Události takzvané dějinné jsou vytvářené lidmi. V despociích závislých na jednom člověku se projevuje lidský rozměr víc než ve státech demokratických. Tam je rozhodovací proces jaksi rozředěný, rozložený do prostoru a času, distribuovaný do většího počtu osob.

Vladimír Putin se v ukrajinské krizi vylupuje jako figura v podstatě tragická. Vyhrotil spor do krvavé polohy. Ten už nelze uchlácholit, zamést pod koberec. Proteklo příliš mnoho krve. Válečné zločiny se řeší i po desetiletích a odpovědnost ze sebe nikdo nesetřepe.

Putin v těchto dnech na sebe upozornil návštěvou Krymu, kde pronesl programové prohlášení. Tragikomický je jeho pokus vrazit klín do západního spojenectví. Jeho slova o tom, že v něm francouzský prezident Hollande vyvolal jakési pocity nesouhlasu s dosavadním postupem, budí útrpný úsměv. Humanitární pomoc, bombasticky vypravená na vojenských kamazech přestříkaných na bílo (mírová holubice je bílá), a teď imaginární podpora od francouzského prezidenta, to jsou tahy partie, kterou Putin sice pořád ještě může vyhrát, ovšem vítězná trofej je nefunkční Ukrajina, rozbitá na padrť hlavně duchovně a dlouhodobě ekonomicky naprosto ztrátová.

Putin svět a hlavně sám sebe ujišťuje, že to všechno povede k vnitřnímu utužení ruské sounáležitosti. Tu zatím vidět jen ve statistických číslech podpory. To hlavní, totiž peníze, ale ze země tečou pryč.

Kdo by chtěl mít své peníze v zemi řízené fantastou?