Valerio Evangelisti. Znáte ho někdo? Jestli ne, tak jste na tom stejně jako já před pár týdny. Kupuji sice (skoro) všechny sci-fi knížky, které u nás vyjdou, jenže je už nějakých patnáct let nestíhám číst. Poprvé jsem to ono jméno zaregistroval asi před dvěma týdny. Pagi mi totiž psal, že na Parcon veze autem nějakého Evangelistiho. Týden nato jsem dostal pozvánku na nedělní večerní posezení s Valeriem Evangelistim. To už mi nedalo a začal jsem pátrat. Naštěstí jsem objevil stránky, které připravuje Lenka Staníčková. Zkuste se na ně mrknout. Je to "eymerich.org".

Když jsme se s Pagim domluvili, že pojedeme mým autem, bylo už všechno jasné. Jako povinnou literaturu jsem si na cestu přečetl knihu "Tajemství inkvizitora Eymerika". No, dost mě to chytlo. Takhle připraven jsem v pátek sedl do auta a vydal se na cestu. Na I. P. Pavlova nabrat Pagiho. V Karlíně vyzvednout remitendu Pevnosti pro účastníky Parconu a pak už k Parkhotelu. Za chvíli se objevil vousatý dlouhán, který rozvážně kráčel přímo k nám. Jen aby se mi vešel do auta Ukázalo se, že anglicky umí asi tak jako já, takže jazykové bariéry se celkem rychle rozpustily. Za chvíli jsme se bavili jako staří známí o všem a o ničem a jako dobří kamarádi jsme spolu i chvilkami mlčeli.

Večer začalo být hůř. Seděli jsme v barojídelně a odněkud se vynořila Helena Šebestová. Tou zkázou nebyla Helenka osobně. Byla to její prosba (tedy spíš oznámení), jestli bych ráno nechtěl odpřekládat Valeriovu přednášku o italské sci fi. No nazdar. Netušil jsem že bude ještě hůř. Večer jsme s Valeriem seděli a pokoušeli se dát dohromady jeho program. V propagačních materiálech zjistil, že v Plzni existuje rozsáhlý systém podzemních chodeb. Pro bývalého historika, který navíc píše knihy odehrávající se převážně ve středověku, to bylo nepřekonatelné lákadlo. Dokonce i plánovaná prohlídka pivovaru byla odsunuta na druhé místo. Přitom jsme zjistili, že máme jednu společnou vášeň. Sladovou whisky, a to zejména tu z ostrova Islay.

V devět ráno jsem jenom tiše záviděl L. Medkovi, že má svou přednášku až od jedenácti. Sice se v devět zvednul z postele, aby se podíval do programu, ale zase se do ní spokojeně svalil. Ne tak já. Za pět minut deset jsem už čekal, abych se chopil svého mikrofonu. Docela mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že italská sci fi je v Itálii odstrkovaná popelka. Ještě nedávno italští autoři museli používat anglické pseudonymy, aby je vůbec někdo kupoval. Trochu mi to připomnělo situaci u nás před pár lety. Anglickou verzi přednášky jsem dostal i se souhlasem k publikování, takže je jen otázkou času, než se někde objeví.

Odpoledne proběhla "beseda se zahraničním hostem". Tím samozřejmě nebyl nikdo jiný než Valerio Evangelisti, náš sympatický Ital. Přitom jsme se dozvěděli, jak vlastně jeho inkvizitor Eymerich (čti Ejmerik) vznikl. Při své práci se Valerio Evangelisti dostal k odborné knize z oblasti psychiatrie. To ho přimělo k tomu, že vytvořil příběh s rozpolcenou postavu inkvizitora. Jméno si půjčil od skutečné osoby, která žila ve středověké Katalánii. Jak sám řekl: "Jméno Eymerich mi připadalo úžasně ostré a razantní." Sám prý psaní používal jako terapii na problémy, které v té době měl. Přiznal svou obavu z neustálého nárůstu násilí ve světě. Hodinka besedy v pohodě uběhla povídáním o Eymerikovi i o důvodech, kvůli kterým Valerio Evangelisti píše. Povídání v pohodě bylo. Ne moje překládání. Z. Rampas na stůl zákeřně umístil misku s dýňovými semínky. A já najednou zjistil, že je pojídám a vůbec nemám tušení, o čem se mluví. Kdosi k tomu poznamenal: "Semínka z tykve ti snížila íkvé." Naštěstí se tam našlo dost ochotných duší, které ode mě to převoznické veslo vzaly.

V neděli jsem musel poměrně záhy vyrazit směrem k domovu, takže Valerio Evagelisti navštívil pivovar i plzeňské podzemí beze mne. Plánované večerní posezení se sice zrušilo, ale mně to nedalo. Vypravil jsem se do jeho hotelu, abych zjistil, jak se vydařilo nedělní odpoledne. Ukázalo se, že návštěva historického podzemí bylo to poslední, co mu scházelo ke spokojenosti. Jak přiznal, to, že ho fanoušci na každém kroku nezastavovali se žádostí o podpis, mu spíš vyhovovalo. Není člověk, který by se vyžíval ve velké publicitě. Vesele se se mnou loučil: " Až zase budete potřebovat nějakou hvězdu, kterou nikdo nezná, dejte mi vědět." Jenže já i pár dalších už ho znát budeme. A určitě se na něj budeme těšit.

(foto: Hanina Veselá)