„V roce 1917 zářily nad hrabstvím Somerset jasné hvězdy. Nebe nad Francií bylo však plné světlic a dělostřeleckých granátů první světové války. Tady bojoval Charles Wright Clarke, když se mu v somersetském městečku Menehead na pobřeží Bristolského průlivu narodil prvorozený syn Arthur (následovali sourozenci Fred, Mary a Michael). Stalo se tak 16. prosince a měsíc byl právě v novu.“

Tak takhle začíná oficiální životopis Arthura C. Clarkea, do kterého jsem částečně nahlížela.

Nemusím ale nahlížet do knihy, abych dokázala vyjádřit svůj vztah k tomuto výjimečnému spisovateli.

Je to asi otřepaná fráze, ale Clarke mě přivedl ke sci-fi. Byl to jeho Svět tajemných sil – pořad, který na začátku devadesátých let vysílala Česká televize. Tehdy mě zaujalo chození po žhavém uhlí, zvláštní vztahy mezi dvojčaty, samovznícení člověka, a fascinoval mě svět duchů a všemožných oblud žijících v pozemských vodách. Usínala jsem při pomyšlení na nekonečné dálky vesmíru a moje touhy, které nikdy neměly dostat šanci se naplnit, najednou dostaly pevné obrysy, a jakoby to stačilo. Devadesátá léta byla všeobecně desetiletím kontaktu. Kruhy v obilí kam se podíváte, mrzačení dobytka, všemožné zprávy o únosech, dokonce údajné důkazy, svědci a já nevím co všechno. Věrohodnost asi nulová, ale tehdy… tehdy to byl celý můj svět. A pan Clarke o tom všem tak poutavě vyprávěl. Byla to jeho Vesmírná odysea – čtveřice knih, z nichž jsem paradoxně začala tou druhou. 2010 jsem si půjčila v deváté třídě ve školní knihovně. Fakt, že školní knihovna měla takovou knihu, mě udivil až v dalších několika letech, kdy jsem si za peníze na obědy a školní pomůcky rozšiřovala knihovnu dalšími romány Arthura C. Clarkea. Na školní pomůcky nikdy nedošlo a hlad mám doteď. Ale díky za to!

Když jsem ve druhé polovině onoho školního roku donesla do školy referát z této knihy, a poté, co učitelka češtiny prohlásila, že „tohle není vhodná literatura pro dívky,“ rozhodla jsem se, že udělám pravý opak a právě tohle si zvolím jako vhodné čtivo pro dospívající mysl. Už tehdy jsem byla nevratně poznamenána taji, které ukrývá vesmír, takže tohle byl jen další krůček. Nutno podotknout, že učitelka myslela, že se změním. Můj druhý referát toho roku – Střetnutí na Farpointu ze série Star Trek Nová generace ji naprosto odrovnal, a nadále už ode mě referáty nevyžadovala. Její chyba.

Oproti tomu češtinou na střední jsem prošla v pohodě. Slohové práce na jakékoli téma se nevyhnuly kontaktu s vesmírem. Dokázala jsem ho nacpat všude, a kolikrát po hodině učitelům vysvětlovala, proč jsem to udělala k tématu, které se dalekých galaxií naprosto netýká. Dokonce, i když jsem se potila při psaní maturitní slohovky na téma Role ženy ve společnosti v průběhu staletí, jsem se nemohla dočkat okamžiku, kdy budu moci psát o roli žen při výzkumu vesmíru, potažmo kolonizaci jiných světů. Jediné, co mě zabrzdilo, byl rozsah práce. Celkově jsem vylezla s jedničkou – jedinou známkou, které si za celá ta léta skutečně vážím, stejně jako oné češtinářky paní Procházkové.

Ale zpět k Arthurovi.

Jak jsem se dočetla ve spisovatelově životopisu, byla u něj touha po vyprávění ze strany učitelů dokonce podporována. Byl to skvělý vypravěč, rád fantazíroval a dokázal pobavit nejen své spolužáky. Jeho učitelka Maud Hanksová v něm už v jeho dětství viděla velký potenciál. Možná netušila, jak daleko ho jeho životní pouť zavede, každopádně v ní měl oporu.

Za druhé světové války sloužil mladý Clarke ve službách RAF. Vstup do vzdušných sil podnítil jeho zájem o astronomii ruku v ruce s touhou naučit se vzdušné navigaci. Rozhodl se totiž, že půjde za tím, co ho zajímá, že nebude sledovat nezřetelné cestičky osudu, ale že ho sám ovlivní do té míry, aby z toho co nejvíce vytěžil. Do řad letectva vstoupil jako letecký mechanik bezdrátového rádiového spojení, vojín, letec druhé třídy.

Povídky – zlomek z díla:

V podstatě první povídkou, kterou Clarke profesionálně publikoval, byl Záchranný oddíl. Objevil se v časopise Astounding Science Fiction, a to v květnu 1946. Později vyšly jeho povídky ve sbírkách Hlídka (onen Záchranný oddíl), Zkazky z planety Země, Devět miliard božích jmen, Historky od Bílého jelena, Směr času, Výprava na Zemi nebo, v poslední u nás vydané, Povídky z deseti světů.

