29.3.2024 | Svátek má Taťána


LITERATURA: Jak dědeček zlomil c.k. policajtovi šavli

15.11.2007

Dědeček a utíkat? „Spořádaný člověk neutíká, nikam se nežene! Honí se jen malí kluci za obruco nebo za nějakým tím hadrákem. Ale dospělí lidé? Copak hoří?“ Ve „své“ době, na přelomu století, dědeček, podobně jako mnoho jeho vrstevníků, příliš neuznával rozmáhající se sport jako byla kopaná nebo závody v běhu v brněnských Lužánkách.

Ale jednou dědeček přece jenom utíkal, dokonce přes Velké náměstí a pak Jánskou ulicí, a to tak rychle, že mu tehdy ani čtrnáctiletý Frantík nestačil. Stalo se to v Brně toho nepokojného roku 1905, kdy dědeček byl napaden městským policajtem a tím velmi uražen a ponížen. Policajt nepolicajt, v dědečkovi vzplanula jižní krev a na místě svoje ponížení odčinil.

Ale dříve, než dědečkův střet s „rukou zákona“ popíši, dovolte mi připomenout události toho roku 1905, které vedly k dědečkovu „revolučnímu činu“ či „zatracené záležitosti“, o které později nerad mluvil a rodina by se o ní nejspíš vůbec nedověděla, kdyby s dědečkem nebyl Frantík, tedy můj budoucí otec.

Rok 1905 byl v rakousko-uherském mocnářství nepokojný až revoluční. Mám to nejen od otce a babičky, ale i „z knih“. Vždyť o tom, že úsilí za práva Čechů stálo v Brně tolik krve a dokonce dva životy, dnes už skoro nikdo nic neví. Od začátku století, to bylo toho minulého ... dvacátého ... se Češi domáhali na vídeňské císařsko-královské vládě volební reformy. A nejenom Češi, vřelo to i mezi Srby, Chorvaty a Rumuny v celé monarchii. Demonstranti volali po všeobecném, rovném a přímém hlasovacím právu. V té době měli ještě statkáři, šlechta a duchovenstvo těch hlasů zdaleka víc než nemajetní obyčejní občané. Na to dopláceli na Moravě hlavně plebejští Češi, kteří si tehdy často říkali čeští Moravané nebo prostě Moraváci.

Demonstrovalo se téměř ve všech větších městech a proti hlučným davům zakročovali policajti, četníci a někde dokonce i c. k. vojsko. V dnes tak často idealizovaném „starém Rakousku“ se do lidí mlátilo pendreky, sekalo šavlemi a někdy i střílelo. Zraněných demonstrantů byly toho roku v Rakousku-Uhersku stovky a byli i zabití. A nevolalo se jen po rovném volebním právu. V převážně německém Brně manifestovali Češi za rovnoprávnost s brněnskými Němci, konkrétně za českou univerzitu, kterou chtěli mít právě zde. V té době byla v celém mocnářství jen jedna česká univerzita ... v Praze.

Rozkvětu české kultury v Brně a vzrůstu počtu české inteligence se brněnští Němci bránili že všech sil. Báli se o svůj mocenský monopol. Na neděli 1. října 1905 svolali němečtí nacionálové do Brna manifestaci - „Volkstag“. Sjeli se tam Němci z celé Moravy i z Dolního Rakouska. Češi měli pocit, že je Němci provokují, a tak svolali na stejný den svoje demonstrace. Srážky obou táborů, po celá minulá léta rozjitřovaná pračkami mezi německou mládeži, zejména studenty německých škol, buršáky, jak se jim tehdy říkalo, a českou omladinou, kterou hlavně reprezentovali příslušníci Sokola, se ten den daly očekávat v nebývalé míře.

V tu neděli Brno bouřilo demonstracemi od samého rána. Ale jízdní policie už v sobotu rozháněla bojové davy v ulicích mezi českým Besedním domem a mohutným Německým domem. Úder policie vždy směřoval proti Čechům, kteří, pravda, opláceli házením kamenů a plašením koní jízdní policie. Český tábor zaznamenal už v sobotu řadu zraněných a několik zatčených. Mezi zraněnými byl ten den i železničář František Rösler z Husovic, který po půl roce svému zranění podlehl. Demonstrace vyvrcholily v neděli, ale ani v pondělí nebyl všemu konec. V ten den k půlnoci, když bylo téměř po všem, rakouská soldateska zabila ve dveřích Besedního domu Františka Pavlíka z Ořechova.

Otec o těch událostech často vyprávěl. Byl s dědečkem „u toho“. Ale jak léta plynula, a copak léta ... desetiletí, tak mu události několika dní splývaly v příběh jednoho dne a co se přihodilo jednoho dne, bylo přidáváno k příhodám z jiných dní.

