15.8.2018 | Svátek má Hana


KOČKY: Bučík

23.7.2018

Byl mrazivý den v druhé polovině února a já se rozhodl jít na procházku – dvořit se kočkám, udělat třeba pár koťátek, zmlátit několik kocourů a vůbec obhlédnout svůj revír. Jsem mohutný velký kocour, s tou fakt pravou kocouří hlavou a osoba č. 2 (tj. tjuchjík, o které bude řeč později) podotýká, že také smradlavý – to je věc názoru, já si myslím – ne, jsem přesvědčen, že voním jako správný kocouří chlap.

Jdu a najednou cítím bolest v jedné i druhé zadní noze – zpomalilo mě to a vlastně asi i zastavilo a na záda mi najednou začalo pršet několik ran. Nevím, jestli jsem se odplazil někam do úkrytu anebo jestli jsem zůstal ležet a ten, co mi to udělal, si myslel, že jsem jeho počínání nepřežil. Asi dva nebo tři dny a noci jsem se střídavě plazil a ležel a odpočíval. Byla mi zima, nemohl jsem se nikde schovat, neměl jsem nic k jídlu a ani k pití.

Před odjezdem na veterinu

Před odjezdem na veterinu | foto: Pavla H.

Pak jsem se jeden den (v sobotu) ocitl ve vesnici u hlavní silnice a zase jsem odpočíval na hraně chodníku a silnice. Na mém posezu bylo vidět, že není něco v pořádku – auta jezdila okolo, ale nikdo si mě nevšímal. Až najednou – projelo auto, které o pár metrů dál zastavilo a zacouvalo ke mně. Z auta vystoupila osoba č. 1 a začala na mě sahat a mluvit – zasyčel jsem na ni, ať se ztratí a nesahá na mě – nenechala se odradit a přinesla z auta deku, kterou přese mě přehodila a dala mě do auta na sedadlo vedle sebe a říkala, že jedeme k doktorovi.

Veterina v blízké vesnici byla zavřená, a veterinářka nebyla v dosahu a poslala osobu č. 1 do Pardubic – že tam určitě nějakou otevřenou veterinu najdou. Dojeli jsme do Pardubic, ale ani tam jsme se nikde nechytili – buď měli vůbec zavřeno anebo měli pohotovost až odpoledne. Osoba č. 1 začala ze zoufalství brečet a nevěděla, co si počít – pak si vzpomněla na osobu č. 2 (mého veřejného nepřítele č. 1). Zavolala tedy osobě č. 2 – ta řekla, ať vydrží – že ona obvolá své vety a pošle ji někam, kde nás vezmou – také neměla zpočátku moc štěstí, ale nakonec se podařilo domluvit v Hradci Králové kliniku, kde by nás ihned vzali. Tak se osoby domluvily, že cestou z Pardubic do Hradce se s osobou č. 1 stavíme u osoby č. 2 a ta pojede s námi na kliniku.

Po příjezdu domů

Po příjezdu domů | foto: Pavla H.

Dojeli jsme k osobě č. 2 – dveře se otevřely – osoba řekla, no to je tedy smrad – auto prý nešlo vyvětrat několik dní. Pak tedy řekla, to je hezký kocourek – ale tím si to moc už nevylepšila. Zase na mě někdo sahal, tlamku mi otevíral – a chtěl bůhví proč vidět moje sliznice. Pak mě přes mé protesty narvali do přepravky a jeli jsme dál.

Na veterině nás hned pustili dovnitř a šli jsme do ordinace. Tam mě paní doktorka štípala do nohou (to jsem ještě nikoho nepokousal) – a říkala, že nějaký cit je zachovaný, ale že by si reakci představovala lepší. Pak mě vzali na rentgen – největší problém tam byl narvat osobu č. 2 v zimní bundě do ochranné zástěry – prý ji dělají nějakou malou :D. Po vyvolání snímků bylo jasné, že mě někdo postřelil. Páteř i pánev byly v pořádku. Na veterině jsem zůstal do pondělka do večera a prohlížel mě ještě další doktor a i krev mi vzali. Po prohlídce ortopedem bylo zjištěno, že prostřelené nožičky nejsou důvodem pro to, že nechodím – důvodem byla silně pohmožděná záda a otok – pan doktor vyjádřil názor, že k tomu spíš než autem došlo silnými údery.

Zatím osoba č. 2 přemýšlela, komu dá za úkol mě na veterině vyzvednout, a napadlo ji, že když veřejný nepřítel č. 2 (náš veterinář) jezdí každý den do Hradce, tak mě tam může vyzvednout a přivézt domů. Jak si tjuchja usmyslí, tak se většinou i stane a já dorazil do depozita. Ten večer jsem byl docela hodný a nechal se sebou manipulovat.

Asi po dvou týdnech

Asi po dvou týdnech | foto: Pavla H.

Druhý den nastal obrat a já se probudil v roli zlého kocoura – nechtěl jsem, aby na mě někdo sahal, aby mi dával léky a vůbec aby se někdo přibližoval. Injekce jsem dostával tím způsobem, že na mě tjuchja hodil deku – přes hlavu a větší část těla a bodl mě rychle do zadní části. Než jsem se vymotal a stačil ji sežrat, tak byla většinou v bezpečné vzdálenosti.

Jako první se mi začal hýbat ocásek a mohl jsem s ním začít zlobně mrskat. Nožičky ještě pořád neposlouchaly a vyměňování podložky v kleci byl docela adrenalinový zážitek pro tjuchju i moji maličkost. Cvičit jsem odmítal – takže tjuchja mě zlobil tím, že mě polechtal na polštářcích zadních nožiček a já jsem je podle možností pokrčil, současně jsem syčel a snažil se ji praštit předními tlapkami.

První kroky

První kroky | foto: Pavla H.

Asi za měsíc jsem se začal občas stavět na tři nožičky, čtvrtá zůstávala pořád bezvládná. Postupně jsem přicházel na to, že to se mnou asi tjuchja myslí dobře, a nechal jsem se drbat na hlavičce, tvářích a na krku. Cokoliv jiného na mém těle bylo tabu. Pořád jsem ještě trávil všechen čas v kleci. Po dalším měsíci mě dvojnožka začala vyndávat z klece a já začal chodit – po třech a čtvrtou nožičku jsem tahal za sebou. Jak jsem tak chodil, tak se i čtvrtá nožička začala vzpamatovávat. Tím, že mě začal tjuchja vyndávat, jsem mu dovolil sahání a hlazení na zadní části těla.

Teď jsem na volno v přední místnosti, protože jsem už odmítl vracet se do klece. Čůrat chodím do starého pekáče se savou podložkou. Někdy se tam jdu i vykakat, ale někdy bobky udělám, kde mě napadne – mám bobky tuhé, tudíž dobře ukliditelné.

Současnost

Současnost | foto: Pavla H.

Mazlím se se všemi návštěvami, ale víc mám asi rád mužskou část lidské populace – o ně se otírám s větší vervou než o opačné pohlaví.

Ještě mě čeká kastrace a vyndání broků ze stehen. Strejda Martin (aby ho čert vzal :D) pořád operaci odkládá, dokud se prý poslední nožička nezlepší na maximum.

Zatím do mě vrazil dva pícháky – prý očkování. Po druhém jsem se jim pomstil a začal jsem čůrat krev – takže byl hned poplach prvního stupně, ale atb zabrala rychle a už zase čůrám normálně, jen trochu smradlavě :D.

Pavla H. Neviditelný pes


Diskuse


Z. Pavla_H
17:39
24.7.2018

Z. Lika
23:19
24.7.2018

Z. Pavla_H
18:48
25.7.2018

Z. Lika
22:59
26.7.2018

M. Sedláková
9:29
24.7.2018

Z. Vave
23:09
23.7.2018

M. Crossette
17:57
23.7.2018

Z. Jitur
15:25
23.7.2018

Z. Lika
14:43
23.7.2018

M. Beda
12:39
23.7.2018

D. Ruščáková
11:57
23.7.2018

T. Zana
10:48
23.7.2018

K. Holubová
9:50
23.7.2018

Z. Tečka
11:17
23.7.2018

M. Beda
12:38
23.7.2018

Z. Tečka
17:38
23.7.2018

M. Beda
19:41
23.7.2018

Z. Lika
9:28
23.7.2018

Z. Tečka
9:27
23.7.2018

Z. Xerxová
6:32
23.7.2018

počet příspěvků: 20, poslední 26.7.2018 10:59









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !