Ta žena zažila dobré a zažila zlé. Potkaly ji šťastné, ale i čertovsky zapeklité roky. A svá zlatá léta půvabně charakterizovala následujícími verši:

Nejvíce mě blaží, když čtenáři řeknou

že jim připravila jsem vždy chvilku pěknou

že jsem potěšila srdce zarmoucená

honorář to vzácný, zlatá je to cena,

zatímco zlé časy charakterizuje třeba hned následující ukázka z jejího dopisu čtenářům:

Ještě Vás musím poprosit o laskavost. Neptejte se mne, kde byste dostali mé spisy, ani je po mně nežádejte. Nemohu Vám je poslat. Kdybych věděla, kde se dají koupit, sama bych si je obstarala, protože už nemám ze svých početných prací skoro nic. Vaše věrná spisovatelka.

To psaníčko se objevilo roku 1970 v Lidové demokracii a dikcí silně připomíná obdobně si zoufající „hromadné“ dopisy Jaroslava Foglara, kterého dostal minulý režim do obdobné tísně. Ale opusťme citace a...

2.

A dál by místo mne mohla psát kupříkladu paní Marie Spazierová z Karlových Varů, jinak jediná mi známá majitelka všech prvních vydání románů Vlasty Javořické (1890–1979), která prý nevlastní ani autorčini potomci.

Paní Spazierová začala sbírat ještě za Javořické života, totiž právě onoho roku 1970, kdy si autorka tak postěžovala tisku, a zkompletování Javořické díla jí trvalo dvacet let a ani se nedivím, vždyť jen soupis románů a povídek obnáší nejméně dvě stě čtyřicet položek.

3.

Ano, obdivuji paní Spazierovou. A její knihovnu bych rád jednou spatřil – tam v Karlových Varech. Ještě daleko víc než ty knihy mě však poutá, kdo ví proč, Vlasta Javořická sama, a tak trochu v duchu jejích příběhů zapátrám. A až od kořání. A ačkoli na žádné predispozice rodů nevěřím, shlédnu nejprve na autorčinu babičku Veroniku…

Ta zůstala sama s šesti dětmi, což je i právě počet, jaký jednou vychová Javořická. A babička se víckrát nevdala, když její manžel zesnul po jakési posvícenské pranici…

„Přesto i sama udržela grunt bez dluhu," píše později vnučka-spisovatelka. „A sama vepře porazila, nabodla i nadutou krávu a dítě vzala při porodu, když nešla bába. Skonala až poté, co se na ní u kamen vzňaly šaty."

4.

Pan Bareš, tedy syn téhle energické ženy, se dočkal dcery (a budoucí spisovatelky) až ve svých sedmapadesáti letech! „Jsem pozdní květ stárnoucího otce, ovoce zralého matčina ženství a nejmladší dítě," napsala o tom později Vlasta Javořická.

I její tatínek byl nejmladší syn a „čiperný miláček všech", a právě někým takovým se pak měla stát i malá Vlasta Javořická. Ale ještě o otci… Učil se dobře a chtěli z něj mít kněze. Dal však přednost jinému drilu: vojenské akademii ve Vídni. Ne jistě z chuti zabíjet, to spíš právě naopak, a po šesti letech služby se stal lékařem (ač, pravda, bez titulu, který má omylem na hrobě).

Jeho studium ovšem mělo následující podmínku: odsloužit deset let. I co dělat? Sloužil tedy. A volky nevolky táhl s generálem Benedekem i maršálem Radeckým až do Itálie (1858). Zůstal tam sedm let a okusil moře i jeho bouři, aby pak doma vyprávěl snad ještě poutavěji než Hrabalův Pepin.

Roku 1866 ale ještě kurýroval raněné v bitvě u Sadové, na té „krvavé pláni".

A všecko přestál a dostal penzi. Jen však změnil uniformu za hornickou a stal se důlním lékařem v Krásné Hoře u Příbrami. Zde přivedl na svět i Emu Destinnovou, dceru majitele zdejšího stříbrného dolu, a léčil ji dokonce z osypek. A Vlasta Javořická, jejíž kolébkou bude později prádelní koš, vyroste právě v Destinnové železné postýlce…

5.

Zatím ale pan Bareš ještě tráví noci s Destinnové nemocnou matkou, které opět zemřelo další dítě. Zatím je Bareš sám. Zato zabydlen v ortodoxní židovské rodině Polákových, kteří mají schovanku Emilii. Co dál?

Po nějaké nevěstě se prý Bareš začal ohlížet až před padesátkou. A s obavou. O to cílevědoměji: inzeroval totiž. A pak…

K osudovému setkání - jako vystřiženému z románku jeho budoucí dcery - došlo nakonec stejně náhodou. Bareš jednou zavítal do Prahy za nějakou učitelkou a v budoucím hotelu Šroubek potkal utajeného Lobkovicova levobočka Antonína Egra, stavitele ze Zdětína u Mělníka.

Nepotkal ale jen jeho. Po Egrově boku i „neodolatelně roztomilou" (to aspoň později napsala Javořická) slečnu Egrovou (17). A jejich manželství? Zpečetěno na místě svíčkovou a „měli-li se kde rádi, říkalo se: skoro jako u doktorů," tvrdila později dcera Javořická. Dříve než ona sama se jim ale po roce narodil syn Josef, kterým má rod roku 1926 vymřít po meči. Po dalším roce přišla Tonka, ale na třetí dítě čekali Barešovi deset let, a když se narodilo, byl už Bareš obvodním lékařem ve Studené u Telče, což je místo pod horou Javořicí a na Moravě. Až tedy snad na to, že se to městečko ocitlo roku 1960 v českém okrese Jindřichův Hradec.

6.

„Bude to Jiřinka," naplánoval otec tehdy zcela neobvyklé jméno a Javořická „Jiřinou“ později nazve i jednu ze svých prvních knih (1923). Ve skutečnosti se tak ale nikdy nejmenovala, snad že hlavní slovo mívají tchýně a „bylo by urážkou nectít Pannu Marii v den zvěstování", takže po biřmování znělo jméno budoucí královny lidové četby takto:

Marie Anna Veronika Antonie Barešová.

7.

Nebyla ale posledním dítětem. Když jí bylo šest, počala matka ještě hocha. V pátém měsíci však potratila a za „odpor“ k onomu těhotenství se už pak vždycky kála a různé své nezdary tomu potratu připisovala. V lásce k Marušce však zůstali rodiče i sourozenci slepí.

Hýčkali ji a vzdělávali, což ovšem taky nakonec bylo to jediné. Skutečně! Mimo tří let měšťanky Vlasta Javořická nikdy nepoznala víc než hospodyňskou školu v Německém Brodě.

A přece... „Ještě jsem neuměla psát, a už jsem spřádala nádherné sny o svém budoucím umění," líčí nám s odstupem.

8.

Bylo jí teprve osm let, když si hrdě nadepsala jeden sešit slovy Spisy Mařenky Javořické.

„Chceš být spisovatelkou, musíš tedy mít pseudonym," navedl ji totiž bratr.

„Proč?“

„Proč? I Třebízský se přece vlastně jmenoval Beneš.

I Borovský byl Havlíček!"

Nu, nechme to bez komentáře. Byl to vůl, nebyl to vůl? Ne, asi nebyl, ale… Podnětnější bytostí zde rozhodně zůstala Javořické rodná sestra.

Jak to? První Javořické povídka vznikla, „když mi Tonka věnovala svou knížku. To jejím přičiněním jsem spisovatelkou. To ona vlévala do mé duše poezii svými pohádkami, básněmi a fantazií, s níž pořádala mé hry."

9.

Ale ouha! Milující sestra se vdala, když bylo Marii třináct.

A právě tehdy Mařenka začala psát. Co na to rodina? Už zmiňovaný otec, veselý a sdílný vlastenec, se tím pyšnil! Dokonce i před pacienty, jichž býval i jakýmsi zpovědníkem.

„Dcera má talent," řekl prostě. „Nechme ji, ať se baví."

