29.3.2024 | Svátek má Taťána






Lee Lightnerovi vyjde Vlčí čest

17.7.2009 0:05

Wolf´s Honour Lee Lightner Vlčí čestTOPlistPROLOG

Čtyři Hromové jestřáby se hnaly plnou rychlostí se sluncem soustavy Hydra Hydalis v zádech, řítily se jako ocelové hroty vržených oštěpů na temného leviatana před sebou. Ragnar Černá hříva hodlal pro případ, že by někdo – nebo něco – na vesmírném vraku pátral po známkách blížícího se útoku, zůstat až do poslední chvíle nezpozorován a maskovat emise mezi bouřemi, zuřícími mezi třemi slunci.

Vlčí srdce

Vrak visel v prázdnotě jako krátery posetý kus zničené planety. Kamenné hřebeny, ledové pláně a hromady polapeného železa se táhly dál než deset kilometrů, takže všechny bitevní lodě imperiální flotily, kromě těch největších, vedle něj vypadaly jako trpaslíci. A to rozhodně není svého druhu největší, pomyslel si zachmuřeně Ragnar, když si hrozivý vrak prohlížel z můstku vedoucího Jestřába.

Vesmírné vraky byly, alespoň podle převládajících teorií, jakýmsi odpadem warpu, neseným neviditelnými proudy immateriem. Většinou nebyly ničím jiným než jen kusy mrtvého kamene, snad vyrvaného z různých planet dávnými warpovými bouřemi. Část jich ale byla poseta pohřbenými vraky vesmírných lodí, z nichž některé byly i desítky tisíc let staré a zdaleka ne jen lidské. O takových objevech se vyprávěly legendy; často obsahovaly poklady ztracených technologií a střípků cizáckých vědomostí.

Někdy se hluboko v jejich nitrech skrývala hrozba – nečistí a agresivní cizáci, hordy zvrácených mutantů a nebo něco ještě mnohem horšího.

Když před více než osmi standardními měsíci dorazil vrak na okraj soustavy, přiblížila se k němu hrstka stašičkých lodí obranných sil systému Hydralis dost blízko na to, aby provedla sérii dalekodosahových pozorování. Nedlouho poté vyslal astropat poplašné volání a o tři měsíce později se mu dostalo odpovědi z Fenrisu.

Vše, co teď stálo mezi blížícím se vrakem a pětačtyřicetimiliardovou populací Hydry Cordalis, byl Ragnar Černá hříva se svou malou jednotkou Vlků.

Ostré světlo primární hvězdy soustavy Hydalis zarámovalo vrak do vybledlé světle šedé. Jak se slunce opíralo do kusů ledu, začaly z jeho povrchu stoupat sloupce páry. Tu a tam se světlo v bodavém záblesku odrazilo od vyčnívajícího kusu kovu nebo roztřepených zbytků lodní obšívky. V hlubinách starobylých kráterů se převalovaly propastné stíny. Zdálo se, že mění pozici spolu s Hromovým jestřábem, takže vypadaly jako mnohačetné oči jakéhosi gigantického dravce. Při tom pomyšlení Vlčímu lordovi zatrnulo. Ragnar byl tělem i duší především synem Fenrisu a jeho lid se běsů z hlubin zdravě obával.

Ragnar vycenil tesáky, tiše zavrčel a rozhlédl se po rudě ozářeném nitru velícího můstku. I za normálních okolností byl značně stísněný a pilot s druhým pilotem se museli mačkat vedle sebe v jeho přední části. Přímo za nimi měli stanoviště hlavní technokněz a starší operátor auguru. Ti dva byli navlečeni do nemotorných obrněných leteckých obleků, v nichž vyhlíželi rozložitě a nelidsky, avšak mohutná Ragnarova silová zbroj je i tak převyšovala o hlavu a ramena. Když teď v zadním oddělení můstku stál Vlčí lord, nabyla atmosféra téměř klaustrofobického rázu, ale členové posádky si ze všech sil snažili hledět své práce a nevšímat si toho.

Vlčí lord se zahleděl na operátora auguru po své pravici. „Nějaké změny?“ zeptal se.

„Ne, lorde,“ odpověděl muž, aniž by zvedl zrak od kolísajících čar na obrazovce před sebou. Natáhl ruku v rukavici k mosaznému ciferníku a provedl drobnou úpravu. „Žádné teplo z motorů, nic, co by augur zaznamenal. Pluje stálou rychlostí a míří do nitra soustavy.“

„Vůbec žádná vyzařovaná energie?“ ujišťoval se Ragnar.