Po válce se Clarke dostal na King´s College, kde chtěl zpočátku studovat astronomii. Jenomže kursy byly přeplněné, takže se raději rozhodl získat hodnost bakaláře přírodních věd ve fyzice a teoretické i aplikované matematice.

V prvním roce studia se Arthur stal předsedou Britské meziplanetární společnosti, jejímž členem byl například slavný dramatik George Bernard Shaw. Clarke společnosti jednoho dne předložil svou stať Problém zvaný kosmická loď. Ta později vyšla, byla několikrát doplněna, a několikrát přetištěna. Později četl Shawovu hru Zpět k Metuzalémovi, jejíž závěrečná řeč se zmínkami o hvězdných sídlech a velkém kosmickém životním prostoru na něj udělala dojem. Odtud se rozhodně vzaly sympatie k myšlence astronautiky, které kupodivu nevyšly od Clarkea. Tento matný nástin podobných zájmů pak vyústil v několikaletou korespondenci.

Mnozí spisovatelé dnes pátrají nad tím, kde vzít inspiraci, jak zaujmout. Clarke nic takového nevnímal. Žena jeho bratra Freda, Dot, si vzpomíná, že se ho na to jednou ptala. „Kde bereš inspiraci?“ Clarke bez zamyšlení odpověděl: „Nic takového. Přijdeš tam nahoru (myšleno do pracovny v domě jeho bratra, kde tou dobou žil), a pracuješ. Je to jenom práce. Zasuneš papír do stroje a jedeš.“ Tak to mě ohromuje snad víc, než paní Dot, která se o samostatný literární počin podle všeho nikdy nepokusila.

Abych nezapomněla na manželství. Clarkeovou vyvolenou se stala Marilyn Torgensonová. Jejich vztah začal v roce 1953, v době, kdy se uvažovalo o vydání jeho románu Konec dětství (jeden z těch, které mi způsobily dlouhotrvající, ale velmi příjemné poškození osobnosti).

Marilyn bylo dvaadvacet. Z předchozího manželství, které uzavřela už v sedmnácti, měla malého synka. Clarkea si vzala ani ne po měsíční, zato velmi bouřlivé známosti 15. června 1953.

Bohužel předzvěstí krátkého trvání manželství byly přílišné rozdíly v povahách obou mladých lidí. Clarke psal. Na svatební cestě dodělával onen Konec dětství, jehož první vydání se dočkalo neuvěřitelných 210 tisíc výtisků.. Časem se stalo, že je jejich vlastní zájmy a životní zkušenosti odcizily. Marilyn byla velmi živé povahy. Ráda se bavila, zatímco její manžel se oddával své vášni v každém možném okamžiku. Dalším problémy vyvstaly, když oba odjeli do Anglie k Clarkeově rodině, kde Marilyn nikoho neznala. Už na konci měsíce bylo jasné, že jejich manželství je omyl. Krátce po svatbě se Clarke navíc dozvěděl, že s Marilyn nemůže mít dítě. Její první porod ji přinesl zdravotní komplikace, které vylučovaly jakékoli další početí. Clarke o dítě velmi stál.

Manželství se rozpadlo už šest měsíců po svatbě, úředně ale až o dlouhých deset let později, v prosinci 1964. Marilyn většinu toho času trávila v Americe a Arthur většinu v Anglii a pak všude tam, kam ho osud zavál.

Pokud bych měla vypisovat všechna zajímavá období ze spisovatelova života, bezpochyby bych tím strávila dlouhé týdny, ne-li měsíce. Jeho život je jedno velké dobrodružství. A to se nezmiňuji o spolupráci se Stanleyem Kubrickem, režisérem filmu 2001 Vesmírná odysea. O vzniku tohoto výjimečného díla vyšla celá kniha pod názvem Ztracené světy 2001.

Nashromážděné zkušenosti a zážitky by vydaly na dalších deset lidských životů. Jeho odysea ještě nedospěla ke svému konci, a můžu jen doufat, že tu s námi ještě pár let zůstane.

Jeho životopis má bezmála 350 stran plných líčení neuvěřitelného bohatství života jediného člověka. Rozhodně vám doporučuji si ho přečíst. Způsobí to další poškození osobnosti. Poznáte totiž, jak naprosto všední jsou životy většiny z nás.

Jeho dílo se už v osmdesátých letech vyšplhalo někam k sedmi stům pracím. U nás se o šíření jeho odkazu nejvíce zasloužilo nakladatelství Baronet, v jehož edici vyšlo víc než tři desítky románů a sbírek povídek.

Posledním vydaným románem byl druhý díl poutavé spolupráce se Stephenem Baxterem pod názvem Sluneční bouře. První Oko času se mi líbilo víc a možná, že jsem si na těchto dvou knihách všimla jisté jinakosti, kterou přináší autorská spolupráce. Ne vždy je to na škodu. Například u šestisvazkového klenotu Zlatý věk Venuše, který napsal s Paulem Preussem, nicméně jeho sólové práce, jako třeba Konec dětství, Měsíční prach, Marťanské písky, Kolébka, Rajské fontány, nebo další má oblíbená Město a hvězdy, jsou mi milejší.

Prameny:

• Životní odysea Arthura C. Clarkea
  Napsal Neil McAleer
  Překlad Alena Pavlová, Ivan Ryčovský
  Vydalo nakladatelství Columbus 1995
• A pár mých postřehů.