A byl rád. Měl kdysi veliký strach, že svou dceru ani nedochová, a teď se ona má tak čile k světu. Píše!

Bareš bohužel zemřel už v Mariiných sedmnácti, a to za značného utrpení: na prasklý žaludeční vřed. „Naříkal starý dům i včeličky - byl jejich milovníkem,“ napsala o tom později mistryně pera. „Tři letěly nad rakví až na hřbitov. Tak máti ovdověla… Už dva roky předtím se ale v místní továrně na konzervy objevil mladý úředník František Zezulka a roku 1920 se měl stát i jejím ředitelem. Zprvu chodil s mou židovskou přítelkyní Aninkou Fuchsovou, známost se však rozešla pro předsudky a 9. 8. 1911 jsem se za něj provdala!

Zůstali jsme v otcovském domě: s máti a Pepčou. Já a manžel jsme bydlili v tátově ordinaci a do roka se nám narodila dcera."

10.

V letech 1912–16 ovšem mistr Zezulka úspěšně pohřbil celé manželčino věno jako naivní společník továrny v Tišnově.

„Nelze popsat, jak se mi v Tišnově nelíbilo, jak moc se mi stýskalo po rodném domě a kraji hor,“ píše Javořická. „Nikdy ho nepřestanu milovat, a to ani až mé fyzické srdce v hrobě ztrouchniví."

11.

Přišla první světová válka. Zezulka i bratr Josef, ten ač neodveden, narukovali - a Marie zatím už potřetí chovala. „Františka. To jméno se mi ale nelíbilo. Jenže muž jinak nedal a chtěl dát synovi toto, své jméno. Stalo se. Dorazilo však mě, když mi po křtu zvěstovali, že nesou Františka JOSEFA."

Oba muži se z války vrátili živí, daň si ale vybrala chřipka. Na tu, jak známo, „umřelo víc žen, než kolik ve válce mužů padlo. I máti skonala, aniž bychom sehnali pomoc, a to Studené nezapomenu, že pro vdovu po zasloužilém lékaři, jenž se bezmezně obětoval, nenašel se tenkrát jediný kůň, jediná bryčka, aby přivezli doktora. Matka… Byla mi přítelkyní. S jakým zájmem sledovala mé první literární pokusy. Ne, nikdy nedoželím."

12.

A pokračuje takto: „Otec si přál, aby dům připadl Pepčovi, ale ten neuměl hospodařit a nehodlal se ženit, tak se ho zřekl. Máti mu ustanovila výměnek a já složila nad rakví slavný slib, že ho nikdy neopustím."

A dál? Když Josef předčasně zemřel, adoptovala Javořická tříletého sirotka po příbuzných, přičemž sama měla čtyři dcery a syna. „Rodit a vychovat děti je poslání ženy," hlásala - a toto poslání se pokusila se psaním skloubit. Žila tak dva životy a tím připomíná i jinou královnu ženské četby Hedwigu Courths-Mahlerovou (1867–1950), jinak autorku 208 románů, která „pendlovala mezi švestkovými povidly a rudými růžemi". Ale byly tu rozdíly. Javořická žila na rozdíl od této Němky zcela neokázale a své „horské hnízdečko" neopustila dokonce ani tehdy, když jí – už po manželově smrti – hrozilo vystěhování (1952).

A tak zůstala věrna Vysočině.

13.

Na rozdíl od Marie Wagnerové, autorky Káji Maříka, která Mníšek pod Brdy opouštěla jen minimálně, můžeme ovšem Javořickou nazvat světoběžnicí. V letech 1964-65 žila čtyři měsíce v USA - u dcer, roku 1968 žila u dcery ve Švýcarsku a navštívila také Itálii. Jenže… Jinak stejně hlavně capkala okolo Studené.

Ne však sama. Chyběl jí ostatně zcela orientační smysl. Chodívala obklopena hloučkem a nepřestávala mu vyprávět, a když přece přestala, tak jen aby postála, rozhlédla se…, vdechla svět. Pak povídala dál.

