnou“ stezku. Kolikrát už jsem ji chtěl projít a pokud všechno dopadne, tak to i jednou udělám a budu nepochybně zklamán. Zatím sním a myslete si, že jsem blázen, ale čtu to už podruhé synovi.