Není výročí jako výročí. Jistě existují výjimky, ale obecně vzato začínají všechny příběhy Sherlocka Holmese příhodou, při které Sherlock prokáže důvtip před svým kamarádem Watsonem, a v případě románu Pes baskervillský (1902) vyvodí data jen ze zapomenuté hole.

"Ta osoba má psa, který je větší než foxteriér a menší než buldok." Následuje nejslavnější detektivka všech dob, která je však i horor. Dr. Mortimer přijíždí do Londýna s prastarým rukopisem (i ten Sherlock datuje s hravostí) a s rodinnou povídačkou. Bezbožný a surový "výrostek" Hugo unesl kdysi na zámek Baskerville dceru rolníka a když mu utekla, poštval za ní na blata smečku. Dle svědectví jednoho pasáčka ubíhal ovšem blaty za zlým Hugem "bez hlesu" i obrovský černý pes.

Přízrak? Nebo šelma z masa a kostí? Tak či tak se pak našly mrtvoly dívky i prznitele - a Huga ještě bestie rvala. Tak hrozná bestie, že z toho jeden svědek umřel a druzí dva zešíleli.

Tolik Doyle. Je to ovšem silná káva - a už slovutný král hororu Howard Philips Lovecraft se podivoval, jak mohl sir Arthur přisoudit nejlepšímu příteli člověka funkci monstra. Po právu pak román označil ve své studii za nevěrohodný, i když taky Lovecraft uznává, že sugestivní.

Jeho autor byl, a to je jisté, hotovým baronem Prášilem a podobná blufování jsou zřetelnou součástkou jeho svébytného stylu. Ale vážně! Mohl by pouhý pes vyvolat natolik fatální efekt? Nezdá se to moc pravděpodobné i navzdory všemu umu prvotřídního stylisty.

"A podivnou, krvavou smrtí zašli i další Baskervillové," končí stará listina a ponuře radí potomkům kronikáře: "Vyvarujte se blat! Obzvlášť v noci!" A doktor Mortimer? Přečte i čerstvou novinovou zprávu o úmrtí Charlese Baskervilla, který v rodové prokletí věřil, a ranila ho mrtvice, když se večer procházel tisovou alejí. Těsně předtím, než zemřel, postával u branky na blata, ale opustil ji po špičkách. "Jiné stopy tam nebyly?" ptal se Sherlock Holmes.

"Ale ano."

"Další otisky nohou?"

"Ano. Otisky nohou."

"Muže nebo ženy?"

"Pane Holmesi, byly to otisky nohou obrovského psa!"

Pověstný to dialog... později v jedné povídce parafrázoval sám Lovecraft - a Sherlock bryskně a správně uhádl, že budoucí mrtvý našlapoval na špičky proto, že závodil o život. A dál?

Je tu americký dědic Henry, kterému se prý ztratila bota, a dostal anonymní varování ze slov, která někdo pracně vystříhal z novin: "Je-li vám drahý život a nechcete-li přijít o rozum, vyhýbejte se blatům."

Co bylo dál, asi také víte. Sherlock doporučí za osobního strážce Watsona, přičemž ho instruuje: "Dejte pozor a choďte ve dne v noci ozbrojen! Je to ošklivý případ. A čím víc do toho vidím, tím méně se mi to líbí."

Krajina okolo zámku se však naopak líbí Henrymu a to právě jen Watsonovi připadá ponurá, vždyť se v ní skrývá i uprchlík z Princetownu, několikanásobný vrah Selden. Rovněž dědici mrtvého, manželé Barrymorovi chtějí vzít do zaječích, i když jejich slouží na zámku už čtvrtou generaci. A místní entomolog Jack Stapleton? Ten jediný je plný energie a ukáže Watsonovi z dálky nenápadnou, ale "Velkou" grimpenskou bařinu, kde se prý skoro denně topí poníci. "Umím se dostat na ostrov uprostřed," kasá se, ale když to chce zkusit doktor Watson, projeví hysterické zděšení: "Byla by to vaše jistá smrt."

Načež se nad blaty rozlehne vytí. "Vraťte se do Londýna, zde vám hrozí smrt," varuje Watsona motýlkářova sestra, ale dohoní jej pak i se slovy: "Na všechno zapomeňte, varovala jsem vás v domnění, že jste sir Henry."

A za noci? Gotický román hrůzy! Chodbami zámku Baskerville se krade komorník Barrymore a svíčkou dá znamení na blata. Chvíli nato Watson slyší harašení klíče a sleduje Henryho při dostaveníčku se Stapletonovou, kterou chce za ženu. Nazítří se odhalí, že je Selden bratrem pí Barrymorové a Baskerville s Watsonem putují nocí za světlem trestancovy svíčky, což však byl už motiv užitý Doylem v jeho rané povídce Záhada Sasasského údolí (1879, česky 2004 v knize Zapomenuté případy Sherlocka Holmese).

Ocitnou se vprostřed blat, spatří Seldena, uslyší vytí a na skalisku Watson zahlédne nehybnou hubenou postavu, a když pak zkoumá tradiční kamenné chýše, jedna se zdá obydlená. Na papíře uvnitř najde lékař ke své hrůze záznamy o vlastních pohybech, a tu dovnitř vstoupí sám Sherlock Holmes. Což je, pravda, intuitivně načasováno do chvíle, kdy v podobných napínavých příbězích dochází k dočasnému útlumu.

"Stapletonovi jsou manželé!" vyjeví Holmes příteli hrozné tajemství. "A Stapleton chystá vraždu, Watsone!" Sotva to dořekne, nad blata se vznesou výkřiky. Následuje vytí. Vzápětí pátrači narazí na Henryho mrtvolu. Sherlock se nerozbrečí, ale věc si vyčítá.

"Baronet prchal před psem, kterého za ním pustil Stapleton, a spadl ze skály," osvětlí příteli zkroušeně, tu ale v těle s úlevou poznají Seldena. Měl totiž od Barrymora Henryho šaty.

Holmes a Watson nakukají potom všem, že se vracejí do Londýna, a baroneta pošlou ke Stapletonovým na večeři. "A zpátky to klidně vezměte přes blata," dodá Sherlock apaticky - a Američan ani teď nepochopí, že hraje roli návnady.

Mezitím si Sherlock také vzpomene, že na světě existuje něco jako policie, i povolá aspoň svého známého Lestrada ze Scotland Yardu, aby měli svědka. Pak se ve třech ukryjí u Stapletonova domu. Zaskočí je však mlha. Sotva se vynoří najezený Henry, je tu i pes. Ne obyčejný a ne beránek. Z očí a tlamy mu srší oheň. Pes unikne kulkám a skoro baroneta zakousne, ale pak poslušně umře po pěti dalších Sherlockových výstřelech. A heleme se, místy byl potřen "rafinovaným fosforovým preparátem". A motýlkář?

Skrývá se na ostrůvku, kam se sice vydají spolu s jeho zmlácenou ženou po nenápadných značkách, ale Sherlock se stejně skoro utopí.

Čirou náhodou přitom aspoň najde ztracenou Henryho botu (melodramatický efekt jako na divadle), avšak Stapletona nenajdou. "... a nikdy nepiš hlava se oddělila od těla," radíval i Vladiméír Neff synovi Ondřejovi.

Najdou ovšem domov psa. Mezi psí potravou pak i dalšího ztraceného psa doktora Mortimera. Otřesený baronet se vydá kolem světa, "aby se zotavil", a my se teď bez uhýbání a na místě činu vraťme k úvodní otázce. Mohlo to být reálné?

Odpověď lze hledat i v Čechách.

V řadě lokalit se totiž také tady tradovaly zkazky o černých psech obklopených jakousi aurou. "Zjevil se a zmizel v ohnivém výbuchu," zní svědectví hovořící o pachu síry a jistě, šlo asi o kulové blesky, nicméně zajímavou pověst zaznamenala i Božena Němcová.

Ve zkratce: Jeden učitel musel slíbit lakotnému mlynáři, že ho bude tři noci hlídat, ale až po mlynářově smrti. Slib dodržel. První a druhou půlnoc se nebožtíkovy oči otevřely dokořán, jako by šlo o upíra. "Jste tu, sousede?" Třetí noc mlynář odpočíval už uvnitř hrobu a učitel tedy hlídal na hřbitově a radši okolo sebe posvěcenou křídou udělal kruh. A udělal dobře. O půlnoci se vynořili tři temní psi s ohnivýma očima a začali zběsile hrabat. Našli mlynáře, stáhli ho z kůže a trhali maso. Učitel zatím vtáhl krvavou lidskou kůži k sobě do kruhu a nepřestával se křižovat a modlit. Ač psi kůži chtěli, nevydal ji, i když na něj doráželi až do bílého rána, kdy "s posledním příšerným zavytím zmizeli, jako by se do země propadali", a učitel pak kůži spálil a z kouře vzlétla holubička. Tolik Němcová. Ale berme ji víc jako odbočku – a i bez podobných legend víme jedno. V krajích, kterými táhli Keltové, zůstali roztroušeni tzv. vlkodavové, jež rádi vypouštěli na nepřítele i Lučané, jak to třeba znázorňuje těžko dnes dostupný Trnkův animovaný film.

