29.3.2024 | Svátek má Taťána


LITERATURA: A já ji miloval a ona se mi vdala!

27.10.2012

Ještě jako kluk jsem si kdysi přečetl Macharovo vyznání, které dedikoval Petru Bezručovi, a byl jsem z toho paf. Naučil jsem si je dokonce zpaměti.

S ranci svých knížek se na Parnas derem,

po úzké pěšině jde nás tam mnoho –

lokty se strkáme, srážíme perem,

jedna tu zásada: kdo bude s koho?!

V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem

víc jaksi náhodou v tom našem hluku –

své knížky, Bezruči, kladu tu na zem,

abych Ti mohl jen stisknouti ruku.

Od té doby jsem mnohé přečetl, mnohé pochopil a mnohé zažil. Jen o Petru Bezručovi toho nevím víc, než jsem věděl tehdy. Vím také, že za následující řádky dostane se mi výtek nemilých. Ale proboha, diskuse je diskuse. Neboť to, že se pohybujeme neustále v oblasti dohadů, týkajících se různých tajemství bardova života, za to si může Petr Bezruč sám. Již v době vzniku prvních veršů Slezských písní začal spouštět mýtickou clonu, která později pouze umocnila nejrůznější dohady. Na první pohled se mi to tehdy zdálo jednoduché. Přečetl jsem "Slezské písně" a pídil se po dalších. Nebyly. Tak jsem si přečetl vše o básníkově životě. A pojal jsem také podezření, které dodnes rozděluje literární historiky na dvě nesmiřitelné skupiny a na asi dvacítku podskupin.

Pochopitelně, že mé pozornosti tehdy při pátrání po Bezručovi neušla sedmisetstránková "Kniha vzpomínek", kterou doktor Jan Herben vydal rok před svou smrtí, v roce 1935. Že to byl právě on, kdož objevil pro náš literární svět Jana Karafiáta a Petra Bezruče, to bylo v té době již všeobecně známo. Leč v uvedené Knize vzpomínek se autor k historii těchto dvou objevů vyslovuje podrobněji.

Dne 17. ledna roku 1899 dostal jsem dopis, píše dnes již neprávem zapomínaný nestor českého novinářství z přelomu 19. a 20. století Jan Herben. Ten dopis byl podepsaný jménem Petr Bezruč a obsahoval básně Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Ty vyšly v lednu 1899 v beletristické příloze listu ČAS, který v té době Herben vydával jako hlasatele myšlenek strany Realistické, založené Masarykem a jeho přáteli. Ovšem první dvě básně byly konfiskovány. Oba muži si vyměnili řadu dopisů, protože Bezručovy verše vzbudily značný ohlas. Herben vydal v roce 1903 tzv. Slezské číslo, v němž byly otištěny základní básně Slezských písní, které kompletně jako knížečka spatřily světlo světa poprvé v roce 1910, když je pod stejným názvem vydal grafik Vojtěch Preissig jako bibliofilii. Herben psal Bezručovi na adresy Methoda Konopáče či Seydlera, někdy na blíže neurčené Novosady. O tom, že je Bezruč synem profesora Antonína Vaška, který Herbena učil na brněnském gymnáziu, se Jan Herben prakticky dozvěděl až v roce 1904 na brněnské premiéře Janáčkovy Její pastorkyně, když ho posadili do lóže, v němž již sedící slečna prozradila, že je Bezručova sestra. Vidíte sami, že vše je i po stu letech zahaleno různými tajemstvími. A nyní k tomu, jak to asi mohlo také být.

