24.4.2024 | Svátek má Jiří






LITERATURA+FILM: Nejlepší verze vražd v Rue Morgue

23.1.2009 0:05

TOPlistPsáno pro sardenský Týden Edgara Allana Poea.

1. 

Klasická povídka Vraždy v ulici Morgue (1841) není sice žádná science fiction, ale je všeobecně známá jako vůbec první regulérní detektivka všech dob. Tudíž taky náleží k ústředním a nejvýznačnějším dílům klasika Edgara Allana Poea.

Vraždy v Rue Morgue (jak by měl znít doslovný překlad této prózy) vyšly u nás poprvé už roku 1845 a opětovně v letech 1894, 1924, 1929, 1964, 1967, 1969, 1975, 1978, 1979, 1984, 1987, 1988, 1990 (úprava), 1999 atd. (a rokům, na které tento výčet snad zapomněl, se dodatečně omlouvám).

I sám Poe označil už roku 1844 tuhle povídku za jednu ze svých nejlepších a bez debaty se nemýlil. Dobu tedy jejím prostřednictvím rozhodně předběhl, a to nekonečně moc, a je fascinující, jak se v tomhle příběhu bizarně kloubí typicky poeovská makabrozita s chladnou dedukcí geniálního autorova alter ega jménem Auguste C. Dupin.

Povídkovou parafrázi předlohy nazvanou Nové vraždy v rue Morgue uveřejnil roku 1984 v Druhé knize krve (česky 1997)i slavný Clive Barker, jeden z králů současného hororu, ale říkejte si co chcete, právě tahle jeho story náleží spíše k těm slabším. Až moc se tady totiž pan Barker, aspoň podle mého názoru, opřel o předlohu, na čemž i paradoxně ztroskotal.

Jeho příběh přitom zábavně vychází z představy, že dotyčná Morgue někde v Paříži skutečně existovala (i když prý ne) a že se hrdinův děd setkal jedné dávné zimy (1835) v Richmondu se samotným Poem - "malým, tmavým a melancholicky vyhlížejícím mladíkem, jenž si nechal říkat Eddie".

K setkání došlo v jednom baru a děd prý tehdy vylíčil dosud jen místně známému spisovateli (Rukopis nalezený v láhvi aspoň vyhrál cenu týdeníku Baltimore Saturday Visitor) aspoň základ jeho budoucí povídky Tajemství Marie Rogetové (což je tak trochu nesmysl, protože právě tuto povídku psal Poe prokazatelně podle skutečnosti, kterou sledoval velice osobně – a viz také známý televizní film Josefa Škvoreckého)...

Murders in the Rue Morgue 1932Podle Cliva Barkera byl ovšem i chevalier Dupin skutečný a šlo dokonce o bratra onoho hrdinova dědečka, přičemž Morgue už navždycky zůstala jeho největším případem. Pak se ale vlastní děj Barkerova příběhu přenáší o sto let časem kupředu, a to do druhé poloviny třicátých let dvacátého století...

Opusťme tyto vody. Zanechme nepříliš zdařilého, i když jistě snaživého Barkera, a všimněme si raději několika filmových a televizních zpracování téhož příběhu...

2.

První americká verze pochází už z roku 1914.

Tu druhou (1932) vyzdobil svou magicky charismatickou přítomností sám veliký Maďar v Hollywoodu Béla Lugosi - co šílený vědec. Scénář přitom psal sám mladý budoucí režisér John Huston.

Phantom of the Rue MorgueRoku 1954 si rovněž výtečný herec Karel Malden zahrál v další variantě přizdobené titulem Fantom Rue Morgue a roku 1971 vznikla i docela pěkná slovenská verze s Mariánem Labudou, která je navíc pouze první částí televizního filmu A. C. Dupin zasahuje obsahujícího ještě adaptace povídek Ukradený dopis a Vrah jsi ty!

