Psychologové, možná i psychiatři by mohli založit nový obor v rámci své disciplíny. Totiž „psychologii diktátora“, a to zvláště se zaměřením na jednání dotyčného na sklonku jeho éry. Je zřejmé, že lidé všeobecně – a tedy i samovládci – ve stresu jednají jinak než obvykle. A protože mají diktátoři v rukou obrovskou moc, mohou ovlivnit životy tisíců dalších lidí a také nasměrovat své vlastní země na desítky let tím či oním směrem. Každý ovšem jedná jinak.

Tuniský prezident Bin Alí podlehl nátlaku armády a prchl i se zlatými cihlami ze země, aby se pak psychicky složil. Jeho egyptský kolega Husní Mubárak neuprchl, vzdal se formálně moci a odešel do ústraní na území své vlasti a zřejmě měl při tom na zřeteli i dobro svého vlastního státu. Přinejmenším za to mu náleží relativně dobrá známka. Libyjský revoluční vůdce Muammar Kaddáfí si zaslouží jedničku snad jen za psychickou odolnost a za houževnatost – a možná za umělecký dojem jeho jinak pomatených a nesouvislých prohlášení, kterými v posledním týdnu zásoboval domácí i světové publikum. Odejít od moci ani ze země však nehodlá, naopak je evidentně rozhodnut bojovat tak dlouho, jak to jen půjde. Je to projev šílence nebo člověka, který uvažuje zcela chladně a logicky?

Jeho postavení ještě před týdnem vypadalo jako zcela zoufalé. Svět totiž evidentně v první půli minulého týdne vycházel z příliš optimistických zpráv o vývoji v Libyi. Kaddáfího tehdy opustila celá řada osobností a zejména oblasti na východě země padly do rukou proti-kaddáfíovských sil. Jak je nyní zřejmé, libyjský vládce má stále ještě k dispozici tisíce dobře vyzbrojených příslušníků elitních jednotek a má také prostředky k tomu, aby najímal žoldnéře z jiných afrických států. V Tripolisu a okolí jich je údajně kolem šesti tisíc.

A tak poslední dny už nevypadají tak optimisticky jako období před týdnem. Podle různých zpráv i nadále opozice bojuje o místa, jako je ropný terminál Marsá al Briga nebo Adžedábíja, a Kaddáfího jednotky i nadále drží v rukou města jako Tripolis nebo Sirte. V některých případech došlo k k tomu, že se státní moci podařilo zmocnit se míst, která už jednou držela v rukou opozice, i když je pak třeba znovu dobyla. Její příslušníci jsou sice nadšení, ale jejich výcvik a výzbroj se nedá s Kaddáfího jednotkami srovnat. Kaddáfí má k dispozici nejen tanky a raketomety, ale používá i letectvo – jak se ukázalo přinejmenším v případě některých střetů, při nichž letadla bombardovala pozice povstalců nebo muniční sklady. Pokud se tedy něco nečekaného nestane, Libye možná vstupuje do ještě mnohadenního, ne-li mnohatýdenního období lítých bojů.

Mezinárodní společenství zatím podniká kroky nejrůznějšího druhu. Zatím byla Libye vyloučena z „Rady OSN pro lidská práva“, její účast v tomto sboru ovšem byla již dříve výsměchem instituci OSN jako takové. Mnohem aktuálnější je postoj západních zemí vůči možnosti vojenského zásahu nebo přinejmenším vyhlášení bezletové zóny, což by usnadnilo bojující opozici její postavení – podobné opatření před lety ochránilo severoirácké kurdské oblasti a vedlo k vytvoření relativně bezpečného, a dokonce i demokratického oka uprostřed politického a bezpečnostního hurikánu. Vyhlášení bezletové zóny žádá sama libyjská opozice, a to i ústy libyjské delegace při OSN v New Yorku, neboť ta kompletně přešla na stranu opozice. Nikomu včetně Washingtonu se však zatím ani do takového opatření nechce. Je to totiž totéž jako nechat se vtáhnout do boje proti Libyi jako takové. Jak upozornila americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, znamená to vlastně nejdříve zničit tamní protileteckou obranu – a tedy, dodejme my, podniknout masivní útoky na pozemní cíle s mnoha mrtvými. Tento postup podporuje Británie, Rusko je naopak spíše proti. Zásah tohoto druhu se tedy v nejbližších dnech neočekává, vyhlásit jej navíc znamená vytvořit potenciálně nebezpečný precedens pro příští podobné případy.