V roce 1891 se v Místku setkávají dva muži. Čtyřiadvacetiletý Vladimír Vašek. Od prvních let dospívání neměl život jednoduchý. Ve třinácti letech mu zemřel otec a na matce bylo, aby uživila šest dětí. Rok po otcově smrti v roce 1881 začal studovat na brněnském gymnáziu, avšak nikoli s výtečnými výsledky. Na konci studia dokonce uvažuje o vstupu do kláštera. V letech 1885 - 1888 studoval klasickou filologii v Praze. Měl štěstí na profesory (Goll, Hostinský, Masaryk), leč oni neměli štěstí na něj. Nakoukl do světa vědy, ale také do světa studentské bohémy. Seznamuje se s Janem Herbenem, s Vilémem Mrštíkem, avšak debaty o literatuře ho nelákají, často propadá melancholickým náladám. Studium předčasně ukončil a vrátil se do Brna. Nerad nastupuje do zaměstnání písaře, aby mohl chodit nejen po výletech, ale také po kavárnách. K tomu se přidružily první příznaky plicní choroby. Když získal místo na poště, udělal si nakonec úřednickou zkoušku a dostal přidělení na poštu v Místku. A tak vnitřně rozerván, bez perspektiv a snů, přijíždí do míst zcela neznámých.

Osmatřicetiletý Ondřej Boleslav Petr. Potomek hrdých slezských sedláků z Bruzovic. Pro přílišný národní radikalismus je vyloučen z těšínského gymnázia. Podaří se mu nakonec dostudovat učitelský ústav, ale ani jako učitel, kvůli svým veřejně hlásaným názorům, nevydrží. Je propuštěn a zároveň prožívá veliké zklamání v lásce. Hana Ježíšková z Žermanic, dívka, o jejíž kráse se hovoří široko daleko, se bojí nejisté existence, a tak se snad z trucu vdává za pacholka Jana Hampla. A Ondřej putuje po kraji a střídá zaměstnání. Pracuje na šachtě, cestuje s kočovnou hereckou společností a nakonec se vrací domů. Přijímá místo v advokátní kanceláři svého bratra JUDr. Jana Petra. Základním motivem jeho návratu je však dávná láska. Hanka Ježíšková-Hamplová poznala, že manželství z trucu dlouho nevydrží. A tak se milenci znovu v roce 1891 setkávají. Osmatřicetiletý Ondřej je muž plný energie, nacionálně i sociálně naladěný, trochu bohém a trochu také příliš citlivý a zraněný.

A tak se potkávají dva naprosto rozdílní muži. V roce 1891 měl Místek i s okolními osadami (Bahno-Hlíny, Bahno-Boudy) asi 4860 obyvatel. Nebylo tedy divu, když se lidé určitých zájmů poznávali velice rychle. Bratři Petrové se brzy seznámili s poštovním úředníkem Vladimírem Vaškem (státní zaměstnanci v té době patřili k jakési honoraci), kterého začali zvát na akce místní vlastenecké společnosti. A když se Vladimír Vašek přestěhoval počátkem roku 1892 do Ostravské ulice v Místku, stali se s Ondřejem téměř každodenními přáteli.

Ještě předtím se udál jeden příběh. V nedaleké obci Krásná v údolí Mohelnice byla přistižena třiadvacetiletá Maryčka Magdoňová, narozená v chalupě čp. 80, při nedovoleném sběru klestí. Tu pak 1. listopadu 1891 vedl četník na frýdecký zámek k potrestání. Udal ji snad židovský obchodník Hochfelder? Víme jen, že dívka neunesla takového ponížení a cestou skočila do Mohelnice, zřejmě z mostu na soutoku řeky s potokem Řepčanka. Údajně vyslechl Vladimír Vašek tento příběh o rok později v hospodě hajného Petra Foldyny na Zlatníku, kam se uchýlil před deštěm.

A pak se to stalo. Podivuhodné hry osudu. Hana Ježíšková, provdaná Hamplová, na svou lásku nezapomněla. Scházela se s Ondřejem v hotelu Blataň, který měla v nájmu její sestra Mariána. Mariána Ježíšková, které doma neřekli jinak než Maryčka, se 30. 5. 1883 spíše z vůle rodičů (bylo jich doma 14 dětí) provdala za Antonína Zagona, s nímž hostinskou živnost provozovala. Měla k tomu blízko, protože od roku 1870 provozoval její otec hostinec v Místku-Bahně. Zagon byl násilník a kořalečník. Takže obě sestry byly v manželství nešťastny. A když na jaře 1892 vzal Ondřej s sebou do hotelu Blataň (který byl mimochodem nedaleko místecké pošty) přítele Vladimíra, tak se to stalo. Vladimír Vašek se zamiloval, leč Maryčka Zagonová zahořela k tomuto o šest let mladšímu muži vášní, kterou v životě nikdy nezažila. A tak se přátelství obou mužů ještě utužilo. Mimo setkávání se svými láskami chodili na společné výlety, Ondřej Vladimíra seznamoval s mnohými problémy Těšínska a Ostravska a také mu četl některé své básně.

Poté nastal zlom v jedné lásce. Zagon cosi vytušil a Maryčka musela Vladimíra Vaška napomenout, aby se krotil, neboť již tak se stali předmětem pomluv. Vladimír Vašek prožil velká duševní muka. Z nich mu pomohla devatenáctiletá Antonie Bezručová, dcera rolníka Jana Bezruče ze Sviadnova a matky Veroniky, dcery krejčího Jana Romanovského z Frýdku. Paradoxně ji 6. května 1874 pokřtil místecký kaplan František Zagon, švagr Maryčky Zagonové. V jednom květnovém dni roku 1893 posílala z místecké pošty balík svému bratranci, poddůstojníkovi Františku Bezručovi, který dlel posádkou v Černovicích v Bukovině. A Vladimír Vašek nalezl náplast na své rozbolavělé srdce. Nekriticky se zamiloval a po dvou měsících nabídl své nové vyvolené sňatek. Ta měla zřejmě jiné představy o svém budoucím životě, navíc byla přece jenom příliš mladá. Matka její, v duchu rodinné tradice o příbuzenství s významnou ruskou šlechtickou rodinou, ji dokonce nechávala vzdělávat v kresbě a malířství. Doda nabídku k sňatku odmítla. Své odmítnutí zlehčila žertem, že by se jí vůbec nelíbilo nosit jméno Vašková.

Mezitím Ondřej Petr dělal, co mohl, aby získal lásku Hany i jinak než pokoutně. Spoléhal se na to, že mu jedno nakladatelství vydá sbírku básní, kterých za posledních dvacet let života nashromáždil bezpočet. Jedna z nich patřila nesporně Haně. Jmenovala se Jen jedenkrát a končila veršem:

A já ji miloval a ona se mi vdala!

A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,

a smutek bez konce zde mojím žitím,

když vzpomenu si často,

že sladkým krokem kolem mne šla láska

Pozorný čtenář namítne, že tuto báseň, jako jednu ze tří, obsahoval onen dopis, který dostal dr. Jan Herben 17. ledna 1899 od pisatele, který se podepsal jako Petr Bezruč. Ano. Ale když probereme všechny zúčastněné výše uvedených příhod, jen jednomu z nich se jeho milá natruc vdala. Jenže Ondřej byl oním, pro historii zatím neznámým, moravským nakladatelstvím zcela odmítnut. Již podruhé se mu rozplynul sen o životě s milovanou Hanou. A tak se 27. června 1893 rozhodl, že nebude chodit po stejném světě, v němž žije milovaná žena s jiným.

V úmrtním listě jest příčinou smrti taktně označena mrtvice a traduje se, že Berta, manželka Ondřejova bratra, spálila všechny švagrovy básně, jejichž odmítnutí tehdy považovali všichni za příčinu oné tragedie. Všechny asi nespálila. Jinak by se báseň Jen jedenkrát nemohla objevit po šesti letech v Herbenově Čase. 1. srpna 1893 odchází Vladimír Vašek z Místku zpět do Brna. Odváží si dvě těžké rány v srdci a také balíček písemností.

Co v něm bylo, ví pouze Bůh a Petr Bezruč. Je docela možné, že o tom spolu oba již hovořili. Najdeme-li poklad, je správné, když se o něj rozdělíme se všemi, pro něž je poklad pokladem.