Když Královna detektivky roku 1976 umřela, byla nejoblíbenější spisovatelkou na světě. Ve středu 15. září to bylo sto dvacet let od jejího narození.

Typickým znakem Agátina díla se přitom stalo fascinující propojení krvavé detektivky s dětskou říkankou či s rozpočitadlem. A víte-li, kterou básničku Agatha využila nejvíckrát? Tzv. Píseň o šestipenci známou i jako Čtyřiadvacet kosíků. Jmenuje se podle ní jak její povídka o brutální vraždě ze srpna 1935, tak další povídka z března 1941, která v Zábranově překladu začíná slovy zpívej píseň penízků, kapsu plnou žita, a sama Kapsa plná žita (1952) je pak román líčící krajně morbidní realizaci oné říkačky. První oběť je otrávena - ve vlastní kanceláři, manželka té oběti je pro změnu otrávena při odpolední svačině, když jí chleba s medem, a služebná je uškrcena při věšení prádla. Slečna Marplová ale vraždy pochopitelně vyřeší.

Podle další říkanky Jak vám roste zahrádka? nazvala její duchovní matka zase svoji povídku s Poirotem ze srpna 1935, kde hrdinka otráví vlastní tetičku ústřicemi. Skořápky musí schovat, a tak je ukryje mezi dekorativní lastury na zahradě.

Ale nejznámější říkankou využitou Agathou Christie už nepochybně zůstane Deset malých černoušků (1939), o kterých jsem ostatně na Neviditelném psu už podrobněji psal. Tento masakrální román se stal nejprodávanější detektivkou všech dob a ze všech Agátiných titulů podle říkanek se drží rýmované předlohy nejvěrněji. Metoda každé následující vraždy páchané na ostrově u pobřeží Devonu napodobí příslušnou pasáž básničky a změnu tu provedla autorka jen v případě obtížně realizovatelného dvojverší tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva…

Napsat tento román bylo prý takřka padesátileté autorce výzvou. "Deset lidí měl umřít, aniž by to začalo být směšné," vzpomíná, "a aniž by bylo jasné, kdo je vrah. Takže jsem tu knihu napsala až po příšerně složitém promýšlení…" Výsledek je překvapivě jasný a jednoduchý, a přece neproniknutelný, a přece s dokonale logickým vysvětlením. "Komu se kniha líbila nejvíc, jsem byla já sama," pokračuje Agatha, "protože jsem lépe než kterýkoli kritik věděla, jak to bylo těžké."

Dodejme jen, že se v jedenácté a třinácté kapitole odvážila i skvělého triku a umožnila jím nám, čtenářům nakouknout přímo do myšlenek všech zbývajících postav včetně vraha, nicméně aby tohle mohla beztrestně udělat, neuvádí, komu který sondovaný mozek náleží.

Tím nejsložitějším románem Agathy Christie jsou Nástrahy zubařského křesla (1940), kde se sice taky vyskytuje dětská říkačka Přezka spadla, kdo ji zvedne, ale je tam bohužel dosazena poněkud nepřirozeně i nepřesvědčivě. Pro děj fakticky nemá jiný význam, než že poskytla názvy kapitolám.

To román Pět malých prasátek (1942) je po právu považován za Agátino nejdokonalejší skloubení románu detektivního s klasickým i za její nejlepší zpracování vyšetřování vraždy z minulosti (v knize staré šestnáct let). Propletenec vztahů postav je propracován více než v kterémkoli jiném Agátině titulu a jediným nedostatkem zůstala faktická neexistence u soudu přijatelných důkazů na konci, což ale v tomto případě nevadí. Na jedné straně dokonale vystavěný detektivní román s mazaně a precizně poskládanými vodítky, konstatuje archivář John Curran, ke kterému se ještě dostanu, ale zároveň na straně druhé truchlivý milostný příběh a mistrovská ukázka vypravěčské techniky s vylíčením tragické události prostřednictvím pěti různých pohledů… A říkanka je použita nenásilnou formou. Každá z pěti hlavních postav je dokonalým obrazem příslušných veršů a snad právě proto, že těch veršů není moc, nepůsobí analogie tak křečovitě jako v Nástrahách zubařského křesla…

