Anglický spisovatel Hugh Walpole (1884-1941) byl poutavý vypravěč a stal se kdysi i autorem zajímavého úvodu k (již) desátému vydání jedné ze skutečných "biblí" dětské literatury, Příběhů doktora Dolittla (1920) od Hugha Loftinga (1886-1947).

Ano, taky u nás ta kniha vyšla, poprvé už roku 1925 v překladu Žofie Pohorecké a pod věru sáhodlouhým titulem Příběh doktora Málodělala, jenž jest kronikou neobyčejného života doma a překvapujících dobrodružství v cizích zemích. Doposud netištěno. Vypravuje Hugh Lofting. Ilustruje spisovatel. Všem dětem, dětem léty i dětem srdcem, připisuji tento příběh.

2.

Zmíněný Hugh Walpole, mj. autor skvělého hororu Stříbrná maska, byl v předmluvě k Loftingovi víc než přátelský. Jistě, úvodem sice kritizuje, ale to dělá obecně a dává do zubů veškerému "přepsychologizovanému psaní o dětech", k němuž právě literatura po první světové válce dospěla. Oproti tomu pak vzhůru vyzdvihuje Doktora Dolittlea. Jako co?

Jako "dílo vskutku pro malé. A psát pro děti je těžší, než psát o nich," ví Walpole. "Ví to každý, kdo se o to někdy pokusil, a jsem přesvědčen, že to zvládne jenom ten, kdo si v názorech a cítění ponechal dost dětského.“

A svého jmenovce Hugha Loftinga pak Walpole dokonce označuje za jediného důstojného nástupce Lewise Carrolla (1832-1898). „Dospělí se domnívají, že stačí, když užijí při psaní dětem dětskou řeč," píše. "Není většího omylu. To celá obrazotvornost autora musí být obrazotvorností dítěte!“

3.

Walpole měl určitě pravdu, která koneckonců platí i pro literaturu českou, a pominu-li teď poezii, zůstává u nás nejen jako Foglarův případ. Avšak přeplavme se zpátky "za Kanál“, i když... vlastně... i ještě dál. Až za Atlantik, jelikož Hugh Lofting, tenhle snad nejbritštější z typicky britských autorů, žil ve Spojených státech a jeho dílo je dosti dokonalým projevem sentimentální anglofilie.

Do Ameriky se přitom Lofting přestěhoval už po první světové válce, za které sloužil u irské gardy. Žil tam, stýskalo se mu, psal... a nakonec zemřel v kalifornské Topanze. A ať už Hugh Walpole svého přítele přeceňoval anebo ne, nejméně jednu věc měl Hugh Lofting doopravdy společnou s autorem Alenky v kraji divů. Splněnou touhu své dílo i ilustrovat. Ano, kreslil si... a jeho svébytné obrázky byly převzaty i do prvního českého vydání, které jsem kdysi sehnal.

4.

A co vydedukujeme i vyčteme ještě?

Jestliže byl Lewis Carroll s nejvyšší pravděpodobností autista, pak z rozmarných textů Hugha Loftinga občas vnímám jinou povahovou zvláštnost. Jistou xenofobii. A pak... i jaksi (opravdu) foglarovský (anebo taky "roalddahlovský"!) odpor k "celé té dospělácké rase“.Navíc...

Když je titulní hrdina zničehonic políben ženou, musí se (aspoň podle Loftingových slov) „chechtat a rdít jako děvčátko“.

5.

Kdo ví. Možná, že si nad Loftingovými knihami mnozí z vás vzpomněli i na dvě nesmírně populární knížky Jamese Alfreda Wighta Herriota (1916-1995) známé u nás pod společným titulem To by se zvěrolékaři stát nemělo (1970, 1972, česky poprvé 1978). Pozor však, je to trochu zavádějící, neboť hrdina Hugha Loftinga NIKDY A NAPROSTO NEBYL zvěrolékařem, nýbrž byl "normálním" doktorem lidí – a v tom je i vtip.