Také v knihách zůstává především spontánní vypravěčkou a jiný Moravan, spisovatel Jiří Kratochvil (nar. 1940), ostatně zrovna tak vzpomíná, jak ho už co hocha cosi pudilo povídat... a povídat. A psaní. U podobných lidí je až druhotným projevem. "A vyprávěla neúnavně," shodují se pamětníci. Drobná žena, ale jak činorodá. Už v pětadvaceti (1915) dostala za povídku Splněná tužba od redaktora pět korun - a koupila za ně dceři pannu. Je zajímavé, že tyto první úspěchy se jinak časově zhruba kryjí s jejím návratem z „prokletého“ Tišnova.

14.

Prvních pět roků dobývala Javořická jen časopisy a kalendáře a Zezulka pro to neprojevoval právě moc pochopení. Rukopis budoucího Javořické knižního debutu Dvojí jaro (1920) jí dokonce hodil do kamen. „Vzal jsem si ženu. Ne spisovatelku," to byl jeho názor, a tak Javořická psala Dvojí jaro podruhé. A „odpouštěla, ale nezapomínala“.

„Od té doby se starala, aby ji nikdy nezastal při práci u stojanu," čteme v jedné její knize, „ale opustit své umění nemohla. Je podobno hašiši, morfiu. Jakmile je začneme brát, nemůžeme přestat a nemůžeme bez něho žít, musíme jen zvětšovat dávky a vše nás nutí, abychom se umění vzdávali celou bytostí.

A jen tu vlastnost má rozdílnou od jedů, že se na ně neumírá, ale získává poukázka na nesmrtelnost."

To měla pravdu, a také Zezulka svůj původní názor změnil, když se jeho žena stala nejprodávanější autorkou první republiky a šla doslova na dračku. Ano, už roku 1928 si čtenáři psali o její životopis. I toto byl zrod jednoho kultu.

15.

A služebné by sice měli u Zezulků i bez toho, honoráře však nebyly nijak zanedbatelné. „Manžel mi léta nic nedal na domácnost,“ upozorňuje Javořická. „Takto jsem oblékla čtyři dcery. Dostaly výbavy." A psala dál.

„Nikomu tím neuškodí," konstatoval Otokar Březina (1868–1929) a ocenil její souznění s přírodou. „Jak krásně líčí chvíli, kdy se hrdinka doslechne, že její milý přece jen není vrahem jejího muže, a zdvihne plna štěstí hlavu. Vidí u souseda trávník, o kterém dříve nevěděla, v koutě zahrady kvést hloh, jehož si předtím nevšimla…"

16.

Právo na Javořické díla si zajistil František Šupka z Hradce Králové a chytrou metodou prodeje na drobné měsíční splátky pronikl brzy i do nejchudších domácností. Nejen ale tady a nejen u žen se stala Javořická předmětem zbožného obdivu. Dodnes je čtena, reeditována, nicméně taky je pravdou, že její stěžejní opus Mezihoří (1925 – 1926, 4 díly) musíme ze všeho ostatního pracně vylupovat. A to ostatní… prostě není lepší.

17.

Psávala už od čtyř ráno a znovu do jedenácti v noci, ale uměla to - na rozdíl od Mahlerové, o níž se to pouze traduje - i při vaření. Jistěže ne na počítači, nýbrž tužkou, a to tempem až šedesát stran denně.

A vidíte, přece plynou děje poklidně. Až rozvláčně. A kontrastují s dnešní hektickou dobou víc, než byla již první vydání anachronismem jazzového věku.

Ano. Už tehdy zastaralá Javořická žila ve Studené obrozeneckým světem otcovým! A její sestra Antonie? Vracela se, aby po ní vše čitelně přepisovala, a Javořická jí platila tři koruny za stránku, když sama brala deset.