O podlé vraždě mladého stolaře a Sokola Pavlíka se u nás často hovořilo v souvislosti s dědečkovým „činem“. Pavlíka však bodákem probodl ve vratech českého besedního domů voják c. k. 49. pěšího pluku, jehož vojáci pocházeli převážně z Dolních Rakous, v pondělí pozdě večer. Dědečkův „čin“ se však jistě udál za bílého dne a asi v neděli. V pondělí, „po fajruntě“, a tehdy se ještě dělalo od „šesti do šesti“, by rozvážného dědečka nikdo nikam nedostal. Po celodenní bednařině měl chuť tak právě jen na babiččin „kucmoch“ a džbánek piva. A potom, v noci by dědeček svého Frantíka do nepokojných brněnských ulic nebral.

Podle mého názoru k události došlo někdy v neděli dopoledne, kdy dědeček pravidelně vyrážel „na špacír“ do „města“, jak se centru tehdy říkalo a ještě mnohdy říká. To se ráno nastrojil do svátečního; vzal si tvrďák, vycházkovou hůl, pár viržinek do náprsní kapsy, kapesní hodinky s řetězem do kapsičky u vesty, nakroutil špičky kníru a s hlavou hrdě vzpřímenou vykročil do ulic. Babičku s sebou nikdy nebral. Ta by se dopoledne nevypravila.

Nejdřív se zastavil ve svém „vertate“ „u Kernsteina“, kde už byl předákem, ale jmenování sklepmistrem dalo na sebe ještě pár let čekat. Promluvil s kočím Lazarem, který tam se svými valachy býval i v neděli, prošel sklepy se sudy vína, poslechl, jak kvasí „letošní“, a pak pokračoval ve své nedělní obchůzce. Ve vinárně „Jurišič“ se zastavil na „gábl“, „ochtl“ vína a prohodil několk slov v rodné chorvatštině s Jurišičem nebo jinými jihoslovanskými „expatrioty“. Byl by si dal raději pivo, ale mezi „svými“ se to nějak nehodilo. U „Jurišiče“ se nalévalo dovážené dalmatské, a tak dědeček „okoštoval“ víno konkurence. Pak zamířil na nádraží podívat se na „mašiny“. Nařídil si tam hodinky, vykouřil nervózně viržinko a s nepřítomným pohledem opouštěl nádražní halu. (Všimli jste si někdy na nádražích, zejména ve Frankfurtu nebo v Mnichově, a to docela nedávno, co je tam v neděli před polednem halasících Jihoslovanů? Jako by je ty ocelové „šíny“, které spojují jejich nový nebo dočasný domov s tím pravým, opuštěným, magickou silou přitahovaly či představovaly kus té vzdálené vlasti.) Kolem německého divadla „Na hradbách“, které dědečkovi zase trochu architekturou připomnělo Vídeňskou operu a tím „zlatá“ tovaryšská léta, se po Kolišti rozmrzele vracel na oběd k babičce.

Frantík, tedy můj otec, žil a byl vychováván u své babičky na venkově. V tu neděli byl však na návštěvě u rodičů v Brně a moc škemral, aby ho dědeček vzal s sebou do města, aby tu „melu“, o které se všude mnluvilo, viděl. Dědečkovi se moc nechtělo, ale zvyk jít v neděli „na špacír“ už byl jeho železnou košilí, a tak se rozhodl, že se na ten „brajgl“ půjdou pěkně z dálky podívat. Chtěli původně na Rudolfinku, dnes Českou, po Veveří, ale lidé, kteří se vraceli z města, jim to rozmluvili. Ta byla neprůchodná. U českého divadla demonstroval nespočetný dav a policie tam přístup uzavřela.

Dali se tedy po Nové ulici. Protlačili se mezi zpívajícími a pokřikujícími Němci u červeného Německého domu, který stával v celé své ošklivé mohutnosti na dnešním Moravském náměstí, a prodírali se dál po Lažanského náměstí a Joštovou ulicí. Došli až k Solniční, která Rudolfinku spojovala s Besedním domem. Už z dálky viděli u Besedního domu hustý dav a nad ním policisty s tasenými šavlemi na vzpínajících se koních. Náhle štěkly ostře německé povely a šavle se začaly kmitat nahoru a dolů. Ozval se mohutný křik a nářek. Lidé se otáčeli a utíkali směrem k dědečkovi přicházejícímu s Frantíkem.

