28.3.2024 | Svátek má Soňa


LITERATURA: Jen další zmizelý? Ambrose Bierce

15.5.2008

Bierce nedomluvil. Lapal po dechu. Sesypal se na povrch Marsu a stačil jenom prohodit: „To je zvláštní!“ Tělo pak před zraky jeho vyděšených přátel vzplálo a proměnilo se v modrý popel a zčernalé kosti. „Bierci! Bierci!“ „Odešel!“ „Proč?“ „Protože někdo na Zemi právě spálil poslední zbylý výtisk jeho knihy.“ Z povídky Raye Bradburyho

1.

Můžete se po léta pohybovat v literárních kruzích a nesetkat se s nikým, kdo by znalAmbrose Bierce Ambrose Bierce, napsal kdysi dnes už vcelku zapomenutý anglický realista Arnold Bennett (1867-1931). Ale pak náhle zaslechnete nějakého erudovaného studenta, jak šeptá hlasem plným posvátné úcty: „Bierce, to je největší žijící prozaik.“

Jistě, snad přehnané i „dobové“, ale... Ale ne možná zase tolik přehnané, jak bychom čekali, i když literární historik Clifton Fadiman mimo jiné mínil: Bierce byl tak posedlý hrůzou ze skutečného života, že si musel brát na pomoc dimenzi nereálné hrůzy, aby se vůbec dokázal vyjádřit. I to je totiž diskutabilní názor, protože co jiného, než právě tvrdá realita nás děsí v nejlepších Bierceho příbězích, kterým asi opravdu vévodí Případ na mostě přes Soví řeku, podle Vonneguta nejlepší americká povídka vůbec. Ne, nejsem znalec a netuším, zda opravdu ta nejlepší, ale Soví řeka je každopádně (a například) velice zvláštním způsobem srovnatelné s mnohem optimističtějším Londonovým příběhem O malém člověku… Jsou to přinejmenším dvě strany téže mince.

2.

A kým byl Ambrose Gwinett Bierce (narozený roku 1842) sám? To se vyjádřit jistě dá. Podle Josefa Škvoreckého (a tentokrát cituji pouze volně) byl: Pionýr černého humoru. Mistr makabrózní historky. Antipatetický demaskovač válečné slávy, nacionalismu a hurávlastenectví. Humorista čerpající inspiraci z lidového pábitelství a břitký aforista nadměrně často strefující se do černého. „A je docela v pořádku,“ dodává k tomu jaksi i Clifton Fadiman, „že se narodí, žije a zemře také člověk cele oddaný úsilí vyjádřit hořkost.“

3.

Zůstává ovšem oprávněnou otázkou, zda vůbec už vznikla studie, která by Bierce spolehlivě dešifrovala a vysvětlila zcela nezvyklé protiklady jeho osobnosti. Víme totiž například, že měřil jen metr šedesát, nicméně při pohledu na jeho dětství nám to plným právem musí připadat „ještě jako to nejmenší“.

Bierce se narodil v chudém srubu v Ohiu a matka ho vychovala takříkajíc s biblí v ruce. Otec byl krutý podivín. Hoch nenáviděl tuto svou puritánskou a nábožensky bigotní rodinu, ze které vzešel jako deváté anebo snad desáté dítě ze třinácti, přičemž sourozence po sobě přišlé už viděl jenom umírat, a utekl v patnácti z domova, při čemž se spustil se stařenou. Nepočítáme-li tatínkovu knihovnu, poskytl mu poté vzdělání pouze rok ve vojenském ústavu, čím se trochu podobá Edgaru Allanu Poeovi. Pak už narukoval a válka Severu s Jihem se mu později stala tou nejlepší surovinou. I díky tomu samozřejmě, že on se nestal surovinou její.

Nevím nakolik paradoxně, ale bylo to možná nejšťastnější období jeho života. Nevíme ani to jistě, ale tušíme, že ano. Bierce to nakonec dotáhl na majora a rozhodně na boje později často a s nostalgií vzpomínal. A právě při psaní o válce také zůstává nejautentičtějším. S „kosmickou“ ironií ilustroval bezednou lhostejnost přírody k člověku a dobrým příkladem je třeba jeho příběh Jeden z pohřešovaných. Děj?

Průzkumník zavalený „tváří v tvář“ ústí vlastní sprigfieldky se po nekonečném úsilí o vyproštění chce zastřelit - a zemře „sám od sebe“, i když rána nevyšla. Vzápětí okolo projde jeho bratr a považuje odvrácenou mrtvolu za úplně cizí.

4.

Líčení podobných situací, ve kterých pán Bůh mlčí (anebo se směje?), staví Bierce až kamsi za Stephena Cranea (1871–1900), jehož Rudý odznak odvahy (1896) zůstává první knížkou o moderní válce jako neúprosném stroji, a to i navzdory tomu, že Crane prý líčil bitevní vřavu „jenom“ podle vlastních zkušeností z fotbalu.

Na rozdíl od něj Bierce obdobné zážitky osobně nasbíral, i když netvrďme, že to dělal nějak masochisticky rád. Ale nasbíral. Po jednom výbuchu například zůstal ležet mezi mrtvolami.

Zažil zkrátka hrůzy hrůz, i stal se následkem toho nedůtklivým a hořkým pesimistou a cynikem, který píše o každičké krutosti jaksi s potěšením. Vnímáme to aspoň. Stal se bytostným skeptikem, ponurým ironikem, hluboce trpkým nihilistou, ale také otrlým bojovníkem s pokrytectvím, přičemž jeho Ďáblův slovník (1911) sice fakticky neodhaluje moc nového, ale beze sporu geniálně a v podstatě definitivně formuluje „pravdy světem raněných“.

A Bierce sám? Ten zůstal misantropem s jistotou nejhoršího a ta jistota u něj je stejně všudypřítomná jako u každého skeptika bez sebemenší víry v lidskou duši.

5.

„A jeho duchové? A jeho vrahové?“ ptá se dále Josef Škvorecký. „Co víc, než zkonkrétnělé sadismy skutečného světa ztvárněné však s potěšeném i radostí důvtipného mozku nad obzvlášť šokující a brutální pointou.“

A Bierceova mysl? Ta zůstává i při vymýšlení drastických povídek a černých anekdot (a není v tomto oboru většího mistra) až podivuhodně jasná. Skutečně jaksi „po vzoru“ Edgara Allana Poea. Jasná…, ale taky jasně cynická.

6.

Už jsme se zmínili o jeho hrůze z reality, nicméně na rozdíl třeba od Howarda Phillipse Lovecrafta (1890–1937) se tento mistr životního hororu před světem nijak zvlášť neskrýval. Byl ostatně novinář, a tak nemohl, a byl to novinář až sebevražedně odevzdaný své práci i dravě ctižádostivý. Paličák. A čas od času také muž přiživující fámu o vlastní nevšednosti.

Při psaní se pak stával až natolik nelítostným, že prosté iniciály jeho jména „dešifrovali“ jako Almighty God Iberce. Všemohoucí Bůh Bierce.

7.

Od Poea převzal techniku nečekané, všechny iluze drtící pointy, a taky třeba Biercův příběh Moxonův pán (o lidi rdousícím šachovém automatu) rozvíjí Edgarovo pojednání Maelzelův Šachista (1836) - na téma jistého vynálezu bratislavského barona Kempelena. Na rozdíl od „detektivně“ uvažujícího poety Poea však dosahoval AB efektu i něčím, co podle mne není až tak úplně košer, totiž určitou uměle vytvářenou propastí mezi fakty odkrývanými čtenáři a fakty odkrývanými vystupujícímu hrdinovi… Nu, ale tyto autorské triky už jsou ovšem vždycky na diskusi.

8.

Poslední povídku napsal v šestašedesáti a jeho následně vydané sebrané spisy (tucet tlustých svazků) zůstaly ležet na pultech i při ubohém nákladu dvou set padesáti výtisků.

Rozčarovalo ho to. Ačkoli byl chronický astmatik, ujel jako korespondent do ohně mexické revoluce, „k Pancho Villovi“, jak o tom čteme nejen ve Fuentově románu Starý gringo (1985, česky 2005), a pak… Navždycky a beze stopy zmizel a brzy tomu už bude sto let, co je „jedním z pohřešovaných“. Tak, a teď pro větší efekt ocitujme i krále science fiction Roberta Ansona Heinleina:

Nejsem jediný, kdo cestoval v čase (praví jeden z jeho hrdinů) a Charles Fort zaznamenal až příliš mnoho případů, které nelze nijak vysvětlit. Podobně tomu i Ambrose Bierce...

