Vzpomínám na Babylon. (A. C. Clarke)

„V roce 1917 zářily nad hrabstvím Somerset jasné hvězdy. Nebe nad Francií bylo však plné světlic a dělostřeleckých granátů první světové války. Tady bojoval Charles Wright Clarke, když se mu v somersetském městečku Menehead na pobřeží Bristolského průlivu narodil prvorozený syn Arthur (následovali sourozenci Fred, Mary a Michael). Stalo se tak 16. prosince a měsíc byl právě v novu.“

Tak takhle začíná oficiální životopis Arthura C. Clarkea, do kterého jsem částečně nahlížela, připomněla nám devadesáté narozeniny sira Clarkea Jana Dvořáčková před dvěma měsíci, kdy jsme všichni hromadně přáli mistrovi pera ještě další léta k dobru - bohužel osud chtěl jinak. Připomeňme si tedy posledního z autorů "Velké trojky" nejenom očima I. Asimova, ale i dalších... 

Kdyby měl Arthur C. Clarke více vlasů a byl podstatně hezčí, lidé by si ho se mnou snadno pletli.

Je asi v mém věku a píše právě tak dlouho jako já. Napsal vědeckofantastické romány a publikoval sbírky sci-fi povídek, stejně jako já. Má odborné vědecké vzdělání, stejně jako já (on v astronomii, já v chemii), a vyšly mu knížky ´čisté vědy´, tak jako mně.

A navíc, on byl čestným hostem na 14. conu (New york, 1956), zatímco já jsem byl čestným hostem na třináctém (Cleveland, 1955). A právě na 14. conu jsme se s Arthurem dobře poznali a tam jsem se ho naučil milovat, protože je to opravdu nesmírně milý člověk a zábavný společník.

Ovšem v jedné věci má jako přítel velkou rezervu. Obvykle když přijde řeč na moje křehké ego, zaujímám pozici povznesenou nad veškerou kritiku. Nacházím-li se ve společnosti někoho, o kom předpokládám, že jeho próza je lepší než moje, změním šikovně téma na non-fiction. A kdybych snad měl hrát druhé housle v non-fixtion, rozhovořím se učeně o próze.

Jedině u arthura oba moje postupy tvrdě selhávají. Běda, jeho science fiction se řadí mezi ty nejoriginálnější a nejdůmyslnější díla nejen napoli vědeckofantastické literatury a jeho non-fiction je právě tak autoritativní a zároveň oplývá fascinující řemeslnou zručností. Nejhorší na tom je, že nemohu přejít ani na svoji poslední záchranu - čistou kvantitu - protože Arthur je jak v próze, tak v non-fiction stejně plodný jako já.

Poslední hřebíčkem do rakve bylo ovšem to, že Arthurovi se s lehkostí a elegancí podařilo to, co se mně nepovedlo. Na konferenci, kde byl sám čestným hostem, se zdvihl ze svého místa, aby přijal Huga za tuto povídku "Hvězda", a byla to povídka tak vynikající a cena tak zasloužená, že jsem zjistil, že moje zrádné ruce tleskají v divokém nadšení. Nicméně musím připustit, že někdy ráno, když si pročesávám své husté hnědé kadeře, činí mi potěšení pomyšlení, že Arthur neoplývá zrovna bohatou kšticí. Dobře mu tak, to říkám já.

(I. Asimov, Hugo Story 1955-1961, Winston Smith 1993; Přeložila Kateřina Přádová; strana 165-166)

Každý živoucí člověk má dnes za sebou zástup asi třicítky duchů, neboť právě v tomto poměru mrtvých převyšuje počet živých. Zhruba sto miliard lidí kráčelo už po planetě Zemi od úsvitu času. Je to pozoruhodné číslo, jelikož prazvláštní shodou je i počet hvězd v našem vesmírném domově, v Mléčné dráze, jedno sto miliard. Takže za každého jedince lidského rodu, který kdy žil, svítí v tomto místním vesmíru jedna hvězdička. (A. C. Clarke)

Arthur C. Clarke se narodil jako syn anglické farmářské rodině 16. prosince 1917 v Mineheadu (hrabství Somerset, Anglie). Po studiích v rodném hrabství se v roce 1936 přestěhoval do Londýna, aby projevil raný zájem o vesmírné vědy a spojil se s British Interplanetary Society (BIS), kde začal přispívat do občasníku a psát science fictin. Stejně jako mnoho dalších mladých mužů se v roce 1939 zapojil do Druhé světové války a sloužil v RAF jako instruktor pro práci s radarem, po válce se vrátil do Londýna a v letech 1947-50 a 1953 se stal prezidentem BIS. Jeho návratu však předcházela nezapomenutelná myšlenka, kterou otiskl v roce 1945 v časopisu Wireless World - aneb jak pomocí tří družic zajistit televizní spojení nad celým světem.

