V životě hra pokračuje i po matu. - Isaac Asimov (1920–1992)

1.

Zemřel na AIDS.

A ačkoli o hrozbě od roku 1989 věděl, v životopise svou nemoc zamlčel a jeho manželka o tom řekla pravdu až deset let po jeho smrti. Ne, jistě není třeba čísti teď proto jeho biografii nějak „nově“, chápeme ale rozhodně lépe motivace pro její napsání a více nás zaujme líčení osudné operace z roku 1983. Právě tehdy se totiž Asimov podrobil trojnásobnému bypassu srdce a transfuze už sice byly monitorovány, nikoli však důsledně. On sám zažil prý po zákroku jen neovladatelnost prstu a žertem hulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček.“ K čemuž dodává: „To jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“

Jeho žena (lékařka!) dohlížela, aby bral v příštích letech léky, a „vždycky stranila doktorům,“ durdí se Asimov, „ačkoli ji loajalita měla stavět na mou stranu proti nim. Bůhví proč je tak úzkostlivá. Stačí mráček a mám deštník, orosená ulice a jsou tu galoše, zima - nasazuji čepici. O křížovém výslechu po každém zakašlání nemluvě. Navíc mi doktor neustále vyhrožuje, že na mne podá žalobu za porušení pacientského tajemství.“

Dále pokračuje smutněji: „A pak přišly dny s pocitem vygumování a třeba takový 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi energie. Ale to byl jen symptom. Něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tehdy věděl... Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k nám. Důkaz, že je přítel? Určitě. A vím, že profesi naprosto oddán, takže mám obrovské štěstí být právě v jeho péči.“

Zároveň Asimov obdržel nabídku na souhrnné vydání celého svého beletrického díla, ale nemohl se zbavit pocitu, že něco podobného se dělává až po smrti. Na oslavě sedmdesátky se rozpovídal o svých „fantaziích“ ze dnů operace tepen a… odměnili ho smíchem. Jenom dcera slzela.

„Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ řekli mu poté. Budou mě znovu otevírat! pochopil. Opět se ocitnu na přístroji udržujícím krevní oběh. Co dělat…

„Pusť se do životopisu,“ navrhla Asimovova paní. Píše: „Po celou nemoc zachovávala zdání optimismu a až tato výzva ji usvědčila z pocitu, že chci-li biografii dodělat, musím si pospíšit.“

Nejprve však ještě napsal jednu detektivku pro svůj cyklus Černí vdovci. Vyprávěla o jistém „incidentu“, k němuž došlo při hospitalizaci kvůli přemostění.

„Proč píšeš povídky?“ rozčílila se vzápětí paní Asimovová, která pak už jen v epilogu pamětí dodá, že se manželovy „srdeční a ledvinové“ potíže zhoršovaly a že si před smrtí chtěl svou biografii ještě prohlédnout. „To se však už nemělo stát.“

Ano. Nemělo. A jediný dobrý autor je (koneckonců) mrtvý autor, že. Uzavřeme černě humorným výrokem, kterým Asimova k stáru iritovali přímo v nakladatelství... Vraťme se však od jeho smrti až na samý počátek…

2.

Prvé tři roky vyrůstal v Rusku a jediný ze vsi přežil epidemii. „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se ho později. „Byl,“ odpovídal, „a stále ještě jsem.“

Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti do americké školy, kde žasl, jak s tím ostatní zápolí. Jemu stačilo vše vysvětlit jednou, měl téměř fotografickou paměť. Učebnice vždy zdolal za prvních pár dnů pololetí a pak už jen každého vesele přesvědčoval o své chytrosti. Byl za to šikanován. „Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Pak jsem se však přece jen začal držet zpátky, a tak mám dnes přátele. Ze školy však ani jediného.“ A ptá se: „Proč bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti? Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a ne svaly, co lidi definuje? A že ty nešikovné prostě nejsou sportovně založeny, zatímco hloupé ani hodny označení člověk?“

Bylo mu šest, když otec koupil cukrárnu. A devět, když tam byl uvázán. Skoro nezavírali a Asimov se pak touto „pracovní dobou“ řídil až do smrti. Ale nenudil se. Ani tenkrát. Krám byl plný i čtiva, a to jej smířilo se vším. Ale protože čtivo prodávali, musel se naučit číst rychle. Nickcarterovky naštěstí právě zanikly a začala zlatá éra sci-fi. Matka brala syna i do knihovny a ta se stala vůbec prvním místem, kam pak směl sám. A „sám s knížkami“ už v podstatě i zůstal...

Už co děcko znal zpaměti Íliadu a přečetl Shakespeara. „Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Leara. Má hlava asi uvěřila, že je zná odjakživa.“ Pickwicky přečetl šestadvacetkrát. Jedno však úplně vynechal: beletrii dvacátého století. A nikdy se k ní nevrátil.

Vyvádět s dětmi ani nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem. Vzpomínám na ta letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal a já rodičům k ruce sedával před krámem - a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží a jednu vždy louskal. Výstředník, říkali matce a ta mě peskovala, což jsem ignoroval. A život je báječný a dny bezstarostné, jste-li šťastni, a souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. Četba se mi stala stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, v nichž jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Ne, pak už nikdy nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí... A dnes čtu po celých strukturách,“ zavtipkoval, „takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“

V osmi se spřátelil s hochem vyprávějícím příběhy, ale ten se pak odstěhoval, a tak Asimov začal v jedenácti psát. A co ještě třeba spisovateli? Zlomené srdce? I k tomu došlo a jedinkrát prý v jeho dvaceti. „Dospěl jsem poté k závěru, že život nemá smysl, a byl si naprosto jist, že se už nikdy nedostanu z deprese,“ vzpomíná. „Zvláštní, že si nepamatuji, že bych se z toho vzpamatoval. Nicméně zlomené srdce vám dá imunitu a já po té zkušenosti už vždy pečlivě dbal na to, abych se už nikdy nenechal unést emocemi, a měl city k mladým ženám pod kontrolou.“

„Dnes je mi osmnáct,“ napsala mu po letech čtenářka, „sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“ „A kde jste byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ reagoval. „Je neuvěřitelné, jak se kolem mne, když už jsem starý, shlukují mladé dívky. Kde jste byly dřív?“

Není to zase taková záhada! Sám přiznává, že „v prvních dvaadvaceti letech neopustil cukrárnu a rodiče", tedy s výjimkou školní docházky. A později? Všude „vně“ mu nastaly problémy s muži v hierarchii nad ním. „Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval. A nikdy, nikdy jsem nedošel opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Ne, nejsem stavěn, abych byl zaměstnancem. Ale ani zaměstnavatelem. Nikdy jsem třeba neměl sekretářku. Interakce zdržují, je lepší si vše obstarat sám.“

Postupně získal patnáct doktorátů, ale jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal přes první stránku. Ale neuměl ani šachy. Od dětství byl totiž natolik zvyklý vidět řešení hned, že pak krachoval i jako vědec. Zato zůstal chodícím slovníkem. Nikdy a v ničem se nestanu specialistou, pochopil konečně.

V laboratoři v jeho přítomnosti „padaly zkumavky a selhávala chemická činidla“. O to víc exceloval při přednáškách. Vždy řečnil spatra a tak dobře, že jen tím by si mohl slušně vydělávat. Bavilo ho to. A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa. „Kdybych chtěl být jen trochu něčím jiným, musel bych omezit psaní.“ To nepřicházelo v úvahu.

Jistě, Asimova přitahovala i jiná zaměstnání. „... když jsem je sledoval v televizi. Jedno však je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad o doktorech, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být lékařem. Spíš naopak.“

Psaní se mu stalo dokonalým anestetikem. Bavilo jej víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce.“ I podle mého, dodávám. „A kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami, profesore Asimove?“ „Můžu psát tucet hodin denně a neunavím se,“ odpálil. Jeho smysl pro humor byl pověstný a kdokoli řekl cokoli, pro něj to znamenalo vždy přihrávku na smeč. „A kdyby vám zbývalo jen šest měsíců?“ „Psal bych rychleji.“ Odjakživa prý toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“.

Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881–1975) a nechal se inspirovat sluhou Jeevesem. Hodně vytěžil i z Agathy Christie (1890–1976), jejíž detektivky měl za vůbec nejlepší. Ale jinak byl původní. „Původnost ovšem NENÍ základ všeho,“ dodávám. „A kdo JE původní, vlastně neexistuje.“

Žil stále ve střehu a uměl se oddat psaní kdykoli. Schéma knihy viděl předem, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, vždycky dotáhl dílo do konce. Žádné vyrušení ho nerozhodilo a pokaždé hned klidně pokračoval. Uměl se dokonale soustředit. V pohodě pracoval i na tuctu projektů najednou. A stinné stránky?

„Je-li hezky a musím se ženou do zoo, stejně srdce nechávám v klávesnici,“ ušklíbal se. „Není nad plískanice.“

Obvykle nevydržel spát víc než pět hodin. Tedy typický workoholik? Slabé slovo! Litoval každé ztracené čtvrthodiny. Neustále sledoval čas. A nakonec nám zanechal půl tisíce knih. Stal se vůbec nejplodnějším americkým autorem.

„Ale já po tvém boku cítím depresi,“ hodnotila to vlažně jeho prvá žena. A na dotaz, jaký byl táta, jeho krásná dcera opáčila: „Hrozně zaměstnaný. A konverzace s tebou, tati? Poslouchám monolog.“

Bezesporu byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích, ale stejně nenapsal nikdo na světě víc knih na rozličnější témata anebo víc sbírek esejů. A nic z už stvořeného Isaac nepromarnil. Vše, co kdy napsal, publikoval. Public or perish! Tak vzniklo třeba na čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát publikací o astronomii nebo dvacet o historii. Zde Asimov začal dílem o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a nakonec sám sepsal celou Asimovovu chronologii světa (1991). Vydal i po dvaceti knihách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct o zeměpisu nebo geologii, sedm o matematice atd. A nebyly to nějaké sešitky, třeba Chronologie vědy (1989) má 700 stran. Sestavil i publikace Slova vědy, Slova z mytologie či Slova na mapách, nebo hned dvě knihy o slovech v Bibli. Tu i anotoval. A nadšen podobně opoznámkovanou Alenkou z pera matematika Martina Gardnera okomentoval i Gullivera a celého Shakespeara. „Což nestojí ani za komentář,“ zhodnotily dílo Timesy ústy jednoho profesora. „Asimov? Dobrý leda pro teenagery,“ shazovali ho i jiní. „Je to megaloman s nestvůrným egem.“

Hlavu si z toho nedělal. Jel. Nejvíc ho prý bavilo vymýšlet tzv. ušákové detektivky a jeden z jeho pátračů dokonce patrně inspiroval poručíka Columba. A jistý Asimovův robot se zase stal vzorem ženami tak milovaného ušouna Spocka ze Star Treku. A dílo Nadace? Je sice napsáno podle dějin Říma, beztak je však samo modelem Lucasových Hvězdných válek.

S Arthurem C. Clarkem (1917) a Robertem A. Heinleinem (1907–1988) Asimov dlouho tvořil tzv. Velkou trojku a stal se přímo monumentem sci-fi žánru. A přece zůstal v mnohém tak nesmírně konzervativní! „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco blbě, ale po svém,“ říkal. "Má kariéra už se chýlí ke konci, a tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě.“ V zacházení s technikou byl beznadějný. Neuměl ani jezdit na kole, ani nastavit řádkování na počítači. A první verze všech delších textů psal „pro jistotu“ na psacím stroji. Navíc byl choulostín se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím.“ Svou bázlivost sváděl na obrazotvornost, nicméně až na souboje myšlenek jsou i jeho díla vcelku bez napětí. A přesto tak čtivá!

Asimov to jednou vysvětlil svou teorií mozaiky a tabulového skla. Barevná okna katedrál vpouštějí světlo jen ve fragmentech a nevidíme jimi skrz – a to je ekvivalent „neprůhledně“ poetické tvorby, která se „věru nečte lehko“. Naproti tomu tabulové sklo není ani krásné, ani vidět, zato vidíme skrz a nápady volně plynou z autorovy mysli do naší. „Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli až do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ vychloubá se Isaac, „a poprvé v životě odhalili, že čtení může být i zábava.“ A tak psal dál a dál a dobíjel čtenáře nesmírnou energií optimismu.

Nu, a že neměl styl? A že jeho jediný poetický odstavec (totiž pověstné finále povídky Soumrak, 1941) kdysi připsal jeho redaktor? Tak zkuste psát absolutně bez příkras. Je to nejtěžší. Asimov to uměl a je aspoň tím nenapodobitelný. „Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se těsně před smrtí. „Bodne a nadlouho ve vás zanechá účinek.“

To se mu to ovšem psalo, zažertujme, když byl i akrofob. A mužem s panickou hrůzou z létání a hlubokou averzí k cestování. Odmítal i propagační cesty, a když jedinkrát v životě přistál u Afriky, nestála mu ani za vystoupení z lodi. A v Jižní Americe si stoupl jen na molo. Býval sužován obavami, že zabloudí anebo přijde pozdě, a jako silný klaustrofil (tím byl ovšem trochu třeba i Verne) psal radši za staženými žaluziemi. Nerad vycházel i jen z bytu a „záviděl Nero Wolfovi“. Zkrátka neustále pracoval a stal se tak mužem zcela pohrouženým do sebe. „Mé absolutní zaujetí psaním okolo mne naštěstí vytváří hřejivý umělý svět a ten mě chrání před oslepujícím sluncem drsného světa venku.“

V Ocelových jeskyních (1954) ostatně využil vlastní neurózy k vylíčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi i být sám, ačkoli se umím chovat i nesmírně družně a zábavně - je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“

„Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadací i s cyklem Roboti dohromady,“ poznamenal Ivan Adamovič v Ikarii 8/96 na adresu Asimovovy autobiografie a vzápětí ji srovnal s tehdy také u nás vydaným vlastním životopisem Vonnegutovým. „Asimov je chytrý, z Kurta cítíme moudrost,“ shrnul lapidárně. Sám nevím. Nevybírali si, dodávám.

Na rozdíl od Vonneguta (1922) nebo Bradburyho (1920) měla u Asimova před psychologií a dějem vždycky přednost věda. A Oxfordský slovník ho dokonce uznává jako tvůrce hned tří nových pojmů. Robotika, pozitronický... a psychohistorie. „Jak známo,“ pochlubil se Asimov, „první výzkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. Stejně tak jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“

V tu chvíli už věděl, že se stal klasikem, a to nahrávalo jeho ješitnosti: „Pro vězně, ať provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu, zejména čtou-li mé knihy, což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem.“

„Ano, je velmi neskromný,“ napsal jeden kritik. „Nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“ A kdyby nic jiného, tenhle génius přece už v jedenadvaceti zformuloval pověstné tři zákony robotiky:

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sebe kromě situací, kdy to je v rozporu s prvým či druhým zákonem.

Méně už je známo, že tyto věty k stáru aplikoval i na lidi. Prvý zákon zůstal nezměněn a následovalo: 2. Pokud to neohrozí lidi, člověk musí robotovi dávat příkazy, které chrání robotí existenci. 3. Pokud to neohrozí lidi, nesmíme robotovi ublížit či nečinností dopustit, aby byl poškozen.

„Jenže lidem na rozdíl od robotů tyto zásady nikdy nevnutíte,“ uzavírá odevzdaně „dobrý doktor Asimov", jak mu také říkali. Nicméně prvé tři jeho zákony už navždycky zůstanou i jeho vůbec nejcitovanějšími větami.

„Často si však kladu otázku,“ řekl krátce před smrtí, „zda jsem od té doby vůbec kdy udělal něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“

První verze tohoto textu vyšla v měsíčníku Plž 7-8/2003.