Operátor zavrtěl hlavou. „Zatím ne,“ řekl.

Ragnar zamyšleně přikývl a pak se obrátil na pilota. „Kde je ta loď, kterou zachytila obranná flotila?“

Pilot se na Vlčího lorda přes rameno ohlédl; stejně jako Ragnar neměl na hlavě přilbu. Zpod divoce rostlého obočí zářily jasně modré oči, bledou kůži na pravé tváři měl pokrytou spletí tenkých jizev. „Najdeme ji na druhé straně vraku, lorde,“ odvětil pilot mocným hlasem. „Zhruba uprostřed, podle toho, co nám řekli. Budeme tam za několik minut.“ Pak se obrátil zpět k ovládání a aktivoval vysílačku za svým uchem. „Letko Jotun: přibližovací schéma Epsilon,“ zabručel. „A Snorri, tentokrát tu svoji tlustou prdel drž pěkně ve formaci. Jestli tě zase sestřelí, vracíš se na Fenris pěšky!“

Ragnar Snorriho odpověď neslyšel, ale velitel letky se burácivě rozesmál a zvýšil rychlost. Ostatní tři Hromové jestřáby se s tryskami rozžhavenými doběla seřadily do hrubé klínové formace a započaly poslední fázi přiblížení.

Když útočné plavidlo slétlo do výšky méně než sta metrů nad kupolovitou přední část vraku, Vlčí lord přesunul těžiště a pevně se chytil blízké vzpěry. Neuspořádané plochy pokryté kamením a pokrouceným kovem se míhaly Hromovému jestřábu pod přídí. Ragnar si všímal polámaných trupů lodí, vyčnívajících z krajiny pod nimi: tady prohnuté křivky imperiálního obchodního plavidla, tamhle zase zubaté linie útočné lodi orků. Jednou se mu dokonce zdálo, že uviděl mdlý lesk zažloutlých kostí, polapených pod odpařujícím se ledem.

Pak ji spatřil. Byla jako temná katedrála, tyčící se nad rozbitým kamením. „Tam na pravoboku,“ řekl Ragnar a ukázal na pravou stranu. „To je ona!“

„Kde?“ zeptal se pilot, pátraje očima v temnotě. Pak se ve svém sedadle narovnal. „Ano, už ji vidím.“

Ze středu vraku, který ji částečně obklopoval, se zvedala prastará válečná loď. Hromady rozdrceného kamene, sahající téměř až k její zadní věžové palubě, se kolem ní tyčily na všech stranách. Její sloupořadím podpíraný velitelský můstek se hrdě vypínal do výše, stále pozoruhodně zachovalý ještě po více než čtyř tisícovkách let. Příď imperiální lodě byla skoro úplně pohřbená, ale Ragnar si i tak všiml, že namísto obvyklé orlí hlavy ji zdobila postava obrněného válečníka s pozdviženým mečem a štítem.

Technokněz se v sedadle zavrtěl a z pouzdra pod svou konzolí vytáhl tlustou knihu vázanou v kůži. Začal listovat zažloutlými stránkami a přitom porovnával okřídlenou sochu na bitevní lodi před sebou s ilustracemi. „Tady je,“ pronesl hlasem, z něhož byla cítit posvátná úcta. „Je to Dominus Bellum. Jedna z Vandireho lodí, alespoň podle tohoto textu. Zmizela po bitvě o Ophelii VII.“

Ragnar si opuštěný vrak pečlivě prohlížel. Stav, v němž se pradávná bitevní loď nacházela, byl pro jeho záměry kriticky důležitý. Jakmile od hydaliské obranné flotily obdržel hlášení, uvědomil si, že jeho jediný útočný křižník, Bouřný vlk, neměl na zničení celého vesmírného vraku šanci. Kdyby ale reaktory na Dominus Bellum byly stále ještě nepoškozené, byla tu možnost zničit vrak zevnitř.

„Stále žádná energie?“ zeptal se Vlčí lord.

Operátor přejel obrazovku prediktoru pohledem a potřásl hlavou. „Ne, lorde. Je to… počkejte!“ Začal vylaďovat soustavu ciferníků a záznamové čáry na jedné z obrazovek náhle strmě vyletěly nahoru. „Zachytávám energetické výboje podél zadní části trupu a signály auguru v pásmu Z!“

„Mokraiovy zuby!“ zaklel pilot a popadl mikrofon. „Letko Jotun! Úhybný manévr!“

Zatímco mluvil, Ragnar zahlédl, jak se horní paluba bitevní lodi po celé délce rozzářila přerušovanými záblesky palby. Jednoho z Hromových jestřábů náhle obklopily sítě zaměřovacích paprsků a výbuchy granátů. Na obrněný trup Jestřába zabubnovaly rány a Vlčího lord byl vymrštěn vpřed, když se přepadový letoun vrhl do sestupného letu, aby se ke zrádně členitému povrchu vesmírného vraku přitiskl ještě těsněji. Další Hromové jestřáby letky Jotun ho následovaly, z trupů a křídel se jim po menších zásazích táhly pruhy dýmu.

Když se Jestřáb vrhl do chaotické ohnivé bouře, sevřel Ragnar vzpěru ještě o něco pevněji. Obranné věže bitevní lodi zuřivě pálily na přibližující se útočníky a plnily vesmírnou prázdnotu energetickými výboji, granáty a dávkami vysokorychlostních střel. Střepiny z nebezpečně blízkých explozí bušily Hromovému jestřábu do boků a jeden z nárazů jej silou titánovy pěsti odhodil na pravobok. Na technoknězově konzoli se naléhavě rozblikala křiklavě červená světla a mladý muž, drmolící prosebné modlitby k Omnisiášovi, začal rychle mačkat příslušné spínače.

Vlčí lord zavrčel. Jeho plán byl pokusit se najít nepoškozenou hangárovou palubu, v níž by se dalo přistát, ale to už teď nebylo reálné. Ragnar si uvědomoval, že jediná naděje na rychlé a spořádané zajištění opuštěné lodi právě vyletěla přechodovou komorou. Volnou rukou chytil pilota za rameno. „Přímá útočná procedura!“ zakřičel. „Dostaňte nás na palubu jakkýmikoliv prostředky.“

Pilot přikývl a pak opět aktivoval svou vysílačku, aby rozeslal letce nové rozkazy. Lodí otřásl další výbuch a Ragnarův citlivý nos zachytil pach pálících se obvodů. Tak rychle, jak jen to bylo možné, se Vlčí lord otočil, vstoupil do zadního průlezu a po žebříku se vydal na výsadkovou palubu, kde už na něj čekala jeho Vlčí garda spolu s kněžími roty. Ragnar se zařinčením seskočil na kovem zpevněnou podlahu. Sluj výsadkové paluby, dost velké, aby pojala třicet po zuby vyzbrojených mariňáků, teď zaplňovalo deset bojovníků v masivních taktických zbrojích typu Dreadnought. Tyto prastaré terminátorské zbroje se přes svou pomalost a neohrabanost perfektně hodily pro boj zblízka v chodbách vraku a Ragnar jich proto na výpravu shromáždil tolik, kolik bylo v jeho silách. Energetické pěsti se zatínaly a řada obrněných hlav se otočila, aby na Vlčího lorda viděla. Ragnara uvítalo drsné sborové zavytí, linoucí se z vysílačů shromážděné Vlčí gardy. Jurgen, Železný kněz roty, na něj čekal na protějším konci paluby, obklopen čtveřicí silných nevolnických servitorů. Stejně jako ostatní Vlci byll navlečen do bojové zbroje. Hlavu v helmě měl skloněnou a z malé, v železných deskách vázané knihy v rukách navlečených do rukavic, předčítal litanii ochrany.

Adamantinová helma ve tvaru velké vlčí lebky kývla Ragnarovi na pozdrav. Světlé zlaté čočky barvy vlčích očí jej zkoumaly pohledem vycházejícím zpoza černých očních krytů na přilbě. Vysílačka na terminátorské zbroji Vlčího kněze zapraskala. „Takže vrak zřejmě bezpečný není,“ řekl lakonicky.

Ragnar se zasmál, zajistil se v bezpečnostním tlumicím rámu pásy a natáhl se pro svou helmu, která tam na něj už čekala. Za normálních okolností tu věc nemohl vystát, necítil přes ni totiž žár bitvy ani teplou krev skrápějící jeho kůži. K tomu ale byl potřeba vzduch a nebylo jisté, že uvnitř bitevní lodi nějaký zbyl. „Upřímně řečeno jsem s tím počítal,“ odpověděl. „Ale takhle vřelé přivítání jsem nečekal.“

Natáhl si helmu a připevnil ji k adamantinovému límci. Na okamžik jej obklopila temnota a pak, bez jakéhokoliv varování, se spustily optické systémy. Na okrajích jeho zorného pole zazářily v mdlých barvách ikony a údaje o stavu zbroje – jak jeho vlastní, tak ostatních členů smečky. Když se pečlivě zajistil, zamumlal příslušný povel, napojil se na velící kanál Hromového jestřába a nechal si zobrazit i stavové ikony ostatních členů roty. Zasmušile se zahleděl na tři jantarově zabarvené ikony Hogunovy smečky Krvavých spárů. Jotun čtyři to ošklivě schytal, pomyslel si Ragnar neradostně. Ještě se ani nedostali k cíli a už byli tři muži boje neschopní. Špatné znamení.

Zadní částí letounu otřásl náraz dost silný na to, aby Ragnara vrhl proti bezpečnostním pásům. Na okamžik se mu rozhoupal žaludek, když byla celá loď jakoby odhozena stranou. Nouzové osvětlení selhávalo. V nastlé tmě zaklonil jeden z Vlčí gardy hlavu a krvelačně zavyl. Pěsti i meče bušily do zbrojí a drsné hlasy zpívaly válečné hymny, staré jako Fenris sám. Ragnar ve své těsné helmě cenil zuby a cítil, jak mu v žilách koluje horká krev.

Pak se ozvalo ohlušující zadunění a Hromový jestřáb se po celé délce otřásl. Rozsvítila se jasně rudá varovná ikona, ale Ragnar i bez ní věděl, co bude následovat. „Už je to tady!“ zakřičel a útočný letoun se s mohutným nárazem, doprovázeným skřípotem drceného kovu, zabořil do trupu lodi.

Ragnar se odrazil od madel a pěstí uhodil do tlačítka rychlého uvolnění. Mumlaje požehnání se spojil se strojovým duchem Hromového jestřába a prostudoval rozložení svých sil. Letka Jotun na rozkaz velitele rozpustila formaci a její rychle letící stroje se rozptýlené v širokém oblouku zabořily do zadní části trupu obrovské lodi. Nejblíže Ragnarovu Jestřábu byl Jotun Čtyři, který přistál rovnoběžně s letounem Vlčího lorda jen asi sedm set padesáti metrů od něj. Jotun Dva přistál zhruba tisíc metrů daleko ve stínu masivních hřbetních věží, v nichž byla instalována dalekonosná děla typu Kopí. Z dostupných údajů se nedalo říct, jestli bude schopen i vzlétnout. Jotun Tři nebyl nikde v dohledu, jeho ikona v přehledu stavových údajů chyběla.

Ragnar potlačil nutkání ostře zaklít. Ukázal na Jurgena. „Spodní průlez,“ zavelel, a Železný kněz se vydal rozkaz splnit. Vyklouzl ze svých tlumičů, obratně se propletl mezi mohutnými terminátory a poklekl u poklopu uprostřed výsadkové paluby. Když odklápěl kryt přístupového panelu vedle poklopu, linul se z vysílačky na zdobné zbroji jeho zvučný hlas, prosící prastaré duchy z Dominus Bellum o odpuštění a následně prozpěvující Chvalozpěv stravujících plamenů. Jurgen zatáhl za těžkou páku a směrované tavné nálože, připevněné ke spodnímu vyloďovacímu průlezu, s temným zaduněním detonovaly. Plazmový výboj projel se zavřeštěním rozžhavených plynů více než šesti metry silným pancéřováním jako nůž máslem a prorazil trup bitevní lodi pod nimi. S rychlostí a lehkostí zkušených bojovníků se Vlčí garda rychle zformovala okolo průlezu, připravená vyrazit. Ragnar se napojil na velící frekvenci. Zatím se ještě mohl spojit se zbytkem letky Jotun a se svými rozptýlenými muži. Ze zkušenosti věděl, že na palubě obrovité válečné lodi se mu to už podařit nemusí. „Přepadové družstvo Surtur, hlášení,“ zavolal.

Jako první se ozvali Vlčí zvědové a Leifova smečka Šedých lovců z Jotunu Dva. „Právě vstupujeme dovnitř,“ ohlásil vůdce smečky. „Vidím vaši pozici, jste od nás dvanáct set metrů. Hogunova smečka je k nám blíž. Máme se s Peturem spojit nejdřív s Krvavými spáry?“

„Hleď si svojí vlastní smečky, Leife,“ ozval se Hogun. Hlas vůdce smečky Krvavých spárů se chvěl vzteky. „Krvavé spáry loví samy!“

Naléhavost v Hogunově hlase Ragnara překvapila. Příslušník Vlčí gardy se osvědčil jako chladný, jasně uvažující válečník, což byl ostatně důvod, proč mu vůbec bylo svěřeno velení nad horkokrevnými Krvavými spáry. „Jak je na tom tvoje smečka, Hogune?“ štěkl Ragnar.

„Tři bratři jsou těžce zraněni. Teď sní Rudý sen,“ zavrčel Hogun. Hvězdné pěšáky s jejich vylepšenou tělesnou stavbou a sekundárními orgány bylo mimořádně obtížné zabít. Ti z nich, které zranění vyřadilo z boje, často upadali do stavu dočasného bezvědomí, které jim udržovalo životní funkce v chodu, dokud se jim nedostalo náležité lékařské péče. „Jedna z dávek zasáhla výsadkovou palubu,“ pokračoval vůdce smečky. „My ostatní jsme vyvázli s lehčími zraněními.“

„Ví někdo, co se stalo s Jotunem Tři?“ zeptal se Ragnar.

„Těsně před cílem dostali přímý zásah,“ hlásil Leif. „Nevím to jistě, ale myslím, že to pak zvedli a přistáli někde na pravoboku.“

„Navázali s vámi spojení?“

„Ne, lorde. Možná přišli o vysílačku. Jak jsem řekl, dostali přímý zásah.“

To znamenalo, že celá smečka Šedých lovců a všichni z Dlouhých tesáků roty byli pohřešováni a možná i mrtví. Ragnar vytasil svou bolterovou pistoli a zvážil všechny možnosti. „Dobrá,“ prohlásil. „Já a moje smečka teď aktivujeme majáky. Leife, ty a Hogun jděte za naším signálem. Peture, ty a tvoji zvědi zkusíte najít Jotun Tři. Budeme se držet tady, dokud se nespojíme. Pak zamíříme dál na záď ke strojovně. Proveďte, ať vás provází Russ.“

„Za Russe a Praotce!“ odpověděl Leif a přerušil spojení.

Ragnar spokojeně aktivoval vyhledávací majáček na své zbroji, načež Vlčí gardě rozkázal, aby udělala totéž. Pak krátce kývl na Jurgena a Železný kněz otočil těžkým číselníkem na ovládacím panelu vedle vyloďovacího průlezu. Ten se s ostrým zasyčením, následovaným sloupem horké páry, otevřel. Ragnar popošel k jeho okraji a zahleděl se do kruhové šachty klesající do temnoty, vyhloubené v napůl roztaveném kovu. Vlčí lord pod helmou vycenil zuby a pak do otvoru skočil.

Pád byl delší, než očekával. Ragnar propadl nově vytvořenou dírou do rozlehlého prostoru pod ní a s hlasitým zaduněním dopadl na jeho nakloněnou podlahu, až servomotory jeho zbroje zanaříkaly. Rychle se narovnal a s tasenou pistolí vykročil vpřed, z pochvy vytáhl meč, jehož zuby, tvrdé jako diamanty, se se slabým, zlověstným zaskučením rozbzučely. Když se rozhlédl, všiml si, že se nachází v dlouhé, troskami pokryté chodbě s vysokým stropem. Pancéřovanými okny pronikala dovnitř mdlá záře hvězd, dodávající ztichlému průchodu přízračný nádech. Všude se válely zborcené vzpěry, kusy stržených soch a části přepravních kontejnerů. Prach nahromaděný za spoustu let Ragnarovi líně vířil kolem nohou. Jeho zbroj hlásila teplo a funkční atmosféru, přesycenou dusíkem a nasáklou štiplavým pachem, který Vlčího lorda dráždil.

Další přistál Vlčí kněz, jehož crozium arcanum výhružně praskalo potlačovanou energií, a po něm v rychlém sledu další terminátoři Vlčí gardy. Terminátoři se seskupili do kruhové formace, aby Jurgenovi a jeho servitorům umožnili složit mezi ně svůj náklad: pancéřované pouzdro obsahující průraznou plazmovou nálož. Železný kněz vypočítal, že bude potřeba nejméně tří takových náloží, aby došlo k proražení reaktorových jáder a zničení vraku. Ragnar nechal čistě pro jistotu přinést čtyři. Jednu měla Leifova smečka, druhou Hogunova, třetí Ragnar a tu náhradní schraňoval Einar, vůdce smečky Šedých lovců z Jotunu Tři. Dokud byl ale pohřešovaný, neměli už žádnou rezervu a to se Ragnarovi vůbec nelíbilo.

Tmu prořízly paprsky silného světla, jak Vlčí garda aktivovala své svítilny. „Haló, lorde!“ zvolal jeden z válečníků. „Podívejte se na tohle.“

Ragnar sledoval paprsek jeho svítilny a uviděl podivnou hromádku zbraní, válejících se v prachu. Zachmuřeně k nim došel a prohlédl si je. Byly to hrubé meče a sekery, vyrobené z kusů plátování přepážek, s pažbami a rukojeťmi omotanými potrhanými, zašedlými kožešinami. Opodál se válela jakási nemotorná, mohutná střelná zbraň, evidentně zkonstruovaná pro něco mnohem většího, než člověk. Pod ní ležel dlouhý, zkroucený pás zrezlých nábojnic.

„Zelené kůže,“ zavrčel Ragnar. „Na tuhle loď zřejmě někdy pronikli orkové, ale co se s nimi stalo?“

„Původní obyvatelé je nejspíš dokázali odrazit,“ odpověděl Vlčí kněz. „Někdo na nás přece zaměřil ty věže.“

„Ne nezbytně,“ ozval se Jurgen, když opatrně pokládal průpalnou nálož na palubu. Silná servopaže Železného kněze se s pneumatickým zasyčením stáhla zpět do úložného prostoru na jeho zádech. „Mohla to být automatická reakce, vyvolaná strojovým duchem lodi,“ dodal s pokrčením ramen. „Alespoň máme jistotu, že lodní reaktory jsou stále ještě funkční.“ Ragnar špičkou boty prohrábl hromadu primitivních zbraní. „Co se tedy stalo s orky?“ uvažoval nahlas. „A proč se někdo namáhal s odklízením těl, když zbraně tu zůstaly?“

Do mysli Vlčího lorda se začala vkrádat neblahá předtucha. Chloupky vzadu na krku se mu zježily. Něco bylo špatně. Otočil se a ostražitě se zahleděl dál do troskami poseté chodby, vedoucí na záď. Cítil, jak mu po zádech běhá mráz, na mozek jako by mu padala chladná jinovatka. Náhle zalitoval, že nemá k dispozici žádného runového kněze. Aktivoval vysílačku. „Všem smečkám, hlaste se,“ rozkázal.

V odpověď se ozvalo jen statické zasyčení. V proudu nerozpoznatelných zvuků se občas vynořilo pár slov. Mohl to být Hogun, ale Ragnar si nebyl jistý. „Zatracené přepážky,“ zabručel.

„Pst!“ ozval se Vlčí kněz. „Slyšeli jste to?“

Ragnar se napřímil a zaposlouchal se, napínaje své vylepšené smysly naplno. Tam! Slyšel to, tichý zvuk, znějící jako vítr, prohánějící se pobořenou zříceninou, nebo snad jako šumění blížícího se přílivu.

Nebo spíš jako suché škrábání stovek a tisíců drápů klapajících po prastaré palubě.

Vevalili se do chodby jako hřmící vlna chitinu, jejich tvrdé krunýře se matně leskly ve svitu svítilen. Roj xenoťanů se hnal jako hejno pavouků po proděravělých zdech a přeléval se přes nahromaděné překážky, jejich čtyři ruce a silné nohy pátraly na kluzkém povrchu po úchytech. Byli skoro stejně velcí jako hvězdní pěšáci, široké horní končetiny zakončené pařáty vypadaly, že dovedou bez námahy protrhnout adamantinové pancíře, pevné skvrnité krunýře ve světlech Vlčí gardy zářily mdlou zelení. Na velkých, vzdáleně humanoidních hlavách s očima černýma a chladnýma jako bezedná propast se chtivě otevíraly zubaté tlamy.

Obyvatelům Hydry Hydalis hrozilo mnohem závažnější nebezpečí, než si kdokoli myslel.

„Genolupiči!“ zarčel Ragnar, pozvedl bolterovou pistoli a začal do přibližující se masy střílet. Explozivní munice s dotykovou roznětkou rozbíjela krunýře a odervané končetiny létaly vzduchem. Chodbou se ozvěnou rozezněly pronikavé nelidské skřeky, přehlušené bouří rachotících útočných bolterů, když se na útočníky vrhl zbytek Hvězdných vlků.

Brož., 344 str., překlad Martin Novák, obálka Geoff Taylor, vyjde v srpnu 2009 v nakl. Polaris.

Lee Lightner










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...