Proto se jeho myšlenka „uskutečnila“ v roce 1962, kdy v časopise publikoval článek „Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném času“. Kromě tohoto vynálezu publikoval Clarke za války ještě jiný článek: „Raketa a válka budoucnosti“ o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu.

Roku 1946 se stává předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracuje na vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946 – 1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King"s College.

Roku 1956 se přestěhoval do Colomba na Srí Lance (tehdy ještě Cejlon). Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu „Rajské fontány“, v němž popisuje ideu vesmírného výtahu. Na počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy (román „Konec dětství“).  Od pseudověd se pak distancoval, ale dodnes obhajuje výzkum na poli telekineze a podobných jevů. Je také známý ze svých dvou seriálů: Tajemný svět Arthura C. Clarka (1981) a Svět tajemných sil Arthura C. Clarka (1984).

V roce 2000 mu byl udělen rytířský titul. Bohužel mu však jeho zdravotní stav (od roku 1988 je upoután na kolečkové křeslo) neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Slavnostní ceremoniál se tedy uskutečnil za přítomnosti britského vysokého komisaře přímo v Colombu. Je čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru.

Clarkovým jménem byla pojmenována planetka – „4923 Clarke“ a dinosaurus „Serendipaceratops arthurcclarkei“ objevený v australském Inverlochu.

V roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1986 založil Cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.

Žil na Srí Lance, kde také v prosinci 2004 přežil tsunami. (Autor: Miroslava Hromadová, Osel.cz; Zdroj: Wikipedia, ESA, Setileague, movingimages)

“Jakákoliv dostatečně pokročilá technika je k nerozeznání od magie.”

Arthur Charles Clarke se narodil v Mineheadu (hrabství Somerset) ve Velké Británii. Sloužil za druhé světové války u RAF jako radarový instruktor. Po válce vystudoval fyziku a matematiku na King’s College v Londýně. Jeho hluboký zájem o hranice vědy byl patrný hned počátku. Dvakrát byl předsedou Britské Interplanetární Společnosti. Clarke je téměř profesionální astronom a duchovní otec komunikačních satelitů (kdyby si svůj vynález nechal patentovat, byl by miliardář…a pravděpodobně by nepsal sci-fi).

Jeho první povídka se jmenovala Loophole. V počátečních letech své tvorby užíval pseudonymy (Ch. Willis).

V roce 1968 napsal spolu se Stanley Kubrickem scénář k filmu 2001: Vesmírná Odysea. Předlohou pro tento film byla dřívější Clarkova povídka Hlídka. Byl to první kvalitní sf film se zdařilými efekty. Později Clarke napsal knižní podobu filmu. Pojednává o letu lodi Discovery k Saturnu. Příběh ale začíná na prehistorické Zemi, kde mezi pralidmi přistane záhadný černý monolit a způsobí vývoj lidské rasy. Monolit je po mnoha tisíciletích nalezen na Měsíci. Mezitím začíná expedice k Saturnu. Palubní počítač Hal se “zblázní” a zabije celou posádku kromě Davida Bowmana. Ten se nakonec setká s mimozemskou inteligencí a změní se v jinou bytost. Odysea se postupně rozrostla v trilogii. 2010: Druhá Vesmírná Odysea a 2061: Třetí Vesmírná Odysea.

V roce 1960 Clarke opustil psaní sf a věnoval se potápění a podmořskému výzkumu, to byl ostatně také jeden z důvodů, proč se přestěhoval na Srí Lanku (65). Většinu své síly věnoval na psaní vědeckých a popularizačních článků, v čemž ho můžeme srovnávat s Asimovem. Clarke se stal světoznámým, když komentoval mise Apollo 11, 12 a 15 na CBS Tv.

Kniha Rajské Fontány mu v roce 1980 přinesly ocenění HUGO. Zde se zabývá stavbou gigantického výtahu vysokého 36 000 kilometrů. Clarke přitom vychází z reálných objevů a hypotetizuje s výrobou uhlíkových vláken ve stavu beztíže.

Velice známá je také kniha Ráma. (Pozor, Clarkova je pouze první kniha, u zbytku sérií Clarke figuruje jen jako patron Gentry Leeoho) Jedná se v ní o průzkum obrovského válce, vyrobeného neznámou mimozemskou inteligencí. Cizí loď prolétává sluneční soustavou a je třeba ji prozkoumat.

Za zmínku stojí také povedená novela Měsíční prach a samozřejmě také množství dlouhých i krátkých povídek. (Petr Macek, SciFiWorld.cz)