Na sklonku roku 1978 jsme se zde u klokanů už patřičně zabydleli a také mezi sebou vzájemně poznali. Tím myslím komunitu lidiček, co sem z kotlinky dorazili co by emigranti vyletivší ze socialistické klece a jistot, co tam tehdy vládly. Od roku 1968 nás tu již byla slušná hromádka a vytvořili jsme jakési „zájmové skupiny“ lidiček příbuzných zájmů. Tyto vznikaly přirozeným výběrem. Inteluktálněji zaměření jedinci vytvořili SVU, tedy Spolek pro vědu a umění, sportovci tíhli k Sokolu a drsní dobrodruzi a nenapravitelní romantici založili Trampské Osady podle osvědčeného vzoru Boba Hurikána a jeho pardů.

Většina z nás neopustila rodnou hroudu, aby se vydala za lepším bydlem, ale z touhy po svobodě a dobrodružství, touhou poznávat jiné kraje a lidská společenství než pouze socialistický předvoj komunismu, ve kterém jsme vyrostli a ve kterém nám bylo jaksi těsno. Navíc jsme nechtěli mít děti v socialistické kleci ale na svobodě, ať už kdekoliv. V tuto dobu už většina kamarádů oplývala mladým potomstvem, bezdětné dvojice byly spíš výjimkou, a tak když se někam jelo tábořit, tak tam vždy byl chumel drobotiny, která se mezi sEbou dobře znala a společně si doblba vyhrála. Toto mělo velkou výhodu v tom, že dospěláci se mohli věnovat i jiné činnosti než hlídat děti, aby snad nepřišly k úrazu či újmě na zdraví.

1 Cestou do campu

To se vždy našel nějaký dobrovolník, který sbalil 10 – 15 dětiček a s nimi pořádal ptákoviny vhodné a poutavé jejich věku, a dospěláci tak mohli činit podobně. Tím myslím pořádat ptákoviny vhodné a poutavé zase jejich věku. Večery byly společné při písničce a kytaře u ohně. Naprostá idyla za vůně z dříví eukalyptů.

Na letní prázdniny v roce 1978 – 79 padla volba na kouzelné místo v okolí zlatonosné řeky Shoalhaven. Její horní tok vytváří krásné a hluboké kaňony, kde protéká Jižní Vysočinou v NSW, aby se pak vinula krajinou až ke svému ústí do Pacifiku.  Zvolené místo bylo v krajině horního toku, kde se řeka ještě nezařízla do kraje kaňony, ale kde protéká pastvinami zhruba 700 metrů nad mořem, tvoří pěkné meandry a tůně tak vhodné ke koupání. Protože u klokanů jsou letní prázdniny spojeny s Vánocemi a Silvestrem, tak se i tyto události odehrávaly v táboře v buši někdy i za teplot krajně necivilizovaných, přes 40 °C vysokých.

V místě nedaleko tábora tvoří řeka velký meandr a tak bývalo u veškerého osazenstva velice oblíbené sjíždět řeku, na čem to šlo. Nafukovacími matračkami počínaje a lodičkami konče. Místo startu od cíle bylo jen pár kroků a objet celý poloostrov vzalo půlhodinku náramné zábavy. Mimo několika skalních prahů je koryto řeky písčité a břehy tvoří pěkné pláže plné jemného písku. Však jsme si také natáhli síť na volejbal a hráli plážový voliš. Tato kratochvíle šla však provozovat jen velice brzy zrána a nebo těsně před soumrakem. Přes den byl písek sluníčkem rozžhavený do běla. Pár neopatrných lidí si zde docela úspěšně spálilo kůži na šlapkách.

2 Camp na poloostrově

V campu trůnil mezi stany v buši ozdobený vánoční stromeček. Okolní klokani se asi divili vo co go, když se pod ním jednoho večera objevila hromada dárků. Protože se toto vše odehrávalo v klínu divoké přírody a ne v civilizovaných lesích připomínající park jako v rodné kotlincce, tak byla i zábava s místními divokými obyvateli. Jedovatí plazivci byli kvůli chumlu malých dětí preventivně odstraněni. Ne vše se však podařilo odstranit napoprvé. 

