Hledím na Marbulínky zálibně, tak mě ale nebijte. Mnohobarevné publikace většího formátu postrádají vesměs vročení, ale ví se, že první díl se na předvánočním trhu vynořil už roku 1931...

2.

Autorem těch podivuhodných veršů byl původně Otakar Haering (1892-1951), absolvent učitelského ústavu a posléze ředitel jedné pražské obecné školy. Důstojný ten muž se (a proč ne?) nijak nerozpakoval, když se stal i kmenovým autorem a spolupachatelem tzv. Fialové knihovny a Knihovny šťastných dívek. Obě ty řady vydávalo pověstné nakladatelství Zmatlík a Palička, zatímco Haering navíc plodil i milostné románky pro ženy a... Například jeho romance Neklidná krev vyšla ještě roku 1947 ve slovenské edici Večery. Pozor ale, mistr tvořil i pod pseudonymem Božena Archmannová...

Dalším oraným polem Haeringovy působnosti pak byly románky čistě dívčí, další to kategorie. Ty zase občas publikoval jako Dáďa Farářová a náleží sem tituly jako Helenka (1931), Helenčin sen (1932), Hanička a její družky (1932), Alenka v penzionátě (1933), Alenčiny prázdniny (1937), Anička a její teta (1938), Maminčin mazlíček (1933), Náš diblík (1936), Medička Hana (1935), Soňa vítězí (1935), Srdéčko v pasti (1935) a jiné, ale radši dost, protože ctihodného Otu Haeringa přece proslavily už jadrné veršíky o čertím klučinovi Marbulínkovi rozsypané do knížek Marbulínek, Kašpárek, pejsek Fenek a jejich veselé příběhy (1931), Marbulínek, Kašpárek a pejsek Fenek na venkově (1931), Marbulínek a pejsek Fenek v zoologické zahradě (1931), Marbulínek, Kašpárek a Bobi ve škole (1932), Zvířátka ve škole, Marbulínek s nejmilejšími zvířátky (1934), Marbulínkův sen z pohádky do pohádky (1934), Marbulínek v nebi. Marbulínkův sen II. díl. (1934), Marbulínek cestuje (1934), Marbulínek a jeho hračky, Lucinka a Marbulínek atd., přičemž štafetu literáta převzal Vladimír Watzke (1900-1971) alias Vláďa Zíka, o kterém jsme na Psu psali už loni v článcích ze 7. a 10. 10. Zíka sérii doplnil o tituly jako Marbulínek v cirkuse, Marbulínek krotitel, Marbulínkovo představení, Marbulínkův cirkus (=souborné vydání tří předchozích dílů), Marbulínek vítá jaro (1934), Marbulínkova domácí zviřátka, Nejmilejší Marbulínkova domácí zviřátka anebo Marbulínkovy veselé příběhy. Ale teď už posuďme tuto úrodu.

3.

Ano. Můžete ji označit i za „reprezentaci nejpokleslejšího nevkusu a kýče“ a za „projev krajní komercionalizace ediční činnosti pro děti,“ jak se aspoň vyjadřuje knížka Kontury české literatutury pro děti a mládež (2. vydání 1984), vcelku vzato bych ale konstatoval, že snad i právě proto Marbulínci ve své době dosáhli velmi slušných nákladů a... A opravdu tedy účinně mohli „deformovat utváření kulturní úrovně dětí v důležité etapě jejich prvních setkání s knížkou,“ jak se dnes díky literárním historikům dočítáme, přičemž ne zrovna malý podíl na těchto deformacích nesou i více než půlstránkové ilustrace velkoknížete české výtvarné podbízivosti Fráni Smatka (1899-1978), vlastním jménem Smetáka,o kterém jsme tu pro změnu psali nedávno, 27. 2. – a v souvislosti s jeho Sněhurkou.

Pan Smatek se stal už roku 1922 kmenovým karikaturistou známých Humoristických listů (1858-1941), ale později ilustroval i první Večery pod lampou (1940). Etabloval se ovšem i značně razantními plakáty pro firmu Baťa, na kterých se botky víc než leskly. Nu, a že přímo mistrně zvládl "techniku" malby podle fotografie, to jsem ani nemusel dodávat. Smeták nám rád vytvářel roztomilá zvířátka, ale nestačilo mu to, takže jejich kontury posléze "ometl" i extraktem z Walta Disneyho - a viz jeho (opravdu úděsná) publikace Zvířátka ve škole. Nicméně se vraťme k veršům POD těmito malbami!

4.

Ty vznikaly dodatečně a očividně až na základě Smetákových obrázků. Rovnou uznejme, že až takovým zoufalstvím, jako třeba obdobné strofy smolené později Janem Zmatlíkem pro (stejným mistrem malířským namalovanou) Sněhurku a sedm trpaslíků (1943)... Ne, nejsou, i tak se ale před mýma očima míhají až neskutečné rýmy typu pěkná loď-paroloď, přiblížit-ublížit anebo řídili-řítili. No, a konkrétně čteme třeba tohle:

Aeroplan je nebezpečný,

stroj pracovat přestane,

jako kámen dolů spadne

a neštěstí nastane.

Anebo: Pod kopečkem na lučinách

travička se zelená,

z vesničky se dolů dívá

věž kostela červená.

Na důvěryhodnosti pak asi nepřidá ani moment, během něhož Haering až monumentálně "vpochodovává" do totálně vznosného stylu: Za plotem v stínu stromoví

když jasné slunko hřálo,

několik malých prasátek

skákalo a si hrálo.

Hezké, ne? Anebo si vychutnejme i chvíli, kdy Otovi i poněkud dochází až dosud věrná kamarádka fantazie: Vidíte je, čertík leží,

z kalhot kouká ocásek,

Fenek vedle usmívá se,

je to pěkný obrázek.

Ach jo! Ale co. Aspoň je to původní a nutno taky doznat, že "volně dle Čelakovského“ zapracoval Otakar jen jedinkrát a ještě to pokorně přiznal pod čarou.

5.

První tři knížky o Marbulínkovi tvořily ještě jakýsi kompaktní celek, i když dělený na tři etapy jediné cesty, která vedla pokaždé novým prostředím. Co následující díly? Navázaly na to uvedení do Marbulínkova světa už jen volně a nevalně, ale taky tady se často vzpomíná na starší dobrodružství. Ovšemže z obchodně-reklamních důvodů. Povězme si však raději už konečně, o čem ta celá vznosná sága je. Takže... V první části zastihneme titulního hrdinu Marbulínka ještě s jeho čertovskými rodiči. V pekle: Vizte toho Marbulínka

jaký je to hošíček,

malé růžky, černé vlásky,

dvé šibalských očiček.

Kalhotky má červenavé,

na nich bílé záplaty,

kouká mu z nich kopytečko

a ocásek chlupatý... Další pobyt v hlubinách země ale zvídavému přisouzen nebyl, neboť...: Čertův synek Marbulínek

na uši dal sluchátka

a z rádia dověděl se,

že je svět jak pohádka. Rádio lhalo, ale... Ale vstupme do této pohádky, řekl si hlupáček. Co táta, co máma? Těch nemiloval! I se svým pejskem radši vklouzl do nůše čerta Beliala (lovce to pozemských zlobilů) a navždycky se nechal vynést k nám nahoru. A zde? Cesta za poznáním začíná. Odkud jinud, než "od lesa": Tu ten klučík Marbulínek

podává mu jahůdky

a povídá: „Fenečku můj

jez, vždyť jsou to lahůdky.

Nu, a pak dojde na družbu s trpaslíky: Proto hned se k němu měli

a ten bíle vousatý,

Marbulínka brzy tahal

za ocásek chlupatý. Aha, oháňka! Bude ještě přečasto zmiňována a atakována, ale dost už smradlavého, promiňte, vonného lesa, a vstupme do cirku, kde vás možná překvapí i (náhodný?) pravzor jednoho pozdějšího Ringo Čechova hitu. Hle:

I ten pejsek vedle vozu

ztratil hravou náladu,

proto na něj marně volá

dnes papoušek Kakadu.

6.

A co dál? V cirku u zlého principála se Marbulínek dá dočasně dohromady s tradičním Kašpárkem a takříkajíc prásknou do bot. Najdou nový domov ve mlýně a čertík si tu - už dávno před Dádou Patrasovou - založí zvířecí školu. I díky ní mapuje krásné okolí...:

V českých horách vody hučí

staročeská píseň zní.

Na těch vodách mlýny klapou

celé noci, celé dny.

U háječka nade mlýnem

zelená se travička

Se strakatým telátkem tam

popásá se kravička.

I v korunách stromů něžně

šepotala jara báj,

každý nadšen zpíval v štěstí

přišlo jaro – bude máj.

Všude bylo plno krásy,

kraj byl jako pohádka,

a v hnízdečkách tulila se

k sobě malá holátka.

Jaro krásou ošatilo

každý strom i každý květ,

všude vůně, písní ptačích,

rájem zdál se celý svět.

To příroda volá jemně:

„Já jsem kniha radosti,

ten kdo se v ní čísti učí,

nazakusí žalosti.“

Pašík volá na klučíka: „Co to děláš? Roch, roch, roch,

jdeš mi se žebříku dolů! Tohle tropí hodný hoch?“ Atd. Štěstí, že se čertíkovi a Fenkovi „v jednom místě nikdy dlouho nelíbí“. Je to dobře, kýči může aspoň odzvonit, i když jen ve prospěch jiného kýče. I třeba... zookýče. Pravda, titulní hrdina sebou sice až zločinně švihne přímo do vzácných pštrosích vajec, ale ani poté z něj zvířátka kupodivu nemají vítr, neboť... „Však tě známe, hošku milý,“

kohout moudře zavolal,

„kdopak by se Marbulínka,

předobrého kloučka bál?“

7.

Ale knížky nás vedou ještě dál. Navštívíme i dětský koutek, i pražskou výstavu a míjíme hrady Křivoklát a Trosky a ocitáme se v daleké Itálii a dokonce v Turecku, nicméně... Obecně vzato tu převládal až krajně vlastenecký tón. Hle:

Zastavil a v tichém dojmu,

točil svojí čepičkou,

zvolal: Řípe, zdravím tebe

i s tvou bílou kapličkou!“ A ta o Karlštejnu? „To je krása,“ zvolal nadšen,

„dávné české slávy chrám,

ve vzpomínkách českých dějů

nejkrásnější drahokam.

Buď pozdraven, pohov skýtáš/ znavenému poutníku,/ buď pozdraven, milý hrade,/ české slávy pomníku!“

Pomníček ovšem bezděky budoval Ota Haering sám sobě a podobné vlastenčení, nutno také dodat, bylo pro první republiku (a mou babičku) typické. Hle: Marbulínek zářil štěstím,/ nadšen začal písně pět:/ „Krásná jest ta česká země,/ krásný jest ten český svět!“/ Ach, ty svatá domovinko/ zřel jsem kraje nejkrasší,/ svět jsem prošel křížem krážem,/ ty jsi mi však nejdražší.

Nu, a nakonec dojde i na historický exkurz: A již vidím Horu Bílou,/ která pila žalu krev,/ i Vyšehrad již mi kyne, kde prý dříme český lev.

Někdy jen si ze skal vyjde,/ pak jest slyšet jeho hlas:/ „Vstaňte uvnitř, lvové mladí,/ vrátil se nám spásy čas!“

Cítím v srdci, jak mne jímá/ citů sladká záplava,/ vždyť uslyším pražské zvony/ i jak šumí Vltava.

Inu, a pro určité "vyvážení" tu už možná skutečně chyběla jen ta družba s Černouškem psaným s velkým ČÉ, kterýžto motiv posléze ostatně převzaly i slavné Punťovy příhody vycházející, tuším, až od roku 1936 (a na Neviditelném psu zmiňované už 27. 11.) Psí páreček, Punťa a Kiki, zde totiž potkal malého Afričánka jménem Bimbo.

8.

Haering byl tedy učitel, ale jeho didaktické snahy o zachycení světa v celé mnohotvárnosti nevyzněly v případě Marbulínků moc přesvědčivě, anebo to ještě jednou posuďte sami!: Přístavním se prošel městem/, s námořníky jedl, pil,/ proč jest moře pro ně rájem/ ve své duši pochopil. Opravdu pochopil? Hm. Mám spíš pocit, že podobné deklarace ulpěly čistě na povrchu, a tak... Výsledná epopej není vlastně ani moc mravoučná, a když přece, odbude to věru svižně: Ve škole se pilně učit,/ to je věru krásná ctnost,/ poslouchati, pozor dávat/ největší je povinnost. Anebo takhle: „Vidíš, Fenku,“ šeptal čertík,/ „zajíc se ti vysmívá,/ pamatuj si, kdo je zbrklý,/ nikdy úspěch nemívá.“

Ale jinak? Marbulínek se bez řidičáku vesele prohání jak na motocyklu, tak autem, ale co ještě víc, zcela hazardérsky i putuje na střeše autokaru. Čtu: Pohodlí si udělali/ s Fenkem, jako na peci,/ měli radost, že pojedou/ nyní v klidu, v bezpečí. Anebo ještě hůř: Proto zašel na nádraží,/ s přednostou se poradil,/ pak rychlíku na stroj vpředu/ s Fenečkem se usadil. A co k tomu pan Smeták? Snaživým byl, ovšem. A zatímco ještě v prvních svazcích dával přednost pečlivému malování přírody, když se tematika vyčerpala, nechal nastoupit techniku a hlavně právě všemožné dopravní prostředky, jak skutečné, tak z hračkářství. Ty najdeme zejména uvnitř snad až nepřístojně reklamní publikace Marbulínek a jeho hračky, kterou čertík mimořádně odvypráví v ich formě. Ani to bohužel nepotlačí jeho vlezlost. Vylívá se z břehů Vltavy na louky, a to i ve chvílích, kdy jsme nabubřele ujišťováni: Jistá jest pravda: Chcete-li

jen trochu štěstí míti,

s Marbulínkem se musíte vždy občas potěšiti.

PROTO jsem přišel zase k vám,/ mezi své známé děti,/ chci učit vás jak s hračkami/ se musí zacházeti.“

Ó, děkujeme, a... Vězte, že jsem Marbulínek,/ všude dobře známý host,/ klouček z pekla, dobře platím,/ neb mám peněz vždycky dost...

Aha! Tak to jsme ještě nevěděli. A to je tedy jiná. Konečně tedy začne i děcko chápat, že ani na stránkách říkačkových knížek nemůže být svoboda zadarmo a... Marbulínek si už po deseti dalších slokách opravdu koupí celé letadlo (a ne hračku) a taky děti milionářů ovšem patřily k cílové skupině, i ty byly takto lákány do chrámů-krámů:

Bude to cesta radostná,/ zajedem tam, kde sklady

hraček, jež vždycky potěší/ a které máme rády.

Tak. A když se zrovna nějak nedaří doprodat malé tančíky? Nu, nasaďme i další Haeringovi veršíky a...: Často říkal: „To je krásné,

chtěl bych býti vojákem,

pochodovat, zastřílet si,

zaútočit bodákem. Jak jinak! A pak... "Hračkářská“ publikace vrcholí až zlověstnou sebepropagací následujícího znění: Pes Lumpík tloukl na buben/ po muzikantském zvyku/ a loutka Marbulínkova/ tahala harmoniku, přičemž Smeták úplně bezelstně vmalovává do téhož obrázku jak živého Marbulínka, tak i Marbulínka-hračku, a hrdina si tedy - v zájmu prodeje - hraje pojednou sám se sebou. Ne, něco takového si sice dosud nedovolili ani tvůrci Čtyřlístku (vychází od roku 1969), i když, pravda, nejsou už daleko a za nějakou tu tisícovku vám obratem zašlou hned čtyři veliké plyšáky až do postýlky. A to včetně Fifinky.

9.

Nu, a takto vypadá asi jediná malinko hrůznější scéna ze všech Marbulínků: Pod hladinou jako s loutkou/ dravec strašný s ním si hrál,

až ho spolkl. On však nožem/ jemu břicho rozpáral.

Upozorňuji však, že se to odehrálo jen v čertíkově snu, přičemž ty zbylé sny se stávají i vrcholy vší idealizace a kýčařství nejhrubšího zrna. Kniha Marbulínkův sen je pak navíc výjimečná i tím, že titulní hrdina tady už ani vůbec nevystupuje (ano, něco jako Kájovy nejmilejší pohádky, 1932,od Felixe Háje) a Smeták místo toho v rámci cyklu prezentuje i svá výtvarně dost odlišná ztvárnění hned deseti klasických pohádek, pod které Haering pohotově zveršoval i třeba příběhy Dobrých kmotřiček anebo O labuti a jen místo Sněhurky zpracoval tady radši Sněhulku. Ale tvrdě Erbena krátil! Čtu: Všichni železný našli hrad,/ zničili čaroděje,/ tím zachránili princeznu/ a bylo konec děje.

Ale co! A po všech těch rocích se aspoň pokochejme melodramatickým umíráním hned několika (tří) dam: Však děti byly chytřejší/ a babku v šťastné chvíli/ do pece rychle zavřely/ a tam ji upálily./ I cestu našly k domovu,/ kde s otcem žily v štěstí,/ neb macecha jim odešla/ již dávno do věčnosti. A také: Vlk běžel napřed k chaloupce,/ oknem babičku uzřel/ a když se dostal v světničku,/ naráz ji celou pozřel.

10.

Tak. A po tomhle desetinásobném pohádkovém snu autory ještě napadlo, že předvedou co další sen i Marbulínkovu exkurzi do nebes a mimo jiné tak dětem umožní i setkání se svými nejvýznačnějšími kolegy-literáty. Chce říci literátkami. A je to tu! Však mne znáte, u nás nikdo/ bázlivě se nechová,

pojďte blíž a posaďte se,/ jsem Božena Němcová, podotýká ženština na obláčku.

Také k tomu doložila/ Krásnohorská Eliška:

„Hodní jste, že včas jste přišli,/ u nás nikdo nezmešká.“

A co ještě víc? Inu, v nebíčku u Svaté Marty se čertík Marbulínek dokonce vyučí kuchtíkem. Srovnáme-li však (iniciativně) zobrazení nebe (jehož bránu hlídá Svatý Petr) s jen o deset let staršími Říhovými příběhy Facír Pipán či Kázání (z knížky Dvanáct pohádek z onoho světa, 1921, ilustrované Josefem Ladou) dojde k dalšímu zklamání...

I rozlučme se konečně s ďábelským Marbulínkem následující jímavou scénou, ve které jistý psík zažárlí na až ladovského pašíka: Marbulínek rozběhl se/ hop – a již byl za plotem,

prasátka ho uvítala/ přeradostným kvikotem.

Marbulínek rozveselen/ řek: „Ty jsi můj kamarád,

s prasátky se jenom bavím,/ tebe, Fenku, mám však rád!

A pak už, děti... I stará, velká prasnice/ též i prasátka malá,

za soucit, lásku k zvířátkům/ chrochtáním děkovala.

I my poděkujme skladateli Jiřímu Zmožkovi (nar. 1943) a jeho nakladatelství Carmen za někdejší, byť možná sebezničující, reedici části starých Marbulínků (1991-92), ale nic bohužel nezměnila na skutečnosti, že se dotyčná veledíla už za života svých autorů stala po právu symbolem té nejzavrženíhodnější komerčnosti, jakou se kdy povedlo českým děckům podstrčit. A je tedy na pováženou, když se tu titulní hrdina (i po tom všem) tak zúplna bezelstně představuje s totálním optimismem a sebevědomím...:

Říkají mi Marbulínek,

celý svět mne dobře zná,

kdo se se mnou jednou sešel,

rád si na mne vzpomíná!