A co se Anglie týká?

Pověstmi o psech se to tu hemží. Doyle mnohé znal a jeho působivá story Postrach z Kazivcové průrvy navíc předkládá i příbuznou kryptozoologickou otázku: Zachovalo se snad v děsuplných skalních hlubinách pod Derbyshirem podsvětní moře pravěkého tvorstva? Už tady (a v rodné zemi) předjal Conan Doyle svůj pozdější román Ztracený svět (1912). A pes?

Vzorem tu byla nejedna zkazka. Prakticky každičký kraj v Británii a Irsku se může pochlubit přízračným psem. Východu země vládne Černá stvůra, v Lancashire se báli vyjícího Skrikera, Staffordshire má v zásobě Měkkou tlapu, Yorkshire Pruhovaného hosta, Wales Psa temnot, Man Psa s obří mordou, Skoti disponují Velkým černým a mnohé tyto obludy patřily k tomu typu zjevení, která střežila konkrétní místa, aniž je směla opustit.

Tedy strážci pokladů i hlídači posvátných křižovatek a tabuizovaných území, nicméně i ti, kteří bdí nad klidem mrtvých (opak Němcové) a hlídají těla uvnitř mohyl a pod dolmeny.

Angličané navíc znají i Hergesta, obdobu našeho Divokého lovce, což je muž provázený černým psem. "Přízračná smečka s planoucíma očima a jazyky loví bludné duše těch, co zůstali nepohřbeni," varuje jiná ještě pověra, "a pokud pes duši polapí, odnese ji v zubech do říše mrtvých. Jen dotek, jen pohled takového psa věstí neodvratnou záhubu." Byly to jen pověsti?

Částečně. Nicméně v srpnu 1577 se během ranní bohoslužby v kostele v Bongay v Suffolku zjevil jeden takový černý pes, zabil dva lidi a dalšího popálil a jako by to nestačilo, útok se opakoval v chrámu v blízkém Blythburgu, kde i dnes předvádějí stopy žhavých drápů na dveřích. Jednalo se jen o blesky? Možná. A kulové blesky bývají obaleny typicky temnou korónou, připomínající srst, přičemž žhavé jádro by mohlo být považováno i za ohnivé oko či plamenný jazyk, kdopak ví, a hypotézu podporují i další svědectví, podle kterých psi "explodovali v gejzíru jisker" a nechávali za sebou pach spálené síry. Avšak je tu i ta nekonkrétnější inspirace.

Která? Ve vrchovině v Dartmooru se ještě dnes dá najít křižovatka se starým keltským křížem a koncem devatenáctého století, nedlouho před vznikem románu Pes baskervillský, tu prokazatelně našli člověka raněného mrtvicí, přičemž okolo v půdě, rozměklé po nočním dešti, vězela spousta šlápot obrovského psa. "Smečka z pekla ho štvala vřesovištěm, dokud neumřel hrůzou," říkali - a je doložena procházka sira Doyla Norfolkem z dubna 1901, během které vyslechl právě toto vyprávění. Amen.

Dovětek:

Ale nejen pes. I zámek Baskerville existoval - a sice ho není lehké identifikovat, ale v hrabství Devon na jihozápadě Británie najdete minimálně sedm adeptů. Tím nejvěrohodnějším se zdá být Brook Manor, někdejší sídlo šlechtice "na míle proslulého ukrutnostmi", jemuž se vesničané vyhýbali a jehož se nepřestali bát ani po smrti, takže rakev radši zatarasili těžkým kamenným kvádrem, "aby ďábelská duše neunikla hrobu". Což se snad pán Brook Manoru stal po smrti upírem?

Kdož ví. Ale máme-li věřit legendě, v každý výroční den svého skonu objížděl blata na koni provázen obrovským černým psem dštícím oheň. Howgh.