„Sestra však měla čtyřicet let v prsu bulku. Ta se v padesátých letech vzbouřila a Tonička ochrnula. Dva roky se nehnula z křesla. V Příbrami už nikdy neuviděla modré nebe, zelené lesy, jen rozestavěné sídliště, bezedné bláto pod okny. O jedněch vánocích musela do nemocnice. Počátkem roku 1957 zemřela po těžkém utrpení. Milovala mne a já jí nepřestanu vděčit za poklady poezie, jež sela do dětské duše…"

Ale vraťme se ještě před druhou světovou válku, kdy Vlasta Javořická skutečně neměla konkurenci, a to snad ani ne ve zmíněné už Mahlerové, která vyšla u Hynka v letech 1926–35 v šestašedesáti svazcích.

18.

Prvorepublikový Vlastin vzestup byl strmý a trval celých dvacet let. Přeji jí ho. A pak ho překvapivě uťali Němci. Na indexu bylo náhle 79 jejích románů.

„A za dva, tři mi hrozili trestem smrti, budu-li je šířit," tvrdila později. Ale co? I tak zůstalo třicet dalších děl povoleno a směla psát a vydávat nová. Opět to nekomentuji, avšak dodávám, že po osvobození už „od ní ani pes kůrku nechtěl“. To už vyšlo jen pár povídek v kalendářích a únorový puč mizérii už jen umocnil. Byla to literární obdoba herecké katastrofy Burianovy. A vyslýchala Javořickou nakonec i STB, když její tři dcery i s rodinami emigrovaly.

19.

A kritici? Nu, těm byla stejně už od počátků jen synonymem braku. Ignorovali ji, a to právem, a když náhodou ne, jejich střely stejně míjely terč. Profesor obchodní akademie v Plzni Eduard Felix vytkl románu Spasení domu Pýchova (1936) protestantské a panteistické rysy a ještě i Dagmar Mocná jí ve své práci Červená knihovna (1996) odbyla na pouhých osmi stranách a… Vlastně opět oprávněně.

Neboť CO produkovala Vlasta Javořická? Spíš pravý opak červené knihovny!

A ne? Její hrdinky nezískají pravou lásku. Zákonití partneři u ní nejsou „odejiti". Kdepak. Typická Javořická je jiná. Její hrdinka se obětuje, aby pomohla, a volí manželství z rozumu, ale co to, do partnera se nakonec přesto zamiluje. Jak? „Čistší, ušlechtilejší láskou".

A takový už je Javořické svět.

20.

I její vlastní vztah k manželovi byl v mnohém přátelstvím a má to společné s Mahlerovou.

A když Javořická psala, uměla dojmout i právě ženskou velkodušností - a těšit nás až urputným dokládáním: „Starosti jsou normální." I proto je dodnes hltána a sotva komu už vadí, co vadilo někdejší čtenářce, která napsala, že „budějovický biskup Bárta se po přečtení částí Vašeho románu vyjádřil, že je považuje za smrtelný hřích…"

21.

Javořická nepochybně vyprávěla z bytostné potřeby. Byla svá, ano, ale měla i vzory a předchůdkyně.

Třeba Růženu Svobodovou (1868–1920) nebo kritiky zcela zatracovanou Věnceslavu Lužickou (1835–1920, vl. jm. Anna Srbová). Zvláštní přitom je, že obě zmíněné dámy jako by se datem úmrtí (1920) do právě vzlétající československé holubice vtělily, i když, pravda, padesátý svazek Lužické Spisů vyšel až roku 1928.

Také připomíná Sofii Podlipskou (1833-97), ale hlavně Karolinu Světlou (1830–99), jejíž je přímo epigonkou, nicméně se zdá, že ty slabší Světlé knihy těmi svými nejlepšími překonala. A mnohde je skutečně hlubší.

22.

Tyhle dámy ale tvoří spíš jen podhoubí menší a městské skupiny Javořické děl, již zastupují třeba Granáty (1926, 2 díly), zatímco za lidovou verzí vesnického realismu vykukují i jiní inspirátoři: Gabriela Preissová (1862–1946), bratři Mrštíkové, Alois Jirásek, Teréza Nováková (1853–1912) a Baar (1869–1925) i Rais (1859–1926) se svými idealizovanými postavami farářů. „A psala průzračněji než oni," upozorňuje D. Mocná. „Pomíjela zdlouhavé výčty a při popisu krajiny trefně vybrala dva, tři charakteristické detaily a..."