Lékařství sice "vyštudoval" jako můj přítel Jirka Wicherek (občas také píšící sem na Psa) a nějaký čas i provozoval, pak se však "něco stalo" a on se... A on se jaksi "radši" naučil čtyřem stům osmadevadesáti řečem zvířat. I to bylo pro toho gentlemana lepší, než dál denně konverzoval s lidskými pacienty. Dost možná totiž lidi najednou uviděl takříkajíc Swiftovýma očima : -)

6.

Zvládl tedy všechny zvířecí hatmatilky, a to důkladně.

Až tolik důkladně, až v těch řečech dokonce začal i psát knihy. Místo léčení lidí. Ne, nechce se mu pracovat! dešifroval tuto Dolittleovu obrovskou vzpouru proti konvenci bohabojný anglický lid - a měl svou selskou pravdu. A ne, ani mně se jiný český překlad lékařova příjmení, totiž Dobrodělal, nezdá moc případný. Kdepak, skutečně se tomu mizerovi už nechtělo lidi léčit a na místě jest skutečně i otázka, CO vše asi tak ještě umocňovalo Dolittleovu (a snad i Loftingovu) nechuť k celému lidstvu...

Odpověď?

Naštěstí není tak nesnadná.

Byly i zážitky ze zákopů první světové války. Právě tam, uvnitř těch zákopů totiž vymyslil to podstatné a základ - v podobě malovaných dopisů (a tady si vzpomeňme i na J. R. R. Tolkiena). Odesílal ona poselství svým vlastním dětem, a ty pak v bezpečí domova a daleko od explozí šrapnelů slabikovaly například toto:

„Doktor měl na starost stále víc zvířat. Ale stále méně lidí. Až mu zbyl jen prodavač masa pro kočky, a ten byl zase chudý a rozstonal se jenom vždycky o Vánocích.“

7.

Rapidní nedostatek pacientů (natož pak pacientek) Dolittlea nehnětl. Nevadí ani nám, čtenářům. Jak by taky mohl vadit, když Hugh Lofting líčil zvířátka až neobyčejně věrohodně, ale... Ale přesto ne polidštěně.

Walpole si toho taky všiml - a mínil, že Lofting tím překonal i jinak jistě vynikající knihu Žábákova dobrodružství (1908) od Kennetha Grahama (1859-1932, v originále Vítr ve vrbách). Jak překonal? Právě tím rezolutním odmítnutím antropomorfizace. A tím, že „božím tvorům“ nesebral jejich charakteristické rysy. Nikdy a vůbec je neochočoval.

Je to nevídané? Snad. A vidíte... Přesto anebo právě proto doktoru Dolittleovi jeho papoušice Polynésie i pere. A nejen to, ona o něj vysloveně pečuje. Asi tak, jako by pták pečoval o holátko. A přece, i to spatříme, i při vší té péči, má papoušice pevně dané místo, kam po oněch aktech smí zase poodletět. Tím pádem není Dolittle nijak znásilňován a ve spíži má králíky, v piánu bílé myšky ("aby v sekretáři nenastydly"), v komoře chová veverku, ve sklepě ježka a... A každému tomuto druhu náleží zvláštní vchod do téhož domu!

Sen dítěte!

Není to snad sen dítěte?

„Dokonce i myši měly malinký průkop do sklepa a v řadách tam trpělivě čekaly, až je přijde uzdravit,“ dočítáme se.

8.

Doktor Dolittle se tedy vysoce svérázně specializoval, což by můj praktický přítel Wicherek sotva udělal, i když to se ještě uvidí, že... Dolittle ale rozhodně proslul mezi zvířaty veškerého světa, ano, proslul. A brzy se mu jeho zájem vrátil a byl jim "znám víc než obyvatelstvu Západní Anglie a byl šťasten. Žil rád,“ ujišťuje nás vroucně Hugh Lofting.

9.

Rád, ano. Ale sám. A dodejme, že vbrzku i bez své rodné sestry Sáry, která se radši vdala, než aby sdílela domek i s velikým krokodýlem a s kachnou Kvakva (která doktorovi stele), se psem Jupíkem, s opičákem Zizim (který mu vaří a opravuje věci), se sovou Huhú (ta vede Dolittleovi účty) a se seletem Chrochro, které nejen že zahradničí, ale má i „poetické sklony“, takže například zplodilo verše: „Sejdeme se na hnojišti, až se měsíc spustí níž...“

10.

Tenhle humor - i určitou poezii - ovšem v Loftingově podání chvilkově doplňuje i patos a sentiment.

Dobře tomu, protože právě ta kombinace udělala z příběhů něco naprosto neopakovatelného. Ano, z příběhů, protože na první knihu navázalo ještě tucet pokračování. A to:

Cesty doktora Dolittla (1922, tato kniha obdržela Cenu J. Newberryho),

Pošta doktora Dolittla (1923),

Cirkus doktora Dolittla (1924),

ZOO doktora Dolittla (1925),

Karavana doktora Dolittla (1926),

Zahrada doktora Dolittla (1927),

Doktor Dolittle na Měsíci (1928),

Kniha prasátka Chrochro (1932),

Návrat doktora Dolittla (1933) a tři závěrečné svazky

Doktor Dolittle a Utajené jezero (1948),

Doktor Dolittle a zelený kanárek (1950) a

Příhody doktora Dolittla z Loužovic nad Močálem (1952), přičemž tato úplně poslední kniha vyšla už posmrtně.

A navíc, nebo spíš mezitím (přesněji řečeno roku 1930) publikoval Hugh Lofting i neobyčejně zajímavý román Přítmí magie.

11.

U literárních sérií ovšem kvalita často postupně upadá - jak nám dává znát mnohá zkušenost. A jiný dětský klasik Lyman Frank Baum (1856-1919) připsal "za" skvělého Čaroděje ze země Oz (1900) ještě čtrnáct dílů, přičemž i mnozí další autoři poté pokračovali tímto způsobem, ale ne vždy nejlépe. Tak to chodí, v Loftingově ctěném případě se však podivme, neboť jeho zvířecí knížky jsou lepší a stále lepší. Prostřední díly jsou vůbec nejlepší a po právu za takové považovány i kritikou. Je proto škoda, že na ně u nás nikdy nedošlo.

12.

Vraťme se teď ale do roku 1925, kdy se Dolittle, jak už bylo řečeno, poprvé objevil u nás. Téhož roku vyšel i v Rusku, jenže tam ne v původní podobě, ale co (vcelku zdařilý) plagiát uniknuvší z pera Korněje Ivanoviče Čukovského (1882-1969). Autora, který „měnil a měnil..., až vyměnil.“

A v Loftingově knize skoro vše. A ne snad? Tak například: Krále černochů zhnětl Čukovský dohromady s vůdcem pirátů Ben Alim, a to v jednoho jediného loupežníka Barmaleje, kteréžto jméno pak, za velké vlastenecké války přiřkl i Adolfu Hitlerovi – v knize Udoláme Barmaleje (1943).

13.

Tato metoda přetavování zlé a buržoazní literatury k potřebě nového sovětského zřízení nebyla ovšem v novodobém Rusku nijak neobvyklá. I třeba takový Alexandr Volkov publikoval roku 1939 (asi ne náhodou v roce, kdy byl v amerických kinech slavně uveden muzikál Čaroděj ze země Oz) i totálně poruštěnou verzi Baumovy knihy, a to pod titulem Čaroděj ze Smaragdového města (1939). Přitom si Volkov věru nečinil žádné násilí a klidně zde vyškrtl i celou úvodní "kansaskou" kapitolu, aby si jinou kapitolu naopak přimyslel. Raději dost - a dodám už jen, že tento nechvalný zvyk kašlat na cizí autorská práva se od té doby v Rusku i poměrně udržel, jak ještě před několika roky dotvrdila třeba i tamní variace na Harry Pottera z pera Dmitrije Jemece.

Ne, nemám tady po ruce nejčerstvější údaje, ale jeho Táni Grotter, tedy knihy o poletující a udatně čarující sirotě poznamenané na tváři, prodalo se v Rusku nepochybně hodně přes milion kusů, přičemž autor původně dokonce plánoval hned sedm pokračování.

Nu, a zrovna tak uspěla na širé Rusi i parodie Porri Gatter.

Na druhé straně však v tomto případě uznejme, že podobné napodobování Joan Rawlingové stalo se už nejen ruským, nýbrž i celosvětovým fenoménem - a překlady různých parodií, kterým tu nebudu dělat reklamu, neminuly ani českou kotlinu. Vraťme se však k doktorovi, kterého sr... lidé.

14.

Co dělal mezi zvířaty? Činil se!

Ale zatímco před druhou světovou válkou u nás Hugh Lofting ještě vycházel, po ní už dospěl na trh pouze a jen zmíněný sovětský plagiát alias "Doktor Bolíto".

Nu, aspoň něco. A aspoň že ho (a to roku 1946) ilustroval sám Josef Lada.

Tento překlad (R. Novotné) pak vyšel i v reedici roku 1949. A dál?

ZCELA NOVOU úpravu Čukovského úpravy publikovala Ludmila Dušková v roce 1969 a na tu opravdu moc rád vzpomínám. Právě tady přítomné kresby Evy Šalamounové (tehdy ještě ne „Natus-Šalamounové“) mě totiž v raném dětství přímo uhranuly a jistě, styl se trochu dost podobal kresebnému stylu Jiřího Šalamouna, přece jen to ale bylo svébytné.

A reedice téhož překladu nazvaná pro změnu Doktor zvířátek (1974) a opentlená kresbami Jaroslava Němečka, jinak autora Čtyřlístků? Tu oproti předchozímu vnímám až trochu jako nevkus, ale to už může být i věcí názoru. Vraťme se však ještě k Rusku. Zde vznikla i další, a to kratší Čukovského verze, která je veršovaná. Líčí jen doktorovu pouť do Afriky za účelem vyléčením zvířat, nic víc a nic méně, ale samo téma je zřejmě natolik nosné, že si dokonce i jeho (vůbec nejdrastičtější) zestručnění až do podoby obrázkového seriálu ponechává značný půvab. To je aspoň můj názor. Dolittle nešel zkazit.

15.

A ještě něco se mi vybavuje... Za dávných časů ještě černobílé Československé televize proběhla i dnešním dětem už zcela nevysvětlitelná éra promítání diapozitivů. O co šlo?

Vysvětlit to jde jistě i zevrubněji, ale v podstatě se vždycky muselo nejprve a hlavně zatemnit, že. Asi jako byste šli vyvolávat fotky. No..., a když se stáhla roleta, tak se pak na zeď, a to pokud možno bílou, "pouštěly" zcela nehybné, a přece pro nás vždycky tak magické obrázky.

To bylo všechno. Promítaly se pohádky všelikého charakteru a ledacos jiného, ale i příběhy o doktoru Bolítovi a na celuloidu touto formou oficiálně vyšel roku 1961.

Bohužel... však tady vyhlíží jak nějaký pracovník Červeného kříže a léčí zvířátka kdesi v Egyptě, pod pyramidami.

16.

Ne, nevadilo mi to. A zážitkem se nakonec stalo i vánoční uvedení Attenborouhgova muzikálu Doktor Dolittle (1967).

„Dva tisíce zvířat hraje!“ pěla tenkrát reklama v dětském časopise Ohníček. „Patnáct set lidských herců!" A děti, uslyšíte i čtrnáct písní.

Do kina jsem se na to sice nedostal, ale v televizi mi Dolittle pak už neutekl a díval jsem se pozorně a dodnes mám pocit, že mě už nikdy víc nedojala žádná scéna, než ta, v které tři ústřední hrdinové (mladík, dívka a kluk) opouštějí „svého“ doktora.

Ten dobrovolně zůstává mezi zvířaty, která už přitom asi vyléčil (to nevím jistě), a jeho přátelé se zatím vracejí do Anglie. Sami, ale vcelku útulně ubytováni v chodbách obří ulity gigantického mořského hlemýždě, kterého jim zavolal.

Utopíme se snad steskem v moři slzí? připadá chlapci a já se taky večer po shlédnutí toho filmu choulil v "ulitě" přikrývky a snad i brečel - a snil, že to já jsem doktor Dolittle.

17.

Doktora zvěře a jiných potvor zde ovšem hrál někdo jiný než já. Někdo už podstatně starší.

Již šedesátiletý Rex Harrison (1908-1990). Páni.

A tento ryzí gentleman - zde již i po filmu My Fair Lady (1964) - znovu dokázal, že lze být koneckonců i hvězdou muzikálu a nemusíte přitom vůbec umět zpívat.

Anebo přece trochu ano?

Těžko říct. Za skvělou písničku Mluv na zvířata rozhodně převzal Oscara.

18.

O Eddie Murphym a TOM, co z TOHOTO PŘÍBĚHU později udělal, tady prostě psát nedokáži.

Ale pravdou je i to, že Dolittle i nadále a dodnes zůstává kdesi v našem podvědomí a dál a dál inspiruje, i když, pravda, hlavně v anglosaském světě.

Nevěříte? Nevíte o tom? Tak tedy odteď věřte, protože dokonce i klasická sci-fi povídka Ptáci (1952) od Daphne du Maurier (1907-1989) je - skoro určitě – jen odrazem silně působivé "ptačí scény" z Loftingovy kapitoly nazvané Čáry a kouzla. I tuto kapitolu přitom najdeme v prvním dílu Dolittla a je to scéna, kterou si citlivá autorka Ptáků nejspíš vryla do duše již někdy ve svých třinácti letech…

19.

Tak. A na závěr bych rád připomněl, kdo je tím vůbec nejpodivuhodnějším zvířetem z Loftingových knih. Napíšu to, vím ale, že to i sami dobře víte.

Samozřejmě jde o „živou odměnu“ opic doktorovi, kterou tento převzal, když je vyléčil. Tou odměnou se stal úžasný a skvělý "prapravnuk jednorožce" inspirovaný v čase vydání knihy zcela čerstvým objevem okapie. A jak že bylo jméno tvora překládáno do češtiny? Nejdřív Šupsem-huptam. A měl dvě hlavy. Na každém konci těla jednu. A nejméně jedna ta hlava vždycky bděla. „Jsem tak plachý, že nesnesu, aby se na mne někdo díval,“ mínilo to zvíře a je to pro Loftinga symptomatická věta.

A ne, nikdy vlastně to zvíře nebylo nikým polapeno. Alespoň tedy ne násilím ne, na "společnou domácnost" s doktorem Dolittlem však Šupsem-huptam nakonec kývl a asi udělal dobře.

20.

A co ještě dodat?

Snad už jen to, že nejnověji převedla první z Loftingových příběhů do češtiny paní „Jarka Vrbová" (Albatros 2002) a zdařile odstranila i záměnu Karla II. za Karla I., ke které došlo v překladu z roku 1925.

Máte-li tu knížku, je to fajn. Už méně dobrým však se mi zdá, že tu od té doby vůbec nikdo nezesílil hlas a nezabojoval za překlady i těch dalších a ještě o hodně lepších dílů...

Psáno pro Neviditelného psa