Nebezpečí vojenského angažmá – byť i jen v malém – pocítilo na vlastní kůži Nizozemsko. Oficiální libyjské jednotky zajaly tři nizozemské vojáky, kteří byli zapojeni do evakuace občanů Evropské unie z neklidné Libye. Vojáci jsou nyní v zajetí a hrozí nebezpečí, že se stanou rukojmími režimu. Kaddáfí ostatně takto držel zahraniční rukojmí opakovaně, vzpomeňme na skupinu bulharských zdravotních sester, palestinského lékaře nebo dva švýcarské podnikatele poté, co policie této alpské země zadržela jeho syna Hanibala. V současné situaci by Kaddáfí byl jistě ochoten jít ještě mnohem dále. Spekuluje se dokonce o tom, že by mohl použít chemické zbraně, které ještě stále skladuje v poušti, a i to odrazuje západní země od přímého angažmá.

Kaddáfího vojenskou situaci nyní můžeme posuzovat jen velmi opatrně – jak jsme se již zmínili, příliš optimistické závěry z doby před týdnem se ukázaly být zcela nepodložené. Kaddáfí si zatím vytvořil určitý prostor, a navíc – na rozdíl od tuniského diktátora Bin Alího – nemá kam odejít, čímž je ještě více motivován vytrvat. Do tohoto rohu ho paradoxně zahání i mezinárodní společenství úvahami o jeho mezinárodním stíhání. Mezinárodní trestní soud hodlá stíhat až patnáct představitelů režimu podezřelých údajně ze spáchání zločinů proti lidskosti, a podle sdělení žalobce tohoto tribunálu Morena-Ocampa se očekává vydání zatykače na Kaddáfího. Vzhledem k tomu, že z Kaddáfího se stal – paradoxně teprve až nyní – vyvrhel mezinárodního společenství, jen málo kdo by se chtěl blamovat tím, že mu poskytne útočiště.

Určité řešení by mohlo spočívat v nějaké formě dohody mezi ním a opozicí. S takovým návrhem přišel Kaddáfího spojenec, venezuelský prezident Chávez. Dohodu tohoto typu však zatím odmítá zejména sama libyjská opozice a jakékoli jednání podmiňuje Kaddáfího odstoupením. I nadále tedy počítá s Kaddáfího vojenskou porážkou a celá řada Libyjců je očividně odhodlána riskovat svůj život při pokusu dobýt z východu západní část země a zcela ovládnout území státu.

Zahraničí, jak jsme již uvedli, zatím hlavně přihlíží. Liga arabských států, která se už brzy měla sejít, raději své již ohlášené bagdádské setkání odložila na pozdější dobu a Evropská unie svolala mimořádný summit až na jedenáctého března, tedy za více než týden – přitom každý den v současné situaci znamená totéž, co by za jiných okolností představovalo deset let. Snad Evropané nepropásnou alespoň příležitost pomoci desítkám tisíc uprchlíků, kteří se hromadí u hranic s Tuniskem a Egyptem a jsou nejen bez ochrany, ale hlavně bez jídla, pití a přístřeší. Evropa je však v takových případech příliš pomalá a navíc hypnotizovaná obavou, že vedle Libyjců, kteří se snaží opustit svou rozvrácenou vlast, pobývá v této zemi jeden a půl milionu Afričanů a Asijců, čekajících na svou příležitost dostat se za Středozemní moře do evropského ráje.

Libyjská revoluce nyní trvá osmnáct dní – tak dlouho trvalo Egypťanům přinutit Husního Mubáraka k odstoupení. Libye je však jiná země než Egypt; libyjská armáda není totéž co armáda egyptská a ani USA, které pravděpodobně hrály roli při nenásilném vyústění jasmínové revoluce v Egyptě, nemají v případě libyjské vzpoury žádný vliv na Kaddáfího uvažování. Každý další den znamená další krok k úplnému rozvratu řádu a k občanské válce, která může Libyi společensky a politicky poničit na mnoho let. Kaddáfí je možná vzteklý pes, jak ho kdysi nazval Donald Reagan, ale v tom je konec konců i jeho hlavní síla.

3.3.2011

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6