28.3.2024 | Svátek má Soňa


LITERATURA: Edgar Wallace a kouzla titulů

23.6.2008

Dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti. Richard Horatio Edgar Wallace

1.

Můj plzeňský kamarád Josef Polák, matematik částečně indiánského původu, je vysokoškolským pedagogem, ale taky typickým příkladem sběratele knih.

Velice klukovsky shromažďoval i wallaceovky, nicméně už nemůže. Ne že by mu došly peníze, ale najednou veškeré česky vydané wallaceovky vlastní.

Vlastnit ovšem ještě neznamená zevrubně přečíst, jak platí také pro mne - a jak třeba naše manželky sotva kdy pochopí. „Proč to tedy kupuješ, když to nikdy nebudeš číst?“

„Třeba někdy jo.“

„Prosím tě! Zrovna Edgara Wallace, to určitě..“

„Proč ne? Po kouskách…“

Nevím jak doktor Polák, ale já bych na tomhle místě ještě dodal, že právě z Edgara Wallace (1875–1932) si opravdu radši znale vybírejme. Jak?

2.

Důkladná odpověď by zabrala moc místa, a tak nasazuji bonmot číslo jedna: Kdo chce, může vybírat i podle titulů. A ne snad? Jsou magické.

Ostatně nejen názvy wallaceovek. Třeba taky já (abych se pochlubil) umím každou svou knížku zvučně nazvat, i když se najdou i čtenářky, které ihned dodají: „A to je taky to jediné.“

Sebepropagace je tady sice zakázána Evropskou unií pod trestem uřezání uší, ale když už jsem to nakousl, posuďte sami: Zabiju Putina v Karlových Varech, Smíš zůstat mrtev, Američan zemře v Brdech, Norman Bates kontra Fantomas, Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně. A tak dále, a tak podobně. Vnímáte ta „er“? Ten rytmus, to opakování podobných samohlásek? A do prózy Stroj na vraždy (v časopise pro fantasy Nemesis 5/1996) jsem svého času „zaživa“ zapustil i veršíky, které sestávají z opisu pitoreskní filmografie britské hvězdy béčkových hororů Petera Cushinga. Ale teď už vážněji a tedy k britským spisovatelům. Taky tituly wallaceovek mi totiž připadají dost poetické. Vždyť…

3.

Jsou tu Mrtvé oči Londýna i Žabí bratrstvo. Smečka děsu a Postrach Chicaga i krvavé romány Když gangsteři ovládli Londýn a Signály přes údolí. A také Údolí duchů a Brána zrádců. Vládce temnot a Anděl hrůzy. Dům hrůzy. Dcery noci. Lovec hlav. A knížka s veleprostým titulem Maska. Dále Opeřený had, Soudný den, Stříbrný klíč, Zlaté podsvětí a Mrtvý s narcisy. Žlutý had. Zelený rez. Zelený lučištník. Červená esa. Rudý kruh. Černý opat. Modrá ruka. Bílá tvář - a barevný Edgar Wallace. Muž, který nikdy neprohrál.

Muž, který koupil Londýn.

Muž nad zákon.

Muž, který všechno věděl.

Muž z Carltonu.

Muž z Maroka.

Zlověstný muž. Kapitán. Mstitel. Hráč. Lišák. Dvojník. Zvoník. Ďábel. Vyděrač. Střelec. Šprýmař - a Práskač. Hodiny smrti(!). A teď pro změnu pokračujme hrou s čísly, která obsahují následující tituly: Číslo šest. Padesát pět. Čtvrtý mor. I Dveře se sedmi zámky a Třináctá komnata. Byt číslo dvě. A… Spolek devíti. Čtyřhranný smaragd a Příběh za milion dolarů, ale to už se brodíme v tematické laguně mamonu, kde dále i najdeme: Boj o miliony. Ztracený milion. Dědice milionů… A tkví zde i Vyzáblý dědic a ústí tu Řeka diamantů a jedna moc hezká wallaceovka se jmenuje Uvidíme!

Jen za rok 1926 stačil tento génius nadprodukce uveřejnit osmnáct románů.

Jen roku 1928 měla divadla v londýnském West Endu na programu pět her z jeho šestnácti. Některé Edgar osobně režíroval. Není divu, když ho podezírali, že tají dumasovskou fabriku s píšícími černochy. Nedbal na to, nedal se a s pravým britským klidem vypsal pět tisíc liber odměny tomu, kdo něco podobného dokáže. „Každé slovo je jeho dílo!“ dušoval se jeho tajemník Robert Curtis, „vyjma jednoho vadného infinitivu, který jsem před lety našel a pozměnil.“

4.

Tak byl kouzelník slova Wallace i právem nazván Fordem detektivního románu a dokonce i sám náš plodný Eduard Fiker (1902-1961) zůstává jen jeho chabým napodobitelem.

