Jako milovník gotického románu jsem letos 1. října čekal, kdo první připomene čtvrt tisíciletí od narození klasika žánru, Angličana Williama Beckforda (1760-1844), a… byl notně zklamán. Nic se nestalo. Ticho po pěšině. Nebo aspoň u nás.

Ale vážně: Proč se divit? Tzv. román hrůzy je přece odpradávna doménou Britských ostrovů a připomínat si ony dávné a bažinaté časy mlh a kostlivců zde v česky zpolitizované kotlině a ještě jen u příležitosti narozenin jednoho movitého podivína (Beckforda) je prostě luxus a královská zábava. I tak to udělám.

Co to je černý alias gotický román připomínat možná nemusím, ale rovněž mi to nedá (pro jistotu). Jde, řekl bych, o dodnes plnohodnotnou a oživení hodnou formu příznačnou pro anglickou literaturu druhé poloviny 18. a počátku 19. století, jejíž autoři a hodně i autorky programově evokovali hrůzu, děs a dojetí, přičemž dějová složka těch pitoreskních knih příjemně dominuje, fabule je vedena relativně důmyslně a syžety bývají rafinovaně spočteny k našemu maximálnímu upoutání. Tajuplnou atmosféru se taky daří navodit, a to často prostředím. Čtete - a procházíte gotické hrady či rovnou gotické zříceniny, podzemní i nadzemné kobky, zapáchající i melancholické hřbitovy a veškeré okolní černočerné hvozdy s Karkulkou i bez. Ano, žánr gotického románu našel v podobných oblastech světa k podivu mnoha zjemnělých estétů své nové estetické hodnoty, tenkrát, a bylo to koneckonců příznačné pro celý preromantismus, který však přehnaně glorifikoval oživeného ducha středověku.

Tak se psalo a to se i četlo a nepopřeme vlivy gotického románu na lorda Byrona i Waltera Scotta (v Anglii), na Victora Huga a Honoré de Balzaca (ve Francii), na Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (v Německu) i na samotného Edgara Allana Poea (v USA). A ještě i vlivy na Jakuba Arbese (v Rakousku-Uhersku). Děsuplná linie tzv. frenetické literatury (Mrtvý osel a gilotinovaná žena Julese Janina leží v jejích začátcích) vplynula potom ve dvacátém století i do řeky surrealismu a k poetickým výstřelkům typu Nezvalovy Valérie a týdne divů, ale všechno předtím v knihovně zůstalo jakbysmet! Hladomorny! Katakomby! Podzemní chodby. Doupata! A v hrůzostrašných románech se ty rekvizity stávají i rámci pro nervy drásající a napínající příběhy, pro obrazotvornost atakující děje plné náhlých a - bohužel - taky nepravděpodobných obratů. Utrpení ušlechtilých hrdinek ve spárech nelidských zlosynů nás tlačí k slzám či chce aspoň šokovat… a drastičnost není naprosto tlumena. Proč taky? Odpudivé detaily a různé drsné výjevy, které tak miloval třeba i Josef Váchal, se vysmívají útlocitu čtenářky a… Peklo existuje. A svět?

Je autory těch děl po právu vnímán se skepsí, přičemž se přečasto i hutně moralizuje, asi jako v Otrantském zámku, který roku 1977 adaptoval Jan Švankmajer do podoby čtvrthodinového kombinovaného filmu s Milošem Frýbou a cimrmanským Jaroslavem Vozábem.

Ale k věci! K osobám dramat, vždyť je jich vlastně jen pár…

SIR HORACE WALPOLE Z ORFORDU (1717-1797) založil žánr svým slavným románem z Otranta v Itálii už roku 1764 (česky vyšel např. roku 1970 a 1978) a jistá slečna AIKINOVÁ pak pokračovala vydáním nedokončeného Sira Bertranda (1773). Slečna CLARA REEVOVÁ (1729-1807) pak Starým anglickým baronem (1778, česky 1970), Dr. NATHAN DRAKE sepsal Chrám v Clunedale a SOPHIA LEEOVÁ připojila Úkryt (1785). Nejznámější z tvůrkyň gotična ANN RADCLIFFOVÁ (1764-1823) byla ve svých časech plným právem zvána Shakespeare románu a "spíchla" knihy Zámky Athlin a Dunbayne (1789), Sicilský román (1790), Lesní romance (1792), Záhady Udolfa (1794), Ital (1797) a Gaston de Blondeville (napsáno 1802, vyšlo 1826). Ne, tím to nekončilo. MATTHEW GREGORY "MNICH" LEWIS (1775-1818) připojil ještě román Ambrosio aneb Mnich (1794, česky 1971), markýz VON GROSS dodal trochu nudnější Hrůzná tajemství (1796), sám utopický ekonom WILLIAM GODWIN si vysnil i strašidelný příběh St. Leon (1799), paní REGINA MARIE ROCHEOVÁ přidala brakovější Děti opatství (1800) a paní DACREOVÁ román Zofloya aneb Mouřenín (1806), který opakovaně napodoboval mladičký Shelley v dílech Zastrozzi (1810) a St. Irvine (1811).

Dokonce i sama JANE AUSTENOVÁ (1775-1817) zůstává autorkou gotického románu Northangerské opatství (1818, česky 1983), byť se v tom případě jedná už spíš o jemnou parodii, a "strašlivý" CHARLES ROBERT MATURIN (1782-1824) injektoval tomuto světu své dva romány Osudná pomsta aneb Rodina Montoriů (1807) a především Poutník Melmoth (1820, česky 1972)... A právě v TAKOVÉ společnosti se ocitl i pan WILLIAM THOMAS BECKFORD, když roku 1786 (česky vyšlo 1970) v anonymitě přiřadil do galerie gotiky i svůj román Vathek - napsaný ale už roku 1782, kdy mu bylo pouhých jedenadvacet.

Beckford je sice typický autor gotického románu, ale současně se i vymyká. Ne vším, ale mnohým. Byl specifický jak literárně, tak lidsky, a narodil se se zlatou lžičkou v ústech. Stalo se v Soho. Byl synem dvojnásobného londýnského starosty, anebo přesněji řečeno primátora "City of London", ale otec úslužně umřel, když bylo Billovi deset roků, a odkázal mu naprosto pohádkové jmění. Nebo tedy slušné, kdybych se chtěl vyjadřovat po anglicku.

Ne špatné. Jeden a půl milion tehdejších liber šterlinků v hotovosti, což je 165 milionů liber dnešních. K tomu i plantáže na Jamajce - s cukrovou třtinou - a majetek ve Wiltshire. Rodinné investice ročně vynášely sto tisíc liber. Jakému mladíkovi připadaly?

Rozhodně vysoce inteligentnímu. Brzy i poměrně vzdělanému. Beckforda dokonce krátce učil i Mozart. Připadly i muži vážícímu si času, který všechno dělat rychle, anebo aspoň rychle dělat chtěl. A muži pohříchu výstřednímu. Jak stárl, čím dál víc.

Beckford žil a zkoušel všechno, ale nemusel vlastně nic. Byl i poslancem za města Hindon (celkem 19 let) a za Wells (už předtím šest let), ale víc ho bavilo utrácet. Nesmírné částky investoval do umění. Skvělou knihovnu vybudoval díky šťastné koupi knihovny historika Edwarda Gibbona (1737-1794), který psal o pádu Říma, a taky psal. Vathek není zdaleka jediné Beckfordovo literární dílo. Např. roku 1782 navštívil Itálii a mnohé příhody vylíčil v knize Sny, procitající myšlenky a incidenty (1783).

Jiným počinem se staly Vzpomínky na výpravu do klášterů v Alcobace a Batalze (1835) o cestě podniknuté roku 1794. Zůstávají nám i další tituly, nicméně všechny ony cestopisy zkrátka nejsou Vathek. Nejsou s Vathekem vůbec souměřitelné. Marně bychom je srovnávali a kdyby bylo jen jich, nebylo by proč na milionáře vzpomínat.

Beckford se na to možná ani nehodil, ale v květnu 1783 se taky oženil.

Měl pak i dvě dcery, ale jeho žena zemřela při porodu ve čtyřiadvaceti letech. Roku 1795 či 1796 se Beckford usadil jako soukromník v ústraní na rodinném panství ve Fonthill a počal budovat palác v podobě gotického chrámu, anebo jak to říct, který se měl stát "nejvyšším soukromým domem Británie".

Jak to? Prostřednictvím věže.

Beckford měl druhý palác v Portugalsku, kam po roce 1793 často jezdil, a navštěvoval i Španělsko. Do vytržení ho uváděly gigantické věže tamních kostelů, i pustil se do podobné věže. Doma. Na svém. Než začal, zbudoval však okolo pozemků sedm mil dlouhou a dvanáct stop vysokou zeď, a teprve v skrytu za ní stavěl věž. Bohužel nedočkavě.

Za základy neprozřetelně využil i navzdory varování stavitele místo, na kterém mohl stát leda menší dům, nevěnoval podkladu pozornost a hnal stavbu vzhůru za použití dřeva a cementu, což bylo rychlejší než lepit cihly. Zaměstnal pět set lidí. Zavedl za svitu pochodní noční směny, i tak mu ale stále připadalo, že se pracuje pomalu, tak odlákal i dalších čtyři sta padesát dělníků z práce na St. Georges´s Chapel ve Windsdoru a aby pracovali ještě rychleji, dovezl pivo. Nebyl to nejlepší nápad.

Na megalomanské stavbě zneužíval milionář bez ohledu na okolní farmáře snad všechny dostupné vozy a mluvím tu o rychlosti, ale ono divadlo se odehrávalo po šest let. Pak už věž dosahovala nad opatstvím tří set stop, ale stačil první silnější vítr a rozlomila se vedví. "Je mi líto, že jsem ten pád neviděl!" prohlásil Beckford lhostejně a nařídil stavět znovu. Zabralo to dalších sedm let. Uvnitř svého oslnivého chrámu žil zatím Beckford pouze s trpaslíkem španělského původu a onen mužík den co den servíroval jídlo pro tucet lidí.