Téhož roku následoval i svébytný americký horor podle scénáře klasika krátké povídky Henry Slesara. Tato verze se marně pokouší navázat na poeovskou řadu Rogera Cormana, o které jsme už psali, a je hotovou koláží poeovských motivů, opatřenou ovšem zcela novým dějem, který místy připomene spíš klasického Fantoma opery.

Překrásná Madeleine, herečka pařížského divadla v rue Morgue a choť jeho starého principála Cézara (Jason Robards) je pronásledována tíživými sny. V nich ji pronásleduje maskované stvoření vyzbrojené sekerou. V reálu však není zavražděna ona, ale herec představující škrtící opici plus prostitutka, která je polita vitriolem. Obě tyto vraždy a pak i další (další herec) vyšetřuje za pomoci asistenta inspektor Vidocq, a tedy skutečná a historická postava dějin kriminalistiky (a autor pověstných vzpomínek Z galejníka policejním náčelníkem). Představuje ho Ital Adolfo Celi.

Pátrá a ještě netuší, že vrahovým komplicem bude i trpaslík. Pitvora Madeleine osloví v parku a postupně vyjde najevo to, co vycházívá najevo nejen u Agathy Christie, totiž že "staré viny mají dlouhé stíny". A ne snad?

Cézar původně miloval Madeleininu matku (k roli se propůjčila Lilli Palmerová!), ta však omylem polila vitriolem svého milence Marota (český herec Herbert Lom)... a ten ji zavraždil.

Murders in the Rue Morgue 1Aby se vyhnul trestu, nechal se pak zaživa pohřbiít, ale s umrtvenými životními funkcemi, jak ho to naučil fakír Orsini. Nepočítal ovšem s tím, že zešílí. A když Cézar otevře jeho rakev, je tato ovšem prázdná. Ale šílenec se vrací, až takřka jako upír, a manželé Charronovi (Cézar a Madeleine) ho rdousí tak dlouho, až mají za to, že ho zardousili.

Jenže Marot má tuhý kořínek. V rakvi se už podruhé vzpamatuje a vysvětlí Madeleine, že za všechno kdysi mohla Cézarova žárlivost, zatímco on sám je nevinen! Načež Cézara zabije.

A Madeleine? Ta si konečně správně definuje základ onoho vracejícího se snu, Je jím obludná vzpomínka na vraždu. Tu Marot ženu unáší a ona ho znovu zabíjí. Opět však v uvozovkách, opět však marně...

Ne. Sám mám nejraději jiný americký film, televizní The Murders in the rue Morgue z roku 1986. V roli Dupina se zde totiž objevil vynikající herec George C. Scott, jinak také představitel titulní role ve snímku Patton (za kterou demonstrativně odmítl Oscara). Sice místy trochu přehrává, ale duchu snímku to neškodí a tato role mu opravdu skvostně seděla.

Murders in the Rue Morgue 1986Někdejším nejmenovaným vypravěčem příběhu (Poem?) se pak v tomto případě stal budoucí Dupinův zeť představovaný mladým Valem Kilmerem a k zeti ovšem musela přibýt i překrásná detektivova dcerka (Rebecca De Mornay). Je to hrůza, slyším, co říkáte, nicméně podle mého skromného názoru ani tyto typicky hollywoodské přidělávky celku moc neuškodily, ba naopak. Určitá starosvětská atmosféra totiž zůstala zachována a prvky hrůzy nebyly potlačeny žádnou další zbytečnou zhovadilostí, i když, pravda, o "nadbytečném" počtu mrtvol by zde už šlo diskutovat. Ale to bychom pak mohli chtít rovnou nedělní kázání, že...

Každopádně sem scenárista "duchapřítomně" dodal úvodní likvidaci bezdomovce i finální likvidaci starce pozorujícího oba milence. A mezi tím. Je dostatečně solidní příběh vrcholící zjevením se skutečného pachatele.

Orangutana. Ano, spáchal jsem teď tímto spoilerováním (jak se říká) i hrdelní zločin, ale mezi námi: On tady existuje ještě někdo, kdo by pachatele vražd v první detektivce neznal? Aha, děti. Tak vám se tedy omlouvám!











Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...