Jak však tedy Wallace stačil za pouhých patnáct posledních let života vyprodukovat Edgar Wallace sto sedmdesát titulů, a to velmi čtivých?

Především uměl bleskurychle a spatra diktovat, nicméně pozor, každé dílo prý začal vlastnoručně. „Začátek je nejdůležitější,“ říkával, jenže kde teď máme začít my?

S Karlem Čapkem bych doporučil přelouskat si hlavně (už od roku 1911 vznikající) „africké“ wallaceovky s komisařem Sandersem, s jeho zástupcem poručíkem Bonesem a s domorodým náčelníkem Bosambem: Pán černých králů, Ochránci králova míru, Pod žhavým sluncem a další. Připomenou Kiplinga i Haggarda, ale mají zcela osobitý styl. Lze ho obdivovat.

George Orwell zas doporučoval zkoumat Wallaceovky příběhy s panem Johnem Grayem Reederem ze Scotland Yardu. „Ten dobromyslný had s deštníkem, ale se zločinnou myslí,“ líčí onoho detektiva sám Edgar Wallace, a právě Reederovu zločinnému mozku přičítá pátračovy úspěchy. „Chorobně vyzáblý, kradmý noční luňák s odstávajíma ušima, s bledě modrýma, pronikavýma očima nad věčně padajícím cvikrem,“ čteme. „Muž v ošumělém kabátě, s buřinkou či cylindrem sesunutým vzadu do týla. Nejvšedněji se chová, když je nerozrušenější.“ A nesměle se zdráhá, dodejme. Nad kvítím slzí - skoro jako dívčina - a kupuje králíky, jen aby je pouštěl do polí. Vánoční kapříci se v Anglii nevedli.

Takže tedy… Jen další pohádková postava detektivního žánru?

Jistě, také, ale znáte přece poručíka Columba, ne? Nu, a mistr Reeder svou vizáží podivína také především mate a šálí zločince.

„Ten staroch je až moc roztřesený na tajného,“ říkají.

Anebo: „Ten vypadá, jako by se pokoušel sbírat milodary na zakoupení varhan pro starou kapli.“

5.

George Bernard Shaw (1856-1950) jednou napsal: „Wallace vymyslel senzační román, ale kdo vymyslel Wallaceho?“

Jeho údiv byl na místě a nachází se tam ještě dnes. Edgar Wallace - jako jeden z prvních autorů krimirománů (protože často vůbec nejde o detektivky) – se uměl přímo skvěle odpoutat od vzoru stvořeného kdysi Edgarem Allanem Poem a… Dal bryskně vale jednou zavedené tradici soukromého detektiva. Estét (a výjimečná bytost) Poe totiž kdysi zcela vědomě postavil ORIGINALITU do protikladu ke společenské moci.

Tato originalita byla spojena s nesnesitelně nekonvenčním bohémstvím osamělého génia Dupina ve Vraždách v Rue Morgue a dalších dvou povídkách. Tak si to prokalkuloval i vysnil Edgar číslo jedna, Edgar devatenáctého století.

A Edgar číslo dvě, Edgar moderní doby? Ten tuto konvenci smetl do prachu a v tisku odsoudil dokonce i Sherlocka Holmese. To si dovolil dost. Edgar Wallace odmítl starosvětsky rozmarného Sira Artura Conana Doyla a nepokrytě obdivoval policejní aparát. Líčil náhle policajty takovým tónem, až prozrazoval vlastní sklon k uctívání tyranů, jak tedy aspoň vnímá věc George Orwell. A tentýž Orwell také Edgara Wallaceho viní z hrozného intelektuálního sadismu, cituji: „Rád věci zařídí tak, že darebáka nakonec věší zrovna ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka vdává. Pořád je ale Wallace lepší, než fašistický James Hadley Chase!“

6.

Život Edgara Wallace byl také románem, a to dokonce románem Eugena Suea, jak to definovala Agatha Christie.

Wallace se narodil hercům, podobně jako Edgar Allan Poe, ale matka ho obalila šálem a nechala na prahu nalezince. Baby-boxy ještě neexistovaly.

Po devíti dnech (nikoli letech, čtěte dobře) se Edgara ujal nosič z rybího trhu jménem Freeman. Měl hocha původně za děvče, nakonec se ale spokojil s chlapcem, ostatně „Dick“ se stal už jeho jedenáctým dítětem.