Když se blížily jedny další Vánoce, umínil si Beckford, že se bude štědrovečerní večeře tentokrát už vařit v nových kuchyních, což ale jednoduše nešlo stihnout. Přesto se to "stihlo". Malta však úplně nezaschla, trámy nebyly bezpečně zajištěny. Večeře proběhla, a pak se kuchyně zřítila.

Když šly roku 1822 ceny cukru prudce dolů, Beckford prodal Fonthill i velkou část uměleckých sbírek obchodníku s municí Johnu Farquharovi za tři sta třicet tisíc liber a dva měsíce po příjezdu nového majitele se věž zřítila opět. Stalo se v září 1825. Beckford kataklysma tentokrát přijal s hlubokým zklamáním, ale okamžitě začal stavět další věž, a to v Bath, kam se mezitím přestěhoval. Snad že se spokojil už jen s výškou sto třiceti stop, dochovala se dodnes, a to pod jménem Beckfordova věž (respektive Lansdown Tower). Ale to jsme se dostali od gotického románu poněkud daleko, až k pseudogotické architektuře.

Vatheka napsal Beckford francouzsky a do angličtiny ho roku 1784 přeložil reverend Samuel Henley (1740-1815).

Překlad si nechal i autorizovat. Jako se mnohému vymykal William Beckford, vymyká se všemu i jeho pojetí gotického žánru. Ano, i jiné gotické romány se odehrávaly mimo Anglii, například ve slunné Itálii (Otrantský zámek, Sicilský román), ale Beckford zasadil děj až do vzdáleného Orientu. V čase se navíc vrátil až do devátého století. A ač je Vathek částečně autobiografický, původní moc není. Což ale nepovažujme za vadu.

Beckford využil při psaní jak Fausta, tak Tisíc a jednu noc, kterou znal z francouzského Gallandova překladu, a ovlivnil ho jak Voltaire, tak už zmiňovaný Horace Walpole. Následná kombinace "gotiky" a Orientu, k níž jako boží náhodou dospěl, je neopakovatelná. A jak se navíc zdá, román spontánně vznikl v pouhých dvou dnech. Nebo třech.

V zájmu o Blízký východ nebyl ovšem, dodám, autor tenkrát osamocen, neboť i jeho se nepochybně dotkl bující kult orientalismu.

Je štěstí plynoucí z bohatství a požitkářství trvalé? ptá se - zjednodušeně vzato - Beckford mezi řádky. Titulním, zločinným a nakonec tragickým hrdinou je mu kalif, jehož reálný předobraz skutečně kdysi žil, ale který v Beckfordově knize zaprodal duši mohamedánskému ďáblu Eblisovi…

Vatheka doplňují tři tzv. Epizody. Roku 1909 je objevil literární vědec Lewis Melville, ale vyšly v anglickém překladu Franka T. Marzialse až roku 1971 díky Linu Carterovi. Představují tři vložená vyprávění Vathekových spoluobětí v pekle u Eblise a staly se kuriózním dodatkem kuriózního výtvoru, který dodnes fascinuje a potřebuje být čten. Ne nutně, ale čtěme. I lord Byron říkal Vathekovi Nejbohatší syn Anglie a víckrát ho citoval a zmiňoval v různých svých dílech a daleko později jím byl inspirován i podřadný Lovecraftův souputník Clark Ashton Smith. Sám Howard Philips Lovecraft se nechal Vathekem ovlivnit pro příběh Azathoth ä pro Snové putování k neznámému Kadathu.

Beckford velmi zručně zobrazil pyšný přepych, výsměšnou deziluzi, chladnokrevnou krutost, zdvořilou proradnost a stín přízračné děsivosti saracénského ducha, mínil Lovecraft. Koření směšnosti jen zřídka ubírá síly jeho zlověstnému námětu a příběh kupředu rázuje se zběsilou okázalostí. V trýznivé touze po nadpozemském požitku, ale i učenosti, následuje Vathek zlého džina k podzemnímu trůnu pradávných sultánů v ohnivých síních ďábla, a jak Lovecraft zdůrazňuje, jsou popisy Vathekových paláců a zábav, jeho lstivé matky, čarodějky Carathis, a její černokněžnické věže s padesáti jednookými černoškami, jeho pouti k strašidelným zříceninám Ištakaru (Persepole) a šotkovské nevěsty Nouronihar, kterou zrádně získal na cestě, obrazy pravěkých věží a teras Ištakaru v měsícem ozářené poušti a strašlivých kyklopských síní Eblisových, kde všechny oběti, zlákané třpytivými přísliby, musejí věčně v mukách bloudit s pravou rukou na věčně hořícím srdci, triumfem mrazivé barvitosti. A zaručují knize trvalé místo v anglické literatuře.

Gotický román se tu tím snoubí s klasickým moderním hororem a fantastikou a William Beckford zažil, odvažuji se dodat, v mládí podobný skandál jako o sto let později Oscar Wilde, nicméně na rozdíl od chudšího Wilda přežil a zemřel ve vysokém věku 84 let.

Nic lepšího než byl Vathek za těch více než šedesát roků už nevytvořil.