„Pojďme rychle pryč, než nás ti lidé porazí a udupou!“ křikl dědeček na Frantíka, popadl ho pevně za ruku a rázným krokem vyrazil do Rudolfovy ulice a po ní k Velkému náměstí, dnes náměstí Svobody. Brzy je však hustý dav pohltil. Lidé je předbíhali a smýkali s nimi se strany na stranu. Za chvíli je doběhli i takoví, kterým stékala přes tváře a po rukou krev. Někdo vykřikl na dědečka: „Utíkejte, policajti sekají do lidí a ženou je sem!“

„Tatí, neměli bychom také utíkat?“ ustrašeně se ptal Frantík a pevně se držel dědečkovy dlaně. Dědeček rázně kráčel dál, pěkně vzpříma jako vždycky. V černé buřince, v černém kabátě, sama měšťanská důstojnost. Měl zaťaté rty a neříkal nic.

Dav je dostrkal až na náměstí. Tam se lidé rozběhli na všechny strany. Frantík se ustrašeně ohlížel dozadu, zakopával o „kočičí hlavy“ dláždění a vzrušeným hlasem upozorňoval dědečka na první policajty, kteří se šavlemi v rukou vjeli na náměstí.

„Tatí, utíkejme! Všichni utíkají!“

„Já? Utíkat před policajty? Dyť sme nic špatnýho neprovedli!“ odfrkl dědeček.

„Tatí, už jsou tady a tlučou lidí! Pojď utíkat!“ otáčel se a hořekoval Frantík.

„My utíkat před policajty nebudeme! My sme Brébři!“ chraplavým hlasem pronesl dědeček. Bylo však na něm znát, že má o Frantíka strach. Musel mu však ukázat, jaký je rozdíl mezi davem a potomky dalmatských vojvodů.

Vtom jízdní policista přirajtoval až k dědečkovi a obnaženou šavlí ho pořádně přetáhl přes jeho široká žádá. Ještě, že to bylo naplocho!

To však neměl ten rozzuřený policajt dělat! V tu ránu se dědeček otočil, uchopil strážníka za nohu a mohutným trhnutím ho stáhl s koně. Páru na to dědeček měl. Dvacet roku dennodenně zdvihal těžké sudy a bušil kladivem do obručí. Policista se válel po dláždění a vyplašený kůň odskákal bůhví kam. Dědeček přiskočil k policajtovi, který se škrábal se země, a oběma pěstmi mu mohutnou ranou narazil přílbu či tvrdý klobouk s chocholem až na oči. Šavlí, která ochránci pořádku při pádu vypadla z ruky, dědeček zvedl, přiskočil k chodníku, čepel zasunul mezi dva obrubníky a šavlí zlomil. Policista seděl na dláždění, ale nevstával.

Dědeček se podíval napravo nalevo a docela tichým hlasem hlesl k Františkovi: „Tak, a teď teprve budeme utíkat!“

A vyrazil mohutnými skoky do první ulice z náměstí s Frantíkovou rukou pevně ve své dlaní. Otec pak vyprávěl, že on, čtrnáctiletý kluk, kterého nikdo z vrstevníků v dědině nepředběhl, tehdy dědečkovi nemohl stačit. Bylo to také poprvé a naposledy, co viděl svého otce běžet. Jak jsem předeslal: Útěk a vůbec běh pokládal dědeček za nedůstojný, ba ponižující. Natož pak být uhozen policajtem.

Po dlouhou řadu let byl dědeček v brněnských národnostních rozporech neutrálem. V ty dny se však změnil. Dříve nejednou přetáhl a rozehnal svoji holí české a německé výrostky, kteří se bílí v příčných uličkách mezi českým a německým korzem, tedy dnešní Českou a Běhounskou ulici. Buršákům šermujícím se Sokoly párkrát pozvyrážel jejich kordíky a šavličky z rukou, když rušili jeho klid a překáželi mu v jeho nedělní procházce. Jako bývalý uherský kaprál se v šermu vyznal a hlavně měl ve svých pažích sílu jako lev.

„Rodiče draze platí na vaše studia a vy si tady eště vypíchnete voko!“ rozhněvaně křičel za prchající omladinou.

„Jacípak Češi a Němci, všichni sme Brňáci!“ bručel si pod knírem, když se mu kolemjdoucí snažili něco vysvětlit.

Po Pavlíkové smrti ve vratech besedního domů prý už stranil Čechům: „Češi mají recht, só na Moravě doma! Němci se musí podle toho zařídit nebo to jednó špatně dopadne. Ve Vídni Češi taky musí bét zticha! A co jich tam je!“

Kdykoliv po letech někdo v rodině začal mluvit o oné události, dědečkovi naběhla žila na spánku, svíral pěstí a odváděl řeč na ubohého Pavlíka: „Jestlipak dneska někdo z těch inteligentů ví, že za jejich studování položil život stolařskej dělník? Jestlipak to ti magneficenti těm studentům někdy řeknó, že studovat ve svý řeči není nic samozřejmýho?“ Nechtěl, aby se znovu opakovalo, že dostal šavlí od policajta a musel utíkat. Žádný „revoluční čin“! Pro dědečka to bylo nesnesitelné ponížení potomka chorvatských vojvodů...