Absolvoval jenom čtyři třídy. V jedenácti si šel kvůli práci pro výpis z matriky a tam odhalil vlastní (ne)původ. Potom přišlo drsné období. Roznášel mléko a noviny, prodával květiny i boty, pracoval v tiskárně i v továrně na pryž, byl poslíčkem. V den čtrnáctých narozenin uprchl na moře, kde se uplatnil jako kuchtík a poprvé se prý dosyta najedl. Býval však bit, takže zběhl. V osmnácti letech se pro změnu upsal na sedm let armádě, a právě u sanitního oddílu začal psát. Je příznačné, že ho k tomu dovedly tehdy silně aktuální povídky o Jacku Rozparovači.

Také jeden úspěšný zpěvák zařadil Wallaceovu baladu do svého repertoáru, jenže nadějný textař byl vzápětí převelen i se svým plukem až do Jižní Afriky (1896), kde se téhož roku setkal s Rudyardem Kiplingem. Slavně ho uvítal básní uveřejněnou v tisku.

A psal dál. „Nad prvními články jsem někdy hledal pravé slovo i půl hodiny,“ přehání. Šest měsíců se údajně cvičil jen tím, jak zhušťoval novinové úvodníky do čtyřiceti slov.

V Africe Edgar taky poznal svou první ženu Yvy, dceru pastora z Kapského města. Zásobovala ho klasickou literaturou a on se nechal ovlivnit hlavně Charlesem Dickensem, jehož dětství je několika málo prvky podobné tomu jeho.

Knižně Wallace debutoval sbírkou básní (1898) a búrská válka se mu potom stala „řetězem krvavých senzací“. To už byl ovšem zpravodajem (právě založené) agentury Reuter a nacházel se na cestách do míst dalších konfliktů. Právě na cestách sepsal i svůj první román Čtyři spravedliví. Roku 1905 ho vydal vlastním nákladem a během zbytku života připojil ještě pět dílů. A ačkoli se nikdy nenaučil psát bez chyby, jeho úspěch už po Čtyřech spravedlivých pouze rostl. Wallaceova produktivita jakbysmet.

Co ještě za ní vězelo? Kdo ví! Edgarův tajemník poukazoval hlavně na schopnost krajního soustředění. „Krátká povídka napsaná ještě před snídaní není ničím neobvyklým. Román dokončený ve dvou dnech mě nepřekvapí. Píše, kdykoli má čas, ale nejoblíbenější dobou jsou čtyři hodiny ráno. Vypije nesmírné množství čaje, ale do práce ho nelze nutit. Má-li peníze, píše málo, radši spekuluje, naštěstí nebývá úspěšný, a tak se vrací k psaní. Umí rozdělit mysl v řadu neprodyšných oddělení a pracuje na třech románech současně a ještě se stačí zúčastnit dostihů v jižní Anglii. Dostihy jsou jeho občerstvením.“

7.

A koníčkem! dodejme. Edgar Wallace se dokonce stal i majitelem koní a jeden čas hned celé dostihové stáje. Zvládal vydávat vlastní dostihové listy, s vášní uměl dostihy komentovat v rozhlase. Řada jeho příběhů tematicky těží právě z dostihového prostředí.

I jinak ale žil s elánem. Tak jako psal. Zcela si věřil. Nicméně… Zdravý nebyl.

Šlo o těžkého astmatika a diabetika. Nikdy se nedotkl lihovin, ale za den uměl vykouřil i sto cigaret bez filtru. Tvrdil ovšem, že dým nevdechuje.

Trpěl nadváhou a je zvláštní, že čím byl starší, tím razantněji bojkotoval právě to nejzdravější. Chůzi. „Chůze spotřebovává duševní energii a otupuje bystrost,“ mínil zcela výstředně. Za rok nakonec neušel více než čtyři míle.

Tak takový byl Edgar Wallace.

A že jeho největší láskou nakonec zůstaly peníze?

Vždyť už jsme to řekli: Stejně je rozházel na dostizích! V jádru podle všeho zůstal „spisovatelem chudých a Villonem dvacátého století,“ jak ho také nazvali, a roku 1930 se rozhodl kandidovat do Dolní sněmovny.

Měl to dotáhnout. Bohužel se to nestalo. Místo politiky ho zlákal Hollywood. Ujel do Ameriky a… Umřel tam vzápětí na zápal plic během psaní scénáře v mnoha směrech přelomového filmu King Kong (1933).

Anglii ho vrátili už ovinutého britskou vlajkou a na Fleet Street přestali při přistávání jeho lodi tisknout všechny noviny. Představení Wallaceovy hry Loterie smrti byla na chvíli také zastavena a pohřeb probíhal za mohutného hlaholu zvonů a účasti dvou set tisíc lidí. Dnes uý něco naprosto nemyslitelného.

Edgar Wallace po sobě nechal půl milionu dluhů, ale i tolik rukopisů i vydaných románů, že dědicové je splatili do pěti let i s úroky.

Přepracováno podle mého článku ze západočeského časopisu Plž.