Co měl Heinlein přesně na mysli? Samozřejmě ten fakt, že dodnes existuje nejméně jedna Bierceova kniha, která zůstává tak trochu jiná než ty ostatní - a připomíná právě pozdější díla Hoy Forta (1874–1932). Pojmenoval ji Mohou se takové věci stát? (1893) a vylíčil tu údajně „jenom reálné příběhy“. Na samém konci onoho svazku pak najdeme i tři historie pojednávající právě o nepochopitelných zmizeních, které se jmenují: Jak je těžké přejít pole, Stopa Charlese Ashmorea a Nedokončený závod

Zaštítěn jakýmsi vědcem tu mistr šoků Bierce s naprostým poklidem hovoří o „prázdných“ místech našeho světa a o „branách jinam“, ale zvláštní je, že nepatrně odlišné varianty těch tří příhod jsou dnes skutečně známy také odjinud. Otázka, nakolik si je vysnil anebo nevysnil sám Ambrose Bierce, každopádně zůstává otevřená.

9.

Poeovské sklony k mystifikaci mu ale rozhodně nechyběly. Bierce předstíral znalost některých jazyků a také filozofie, politiky anebo umění a vůbec byl posedlý komplexem nedovzdělanosti. Často prý trnul hrůzou, že se ztrapní, a… Ale vraťme se místo pomluv raději zpátky na konec(?) jeho života.

„Jestli se dovíte, že mě tu postavili ke zdi,“ stojí v posledním dochovaném dopise z 26. prosince 1913, „tak vězte, že to je podle mě vynikající způsob odchodu. Být gringem v Mexiku, toť eutanazie.“

Stalo se ale opravdu to, co si sám předpověděl? Kdo ví - a ještě dlouho nechyběly „zaručené“ zprávy, že si dobrovolně zvolil samotu a žije někde v Andách a vlastně až dodnes vznikají vložené příběhy, z jejichž množinu budu citovat už vzápětí, nicméně záleží koneckonců na tom? Vždyť třeba taková Chickamauga zůstane tak či tak jednou z nejlepších válečných povídek všech dob a mnozí kritikové dnes vynášejí i Bierce jako takového. „Realista, který psal romantické příběhy,“ bývá charakterizován.

A vy že se nechvějete před sebou samými? proklínal lidstvo. Donutím vás tedy třást se. Donutím vás třást se aspoň před přízraky, abyste se ještě víc báli vlastní smrti, té smrti jako životního cíle, té smrti jako vyvrcholení. To, čemu vy říkáte umřít, je prostě jenom poslední bolest, napsal ovšem také.

10.

Kromě našeho vesmíru je nekonečně jiných, tvrdí na jednom místě povídkář William Nolan (v příběhu Dvojník na život a na smrt), a každý ten vesmír se nám v mnohém podobá a ve všech dohromady se realizuje jakákoli možná varianta vývoje, takže v jednom z těchto pararelních světů nebyl nikdy zavražděn Lincoln a v jiném zase Kolumbus nikdy neobjevil Ameriku. A Bierce?Anebo bludná Mary Celeste?

Bezděky dosáhli kritického bodu v čase a prostoru, a ten jim umožnil přestoupit do jiného kosmu.

Ale citovat lze opravdu z mnoha děl…

Naše cestovní kancelář vás na planetu Vernu nemůže vzít všechny, tvrdí pro změnu povídkář Jack Finney v příběhu O ztracených lidech. A tak jsme vybrali jenom některé. První agenturu jsme otevřeli už roku 1913 v Mexiko City a ano, Bierce se k nám přidal hned následujícího léta a žil na Verně až do roku 1931. Byl to už starý pán, ale napsal ještě čtyři knihy. Ty dodnes máme.“ A obrátil stránku prospektu. „Tohle je jeho dům.“

A do třetice a na závěr už zalovme v listech naší provenience, a to konkrétně v Ludvíku Součkovi:

„Bierce? Ten přece zahynul někde v mexické občanské válce, do které odjel jako zpravodaj!“

„MÁLEM zahynul. Náš vyslanec ho našel právě včas. Těžce raněného a pokud je to vůbec možné, ještě rozhořčenějšího na lidské pokolení než obvykle. Podařilo se ho dopravit na planetu Hepteridu a žil zde ještě několik let. Ne, po návratu na Zem netoužil.“

„A psal?“

„Ovšem, celé dny. Ne už strašidelné romány a povídky, ale lyrické básně.“

(Původní kratší verze tohoto textu vyšla v západočeském časopise Plž.)