Lidové noviny přinesly ve středu rozsáhlý referát o revidované koncepci české zahraniční politiky. Vrací se do ní koncept lidských práv a mizí některé momenty, o kterých široká veřejnost ani nevěděla, že tam jsou.

Obecně jde o přichýlení k prozápadnímu pojetí, jak ho prosazoval Václav Havel. Ten byl silně atlanticky zaměřen a problematika lidských práv tvořila ústřední bod jeho celoživotního politického snažení. Původní koncepce připouštěla toleranci totalitních režimů pod záminkou vzájemného respektu, kdežto nyní je ta pasáž proměněna – nelze upustit od obrany lidských práv ani v nepříznivých podmínkách. Pro širší veřejnost (včetně mne) asi je překvapující původní formulace, která se hlásí k myšlenkám reformního komunismu a disentu. Havlovi přežívající veteráni jsou v nové koncepci uchlácholeni odkazem Pražského jara a Chartou 77.

Koncept je to závažný, protože určuje naší zemi místo ve společenství západního světa. Pod ruským tlakem za pilné pomoci skrytých či otevřených putinčíků se dařilo prosazovat ideu, že je důležitý hospodářský zájem a že prosazování lidských práv je vlastně zasahování do vnitřních věcí partnerských zemí. Nejhlasitějším šiřitelem této verze putinismu je samozřejmě Miloš Zeman, který se z Číny vrátil nadšený tamním způsobem vnitřního upevňování státnosti.

Novelizovanou koncepci je tedy třeba vítat a je naprosto bezpochyby zásluhou Bohuslava Sobotky. Andrej Babiš je ve věci zahraniční koncepce bez názoru a bez páteře a to ho diskvalifikuje z role státníka – je možná dobrý praktik každodenní politické praxe a to mu přináší body, ale je třeba se hrozit vize, že by měl vzít do ruky kormidlo. Hrozilo by nebezpečí, že zatočí tam, kam mu kdo řekne, v horším případě zaplatí.