Odpůrci Lisabonské smlouvy ji rádi prezentují jako zaměrnou kamufláž někdejší tzv. euroústavy, jejíž ratifikace byla zastavena po té, co ji francouzští a nizozemští voliči v roce 2005 odmítli. Euroústava prý byla přepsána do nesrozumitelného jazyka, aby voliči neviděli, že parlamenty za jejich zády přijímají jimi zavržený text. Tuto legendu si osvojil např. i komentátor Martin Weiss z Lidových novin (LN, 19/10/2009: „Kdo se rozhodne prosadit odmítnutou euroústavu tak, že ji přepíše do nesrozumitelna, má o tom mlčet."). Teorie o spiknutí elit proti lidu má jen jednu vadu: věcně je zcela mimo.

Nikdo netají, že Lisabonská smlouva je kompromisem, který nahrazuje neúspěšný projekt euroústavy. Není proto žádným překvapením, že její text řeší stejné problémy. Je též všeobecně známo, že euroústavu ratifikovalo 18 států (z nichž 2 po kladném referendu), 2 od ratifikace naopak odstoupily po záporném referendu; 7 ratifikaci přerušilo, aniž by se jejich parlamenty či voliči vyjádřili. Dáme-li stranou státy, které se tak říkajíc „zdržely hlasování", máme tedy poměr 18 pro : 2 proti. Je snad překvapivé a nelegitimní, že náhradní kompromis z velké části přebírá původní text? Kompromis vyžaduje, aby většina naslouchala menšině a učinila jí ústupky; ale na druhou stranu nelze ignorovat hlas většiny, která řekla „ano".

Ano, Lisabonská smlouva je euroústava osekaná o vše, co by zdálky či zblízka mohlo připomínat nakročení k evropské federaci, plus minus pár dalších změn. A z tohoto důvodu je též koncipována jako novela existujících smluv, ne jako nová smlouva nahrazující ty dnešní. Euroústava měla symbolizovat do určité míry nový začátek, novou etapu v budování sjednocené Evropy. Lisabon zůstává pouhou změnou - byť výraznou - již existujícího. Politické rozhodnutí novelizovat platné smlouvy, spíše než je nahradit novým uceleným textem, bylo učiněno pod tlakem euroskeptiků. Ti se obávají symboliky, kterou by „znovuzaložení" Unie - prostřednictvím nového textu, který by se navíc jmenoval ústava - v sobě neslo¹. Nu a každá novelizace je z vlastní podstaty nesrozumitelná. Je totiž katalogem změn, které bez znalosti původního textu nedávají samy o sobě smysl. To platí u evropských smluv stejně jako u zákonů, které dnes a denně procházejí naším parlamentem (viz. třeba tato novela).

Takže nešlo o žádné „přepsání do nesrozumitelna", protože nikdo nepotřeboval nic kamuflovat. Ostatně neznám politika, který by tvrdil, že Lisabonská smlouva je něco úplně jiného než euroústava. Znám jen politiky, kteří říkají, že Lisabon nemá „ústavodárnou", „znovuzakládající" ambici. A mají pravdu.

Strefovat se do nesrozumitelnosti Lisabonské smlouvy jako takové (tj. onoho „novelizačního" katalogu) je tedy pouhým laciným zneužíváním neznalosti mnoha občanů toho, jak funguje běžná tvorba práva na evropské i národní úrovni. U našich zákonů i u evropských smluv pochopitelně platí, že normální smrtelník nebude číst novelu zákona či smlouvy, ale až tzv. konsolidované znění, tj. ucelenou verzi textu zákona či smlouvy po zapracování změn, které novela přináší. Konsolidované znění smluv v „lisabonské verzi" je k dispozici už dlouho a není o nic nesrozumitelnější než běžná politicko-legislativní produkce u nás a jinde v Evropě.

Je paradoxní, že pro euroskeptiky je ze symbolických důvodů stravitelnější nesrozumitelná novela, než srozumitelnější nový text. Je nevkusné, když se pak do této - jimi vynucené - nesrozumitelnosti strefují.

+++++++++

¹ Zpráva německého předsednictví (veřejně snadno přístupná) shrnující bilaterální konzultace, které vedly k dojednání Lisabonské smlouvy, je velmi jasná: „Několik členských států zdůraznilo, že je důležité zabránit tomu, aby na základě symboliky a názvu „ústava" nevznikl dojem, že dochází k radikální změně povahy Unie. Znamená to pro ně rovněž návrat k tradiční metodě změny Smluv cestou pozměňující smlouvy, jakož i řadu změn v terminologii, přinejmenším vypuštění názvu „ústava".

Tento přístup není neslučitelný s požadavkem těch členských států, které již ratifikaci provedly, aby z podstaty Ústavní smlouvy bylo zachováno pokud možno co nejvíce. Jsou ochotny zvážit alternativní metodu změny Smluv, pokud se tím napomůže dosáhnout všeobecně přijatelného výsledku, a překonat tak současnou patovou situaci. Uvedly však zcela jasně, že toto bude představovat významný ústupek. Trvají na nutnosti uchovat podstatu inovačních změn dohodnutých na mezivládní konferenci v roce 2004 a zajistit pokud možno srozumitelnost a jednoduchost nové Smlouvy."

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu