Když otevřu knihu a najdu, že někdo odpověděl ostře nebo mluvil něžně, tak ji zase rychle zavřu. Graham Greene

***

PhDr. Jan Čulík (1925-95) byl anglistou a klasickým filologem. Překládal. Taky Grahama Greena (1904-91). Stal se odborníkem a věnoval tomuto spisovateli knihu Graham Greene. Dílo a život (1994), která poprvé vyšla pod titulem Básník trapnosti (a znovu roku 2002). Taky z toho důvodu, že 2. října uplynulo sto pět let od Greenova narození, listuji teď tou skvělou publikací. Má čtrnáct kapitol...

1. Básník trapnosti?

Život je absurdní. Protože je absurdní, tak je vždycky naděje, napsal Greene ve vrcholném díle Honorální kunzul (1973). Jan Čulík udělal z téže úvahy motto své knihy. Greena pak nazval básníkem trapnosti, ale i selhání, nezdaru, odcizení, zklamání, zrady, ponížení, samoty, zvetšelosti, ošumělosti, zchátralosti a mizérie.

Poetickou kvalitu ošklivosti a zmaru objevili jiní, pokračuje Čulík, ale Greenova trapnost není dekadence, ale specifický druh realismu známý jako Greeneland. Graham Greene ovšem nebyl filozof, zdůrazňuje Jan Čulík. A priory dané myšlenky nezpracovává a naopak k nim dochází tak, že se nechá unášet jednáním postav, které vytvořil a nenaplánoval a jejichž osud nechce při psaní předvídat. U kteréhokoli jeho prózy (napsal 26 románů, osm her, tři cestopisy, několik povídkových sbírek a biografií, pár částečných autobiografií a spoustu esejů, recenzí a kritik, vč. filmových) si čtenář uvědomí, jak je Greenův pohled na svět pochmurný a pesimistický a jak si je Grrene vědom, že život vůbec není vznešený a důstojný a žádný příběh nekončí šťastně. Úspěch je vždy dočasný, ujišťuje nás.Bývá jen pozdrženým nezdarem, a podle jeho názoru bychom se měli za úspěch stydět. Většinou je vykoupen nečestnými činy a vede ke zhoubnému pocitu moci nad ostatními. Zato nezdar?

Je trvalým průvodním jevem lidské situace a realisticky žije, kdo s ním počítá. Kde je život, je selhávání, a výsledkem toho pocitu je absurdita, míní Graham Greene. Společnost s institucemi, politikou, diplomacií i spravedlností je zvrácený systém a spisovatel vstupující do její chaotické struktury se snaží jen zachytit a pochopit její smysl, sdělit ho, ale nakonec se mu to stejně nedaří a nachází všude jen nepřekonatelné absurdno.Pro Greenův život a dílo je příznačný existenciální motiv úniku, pokračuje Jan Čulík, a štvanci jsou i hlavními postavami jeho románů. Stejnou roli ale přisoudil sobě. Jeho neklid je legendární a cesty na místa, kde byla horká půda i psaní byly řadou opakovaných úniků.

2. Graham Greene a Praha

GG navštívil Prahu dvakrát, v letech 1948, kdy to osudově udělal pouhé dva dny před komunistickým pučem, a znovu roku 1969, jen den po ruské okupaci, kdy se i setkal s Václavem Havlem. Druhou kapitolu Čulíkovy knihy uzavírá Greenův dopis Čulíkovi z 19. března 1990.

3. Život

GG opakovaně prohlašoval, že má na vlastní život autorská práva, nicméně roku 1974, když mu bylo sedmdesát, ho rodina dotlačila k tomu, že si vybral oficiálního životopisce, profesora Normana Sherryho, který nelenil a jen první díl Greenovy má skoro osm set stran (a to končí rokem 1939). Následovaly dva další svazky, které vyšly až po zveřejnění Čulíkovy práce.

Na převyprávění Greenova osobního života tu teď nemám místo, ale zaujalo mě, jak se v dětství nenaučil číst postupně ze slabikáře, nýbrž náhle. Jak se to povedlo, snažil se to však co nejdéle utajit. Nechtěl být totiž hned "dospělý". A co Greene četl? Začal detektivem Dixonem Brettem a vedle Charlotty Youngové a Beatrix Potterové pokračoval Riderem Haggardem, Stanley Weymanem, Anthony Hopem a kapitánem Gilsonem. Byly to příběhy plné neskutečného hrdinství a spíš se podobaly platonským ideám než pozemské realitě, vzpomíná. I jejich vlivu připisuje přitažlivost a kouzlo, kterým na něj celý život působila Afrika.

Vedle líčení Greenova života se ale Čulík v kapitole zabývá i pojetím Greenovy tvorby "jako protestu proti celému světu". Píše: Spisovatelova vezdejší, víceméně trapná existence by se neměla srovnávat s jeho dílem, které má tendenci žít vlastním životem. Autor je samozřejmějen zprostředkovatel, dodává Čulík, a ani si nemůže uvědomovat skutečný dosah a veškeré roviny svých sdělení. Psychiatři umělce ostatně velmi věcně považují za psychopaty, jak Čulík rovněž dodá, a bez nervové poruchy ostatně ani nemůže existovat velký umělec, což věděl už Marcel Proust.

4. Pokusy a prvotina

Graham Greene začal psát v šestnácti pro školní časopis. První povídka se jmenuje Tikání hodin. Převzal ji londýnský večerník Star za honorář tří guinejí. V té době Greene psal i první hru, již dokonce přijala herecká společnost. Za studií v Oxfordu vydal první knihu (1923), básnickou sbírku Žvatlající duben, a pak sepsal dva romány a několik dalších začal-

Zveřejnění těch textů ale zakázal v závěti. Tištěnou prvotinou se stal až Vnitřní hlas (1929), na jehož přijetí vzpomíná: Jednoho dne v zimě roku 1928 jsem ležel v posteli se silnou chřipkou a poslouchal, jak má žena myje nádobí od snídaně. Asi před deseti dny jsem poslal kopie svého rukopisu nakladatelstvím Heinemann a Bodley Head a byl připraven, že se ozvou až bůhví kdy. Což jsem posledně nečekal na zamítavou odpověď plných devět měsíců? Život v nejistotě byl ovšem v každém případě příjemnější než vědomí nezdaru. V obývacím pokoji zazvonil telefon a má žena přišla a řekla: "Chce s tebou mluvit nějaký pan Evans." "Žádného pana Evanse neznám," odpovědělo jsem. "Řekni mu, že jsem nemocný a že ležím v posteli." Najednou se mi rozsvítilo: Evans je ředitel od Heinemannů, vyskočil jsem a běžel k telefonu. "Přečetl jsem váš román," řekl. "Rádi bychom ho vydali. Mohl byste se tu v jedenáct zastavit?" V tom okamžiku byla chřipka ta tam a už se nevrátila.

5. Cesty k realitě

Kapitola rozebírá další dva Greenovy rané romány Smysl činu (1930, název je vyňat z Hamletova monologu Být či nebýt) a nepodařený Co se šeptá po setmění (1931), Dále biografickou studii o básníku a světáku časů Karla II. Opice lorda Rochestera (psáno 1931-34) a konečně se Čulík věnuje i první ryzí knize skutečného Greenelandu Vlak do Istanbulu (1932), jíž teprve Greene přestal být epigonem.

Dalšími romány se stala studie osamělosti Bojiště (1934) a kniha Zrodila mě Anglie (1935), již Čulík označil za synonymum čekání, provizoria a bezperspektivnosti.

6. Povídky

Tato kapitola shrnuje vše, co Čulík toužil říct o kratších Greenových prózách zahrnutých do celkem skoro deseti, v podstatě ale jen do čtyř sbírek Jedenadvacet povídek (prózy let 1929-54, kniha s tímto titulem vyšla už roku 1947), Vědomí skutečnosti (1963, = další čtyři povídky), Můžeme si vypůjčit vašeho manžela? Komedie ze sexuálního života (1967)a Poslední slovo (už slabší tucet próz z roků 1929-89).

Na rozdíl od románů, které v podstatě nikdy nevybočí z mezí specificky greenovského realismu, se v povídkách silně experimentuje, upozorňuje Čulík. Jako by na nich autor zkoušel prostředky, které si jinde nemůže dovolit. Stávají se zkušebním polem pro vlastní románovou tvorbu, která složitější koncepcí vyžaduje i odpovědnější přístup.

Taky povídky však jsou skvělé a třeba já si vybavuji, jaký dojem na mne udělalo právě Můžeme si vypůjčit vašeho manžela?, tedy když jsem to četl v mládí. Knihu jsem i pod vlivem toho dojmu komusi půjčil a vlastně se ani nedivím, že ji od té doby nemám, protože kdyby mně někdo půjčil Greena, taky bych při vracení trochu ošíval.

Zamyslíme-li se nad tím, co Greene dokázal vytvořit jen na základě několika útržkových vět z náhodných hovorů zaslechnutých od sousedních stolů (zvědavá povaha, která ho kdysi málem zapletla do sítí špionáže), nemůžeme nežasnout, komentuje Čulík sbírku. Dotvořit bezbarvé a beztvaré vjemy v poutavou zápletku je bezesporu dílem geniální fantazie.

Titulní povídka této knihy líčí osud mladých novomanželů na svatební cestě. On se stane předmětem zájmu dvou homosexuálních bytových architektů, kteří vycítili jeho "příbuzné" založení a pozvolnou taktikou si ho získávají (starší je vytlačován). Vše pozoruje o třicet let starší spisovatel, Greenovo alter ego. Novomanželka Poopy se mu líbí a rád by ji varoval, ona ale je tak zamilovaná, důvěřivá a hlavně naivní, že nic nepochopí. Příběh balancuje na hraně komedie a tragédie, kterou se stane, pokud Poopy pochopí, ale ta říká: Je báječné, že se Petr nebude cítit osamělý. Říká, že v koupelně budou etruské nástěnné malby – i když přesně nevím, co etruský znamená. Základní barva v přijímacím pokoji bude lasturově zelená a zdi v jídelně budou pompejská červeň. Včera odpoledne udělali opravdu hodný kus práce.

7. Eseje

Sebrané Greenovy eseje vyšly roku 1969. Obsahují texty let 1928-68 o jeho oblíbených autorech a jsou tu recenze některých jejich životopisů. Často jde o méně významné autory, kteří se nevyskytují v běžných dějinách literatury, upozorňuje Jan Čulík. Greene podle svého zvyku vnímá i v osudech dějinných a kulturních osobností především příběh.

Je charakteristické, že hned za prolog vřadil Greene do této knihy své čtyři studie o Henry Jamesovi, kterého ovšem vyložil k obrazu svému. Jamesovy romány jsou hotovou galerií zatracenců a James byl Greenovým mistrem. Některé rysy jeho díla Greena silně přitahovaly a měl s nimi hodně společného. Právě to společné studie zdůrazňují, snad až příliš, a tak se nakonec nedovíme ani tolik o Henry Jamesovi jako o Greenovi.

Pro člověka není vítězství, mínil Henry James, který celoživotně, trpělivě a oddaně kreslil portrét jediné mladé ženy, sestřenice Mary Templové (ve čtyřiadvaceti podlehla tuberkulóze). Ať jsme na straně boží nebo ďáblově, trestáni býváme stejně.

Pocit zla vydechující z díla Henryho Jamese nebyl už v literatuře nikdy překonán, byl si jist Greene. Ani Bernanosem, ani Mauriacem. Čulík pak vnímá i rozdíl mezi oběma tvůrci. Taky v tom, že zatímco Jamese zachránila před cynismem víra, Greena ochránil před vírou cynismus.

Zajímavé, pokračuje znalec, že se Greene od Jamese nikdy nedistancoval jako od Conrada, kterého si zakázal číst, protože ho považoval za nebezpečného pro svůj styl.

Je to ovšem i pochopitelné, zdá se mi, vždyť zaumné (a často diktované) Jamesovy věty nejsou ničím, co by nakazilo. Greene ovšem postavil s Jamesem do čela výboru i Roberta Louise Stevensona, a tedy osobnost totálně odlišnou, muže s nervózní propadlou tváří, s dlouhýma hubenýma nohama, a knírem, který si o půlnoci razí cestu přes brody, riskuje kulku a denně ohrožuje život snad jen proto, jak zoufale si snaží dokázat, že může být i něčím jiným než spisovatelem.James byl vizuální tvůrce, pokračuje Čulík, a taky proto ho přitahoval katolicismus orientovaný na zrakové vjemy. Ale Stevenson? Naopak je ve shodě s protestantským zázemím zaměřen auditivně a vyhlásil válku adjektivům i optickému nervu. Jeho zásadu omezování přívlastků, které brzdí spád děje, přijal Graham Greene za svou.

V dalších esejích si Greene jako jeden z prvních všiml, že vynikající pozorovatel a vypravěč (a laureát Nobelovy ceny) Rudyard Kipling nikdy nedospěl, předstírá city a "není schopen autentického zážitku". Somerseta Maughama zas označil za pouhého autora anekdot, jemuž je vyprávění nutným zlem podřízeným pointě. Až freudovsky analyzoval dílo Beatrix Potterové - jako produkt citového otřesu, nicméně Potterová se proti interpretaci ohradila. Greene dále vzpomíná třeba na setkání s Edgarem Wallacem a srovnal jeho proletářský původ trefně s Chaplinovým. V knize najdeme i recenzi na román Johna Buchana a obdivný esej Tajemství Ridera Haggarda (1951). Ano, i Haggardovo pesimistické vnímání dotvořilo Greeneland.

Vedle literátů ovšem najdeme i postřehy o Greenových setkáních s politiky jako byl Ho Či Min (sešli se roku 1955) a Castro (sešli se víckrát). Imponovali mu a ten druhý byl pro Greena dokonce potenciálním realizátorem jeho doživotního snu o spolupráci katolíků s komunisty. V jiném textu GG dokonce vynesl komunistického špióna a vlastizrádce Kima Philbyho, který byl, pravda, za války rok Greenovým šéfem v tajném oddělení M 16. Čulík do kapitoly zahrnul i reference o Greenově knize Britští dramatici (1942), o jím přepsaných pamětech švýcarské lékařky Elisabeth Moorové Nemožná žena (1975), jejichž hrdinka byla předlohou tety Anny z Cest s tetičkou, a o sborníku 73 článků vydaném půl roku před Greenovou smrtí. Vše uzavírá oddíl o Greenových souborně vydaných "dopisech tisku" (1989), které ale až příliš odhalují jeho slabé stránky a maniodepresivní založení, míní Čulík. Jeho politickým názorům doba zdaleka nedala za pravdu, ale prózy budou stále živé a ne kvůli Greenovu politickému přesvědčení nebo světového názoru.

8. Entertainments

Mezi "pouze" zábavné romány řadil Greene knihy Revolver na prodej, Tajný kurýr (napsal ho za rekordních šest týdnů, ale pod vlivem benzedrinu), Ministertvo strachu, Ten třetí, Kdo prohrává, bere všecko a Náš člověk v Havaně. Ve skutečnosti však název entertainments nesedí. Jednak proto, že je Greene stejně zábavný i ve "vážných" románech, jednak z toho důvodu, že tak v těch zábavných narazíme na existenciální motivy štvance, absurditu či odcizení. Ani zdaleka nejde o thrillery a sám autor od rozlišování upustil už koncem padesátých let.

9. Slavný střed

Kapitola o možná nejlepším Greenově románu Brightonský špalek (1938), který má podle Trumana Capote "nejlepší čtyři závěrečné odstavce, jaké jsem kdy četl v celé moderní literatuře". Jistě, mohl bych je sem teď pro vás opsat, ale spokojme se s ocitováním poslední věty: Kráčela rychle v slabém černovém slunci k hrůze ze všeho největší...

Mimochodem, Greene napsal i scénář k filmu s Richardem Attenboroughem podle téže knihy (1947), o kterém se zmiňuji i kvůli těm zaneprázdněným, kteří nečtou, a prý dokonce vytvořil ještě působivější podobu závěru. A Čulíkova práce? Následují i rozbory dalších vpravdě mistrných děl: Moc a sláva (titul románu byl odvozen z posledních slov Otčenáše), Jádro věci, Konec dobrodružství a Tichý Američan. Na str. 248 pak Čulík dospěl i k poučnému shrnutí tří pohledů na zlo. Hle: Orientálci a Svatý Augustin zlo definují jako nedostatek dobra. Křesťanství jako ďábla. A Páral (ale tuším, že nikoli jenom on) interpretuje zlo jako kumulaci a následné zhmotnění negativních myšlenek. Nu, a víc viz jeho sci-fi Válka s mnohozvířetem.

Co dodat? Čulík tři návrhy nerozvíjí, ale osobně bych řekl, že je možná jen věcí dohody, zda Páralovy negativní myšlenky nazýváme křesťansky ďáblem či orientálně nedostatkem dobra.

10. Zlom

V této kapitole jsou probrány další vynikající romány Vyhaslý případ, Komedianti, Honorální konzul (Greene si ho cenil ze všech nejvíc)a Cesty s tetičkou, v kterých se fakticky poprvé spojily oba typy Greenových děl, zábavný i vážný, přičemž knihu nutno i navzdory dobovému nepochopení kritiky, která ji vnímala jako burlesku, chápat coby další velký román a navíc i syntetický pohled na svět na nepodobný pohledu Dantovy Božské komedie či Komenského Labyrintu. No, a abyste se nešklebili, jak stále ponoukám k četbě, tak teď i prozradím, že se nakonec z tetky vyklube hrdinova maminka. Autor to, pravda, ještě nevěděl, když začínal psát, a jsem si jistý, že i jen taková informace stačí hodně lidem k tomu, aby už si tu knížku ke své škodě v životě nepřečetli.

11. Hry

S výjimkou výše zmíněného raného pokusu začal Greene s dramatickou tvorbou až roku 1953. Jestli i kvůli penězům, nevím, ale po Obývacím pokoji napsal ještě hry Skleník, Shovívavý milenec, Tesání sochy, Návrat A. J. Rafflese, Velký Jowett (rozhlasová), Ano a ne a Komu klinká zvonek. Věren nátuře se teď zaměřím na Návrat A. J. Rafflese, který bravurně zužitkoval kdysi populární figuru lupiče-gentlemana a hráče kriketu stvořeného Doylovým švagrem E. W. Hornungem podle skutečné historické postavy kriminálníka téhož jména.

Hra se odehrává roku 1900 v apartmá Wildova přítele lorda Douglase. Postavy, toť oceňme, hovoří nejen jazykem doby, ale i jazyky charakterizujícím svůj původ, kulturní zázemí a společenské postavení. Raffles se vydává za skotského inspektora Scotland Yardu Mackenzieho (parodie dialektu), ale nechá se poznat a chtějí s Douglasem vykrást Douglasova tatínka markýze Queensberryho. Účelem krádeže není mamon, nýbrž pomsta za Wildovo dvouleté uvěznění vedoucí k jeho smrti (také 1900).

V druhém jednání je krádež zlatých sovereignů realizována zručným Rafflesem a Douglasovým známým Bunnym, ale jsou za záclonou zaskočeni příchodem dámy, která se svlékne do naha. Vstoupí tehdejší korunní princ Edward a čeká, až se milenka dokoupe. Hovoří s Rafflesem převlečeným za číšníka, zatímco Bunny prchl s lupem. Vstoupí markýz se skutečným inspektorem Mackenziem, ten Rafflese pozná a zatýká. Bunny ale odnesl i Edwarda kompromitující dopisy, po kterých pase německý agent von Blixen, takže Raffles opět dosahuje jisté volnosti, když inspektorovi přislíbí spolupráci.

Ve třetím jednání považuje Blixen Bunnyho za ruského špióna a vyzvoní mu u lorda Douglase v Albany vše. Douglasův otec, Mackenzie a Raffles sledují dvojici ze střechy a markýz se proboří a zůstává ležet. Opět přichází následník a spolu s Bunnym a Rafflesem straší Němce i rozčtvrcením, ale dojde k usmíření a i "mrtvý" Queensberry se posadí v nosítkách zděšen, že ho nesou na kliniku pohlavních chorob.

12. Poslední práce

Sem řadí Čulík romány Lidský faktor (nepodařený pokus o realistický obraz tajné služby), Doktor Fischer ze Ženevy, Monsignore Quijote, Desátý a Kapitán a nepřítel. Stojí-li některá z Greenových prací stoprocentně za přečtení, pak je to Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s bombou (1980, 130 stran) konstatuje Čulík. Stylistický zázrak. Roku 1985 byla ta novela také zfilmována s Jamesem Masonem a nelze - koneckonců - úplně vyloučit, že finální scéna speciální "ruské rulety" mohla posléze inspirovat i - třeba - tvůrce hororové série SAW.

Jisté je ale to, že román upomene i na film Magický Kristián, a podstatné, že titulní podstava zosobnila pána boha, ale v interpretaci těch, kteří v něm vnímají sadistu. Novela pak připomíná tutéž myšlenku jako Wilderův román Most svatého Ludvíka krále: Je země živých a těch, kdo zemřeli,/ a mezi nimi je most,/ to je láska, která všechno překoná a všemu dává smysl.

13. Technika a styl

Greene psal stále jednu knihu, za což se mu občas vysmívali (kupř. Gore Vidal). Nikdy taky z dějů nemizí a jeho alter ego bývá i hlavní postavou. Tvořil, aby se zpovídal, a zdařilý román se podle něj podobá letadlu, které se vznese a na jehož kurs autor jen dohlíží. Nejtěžší je popsat činnost, zjistil. Dovedl to Hemingwyay. A vůbec nejobtížnější je zprostředkovat dojem plynutí času. Sám umím vytvořit dojem činnosti, ale popsat ji nedovedu a problému se vyhýbám tak, že scény, kde se něco děje, omezuji na minimum.

Problém nicméně zcela nevyřešil nikdo, domnívá se Greene. V knihách vždycky jde jenom o maskování téhle neschopnosti.

14. Greeneland

Greene psal knihu většinou devět měsíců až tři roky. Vyšly asi v třiceti jazycích a nákladu dvaceti milionů. Švýcarskou společností spravovaná práva mají dnes hodnotu minimálně deset milionů liber.

Psát je určitou formou terapie, postřehl Greene, a někdy si říkám, jak všichni ti, kdo nepíší, neskládají a ani nemalují, dokáží uniknout šílenství, melancholii a panickému strachu, což všechno vyplývá z lidské situace.

Auden napsal: Člověk potřebuje únik, stejně jako potřebuje jíst a spát.

Green to taky věděl, a tak psal a nechtěl být ani loajální. Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinérii, byl si jist, a má přinejmenším dvě povinnosti: říkat pravdu, jak ji vidí, a nepřijímat od státu žádné zvláštní výsady. Ta jediná výsada, na kterou si může dělat nárok, je právě neloajálnost. Umění - v pravém významu - není ostatně odrazem světa, ale protestem proti němu, jak už vnímal i Jung.

A co říct závěrem? Čulíkova knížka není v žádném případě jen nějakým přehledem knižních obsahů. Zastřela taky předchozí českou, konformní a zideologizovanou monografii Jiřího Munzera Angažovanost v tvorbě Grahama Greena (Brno 1983) a Čulík už na konci první kapitoly sumarizoval důvody, které ho přivedly k psaní. Greene mě provázel skoro padesát let, vzpomíná a zdůrazňuje, jak jej čítal opakovaně a se stoupajícím mrazením v zádech. Čím víc jsem na sebe nechal působit jeho postavy, s tím větším překvapením a pocitem hrůzy jsem v nich nacházel i sebe a přátele a známé. Nu, a půl století zájmu vyvrcholilo touto knihou. Vznikala řádu let. Greene oslovil Čulíka zprvu jako katolíka, ale postupně postřehl další aspekty a existenciálnost, na kterou před ním žádný vědec neupozornil. Odhalil i zřetelnou pararelu s myšlením německého "zakladatele existencionalismu" Karla Jasperse, kterého ale Greene nečetl a který není v angličtině ani srozumitelný, a už roku 1985 zveřejnil ve Švýcarsku článek Graham Greene, básník trapnosti převzatý po převratu i naším Tvarem (9. 5. 1991). S vědomím všech "nových území lidské zkušenosti" dobytých Greenem pro literaturu dotvořil Čulík svou práci a opravdu erudovaně upozorňuje i na ty detaily a souvislosti, které nám nemusejí být zřejmé na první pohled. Greenova vyprávění jsou totiž mnohovrstevná a vždycky mají výrazný druhý plán...