23.

A další skupiny Javořické děl? Nu, oceňme aspoň řemeslnou flexibilitu, když za okupace pohotově napodobila i Jaromíru Huttlovou (1893–1964) a uspěla dívčím románkem Petra (1944). Tyto žánrové odskoky a poklesky bychom ale objevily i dřív a přinejmenším od časů románu Na nůž (1930, 3 díly), který musel být v USA kvůli „přílišné drastičnosti" dokonce přejmenován na Kdo z koho.

24.

A pak jsou tu ovšem i méně výrazná příbuzenství s Vlastou Pittnerovou (1858–1926): roku 1921 spolu vydaly knihu, s (od sedmi let hluchou) Ludmilou Grossmannovou Brodskou (1859–1935): společná kniha jim vyšla roku 1925, ale zvraty dějů Javořická často nezapřela ani Dumase či Huga a roku 1933 dokonce vydala vlastní čtyřdílné Ubožáky.

Zcela samostatnou kapitolou je ovšem dílo sepsané po převratu. I „odstavena od válu" vyprodukovala další desítky svazků, a to i když věděla, že o ně už nikdo nesmí projevit zájem. Bytostně potřebovala vyprávět a cosi ji ostatně i pozdvihávalo. Ano. Už jedním z Šupkových želízek v ohni byla česká menšina v USA, a to spojení si udržela, takže tam dál vycházely reedice, zatímco ve Studené se ona sama přiklonila k žánru selských a generačních kronik. Byla už poučena chodem světa a přestala ignorovat politické pozadí. Psala sice do zásuvky, o to víc ale o válce i kolektivizaci. A přece se až roku 1968 objevil v tisku její nový román Dva mlýny. Vyšla i nějaká ta reedice, roku 1972 ještě Naše rodina uveřejnila prózu Dvě matky, a pak… Hladina normalizační studny se nad stařenkou zavřela a ustálila definitivně. Podobně jako o dvacet let mladší Foglar se musela odmlčet a její díla jen kolovala, úplně už rozedraná či naopak nově, ve strojopisných opisech.

Na rozdíl od chlapecké ikony se ale už dalšího revivalu prostě dožít nemohla. A přece ji prý nikdy neuviděli zlomenou. Ani ne nazlobenou. Starosti jako by si nepřipouštěla. „Svěřte to do rukou Božích," říkávala a zůstala čilá a veselá. Když zemřela, měla 21 pravnoučat. Odešla po opakovaném záchvatu mozkové mrtvice, ale také až poté, co strávila jeden měsíc v náhle novém prostředí domova důchodců ve Velkém Újezdě u Moravských Budějovic. Dnes má Javořická ve Studené nejen hrob, ale i pamětní desku a ulici. „Uvidíte, že mě ještě budou vydávat," říkávala a nespletla se. Po listopadovém převratu dokonce vzniklo i Sdružení jejích přátel a poprvé vyšel i Javořické deník (6 dílů), i když prý rodinou značně seškrtaný pro „nesmírnou otevřenost". Tu si však mohla Marie Zezulková dovolit a jako by se v té paní novodobě zhmotnila sama babičky Boženy Němcové. Naším Údolím slz (titul její knihy z roku 1934) prošla aktivně a žila přirozeným časem přírody stejně jako rody mnoha jejích knih (např. Rodina Ambrožova, 1922). „Ne, ničemu živému neublížila," vzpomínají a ještě i mnohé další měla s Němcové hrdinkou společné, i včetně zbožnosti. „Když už někomu věnovala přátelství, zůstalo trvalé, i když se dotyčný zachoval nepěkně. Taková byla." A jistě, psala i strašlivé idealizovanosti, nicméně ony dodnes léčí.

„To je takový poklid!" napsala jí věrná čtenářka o románu Hory a propasti (1934–35, 4 díly). Posledních čtyřicet let vnuceného jí „poklidu“ však už od reality nikdy žádným povzdechem neodpářeme.