Tři slepé myšky vznikly jako půlhodinová rozhlasová i televizní hra (1947), která se poté stala ještě i normální hrou, ale o třech dějstvích, slavnou Pastí na myši (1952), což je pro změnu citace z druhého obrazu třetího dějství Hamleta. Původní verze hry se navíc mezitím stala i stejnojmennou povídkou Tři slepé myšky (1948) a stejnojmenná, nemusím snad dodávat, byla i říkanka. Hra Past na myši se v Londýně v St. Martines Theatre dodnes zdárně reprizuje a dávno má místo v Guinessově knize rekordů: co nevidět se totiž dočká provedení číslo čtyřiadvacet tisíc. Sám tam mám sice jen štěk, ale dosud jsem ani jednou nezmeškal, i když musím do Londýna létat a za socialismu a před mým narozením to věru lehké nebylo.

Možná nejvíc šokující rozuzlení ze všech děl Agathy Christie má ovšem román Hadí doupě (1948), v originále Křivý dům. Závěr je dokonce tak šokující, že vydavatel původně prosil autorku o změnu, kterou ale odmítla udělat. Tato léta Agathou plánovaná kniha zůstala mezi jejími nejoblíbenějšími a tvořila ji prý "s čirým potěšením". Co je však možná šokující ještě víc? Že ten román NENÍ po formální stránce detektivkou!

Malého smutného (v originále doslova modrého) hocha, což je taky anglická říkanka, využila pak Agatha v románu Čas přílivu (1948), kde jest její titul vzkazem média během spiritistické seance, a poslední verš básničky Starý král Coel poskytl zas titul její poslední hře Tři šumaři (1972).Ale jak plyne ze zápisníků, některé říkanky se i taková mistryně pokoušela dostat do detektivek bezúspěšně, anebo toho asi nechala i rovnou, a přesto jejich názvy nacházíme v autorčiných denících: Takhle jezdí páni, takhle zas huláni, Ding Dong Dell, Kočičko, kočičko, kdepak jsi byla?, Myška z města, myška ze vsi, Lucka bláznivá - kapsu ztratila i Cos to, Janku, cos to sněd?

Nu, a v románu Zlatá brána otevřená (Hickory Dickory Dock,1955) Poirot pátrá v ulici U Zlaté brány, nicméně krom titulu říkanka knize neposkytla vůbec nic a Agatha se naprosto nepokusila děj s tímto rozpočitadlem propojit, i když je fakt, že ho Poirot na konci recituje… Dalším nedostatkem této knihy však je i přílišný počet postav a není bez zajímavosti, že dávný muzikál Úder smrti, pro který existuje většina hudby, dosud nebyl realizován. Ale i tak je to stále kniha převyšující detektivky bezpočtu jiných detektivkářů a…

Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená,

kdo do ní vejde, tomu hlaca sejde.

Ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem…

*

Nyní ale rozostřeme a sdělme to hlavní, protože veškeré předchozí postřehy jsem dal dohromady jenom a pouze díky knize Utajené zápisníky Agathy Christie. Jak se rodily její detektivní příběhy (2009, česky 2010) z editoru dublinského archiváře Johna Currana, dlouholetého to redaktora oficiálního bulletinu Agatha Christie Newsletter. Spolu se spisovatelčiným vnukem Mathewem Prichardem spolupracoval Curran i na zřízení Archivu Agathy Christie a po smrti Agátiny dcery Rosalindy se k němu z pozůstalo dostalo čtyřiasedmdesát takřka nečitelných Agátiných zápisníků. Jako první člověk na světě je dešifrovat, ale i tematicky roztřídit a okomentoval. Tyto sešity obsahují nástiny dějů, osnovy celých románů, seznamy postav i právě seznam říkanek, jsou tu i alternativní rozuzlení, i vyškrtnuté scény! A John Curran navíc v pozůstalosti odhalil i dvě nikdy nezveřejněné povídky s Herkule Poirotem, které tuto jeho knihu uzavírají doplněny i detailními komentáři.

U nás pak je Curranovo dílo uvedeno Dvěma poznámkami překladatele Jana Čermáka, zakladatele české Společnosti Agathy Christie (1997). Čermák v maximální míře vyšel z dosud vydaných českých překladů a úvodem mnoha z Curranových kapitol ještě pečlivě rozšířil jím zpracované výčty všech Agátiných románů a povídek, jejichž rozuzlení jsou v té které kapitole vyzrazena. Dodáva: V některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal nebo jej konfrontoval se zápisníky, aniž bych při tom nevyzradil rozřešení… Snaha o obcházení toho aspektu pomocí mnohoznačné slovní gymnastiky by každopádně bránila plnému porozumění…

Nu, a co se pak dalších Curranem narýsovaných tematických okruhů, šlo mu vždycky o to, aby poukázal, nakolik Agatha Christie svedla využít určité motivy, přičemž přiznává, že některé její knihy samozřejmě spadají do více okruhů a bylo třeba volit. Například Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí, píše Curran. A podobně tomu Pět malých prasátek lze zařadit mezi Vraždy podle říkanek i Ohlédnutí za vraždou.

V jeho knize kromě toho najdete i oddíly o jiných autorech detektivek zmiňovaných Agátiných v zápisnících, o jejích inspiracích i o skutečných zločinech (opět zmiňovaných v zápisnících), o tzv. Detection Clubu, o vraždách na palubě dopravních prostředků i těch spáchaných v dávné minulosti a vyřešených až dodatečně, oddíly o variantních titulech Agátiných děl i jejích nevyužitých nápadech, ale taky o vraždách podle citátů, což je možná ještě zajímavější, nežli mnou výše probrané vraždy podle říkanek.

Autor ale taky poutavě nastínil situaci ve "zlaté éře britské detektivky" (1920-45) a zevrubně probral okolnosti vzniku a vydání "jednoho z nejlepších debutů, jaké kdy byly napsány", totiž Záhady na zámku Styles (1921).

Čtyři samostatné kapitoly jsou pak v Curranově díle věnovány i a Čtivosti a Zápletkám knih a Agátině Plodnosti a Férovosti, kterou vždycky dodržovala i navzdory svému oblíbenému "dvojitému blufu", který jednoduše spočívá v tom, že někdo musí být zřejmým pachatelem, ale zároveň pochopíte, že pachatelem očividně nebude, protože zločin spáchat jednoduše nemohl, i když… Jak zvíte na konci, spáchal.

K tomuto blufu se Agatha Christie často vracela, nicméně především v případech vraždících kompliců, přičemž jedinými výjimkami jsou romány Poslední weekend a Smrt lorda Edgwarea (čímž jsem ale prozradil příliš). Agatha Christie však bluf dokáže posunout ještě o jednu úroveň výš - jako ve Zkoušce neviny - či přímo omračujícím způsobem - ve Svědkyni obžaloby… Čímž jsem naštěstí zase tolik neprozradil – a jistě se necháte omráčit, že?!

Ale dosti adorací a jako příklad knihy, v které Agatha Christie přece jen nakonec selhala po stránce čtivosti, nutno jmenovat Bránu osudu (1973), nicméně třeba i v případě zdrcujícího posudku románu Sešli se v Bagdádu (1951) napsal nakladatelský redaktor: "Je to kniha nesmírně čtivá a zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou."

Většina Agátiných knih ostatně tvoří dialogy, dodávám, a nikdo jí taky už nevezme onen trumf, že jednoduše neexistuje žádný druhý autor detektivek, který by stvořil hned dva natolik slavné detektivy (1920 Poirot, 1930 Marplová), a naprosto žádný jiný autor detektivek prostě nikdy nepsal tak dobře, tak často a… tak dlouho.

Ve sto čtyřech jazycích se dosud prodaly tři miliardy knih Agathy Christie.