Třeba kamarád s rodinku. Přijeli na místo, jak se často dělo, až potmě, kdy stavěli stan, a druhý den ráno přišli na to, že si ho postavili na hnízdě volských mravenců, tedy bullants. To jsou asi třícentimetroví drobečci s velkými kusadly a ještě větším žihadlem v prdelce. Píchanec od sršně je proti tomuto procházkou růžovým sadem. Takže kamarádům nezbylo než stan přestavět na místo, kde v zemi nezely díry hnízda volských mravenců.

Protože jsme na tomto místě pobývali delší dobu, tak bylo občas nutno doplňovat zásoby. Třeba čerstvou zeleninu a nebo, a to hlavně, pivo. Protože bylo horké léto, tak byly, zvláště mezi dětmi, populární melouny. Hryzaly je ve stínu eukalyptů na pláži u řeky a tak když končily pobryndané a ulepené touto dobrotou, tak se jen přemáchly v tůni. Jak děti, tak i jejich sporé oblečení, které k tomuto nebylo třeba ani vysvlékat. Pro tuto dobrotu obvykle jel nějaký dobrovolník do nedalekého, pěkného horského městečka jménem Braidwood.

Pro pivo a také na pivo se však jezdilo do ještě bližší osady Nerriga. Tuto tehdy tvořily asi tři chátrající chatrče, dřevěná budova školy – jednotřídky, budova z vlnitého plechu připomínající velkou stodolu, která byla zvána „dance hall“, tedy tančírna, kde se pořádaly společenské události okolních farmářských rodin roztroušených po krajnině v okruhu 50 kilometrů. Ovšem nejhonosnější budova byla místní hospoda na „návsi“, tedy u silnice, která byla jen v těchto místech vyasfaltovaná, aby se z jinak prašné cesty neprášilo štamgastům do piva. Toto tehdy byla naše domovská hospoda. S majitelem jsme se z našich četných návštěv jeho zařízení znali. On nás měl rád, prodal hodně piva a navíc jsme mu v šenku hráli a zpívali. Jemu se to tak líbilo, že mnohdy sice hospodu v zavírací hodinu (ve 22:00 hodin) zavřel, ale i s námi vevnitř a pak jela naše ilegální zábava i dlouho přes půlnoc. Jednou se mu to málem nevyplatilo, ale to je jiná historka.

3 Camp na poloostrově

Takže do tohoto neodolatelného „establishmentu“ jsme jezdili z tábora doplňovat zásoby jantarového moku a svlažovat vyprahlá hrdla. Všechny cesty byly tehdy prašné a jen spoře udržované, takže na nepozorné řidiče na nich číhaly mnohdy dosti hluboké díry ve vozovce. To staré vozové polní či lesní cesty v rodné kotlince byly proti těmto přímo dálnice. Proto bylo nutno, aby řidič byl furt ve střehu a navíc měl i auto mudřece, co trefí samo. Tedy do hospody jako kůň ke korytu s vodou a co je důležitější, zpět z hospody domů do tábora. Asi opět jako ten kůň, ale tentokrát zpět domů do maštale. Ve velké většině toto vycházelo, auta domů trefila, až jednou, už skoro doma, se jedno nevyhnulo eukalyptu v buši a tak utrpělo šrám na masce. Potom ještě jednou v noci nedojeli zpět dva kamarádi. Auto sjelo s cesty do příkopu a tak usoudili, že se mu dál nechce, v okolí narvali náruče suché trávy, kterou vystlali podlahu v jejich Land Roveru a do které se v chladné noci zhrabali, a pak jako ti broučci spali a spali až do bílého rána. Do campu dorazili až dopoledne.

