23.1.2019 | Svátek má Zdeněk


LISTOPADOVÉ VÝROČÍ: Co bude za rok?

14.12.2018

Průběh akcí k letošním významným datům nastolil otázku, jak proběhnou akce k třicátému výročí Listopadu ´89 v příštím roce. Po tom, co jsme viděli 21. srpna a poté 17. listopadu letos, je nezbytné zvážit, jak pojmout, jak organizovat či jak se občansky postavit k blížícímu se výročí. 

Letošní repertoár demonstrací byl odpudivý a děsivý – od hysterických řvounů, hromadně tištěných a rozdávaných transparentů vyzývajících k odstoupení toho či onoho demokraticky zvoleného politika až po nechutnosti s vyhozenými květinami a jako vrchol i s maketou šibenice(!). Většina těchto veřejných projevů byla nesporným útokem na demokracii a svobodu, nikoliv jejich obhajobou. Staré a demokraty respektované pravidlo zní, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. 

Dav byl opravdu nevybíravý a dehonestace možná sporných postav naší politiky šla ruku v ruce s útoky i na nevinné osoby bez jakékoliv záporné politické minulosti. Jak vysvětlit například řevem přehlušovaný projev předsedy sněmovny pana Vondráčka, který není ani exkomunista, ani estébák, před budovou pražského rozhlasu 21. srpna? Můj otec, který v srpnu 1968 vysílal jako redaktor v krajském rozhlase obléhaném ruskými vojáky, se musí v hrobě obracet! Pan Vondráček zbabělému řevu davu čelil s odvahou a noblesou, kterou dokáže ocenit jen ten, kdo někdy musel vystoupit před tisícihlavým shromážděním, v tomto případě navíc nenávistně naladěným. 

Při těchto akcích se nutně musí demokraticky smýšlejícímu člověku dělat zle. Zjevně to však nevadí opoziční politické reprezentaci. Verbální útoky davu na nevinné účastníky pietního aktu obhajovali mnozí, bohužel například i člen KDU-ČSL Daniel Herman. Co takhle, bratře Hermane, vzpomenout na nevinného, davem štvaného a nakonec ukřižovaného Krista? Čekáme snad od ječících fanatiků, kteří neváhají veřejně nést šibenici, něco lepšího? Tak to bychom byli naivní, ne? Ostatně pohleďme do Francie – cože to tam mají v rukách někteří demonstranti? Sekyry, lopaty, zápalné láhve – vše jednoznačně smrtící prostředky, nikoliv materiály k demokratické diskusi.

Na konci osmdesátých let jsem pravidelně jezdil do Prahy na protikomunistické demonstrace, což logicky vyústilo angažováním se v listopadu 1989, kdy jsem vedl a byl mluvčím OF v okrese Jindřichův Hradec. Po třiceti letech chci účtovat. Co jsem/jsme chtěl/chtěli? Svobodu projevu, svobodu pohybu, možnost podnikat a svobodně žít svůj profesní, osobní a rodinný život, zrušení vedoucí úlohy KSČ a samozřejmě to nejdůležitější – svobodné volby. To všechno máme, nemám tedy důvod k demonstracím, snad jen jako poklidné vyjádření názorů, ovšem s tolerancí názorů druhých. Máme-li vrcholný nástroj demokracie – svobodné volby, případně možnost iniciovat předčasné svobodné volby -, není důvod k demonstracím.

Proti nám nestojí jako za totality komunistická státní mašinérie. Chceme-li dosáhnout oprávněné změny, musíme v první řadě respektovat pravidla hry. Jinak nastoupí chaos, vláda davu a to pak již těžko hledat, odkud létají třísky z násilím káceného lesa. Možná jsme měli tehdy v roce 1989 v mém rodném Hradci štěstí - veškerá shromáždění probíhala za tolerantní nálady. Každý, opakuji, každý mohl vystoupit, shromáždění lidé mu dali prostor. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale opravdu to fungovalo. Cíl byl jediný – svoboda. A tak nám k mikrofonu přicházeli nejen studenti, herci, disidenti a aktivisté, ale i komunisté, dokonce i člen zásahové jednotky z Národní třídy. Lidé ho nemuseli zrovna milovat, ale poslechli si ho.

Půjde zorganizovat něco takového při oslavách za rok, v plně demokratickém státě? Bude moci občan položit květiny, aniž by mu je někdo hanebně ukradl? Budou shromáždění občané respektovat, že jejich svoboda se shromáždit a vyjádřit končí tam, kde začíná právo druhého udělat totéž s opačným názorem?

Kromě poklidného letošního shromáždění 21. srpna u českobudějovického rozhlasu jsme s manželkou absolvovali shromáždění 17. listopadu v Jindřichově Hradci a den poté jsme zašli i na Národní třídu. Ve svém hradeckém působišti jsme se prakticky okamžitě dostali do sporu, naštěstí jen slovního. V pořádku, udržel se slušný rámec dialogu, byla to svobodná výměna názorů. Ale když jsem otevřel téma oslav v příštím roce a řekl jsem, že nevidím jinou možnost, jak zaručit svobodný, bezpečný a důstojný průběh, než na pietní místa k udržení pořádku postavit silové složky, které by zajistily všem spravedlivě a svobodně položit květiny, říci pár slov, případně prezentovat názor transparentem, bylo zle. To chcete policejní stát? Stop násilí! Svobodu!

V tuto chvíli je nutné si položit otázku kdo (volené orgány?), jak a zda vůbec v našem státě vládne. Kdo zajistí, aby slušný občan-demonstrant nebyl napaden, aby bylo možné pronést projev, aby bylo možné položit květiny bez rizika, že je nějaký zakomplexovaný fanatik nezničí a nevyhodí? Mohu ve svátečních dnech na takovou akci vzít z výchovných důvodů děti? V listopadu 1989 jsem je tam bral. Zkusme si představit (jde to opravdu těžko), že bychom řešili podobný problém za respektovaných, demokratických časů až nekriticky obdivované první republiky. Jak by to vypadalo? U památníku by stáli ozbrojení legionáři, kolem členové Sokola, možná i dítka v krojích. Kdyby kdokoliv jen sáhl na věnec od prezidenta republiky či předsedy vlády, tak by dostal takovou ránu pažbou, že by nestačil počítat zuby. 

Já vím, prezident Zeman není TGM, ale podstata je stejná, každý přece má určité množství odpůrců, třeba i oprávněných. Kdo zastaví zneuctívače symbolů? Kde je policie, aby zadržela a iniciovala obžalování nosiče šibenic – což to není protizákonné vyhrožování smrtí? My občané, stát a jeho představitelé máme necelý rok na to, abychom si udělali jasno, chceme-li odpornou, zbabělou anarchii lůzy, nebo svobodný, demokratický stát, v kterém dobrovolně dodržují zákony a pravidla jak ti, kdo toho času vládnou, tak ti, kteří třeba budou vládnout příště. Chcete změnu? Vyhrajte volby. Kdo chce vyhrát sportovní zápas, musí dát víc gólů, ne udělat víc faulů.

Organizátorům protestních demonstrací je třeba připomenout, že pokud to přeženou, nebo se jim organizace vymkne z rukou, může vše přerůst v pokus o násilný státní převrat, což by doufám ve státě, v kterém fungují demokratické volební mechanismy, bylo předmětem trestního stíhání.

Braňme slušnost, svobodu a demokracii, neboť jak říká můj oblíbený filozof Johnny Rotten Lydon: To my jsme ty květiny v popelnici (We´re the flowers in the dustbin).

Ivan Emr


Diskuse


I. Emr
19:01
14.12.2018

Š. Hašek
20:13
14.12.2018

A. Novák
17:26
14.12.2018

I. Procházková
16:45
14.12.2018

V. Student
16:33
14.12.2018

Š. Hašek
19:52
14.12.2018

J. Lepka
13:04
14.12.2018

A. Novák
17:28
14.12.2018

Š. Hašek
20:08
14.12.2018

P. Papež
12:56
14.12.2018

Š. Hašek
19:54
14.12.2018

J. Jurax
22:01
14.12.2018

M. Mikulec
12:01
14.12.2018

P. Papež
15:45
14.12.2018

A. Nový 840
17:04
14.12.2018

M. Valenta
8:51
14.12.2018

V. Kotas
7:07
14.12.2018

A. Salický
1:24
14.12.2018

V. Braun
0:31
14.12.2018

počet příspěvků: 21, poslední 14.12.2018 10:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.