Jak jsem se už zmiňoval, tak jsme se po dobu pobytu věnovali různým kratochvílím. Protože řeka Shoalhaven je řeka zlatonosná, tak někteří po okolí rýžovali tento žlutý kov. Zábava neškodná, ale v horkém létě namáhavá, až vyčerpávající se zanedbatelnou materiální odměnou. Ale té srandy a radosti, co si při tom nejen zlatohledači užili, to vše vynahradilo. Jako třeba jeden den. Bylo rozhodnuto zajet na nedaleký přítok řeky, k potoku, kde se kdysi zlato těžilo a kde byla zem rozryta jako od velkých krtků. Jeli jsme jen tři rodinky se šesti dětmi a naším jezevčíkem Waldemarem. 

Den byl pěkný letní a horký. Dva dospělí chlapi se věnovali zlatahledání, ženský se posadily do stínu a klevetily, děti se máchaly v potoku a já po okolí fotil. Že bylo suché horko, jsme poznali už i z toho, že na nás sedaly stovky much. Šly za vlhkostí a tyto muchy v buši je nejlépe ignorovat. Nejsou to nečistý, ušpiněný městský potvory, co sedají na fšecko a pak šíří různé choroby, ale čistotné mouchy bušové, které si sednou jen na nějaké to lejno a nebo mršinu. Takový čerstvý, ještě mokrý kravěnec pak bzučí mouchami jako rojem včel.

Kamarádi celý den v žáru slunce v potu tváře rýžovali zlaté šupinky a výsledky své usilovné práce si dávali do pánví k pozdějšímu zpracování. Každý do své. Sluníčko se už klonilo k západu a chystali jsme se, že vše sbalíme a pojedeme do tábora, když nejmladší člen výpravy, tuším tehdy 3 – 4letý vzal jednu z pánví v potoku a zvědavě ji obrátil dnem vzhůru. Majitele jsem doposud znal jako rozšafného kiďase, avšak v tento okamžik jsem mu z tváře vyčetl vraždu. Vyžadovalo trochu úsilí tohoto jedince uklidnit. Ten si pak šutýrky a písek z místa, kam to malý klučík vylil, ještě v pánvích propláchl a tak asi moc neztratil.

4 U peřejí na zlatě

Ovšem nejkrásnější příhoda se odehrála jednoho dne ráno, kdy teploty byly přívětivé kolem 20 – 25 °C. Sluníčko ještě pod obzorem a okolní zvířectvo a ptactvo se zrovna probouzelo do kalného rána. V táboře zrovna začínal cvrkot, byl rozdmychán oheň k přípravám snídaně a jednotlivé postavy se mátoživě klátily krajinou. V tom došla do tábora docela čilá kamarádka s mrtvou kačenou v ruce a že ji musí svému protějšku připravit k snídani. I padla otázka, jak k té kačeně přišla. Odpověděla, že ji ulovila. Tato ženská nikdy moc řečí nenadělala a byla spíše tichá, až plachá, ale vždy byla a stále je výbornou lovkyní, co se v divočině vyzná a dovede pohybovat.

Jeden z kamarádů na ni vyštěkl: „Prosím tě, čím jsi ji ulovila, ani pušku nemáš. Že jsi ji našla už chcíplou.“ To jí neměl říkat. Kamarádka se plaše zasmušila a jaksi provinile řekla, že tu kačku utopila. Pak nám vyklopila celou tuto neuvěřitelnou příhodu, kterou mohla spáchat jen ona sama. Byla na časné ranní vycházce kolem řeky, když v mlžinách nad tůní spatřila na hladině hejno kačen. Protože byla jen tak bezezbraně, tak si zahrála na hastrmanku. Vysvlékla se do naha, tiše a opatrně se potopila, kačky podplavala a jednu za nohy stáhla pod vodu, kde ji držela, až milá kačka vypustila duši. Tuším, že tato divoška by v buši nikdy hlady neumřela. Dodneška má, nyní tato skoro sedmdesátiletá ženská, nejen můj obdiv a úctu.

Psáno 29/10/2014.

Foto: autor. Další fotografie najdete na Rajčeti zde.